Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Rozhovor Aleny Laufrové s Petrem Štěpánem

                         


Rozhovor Aleny Laufrové s Petrem Štěpánem


Doslechla jsem se, že tady působíš jako varhaník v kostele sv. Gotharda…

Je to tak. Vystudoval jsem varhany na konzervatoři. A zároveň jsem chodil na Národní do večerních kurzů kreslení k jistému Nedvědovi.

Taky jsem k němu chodila a se mnou plno mých budoucích spolužáků na UMPRUM. Byla to proslulá přípravka na přijímačky na vysokou uměleckou školu


Hodně mě to tenkrát chytlo. Nedvěd mně jednou poradil, abych hotovou kresbu uhlem smazal hadrem a tvrdou tužkou našel jasný, definitivní tvar. Vznikla, myslím, docela dobrá hlava, kterou tam potom ukazoval. Byla hodně grafická. Něco z toho způsobu hledání tvaru mi zůstalo dodnes.V podstatě jsem neměl žádné předpoklady, abych se na vysokou dostal, byla tuhá normalizace, nebyl jsem v SSM a neměl žádnou protekci. Vzhledem k tomu, že jsem muzikant, navedl mne Nedvěd na Čepeláka, který učil na Akademii. Ten byl vášnivým amatérským houslistou a potřeboval doprovazeče. Taky housle stavěl. Vlastně jsem protekci měl, hudbu. Když už jsem u něho studoval, trávili jsme dost času hraním. Dělo se to ve Svrkyni, v jeho domě. Šmírovali jsme z listu Bacha, Beethovena, Schuberta, houslovou sonátu Caesara Francka, před ničím jsme se nezastavili. Někdy tomu byli přítomni i spolužáci z jeho přípravky. Často ještě v noci tisknul v přízemní dílně a já tam byl poprvé svědkem toho podivného grafického řemesla.

Jaké byly tvoje začátky na Akademii?

Nic jsem neuměl. Bylo to pro mne těžké. V prvním ročníku jsme měli přípravku, to znamená dopolední kreslení uhlem na papír, hlavy nebo akty, potom přednášky a večer ještě kresba aktu. Miloval jsem Zrzavého a Fra Angelica, pracoval jsem pomalu a najednou bylo potřeba odevzdat určité penzum práce. Byl jsem z toho bezradný, unikal mi smysl toho všeho. Vypadalo to na vyhození ze školy. To bylo zoufalství. Čepelák si našel moji adresu a zajel za mnou na Smíchov, kde jsem tenkrát v podnájmu bydlel. Řekl mi:„Hrozí, že propadneš, tak to uděláme tak, že po prázdninách přineseš kresby a já to obhájím“. Na škole jsem zůstat chtěl, zakousl jsem se do toho. Strávil jsem prázdniny kreslením v polích, u nás ve východních Čechách. Něco se tam opravdu stalo, najednou jsem plno věcí pochopil a zlomilo se to. Potom už to bylo lepší.

Měl jsi vůbec nějaké zkušenosti s grafikou, když ses stal Čepelákovým žákem?

Zkušenosti jsem neměl vůbec žádné. Sídlili jsme na Akademii ve Stromovce, společně se sochaři a restaurátory. Čepelák rozdělil velkou místnost na kóje a za plentou jsme pracovali po dvojicích. Přede mnou seděl Mikoláš Axmann. Ten mi hodně pomohl, ukázal, jak na to, vysvětlil, jak se co dělá, opravdu se mi hodně věnoval. Čepelák korigoval velice diskrétně, jemně poodhalil plentu, aby nás příliš nerušil. Vyjadřoval se nepřímo, zdánlivě odtažitě, ale kdo chtěl a nebyl blbej, tak pochopil. Myslím, že měl velký respekt k individuálním odlišnostem.

A jak je to u tebe s malbou?

Po škole, asi i proto, abych se vymanil z jejího vlivu, jsem jenom maloval. Potřeboval jsem větší formát, grafické řemeslo jsem pociťoval jako brzdu. Také jsme, ještě na škole, založili skopinu Corpora S (Mikoláš Axmann, Dušan Černý, Jiří Mikeska, Michal Šarše, Pavel Šlegl a já), společně jsme vystavovali, scházeli se po atelierech, ukazovali si kresby. Dnes je to spíše takové souručenství individualit mající v sobě silné obranné mechanismy proti jakémukoliv zařazení. Víme však o sobě a myslím, soudě podle sebe, že spolu vedeme dialog na dálku. Když se potom sejdeme, daří se nám to tak jednou ročně, plynule v něm pokračujeme ústně.

Jaké je tvoje téma, když maluješ?

Snad je to hledání prostoru. Možná bych to upřesnil, posvátného prostoru. Co mne fascinuje je, že jsi v obraze, a dotýkáš se ho tak dlouho, až najednou jsi to ty. Odpovídá to tomu, co je v tobě. Na rozdíl od grafiky je pro mne malování nekonečný proces, nevím, kdy bude obraz hotov. Téma se odhaluje v průběhu práce.

