Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


A. C. Klíma: Nad výstavou Vladimíra Boudníka

 

Nad výstavou Vladimíra Boudníka
A. C. Klíma

Galerie hlavního města Prahy vystavuje od konce června do konce října dílo našeho předního grafika Vladimíra Boudníka (1924 - 1968). K vidění jsou nejen jeho stěžejní práce, ale také raná tvorba a kresby. V několika vitrínách jsou prezentovány i písemnosti a fotografická dokumentace. Návštěvníci muzea na Florenci se tedy mohou seznámit s reprezentativním průřezem Boudníkovy tvorby pocházejícím se sbírek galerie Ztichlá klika.
    Vladimír Boudník je známý tím, že přivedl na svět dvě originální grafické techniky – aktivní a strukturální grafiku –, a významně tím dopomohl k oživení české výtvarné scény šedesátých let. Jeho dva vynálezy jsou však o něco starší, aktivní grafika vznikla v roce 1955, strukturální v roce 1958. V této době je však oficiální výtvarná scéna, které vládl sociální realismus, nereflektovala, a také proto se Boudník skoro celý život pohyboval na scéně neoficiální. Pojilo ho silné přátelství s Bohumilem Hrabalem a účastnil se „básnických večerů“, na kterých spisovatelovi přátelé diskutovali o moderním umění a literatuře. Postupně se seznámil i s dalšími umělci jako například s Jiřím Kolářem, Janem Kotíkem, Mikulášem Medkem a na konci padesátých let pak s mladými studenty Akademii výtvarných umění v Praze, jako byli Jan Koblasa, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Zbyšek Sion a další. S nimi pak v roce 1960 vystavoval na Konfrontacích, neoficiálních prezentacích současného československého umění. Právě tato názorová výměna byla ve své době velice podstatná. Boudníkovi se však podařilo proniknou i do zahraničí. V roce 1958 vystavoval svoji aktivní grafiku během Expa 58 v galerii „Les Contemporains“ v Bruselu. Byl také zařazen vedle Františka Kupky do knihy: Půlstoletí abstraktního umění z roku 1962 belgicko-francouzského teoretika Michela Seuphora jako zástupce moderních uměleckých tendencí v Československu.
    Doma se však oficiální místa dlouho nechtěla zbývat tvorbou jakéhosi podivína. Až v souvislosti se změnami v šedesátých letech, a společně s uznáním, které si Boudník v zahraničí vydobyl, začal být jako umělec vnímán i u nás. První svou samostatnou výstavu v Praze mohl uspořádal ale až v roce 1965. V témže roce dostal od Svazu výtvarných umělců stipendium, které mu umožnilo odchod z továrny, ve které doposud jako dělník pracoval. V šedesátých letech o něm začínají vycházet i první články v nejrůznějších periodikách, které se ho snaží představit veřejnosti. Jednalo se převážně o krátké pochvalné texty. Tehdejší významní historikové umění jako Jindřich Chalupecký nebo Bohumír Mráz, kteří byli Boudníkovi určitým způsobem nakloněni, si však jeho počínání mimo grafickou tvorbu zcela správně nevysvětlili. Trnem v oku jim byla především teorie explosionalismu, kterou Boudník publikoval ve svých manifestech z roku 1949, a také jeho pouliční akce, které pořádal v letech 1949 - 1957 v Praze. Nikdo nedocenil jeho teoretická východiska, která ho odlišovala nejen od tehdy aktuálního uměleckého směru přicházejícího ze zahraničí – informelu.
    Boudník vycházel ze své bezprostřední zkušenosti. Válečné prožitky ho donutily přemýšlet o významu a funkci výtvarného umění. Vzhledem ke zkáze, kterou viděl během nucených prací v německém Dortmundu, se rozhodl dát člověku takové umění, které je prakticky nezničitelné. Tím byla myšlenka „čtení“ nejrůznějších skvrn: Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta dřeva… Co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem, překreslete na papír…,zmocňujte se svého nitra. Proč se dávat stále více ovlivňovat cizími vzory a epigonsky se jim plazit u nohou? Tvořte z vlastních podnětů. Máte co světu říci! Věřím, že z vašich řad vyrostou noví géniové. Géniové zdravého života.
Upřímně věřil, že umění přetrvá, bude-li žít člověk se svojí schopností asociovat. Věřil, že umění může pomoci změnit lidský charakter do té míry, aby nemuselo docházet k dalším válečným konfliktům. Proto se věnoval lidem, předváděl umění v ulicích, své spolupracovníky v továrně vedl ke grafice: „Suchou jehlu jsem tvořil před nimi (pracujícími) za užití pilníku, kladiva, železných pilin a co bylo po ruce. Jsou zvědavy na výtisk“. Protože v zaměstnání neměl pomůcky výtvarníka, rozhodl se pracovat s nástroji továrny. Byly to pilník, závitník, kladivo, zbytky různě tvarovaných plechů, kterými zpracovával povrchy svých tiskových desek. Důležitý byl pro něj bezprostřední přístup k obrazové ploše, pomocí kterého mohl do uměleckého díla přenést své vnitřní představy a  skryté síly podvědomí. Vznikla technika aktivní grafiky. V případě grafiky strukturální využíval akrylátový lak s příměsemi jako písek nebo textilie. I tohoto materiálu bylo v továrně dostatek. Vznikaly tak nízké reliéfy, které v tiskovém procesu přenášel na papír. Jeho grafické listy tím získaly i haptickou kvalitu. Boudník experimentuje, své tiskové desky zkoumá a barevně je interpretuje. Vzdává se tradičního poslání grafiky jako reprodukčního média. Jednotlivé tisky z matric strukturálních grafik jsou totiž vždy originálem, neopakovatelným záznamem umělcovy duše, na což se pokouší poukázat i výstava, která ukazuje různě pojaté tisky z jedné výchozí matrice. Avšak bez upozornění na tuto skutečnost, si faktu všimne patrně jen velice pozorný divák.    

