Sotheby´s Londýn, 34-35 New Bond Street Londýn, Spojené království
22. května 2012 

Andy Warhol (1928 - 1987), Autoportrét, akryl a sítotisk na plátně, se signaturou a datem 86, 102 x 102 cm; Položka č. 18 byla vydražena za 5,361,250 GBP, vyvolávací cena: 2,000,000 - 3,000,000 GBP. (Obr. vlevo)

„ Vždy teatrální [Warhol] si nyní pro sérii autoportrétů nasadil svou úděsnou paruku, že…  jsme v pokušení vycítit toto jako jeho poslední vůli.“ (Robert Rosenblum, „Převleky Andyho Warhola“ v katalogu výstavy, St. Gallen Kunstverein Kunstmuseum, Andy Warhol, Autoportréty, 2004, s. 26).

Velkolepý Autoportrét z roku 1986 představuje dokonalý závěr trvalé úcty Guntera Sachse a jeho nespoutanou vášeň pro průkopnická díla Andyho Warhola. Warholovy práce tvoří samostatné jádro sbírky Guntera Sachse; přítomnost jeho posledního velkého uměleckého příspěvku potvrzuje Sachsovo odborné odhodlání stát se šiřitelem jedné z nejvýznamnějších soukromých sbírek pop artu, které kdy byly sestaveny. Autoportrét vystupoval v celé řadě významných výstav děl Andyho Warhola a byl vybrán jako přebal katalogu Warholovy retrospektivní výstavy, která byla uspořádána v Bruselu a Paříži v Galerie Isy Brachot v roce 1989; stal se příkladem jednoho z pouhých šesti děl, vytvořených o stejných rozměrech. Jeho nečekaný skon nedlouho poté, co vytvořil tyto práce, učinil z Autoportrétu oblíbenou podobiznu umělce na vrcholu tvůrčích sil;  vyobrazen s velkou přesností představuje absolutní apoteózu Warholovy ikonické a průkopnické kariéry. Sachs získal tento Autoportrét ve stejném desetiletí, kdy Warhol náhle ve věku 58 let zemřel; je to bolestné připomenutí doživotního přátelství mezi dvěma lidmi podobného smýšlení. V roce 1995 si připomenul dobu, kdy Warhola viděl naposled před jeho nečekanou smrtí v roce 1987: „Jednou odpoledne jsem navštívil Andyho, sebranka z newyorské Factory vyprávěla staré historky, on se usmíval a smál se nahlas, jak měl ve zvyku. Vrátil jsem se zpět jako blesk. „Uvidíme se v Evropě nebo někde…“ O pět dní později byl Andy mrtvý. Ti, kteří jej znali - jej postrádají.“ (Gunter Sachs, „Setkání s Andym Warholem“ in: katalog výstavy, Kolín nad Rýnem, Chapel Art Centre, Německá fotografie v Porýní, 1995, s. 10.)

Na konci své kariéry se stal Andy Warhol slavnějším než mnohé celebrity, kterým zasvětil svou portrétní tvorbu. Při mapování průběhu Warholových převratných praktik poskytují ikonické autoportréty autonomní a pozoruhodné nahlédnutí na Warhola jako „symbol“ silného kulturního fenoménu. Jsou životodárnou mízou jeho práce, ale ze všech autoportrétů, provedených během svého života, se tento stále vrací jako tajemný korpus, představující definitivní vyobrazení sebe sama ve svém celoživotním díle. Obraz vytvořil jen několik měsíců před svou náhlou smrtí v nemocnici dne 22. února 1987, zatímco se zotavoval po operaci žlučníku; zároveň je všeobecně uznáván jako poslední Warholovo velké umělecké gesto, ve kterém znovu dosahuje uměleckého vrcholu svých klíčových děl od 60. let 20. století. Jeden z pouhých šesti ikonických obrazů, které se vyznačují stejnými rozměry jako kultovní podobizny Marilyn, Jackie a Liz, byl odhalen v Anthony D´Offay Gallery v roce 1986 jako součást první výstavy ve Warholově kariéře vyhrazené pouze autoportrétům.

