Národní galerie, Veletržní palác, Praha 7

 Maria Lassnig 1919–2014

16. 2.- 17. 6. 2018

Národní galerie v Praze s potěšením představuje první velkou výstavu průlomové tvorby jedné z nejvýznamnějších umělkyň současnosti Marii Lassnig (1919–2014, Rakousko), kterou doprovází prezentace jejího průkopnického díla na poli filmové animace Má animace je umělecká forma. Maria Lassnig, filmová tvůrkyně (v rámci cyklu Moving Image Department).

Výstava zahrnující přes 50 velkorozměrných obrazů, kreseb a akvarelových cyklů, skulptur a filmů, které odhalují dlouhodobý zájem Marii Lassnig o zkoumání těla a sebereprezentaci, pokrývá celé, více než sedm desetiletí trvající profesní působení umělkyně – od abstraktních děl, která vznikala ve Vídni čtyřicátých let přes malířské experimenty z doby jejího pařížského a newyorského pobytu včetně progresivní filmařské tvorby až po zralé dílo vytvořené po návratu do Rakouska v roce 1980, včetně pouze vzácně vystavovaných skulptur. Retrospektivu pak uzavírají obrazy, kresby a akvarely z posledních let života Marii Lassnig, které spadají do autoportrétní tvorby a zkoumají ideový základ, z něhož vychází většina jejích děl, zejména „vnímání těla“. Umělkyně se zaměřuje na introspektivní zkušenost a zachycení neviditelných aspektů niterných pocitů, což sama popisuje následovně: „Před plátno předstupuji takříkajíc nahá. Nemám žádný cíl, plán, model nebo fotografii. Nechávám věcem volný průchod. Ale mám výchozí bod, který je výsledkem zjištění, že jedinou opravdovou realitou jsou vjemy, které se odehrávají v hranicích mého těla. Jsou to fyziologické pocity: tlak, který vnímám vsedě nebo vleže, napětí a zakoušení prostoru. Tyto věci je těžké zobrazit.“

Maria Lassnig se od počátku inspirovala uměleckými hnutími, která oslavovala gestickou, neformální a spontánní praxi, jako byl informel, tachismus a surrealismus, ale také body artem a performativním uměním, a pod těmito vlivy vytvořila soudržné dílo sestávající z odvážně expresivních olejomaleb jasných barev, jejichž středobodem byla lidská postava – často fragmentovaná, deformovaná a groteskní. Tyto obrazy, na nichž je sama sobě modelem, upozorňují na křehkost těla, stárnutí a běh času. Jsou současně sebeznázorněním i sebeodhalením a vztahují se ke slovům samotné umělkyně: „osamělost dané osoby, neschopnost využívat kohokoli jiného, meditace a použití skalpelu k vědeckému zkoumání ochotného subjektu, vlastního já“.

Maria Lassnig se narodila roku 1919 ve městě Kappel am Krappfeld v rakouských Korutanech. Za druhé světové války navštěvovala vídeňskou Akademii výtvarných umění a své stadium úspěšně završila v roce 1945. V instituci trpící pod nacistickým jhem, z jejíž knihovny zmizely knihy o impresionismu a expresionismu, si vytvořila koncept „subjektivní barvy“ a rozhodla se zaměřit na hloubkovou analýzu vlastního (tělesného) já. V Klagenfurtu se posléze obklopila spisovateli, malíři a intelektuály z tehdejší výtvarné scény, pokračovala v malování a postupně rozvíjela umělecký postup, který záhy začal prozrazovat její zájem o autoportrét. V Rakousku objevila surrealismus a kubismus, směry, které ovlivnily její rané obrazy z čtyřicátých a padesátých let. V doprovodu Arnulfa Rainera později odjela do Paříže, kde se setkala s André Bretonem, Paulem Celanem a Gisèle Celan-Lestrange, Benjaminem Péretem a Toyen, kteří ji seznámili se surrealismem, o němž později mluvila jako o „osvobození od tradice“. Během této cesty se nechala inspirovat také informelem a vytvořila své první kresby vyjadřující „vnímání těla“. Její pařížský pobyt v letech 1961 až 1968 vyústil v cyklus velkorozměrných bílých obrazů, jež nazvala „Strichbilder“ neboli „čárové obrazy“ a jež chápala jakožto „figuraci tělesných pocitů“. V letech 1968 až 1980 žila v New Yorku, kde studovala film a animaci na Nové škole vizuálních umění; současně se posunovala novým směrem ve své malířské tvorbě a začala se přibližovat „americkému realismu“, jak tento žánr sama pojmenovala a kde se na ploše jednoho obrazu vedle sebe ocitají niterné pocity i vnější reprezentace ve formě realisticky ztvárněných těl. V USA, jimž přezdívala „země silných žen“, zůstala do roku 1980. Poté se vrátila do Vídně, kde vyučovala až do roku 1989. V osmdesátých letech se odklonila od „realistické“ reprezentace a portrétů, vrátila se k abstrakci a obrazům vyjadřujícím „vnímání těla“, své náměty čerpala také z mytologie a využívala archaických prvků. V roce 1998 započala etapu „drastických obrazů“ věnovaných existenciálním tématům (iluzím, vztahu mezi pohlavími, pomíjivosti, smrti a destrukci). V roce 2013 dokončila svůj poslední portrét – „Autoportrét se štětcem“.