    Ke strukturální grafice můžeme přičíst i grafiku magnetickou, kterou však Boudník vnímal jako samostatnou tvůrčí metodu. Opět využil zdroje továrny, tentokrát elektromagnet, na který se upínaly obrobky při zpracování. Na něj položil tiskovou desku, nanesl vrstvu laku, do které zapustil kovové piliny, které se začaly rovnat podle působení elektromagnetického pole. Tím přenechal určitou část práce na uměleckém díle přírodě.
     V minulosti o Boudníkovo dědictví staral neoficiální Spolek přátel Vladimíra Boudníka, tedy osoby, které to neměli v popisu práce, ale Boudníkovi se věnovali s nadšením. Jejich snahy se následně propojily s dlouhodobou sběratelskou činností galerie Ztichlá klika, jejíž sbírka nemá co do kvality a množství na našem území obdoby. Vyzvednout musíme také vydavatelskou činnost galerie, která publikuje do této doby nedostupnou korespondenci Vladimíra Boudníka. Ztichlá klika tak plní úlohy státních institucí, které by se měly o Boudníkovo děditství starat především. Po dlouhém přerušení v letech 1968 – 1989, Boudníka znovu objevuje i zahraničí. Na zatím největší prezentaci světového poválečného umění v Mnichově (Post war, 2017) byl jako jeden z mála Čechů, vedle Jiřího Koláře a Aléna Diviše, zastoupen.
    Jedinou vadou na celé výstavě je nedostatečně velký prostor na Florenci, ve kterém jsou grafiky doslova vtěstnány. Také leták informující o výstavě, který vydalo Muzeum hlavního města Prahy, je téměř nicneříkající. Rozpaky vyvolává reprodukce na přední straně skládačky. Jedná se o aktivní grafiku v barvě magenty. Tato barva se však v Boudníkově díle nevyskytuje. Je tedy otázkou, jestli v tiskárně došly barvy, anebo se galerie rozhodla touto neotřelou cestou připomenout Boudníkovo působení v kladenských ocelárnách? Pro diváka užitečný průvodce výstavou, ze kterého získá informace nejen o jednotlivých grafických technikách a cyklech, je dílem Ztichlé kliky. Bez průvodce by byl neinformovaný divák na výstavě naprosto bezradný. Z výstavy pro něj dnes už totiž nevyznívá Boudníkovo inovátorství a jeho ohromný přínos českému umění tak silně, jako kdysi. Bez informací o charakteru Boudníkových prací a okolnostech jejich vzniku se dnes už neobejdeme. Ostatně, o vzájemný dialog mezi uměleckým dílem, potažmo umělcem, a divákem se zasazoval sám Boudník.  Můj závěr: Špičková díla špatně instalovaná v nevyhovujícím prostoru.


Vydáno: 10.10.2017