Zatímco autoportréty z let 1963 a 1964 byly založeny na fotografickém pásu, v sérii z roku 1986 Warhol používá jako zdroj svých obrazů fotoaparát Polaroid, techniku, kterou používal ve svých portrétech od roku 1970. Má na sobě černý rolák a jednu ze svých dokonalých paruk; ve svém deníku připomíná proces vzniku obrazu: „V kanceláři se mě Sam pokusil vyfotografovat, protože jsem fotografii potřeboval jako Autoportrét pro anglickou výstavu, dal jsem si na své vlasy natáčky a nedokázal jsem je urovnat.“ (umělec citovaný in Jennifer Higgie, 'Andy Warhol' ve Vlysu, 5. září 1996). Při porovnání konečného plátna s původní fotografií z Polaroidu je zřejmé, že Warhol vybral obraz, ve kterém je nejlépe zahalen jeho krk. Tímto způsobem Warholovo tělo mizí úplně, tak že se jeho oddělená hlava vznáší, obklopena zneklidňující a neprostupnou tmou. Warhol trpěl obsedantní posedlostí smrtí ještě předtím, než Valerie Solanasová vstoupila do Továrny a střelila jej a málem jej dne 3. června 1968 zabila. Tato morbidní fascinace se otevřeně projevuje v jeho práci, zejména v sériích strašlivých úmrtí a katastrof a elektrických křesel. Tajemný obraz autorových vyzáblých rysů představuje jeho celoživotní zájem o pomíjivost života a zprostředkování povědomí o svém vlastním úmrtí. Jak John Caldwell poznamenal o Warholově poslední sérii: „Nová malba, přicházející dvacet let po posledním velkém autoportrétu v šedesátých letech, vytváří kontrast k zvláštnímu pocitu absolutnosti. Možná je to zčásti proto, že umělcův krk je neviditelný, nebo je zvláštně osvětlen; vlasy tvoří svatozář, která se vynořuje nad umělcovou hlavou.“ (Anon., „Nový Andy Warhol v Carnegie“, Carnegie Magazine, Pittsburgh, leden-únor 1987, s. 9.)

Přes jasný chromatický záznam a vysokou tonalitu přináší Warholova podoba chmurný a zmírající výraz tváře. V kontrastu s černým pozadím získává nehmotná hlava podobu lebky, motiv dokonalé vanitas, připomínající všudypřítomnost života a smrti. Warhol nejdříve prozkoumával téma memento mori v souborech „Lebky“ z roku 1976 a následně v malé skupině portrétů s lebkou o dva roky později, kdy umělec dosáhl padesáti let. V této práci se však stává Warhol sám námětem vanitas. Zvýšený kontrast klade důraz na stavbu kostí lebky pod kůží, na umělcovy vyzáblé rysy a jeho bledost. Warholův obraz se podobá posmrtné masce existující už od dob starověkého Říma nejprve jako odlitek z vosku, který zaznamenává podobu zesnulého pro potomstvo, nebo spíše masku života, např. od Williama Blakea na začátku devatenáctého století a následně pak od Francise Bacona v polovině 50. let 20. století. V Baconově malbě proplouvá bledý obličej po tmavém pozadí. Údajně se jedná o záznam života stejně jako v posledním Warholově portrétu, který nepřímo představuje smrt. Nesmrtelná a tajemná osobnost umělce, kterou si Warhol pečlivě pěstoval po celou dobu své kariéry, představuje svou labutí píseň, předtím než spadne opona nad jednou z nejvelkolepějších kariér v dějinách výtvarného umění.  

Warhol, který otevřeně uznává svou rafinovanost a podvod v jakékoli formě výtvarné prezentace, představuje ve svých autoportrétech z 60. let 20. století sebe sama jako fikci, jako chybu a spiknutí proti svému veřejnému obrazu. Ačkoliv má v tomto obraze paruku, svou obchodní značku, hledí Warhol z plátna s nebývalou přímostí. Ve svém prvním a jediném autoportrétu z roku 1986 je Warhol plachý a raději se schová za komplikovanou osobu veřejnou. I když je velmi pokrytecký, v době kdy vytváří Autoportréty, prorokuje poslední spletenec pravd: „Pokud chcete poznat Andyho Warhola, pak se podívejte pod povrch mých obrazů, mých filmů a mě samého a to jsem já; mezi tím není nic.“ (citováno in Gretchen Berg, „Andy: Můj pravdivý příběh,“ in Los Angeles Free Press, 17. března 1967, s. 3)

Andy Warhol (1928 - 1987), Květiny, 1964-65, akryl a sítotisk a tužka na plátně, 122,3 x 121,8 cm; Položka č. 25 byla vydražena za 3,737,250 GBP, vyvolávací cena: 3,000,000 - 4,000,000 GBP. (Obr. vpravo)

Andy Warhol (1928 - 1987), Polibek (Bela Lugosi), 1964, sítotisk na papíru, se signaturou a datem 64 na zadní straně, 76,2 x 101,6 cm; Položka č. 17 byla vydražena za 3,177,250 GBP, vyvolávací cena: 700,000-900,000 GBP. (Obr. uprostřed)

Překlad: Martina Pešková

Anglický text: