|
Galerie Smečky, Ve Smečkách 24, Praha 1
28. listopad 2018 - 2. únor 2019
Vážení,
dovolte, abych ke kolážím zde vystaveným dodal několik slov jako vysvětlení a omluvu. Byla by chyba
považovat je za pokusy výtvarné, či lépe – za výtvarné práce. Jsou to hry… I tam, kde nepracuji nůžkami
a lepidlem, ale akvarelem nebo dokonce olejem, to není snaha neco zobrazit, ale všimnout si, co se děje
s barvami, když donich lijeme ředidlo nebo alpu na nohy.
Odmládí mám v sobě cosi jako výtvarný komplex a na bystré otázky novinářů, kteří se třeba ptají, čím
bych chteě být, kdybych nebyl hercem, odpovídám, že malířem, ale není mi dáno. Když jsem ve zralém
věku pochopil, že výtvarno je mi uzavřeno, začal jsem s kolážemi. Znal jsem je odjinud, predevším z díla
Maxe Ernsta a jiných surrealistů, a tak jsem – ozbrojen nůžkami a ohrožován lepidlem – začal.
Koláž je snová kombinace dvou nebo více prvku, které by se jinak nesešly. V základech surrealismu byla
vyslovena věta: „Krása je nahodilé setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole“.
Nahodilé.
Ale neslyšel jsem, že by k takovému setkání na takovém stole došlo. Nelze tedy spoléhat na náhodu
a stříhat. Vystrižené pak k sobě lepit. Jestli je něco podivuhodné na této mé činnosti, je to fakt, že
jsem se dosud nebodl nůžkami a nepřilepil ke stolu. Jsem totiž manuálně naprosto neschopný a lepím-li
novou koláž, odchází moje žena z chalupy. Nesnáší v takové chvíli mé obhroublé výkřiky.
Lepím vetšinou nac halupě (v Praze je příliš mnoho jiných činností) a tak mám v patře velkou místnost
s dlouhým stolem.
Předkládám tedy tyto své hry – aniž bych si dělal nárok na nějaké výtvarné hodnocení. Ale když si lidé
ukazují výsledky svých činností, proč by si neměli navzájem ukázat také způsoby svých her.
Miroslav Horníček
|
.gif)
