|
Galerie Smečky, Praha 1, Ve Smečkách 24
18. 4.- 26. 5. 2018
Výstava Zdeňka a Marie Preclíkových představuje průřez jejich životní tvorbou s akcentem na posledních dvacet let.
Postihnout a zařadit jejich dílo není jednoduché. S jistou nadsázkou opět platí, že hybnou silou českého umění jsou za života opomíjení solitéři.
Zdeněk J. Preclík (1949) patří k posledním velkým sochařům, modelérům, počínajícím svoji tvorbu na počátku 80. let 20. století. Nikdy nebyl následníkem či příjemcem nějakého módního stylu. Jeho díla nepotřebují složitý výklad. Je na nich na první pohled poznat, co má rád, a jako autor to ani nezastírá. Nejprve nás asi napadne gotika, baroko, symbolismus, jedno v jakém pořadí. Není eklektický, vypráví své příběhy, ukotvuje své symboly, nepředvádí se, jako vynikající znalec řemesla zkouší hranice formy a námětů.
U Marie Preclíkové (1949), pokud známe její profesní osud, nacházíme vysvětlení jisté stylizace v tom, že se desítky let živila jako ilustrátorka vědecké literatury, zejména atlasů zvířat. Setkání s jejími obrazy není pro diváka na první pohled lehké. Je na nich něco zvláštního, možná až nepřirozeného.Těžko bychom hledali jiného umělce, který propojuje fotorealismus zažitý profesí se zobrazováním senzitivních duchovních prožitků. Technicky dokonale je zobrazováno něco, co jen tušíme. Marie v duše věří, jedno zda rostlin, zvířat, lidí, a dává jim konkrétní zobrazení i tvar. Konfrontuje nás s „realitou“ imaginárního. V tom je jedinečná.
To, co spojuje dílo Marie a Zdeňka Preclíkových, vidíme na povrchu jako pouhé téma, zálibu ve věcech
fantaskních, nadpřirozených, záhadných, tajemných. Skutečnost je hlubší. Marie a Zdeněk spolu žijí téměř padesát let. Za tu dobu lidé prorostou, propojí se, zvenku je těžké popsat jak. Jisté je, že zatímco Zdeněk Preclík hledá a nachází svou inspiraci v dávných příbězích, Bibli, středověku, pohádkách a bájích, pro Marii je hlavním inspiračním zdrojem příroda. Tam stojí i její neviditelný chrám, tam pod jejíma rukama ožívají věci neviditelné, tušené, přírodní bytosti, jež nesou příběh v něčem subtilnější, osobnější, než je ten Zdeňkův. Oba mluví řečí, která je vzájemná, jde o sdílení tušeného. Nikdy nejde o přímou inspiraci, neboť inspirací je jim společně sdílený svět.
Výstava v Galerii Smečky je doposud největší přehlídkou jejich tvorby.
Obr. nahoře: Marie Preclíková, Autoportrét, 1976–1977; obr. dole: Zdeněk Preclík, Autoportrét, též Madoňák, Rekviem nebo Oplakávání pejska, před 1980
|
.gif)