Maria Lassnig významně ovlivnila a ovlivňuje vývoj malířství dvacátého a jednadvacátého století, přestože se její tvorba donedávna netěšila odpovídající pozornosti. Její vizionářská a nekompromisní tvorba se setkala s pozitivním kritickým ohlasem a inspirovala další generace umělců, včetně Paula McCarthyho a Martina Kippenbergera. Spolu s Louise Bourgeois, Agnes Martin a Joan Mitchell je považovaná za jednu z nejdůležitějších umělkyní dvacátého století, která se stala průkopnicí ženské emancipace v uměleckém světě dominovaném muži.

Tvorbě Marii Lassnig se dostalo kritického uznání, když v roce 1980 reprezentovala Rakousko na 39. benátském bienále. Po svém návratu z New Yorku nastoupila na Akademii užitých umění ve Vídni a stala se první ženou, která v německy hovořícím světě zastávala post profesorky umění. V roce 1988 byla první ženou, které byla udělena Rakouská státní cena. Její umělecká díla byla představena na mnoha samostatných mezinárodních výstavách, včetně „Maria Lassnig“ ve vídeňském Museum Moderner Kunst v roce 1985, „From the Inside Out“ v amsterodamském Stedelijk Museum v roce 1994, „Drawings and Watercolors 1946-1995“ v pařížském Centre Georges Pompidou v roce 1995, „Maria Lassnig“ ve vídeňském MUMOKu v roce 1999 a v londýnské Serpentine Gallery v roce 2008 a newyorském MoMA PS1 v roce 2014. Lassnig se rovněž zúčastnila výstavy documenta 7 (Kassel, 1982), 46. benátského bienále v roce 1995, 4. istanbulského bienále v roce 1995, výstavy documenta X (Kassel, 1997), 55. ročníku Carnegie International Pittsburgh v roce 2008 a řady významných skupinových výstav, jako byly „Broken Mirror“ Kunsthalle Wien (1993), „Féminin-Masculin“ v Centre Georges Pompidou (1995),  „Wack! Art and the Feminist Revolution“ v LA MoCA (2007). V roce 2013 získala na 55. benátském bienále Zlatého lva za celoživotní dílo.

Výstava „Maria Lassnig“ a doprovodná výstava „Má animace je umělecká forma. Maria Lassnig, filmová tvůrkyně“ jsou upravené verze výstavy „Maria Lassnig“, která se konala v Tate Liverpool pod dohledem kurátorky Kasii Redzisz za asistence Lauren Barnes 18. května – 18. září 2016.

Výstava vznikla ve spolupráci s Maria Lassning Foundation Vienna a koná se pod záštitou Rakouského velvyslanectví v Praze a s podporou Rakouského kulturního fóra v Praze.

Kurátor: Adam Budak, ve spolupráci s Kasiou Redzisz

Moving Image Department #8: Maria Lassnig, Lukáš Karbus

16. 2. - 9. 9. 2018

Zatímco v prvním patře Veletržního paláce proběhne retrospektiva Marii Lassnig (1919–2014), osmá kapitola Moving Image Department tuto plodnou rakouskou umělkyni představí jakožto experimentální filmařku. Film se stal významnou součástí její umělecké praxe, do té doby zaměřené především na malbu, v sedmdesátých letech 20. století. Maria Lassnig, považovaná za první dámu rakouského animovaného filmu, studovala animaci během svého newyorského pobytu (1968–1980) na Škole vizuálních umění. Později o této době hovořila jako o jedné z nejzásadnějších etap svého života i profesní dráhy. Coby členka feministické avantgardní skupiny Women/Artist/Filmmakers, Inc., kterou v roce 1974 spoluzaložila s Marthou Edelheit, Doris Chase, Carolee Schneemann, Rosalindou Schneider, Silviannou Goldsmith, Nancy Kendall, Susan Brockman, Alidou Walsh a Olgou Spiegel, natočila v letech 1970  až 1976 řadu animovaných filmů, které obsahují autobiografické prvky a s hravou lehkostí zkoumají úlohu žen ve společnosti i technologie, které ve stále větší míře prostupují náš život. 

Lassnig studovala animaci v době, kdy se snažila získat uznání jako malířka. O animaci nicméně neuvažovala odděleně od malby a zdá se, že zkušenost s tímto médiem měla jistý podíl na radikální změně malířského stylu, k níž došlo za jejího pobytu v USA. V prostředí experimentálního filmu se seznámila se spřízněnými dušemi zastávajícími podobné ideje; u filmařů našla větší porozumění než u lidí ze světa výtvarného umění. Její filmová tvorba vycházela z právě se objevivší energie experimentálních, interdisciplinárních tvůrkyň, jimž filmový obraz sloužil k vyjádření vizí. K často ztvárňovaným tématům patřila nezávislost, boj o moc a erotično na pozadí newyorské a evropské umělecké scény sedmdesátých let.