To je zajímavé, podle mých zkušeností, právě u grafiky jde o nekonečný proces hledání a tápání, kdy samotný proces tě postupně dovede do cíle. Na grafice mne přitahovalo především to samotné laborování. Nevidím rozdíl mezi hledáním konečného tvaru u grafiky nebo obrazu…

Kdyby v tom nebyl rozdíl, dělal bych jen obrazy, nebo grafiku, ale mně se to vzájemně doplňuje a  vyvažuje.

Ale když je člověk bezradný, tak s tím nic nenaděláš, ať jde o obraz nebo o grafický list

To je právě ono. Když jsem bezradný v grafice, tak navaluji desku, brousím…

To se utíkáš k řemeslu

Ano, časem jsem docenil jeho význam. V grafice máš stále co na práci, je stále co dělat. Mezitím se v člověku zpřesňuje a uzrává jeho záměr. Tento čas je pro mě důležitý. Nejsem typem experimentátora. Rád se svěřuji technologickým postupům, které už tu jsou, prověřené generacemi grafiků. Usedám do nich se svým tématem, jako do luxusního vozu. Inovacím se ale nebráním.

O jakou technologii jde?

Na škole jsem dělal akvatintu, Čepelákovu doménu. Je to technika náročná, využívající stopy štětce, určité bezprostřednosti. Já jsem potřeboval spíše šerosvit, ale též razantní linii. Našel jsem si měkký kryt. Původně jsem jej považoval za lacinou techniku, jakousi rychlou kresbu, imitaci měkké tužky. Kreslím přes papír, ale potom jdu přímo do krytu štětcem a tím získám valér. Někdy stříkám kryt přes šablonu, na kryt nastříkám kryt, který více kryje a neproleptá se. Proces mohu i několikanásobně opakovat. Světla vybírám mechanicky šábrem. V poslední době kombinuji měkký kryt s tiskem z výšky. Chci rozvinout další možnosti, doufám, že to všechno je přede mnou.

Je jasné, že tvůj přístup ke grafice koresponduje s tvým malířským projevem

Mám tyto dva obory spíše oddělené. Ale já nejsem pořádný grafik…

Tomu nerozumím, jakého grafika máš na mysli? Autora, který se vyjadřuje především prostřednictvím linií?

To není otázka výrazových prostředků, ale vidění, vnímání reality.

A kdo je tedy pro tebe bytostný grafik?

Nejsem úplně v obraze, ale napadá mě třeba: Samek, Brejcha, Axmann, Horálková…

Kdy maluješ a kdy děláš grafiku?

Já jsem se ke grafice vrátil asi tak před deseti lety. Od té doby dělím čas rovnoměrně mezi malbu a grafiku. Potřebuji obojí. Malba je pro mě, pomohu-li si hudební terminologií, symfonie. Velký formát, velká plocha a dlouhodobá práce na jedné věci včetně opakovaných návratů a předělávek, často i po delší době. Je tu určitý rozmach, široká škála prostředků od kresby tužkou po barevné plochy. Grafika, to je komorní hudba. Intimní, na malé ploše, asketická ve výběru výrazových prostředků. Její záběr je užší, ale zato může být hlubší a soustředěnější. Jak se teď ke grafice více vracím, nabývám dojmu, že je též čarováním a magií. Z velké části je to práce naslepo. Na to, co je vidět, moc nelze spoléhat. Vidění v určité fázi spíše rozptyluje a důležitý je hmat. Jsou tu mnohá omezení kladené hmotou, které je třeba získat na svoji stranu. Do procesu též vstupují síly, které vůbec nemohu ovlivnit. Říká se tomu náhoda, mně je bližší označení Boží prozřetelnost.

Věnuješ se také monumentálním kresbám a tzv. hudebním kresbám…

Ano, občas mám možnost dělat něco do architektury a zde zúročuji své zkušenosti z volné tvorby. Velké papíry si dělám vrstvením gázy a průsvitného papíru. Pracuji s opakovaným vrstvením, zakrýváním, prořezáváním i s principem prosvítání. Světlo se zde setkává s hmotou papíru.
Hudební kresby, to je taková paralelní linie mé práce, prověřování vztahu výtvarného a hudebního tvaru. Je to také zábava, protože do toho mohu vtáhnout také další lidi. Dělám kresby určené k hudební interpretaci mající ambici existovat též samostatně. Řadu těchto „vokálních kreseb“ jsem realizoval s naším chrámovým sborem. „Klávesové kresby“ zase s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Toto moje experimentování docela dobře charakterizuje název mé letošní výstavy v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku – Uvidět hudbu. Hudba mi opravdu pomáhá a v hudebních kresbách se k tomu přiznávám. Stojí při mně, když maluji i když dělám grafiku. Kouká mi přes rameno a když nevím, tak mi napoví.

(Obr. nahoře zleva: Oblak, 2017, měkký kryt, 26x18,5; Sedm světel, 2017, měkký kryt, 26,5x20,5;  Milosti, 2014, akvatinta, 56,5x44,5; obr. dole zleva: Otisk, 2011, měkký kryt, 49,5x55; Úsměv, 2010, měkký kryt, 49x39,5)




                          


Vydáno: 27.03.2018