|
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1
3. 6. - 3. 9. 2017
„Velíškova mlčení” v Galerii Václava Špály mají různé podoby. Jsou koncipována do tří celků. Každý představuje jiný způsob a jiný druh mlčení.
Obrazy vystavené v suterénu odkazují k barokním zátiším označovaným jako vanitas, která jsou mementem, zdviženým prstem, protože důrazně připomínají, že život končí smrtí. Velíškova zátiší konstatují to samé, i když bez morálních apelů. K tomuto faktu nelze nic říci, je možné jen trpělivě a skromně mlčet. Pokud to ovšem někdo dokáže. Zdá se, že ani Velíškova zátiší nedokáží zachovat smířené ticho. Při bližším zkoumání v nich nacházíme zřetelně existenciální podtext. Lze dokonce říci, že odkazují ke slavnému Bergmanovu filmu z roku 1963, který představuje mlčení nikoli smířené, ale úzkostné, tíživé, osamělé; mlčení jako důsledek zkušenosti, že ačkoli každý zná úzkost ze života směřujícího ke smrti, nemůže se o tuto zkušenost s nikým podělit, nemůže ji s nikým sdílet. A právě i tento obsah mají vystavená zátiší. Každý zobrazený účastník procesu zmaru, v tomto případě zvířata a plody stromů, hyne, umírá výhradně sám, jedinečným a zcela osamělým způsobem, každé zahnívající jablko má jinou barvu, jinou strukturu, jiný tvar, každé zvíře má svůj vlastní jedinečný a osamělý skon. Ale zároveň lze v těchto příbězích „mrtvé přírody” uvidět ještě něco jiného: je v nich velmi silným způsobem přítomná krása. A to nikoli jako přidaná hodnota k existenciálnímu obsahu, ale jako hlavní zpráva, jako nejdůležitější poselství. Pokud existuje něco jako estetická odměna za osamění a úzkost, pak jsou to například Velíškova zátiší.
V přízemí galerie jsou vystaveny obrazy prázdných židlí, prázdných stolů, prázdných pohovek, které odkazují, na první pohled, na nepřítomnost člověka jen velmi věcně. Z vnějšku budí dojem až strohé objektivity, prostě nábytek. Ale uvnitř jsou plné chvění, uvnitř jsou pohroužené do stesku, do mlčení, do hluboké melancholie. Připomínají prázdné postele, prázdná křesla, prázdné recepční pulty na obrazech Edwarda Hoppera. Skrývají stejné zjitřené ticho pod chladným povrchem. Mlčení těchto obrazů bychom mohli označit za melancholické.
V prvním patře jsou vystaveny minimalistické kresby a objekty, jejichž mlčení je opět jiné. Odkazuje k aritmetice. Na bílých broušených emailových plochách nalézáme horizontální linie, které se skládají z tisíců drobných čárek. Připomínají aritmetickou číselnou řadu vedoucí z kladného nekonečna do nekonečna záporného a obráceně. Číselná řada, linie nekonečných aritmetických událostí, kladných a záporných, má uprostřed své mlčení, které nelze z ničeho odvodit, ničím zdůvodnit, mlčení za jakýchkoli okolností a bez jakékoli emoce, bez kladné či záporné hodnoty, přesněji bez jakékoli hodnoty. Je označené znakem 0. O tomto prázdném středu lze pouze říci, že každý pokus o odhalení jeho tajemství končí nezdarem, či spolu s Wittgensteinem prohlásit, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Ale přeci jen, jaké je toto mlčení? K „Velíškovu mlčení” v prvním patře galerie je možné poznamenat, že na rozdíl od existenciálního a melancholického mlčení je bez jakýchkoli přívlastků. Minimalistické kresby a objekty prostě ukazují, že události vznikají z ničeho a do ničeho se opět vrací, že zánik podněcuje vznik a naopak, a že o příčinách takového dění se nelze nic dozvědět. Je zřejmé, že takové mlčení má zcela jinou kvalitu než „mlčení v suterénu a v přízemí”, nevychází ze smyslové a emocionální lidské zkušenosti se světem. Je to mlčení dané světu do vínku od počátku, rovnice sice jen o jedné, ale za to olbřímí neznámé, rovnice, která nemá být řešena. Absolutní, čisté mlčení. Velíšek tomuto mlčení logicky přiřadil barvu bílou. Barvu obsahující potenci vzniku všech barev i možnost zmizení všech barev.
Mlčení existenciální - Mlčení melancholické - Mlčení absolutní. Všechna tato mlčení lze na výstavě Martina Velíška v Galerii Václava Špály zažít.
Milena Slavická | kurátor
|
.gif)