Většina filmů Marii Lassnig je založená na animaci fixokreseb. Pro fixy, které se v masivním měřítku začaly vyrábět v šedesátých letech, jsou typické čáry nestejné tloušťky – hrot fixy vysychá a znovu se plní, proto je výsledek nepředvídatelný a proměnlivý, což animace ještě zdůrazní: čára vypadá, jako by žila vlastním životem a reagovala na doteky tvůrce. Jiné její filmy jako Shapes (Tvary, 1972) jsou animacemi kreseb nasprejovaných přes šablonu, kdežto snímky Iris (1971) a Baroque Statues (Barokní sochy, 1970–1974) pracují výhradně s hraným záznamem. Palmistry (Čtení z ruky, 1973) a Chairs (Židle, 1971) kombinují animaci s hranými záběry a film Couples (Páry, 1972) využívá časopiseckých výstřižků. Ve svých filmech Maria Lassnig nastavuje zrcadlo sama sobě i druhým a společnosti jako celku. Dotýká se takových otázek, jako jsou mezilidské vztahy a vliv mužského myšlení na umění, uvažuje o žánru a formě a věnuje se svému stěžejnímu zájmu: fyzické realitě těla.

Její první a zjevně nejznámější film Self-portrait (Autoportrét, 1971, Cena Newyorské státní rady výtvarných umění) si klade základní otázku „Proč jsem nakreslila tohle?“ a život Marii Lassnig líčí prostřednictvím sledu různých identit, od ananasu a přeplněné komody přes kameru a lebku po tvář Grety Garbo a Bette Davis, které zakrývají animovaný obličej umělkyně jako masky a zase mizí, zatímco Maria Lassnig pohybuje rty a odpovídá na úvodní otázku: nakreslila to, aby „zastřela či znovu zakryla svou tvář, odhalila své srdce, svůj niterný pocit. Nebo snad proto, abych se nestala zabedněncem, strojem, kamerou, dýchacím přístrojem.“ Téma vlastního já se tvorbou Marii Lassnig táhne jako červená nit a umělkyně se k němu vrací i ve svém posledním filmu Maria Lassnig Kantate (Kantáta Marii Lassnig, 1992, ve spolupráci s Hubertem Sieleckim) – jediném filmu, který natočila poté, co se v roce 1980 definitivně vrátila do Rakouska –, v němž zpívá baladu o svém dlouhém životě na pozadí roztřesené animace, jež názorně ukazuje události, které ji potkaly.

Animované filmy Marii Lassnig úzce souvisejí s obrazností, k níž umělkyně dospěla při práci na svých obrazech a kresbách.  „Její kamera a výsledné filmy byly podobně jako Mariiny vlastní autoportréty ve formě hypersenzitivních robotů s protézami, astronautů nebo mimozemšťanů pozemskými převtěleními jejích nekonečných, vesmírných a mimořádných sexuálních identit,“ poznamenává Jocelyn Miller. „Oko její kamery stejně jako její štětec představovalo přídavný zrakový aparát, který bylo možné uvést do neustálého, odhodlaného chodu, aby co možná nejadekvátněji zachytil a vyjádřil viděné. Výsledek byl často vtipný a sarkastický a vždy přinášel pronikavé, bystré postřehy o lidech, tématech a strukturách, které byly předmětem jejího zájmu.“ Některé filmy, jako byly Páry a Čtení z ruky, obsahují záběry na její obrazy; někdy umělkyně animuje formy, které se objevují v jejích „nestvůrných“ obrazech z konce šedesátých let. V animacích Marri Lassnig, jak poznamenává James Boaden, lze vysledovat schematičtější linii než v jejích obrazech.

Filmy zařazené do výstavy Má animace je umělecká forma. Maria Lassnig, filmová tvůrkyně doprovázejí kresby, portréty, na nichž je umělkyně zachycená jako filmařka, obrázkové scénáře, poznámky a deníkové zápisy, skici a další rekvizity a archivní materiály, včetně kamery na 16milimetrový film. K ozřejmění kontextu, v němž filmy vznikaly, slouží také dokumentace související se skupinou Women/Artist/Filmmakers, Inc. (plakáty, programové brožurky, fotografie apod.) spolu s autobiografickými materiály z doby pobytu Marii Lassnig v New Yorku.

Osmá kapitola Moving Image Department obsahuje také site-specific dílo českého umělce Lukáše Karbuse (nar. 1981, Česká Lípa). Karbusův monumentální dvoudílný akvarel vzniklý v reakci na filmovou tvorbu Marii Lassnig splétá odkazy na modernistická hnutí se současnějšími narážkami na animační techniky a trikové filmy. Umělec balancuje na pomezí abstrakce a obrovské listy papíru pokrývá velkorysými tahy v téměř psychedelickém projevu neomezené svobody. Navzdory barevnému řádění však Karbusovou nejdražší ctností zůstává přesnost a přísnost formy.

Kurátor: Adam Budak


www.ngprague.cz