|
„Šárka byla normální. Myslím to jako superlativ. Nedělala ze sebe nic jiného, byla důvěryhodná, neafektovaná, cítili jste se vedle ní přirozeně. To je vzácnost.“
„Měl jsem za to, že právě tak má asistentka na akademii vypadat. Možná jsme se s ní až tak trochu chlubili.“
„Šárka je pro mě kombinací španělské krásky s gotickou madonou.“
„Byla fotogenická! A jak! Uměla nasadit výraz pro focení, nedělalo jí to problém.“
„Krásně se smála. Měla na mobilu funkci zvukového hlášení času, které se jí zpravidla spustilo uprostřed schůzky: ‚Je právě 10 hodin a tři minuty‘. Pokaždé se tomu zasmála. Ten čas na mobilu a její smích se mi zaryl do hlavy.“
„Stála vždycky pevně rozkročeně. Sedávala si naopak uvolněně (tak, že se povolí stehna do stran na židli).“
„Všímala jsem si, jak je přirozená, že nechává plný průchod hlasu a pohybu. Připomínám si to doteď, jako metodu proti přehnané sebekontrole, která brání mrknout se za hranice konvenčnosti a něco objevit.“
„Legenda praví, že měla také bouřlivé mládí, a že jí myslím Kotalík přezdíval Divoká Trč. Zdrojem legendy je Šárka sama, nikdo to neověřoval.“
„Šárka Trčková, nechť se její jméno zachová. Odborná to byla výtvarnice čáry, které vždy přesně objímají tvary. Byla proto kazatelka přesné čáry důsledná a krásná, a tak ani její ústa nebyla jen trouba hlásná. Navždy proto myslím, že v přesné tvaru čáře si svá moudra syslím. A proto když vidím Šárku v paměti své hlavy černé, vidím její oči přesné čáře věrné.“
„Pitomost mých veršů už nemohla být větší, to je tak, když berem ty Legendy ztečí. Ztečí planě do Šárky, vyhrabávat korálky.“
„A tak nemohu si vzpomenout, kde jsem Šárku nechal plout. Její loď jen odplula, když prý Šárka zesnula. Na tom přece není zdání, když vidím jí dnes v pousmání, v den samých hořkých chvil se její záblesk objevil.“
”Sarka made you feel utterly comfortable and you could talk to her and wanted her advice because she was usually right.“
”She told me the reason she didn't get her ears pierced is because a friend of hers got her ears pierced and started to be cross-eyed because of it. She then laughed the Sarka laugh with slight tears in her eyes.“
„Šárka často říkala JO. Říkala ho různým způsobem – protáhlé JOO, nebo JO JO JO s delšími nebo kratšími pomlkami… Podle kadence a zabarvení bylo vždycky poznat, co tím myslí.“
„Šárka měla zdravou dávku sebevědomí a pokory.“
„Dalibor Chatrný o ní mluvil jako o nejvýraznějším talentu mezi svými studenty.“
„Když si vybavím Šárku, vidím její oči, krásně křivé zuby a slyším její hlas. Usmívá se.“
„Šárka co slíbila, vždy splnila!“
„Šárka nikdy nikoho nepomlouvala.“
„Šárka pomáhala. Ne proto, že byla na AVU zaměstnaná, ne proto, že by to chtěl Vladimír, ne proto, že by se to mělo, ne proto, že by se to od její pozice očekávalo. Šárka prostě taková byla.“
„Uměla se naladit na toho, s kým se bavila, takže se s ní každý cejtil strašně přirozeně.“
„Šárka se vždycky dívala přímo do očí. Patřila mezi to malé procento lidí, kteří pohledem neuhýbají a neřeší, zda se náhodou nalevo nebo napravo neděje něco ‚důležitějšího‘.“
„Šárka prý v jednom životním momentu uznala, že má daný typ talentu, a přestala mít takové ty nadsazené sny o slávě, jako mladí umělci mívají. Pro mě je právě tohle uvědomění dokladem formátu její osobnosti.“
„Na pohřbu nám jeden její spolužák z AVU vyprávěl, že Šárka během studia hodně divoce tančila na večírkách. Davídek tomu chlápkovi řekl, že je z Marsu.“
„Šárka byla ranní ptáče. Chodila do školy vážně brzy, aby stačila vše oběhat a zařídit, pak vytisknout grafiku do tří hodin, aby pak mohla vyzvednout Davida ze školy. Každý den od 7 do 15 hodin, klasickou pracovní osmihodinovou dobu, k tomu hodně přesčasů. Jednu dobu brzy ráno dokonce chodila ještě předtím běhat do Stromovky.“
„Zajímalo jí hned odkud člověk je a zjišťovala všemožné příbuzenské provázanosti. Ráda se nás vyptávala na rodinné vztahy, povolání příbuzných apod. Cítila jsem se dobře, připomínalo mi to mojí mamku nebo babi.“
„Jednou jsme si říkaly, že se nám oběma líbí pocit opakování a propojení s vlastními prapředky skrze všední činnosti. Například, že se naše babičky česaly v ranní hodinu, a uvědomění si, že my provádíme stejnou činnost ve stejnou denní dobu, akorát třeba o padesát let později.“
„Šárka nerada jedla sama, říkávala to, a mnoho skvělých společných obědů to potvrzuje! Po obědě jsme jednu dobu ujížděly na cappuccinu.“
„Chtěli jsme využít čas oběda k rozpravě se Šárkou o umění a našich obrazech. Ona se ale chtěla bavit u oběda právě o jiných věcech. Už to chápu.“
„Jednu zimu jsme v ateliéru ujížděli na kořeněném černém čaji z Marcs and Spencer a do toho mléko. Něco jako masala. Šárka na tom ujížděla každodenně s námi. Když nebylo mléko, to byl konec.“
„Říkala, že se naučila od Kokolii vychutnat si chuť potravin, tak jak jsou. Chuť cukety. Chuť brambory. Doma to Dalibor ale prý moc nevítal.“
„Jednou mi vyprávěla, že po škole dělala v nějaké kanceláři, kde naproti ní seděla pracovnice, která se pořád tláskala chlebíčkama. Šárka z toho dostala nechutenství a hrozně v té době zhubla.“
„Taky nám často ‚mluvila do vztahů‘. Po pravdě jsme to nesnášely! Ale časem se ve většině případů potvrdilo, co radila. Dokonce ještě z nemocnice mi volala a bavily jsme se o chlapech…“
„Když jsme jeli někam s ateliérem, Šárka zaručeně vyhrála soutěž o největší krosnu. Říkala, že se neumí sbalit málo. Navrch krosny měla vždycky polštářek. Přesně jako moje mamka, bez polštářku ani ránu!“
„V pátek tu krosnu mívala taky, a v ní nákup potravin na víkend, se kterým putovala do Plzně za rodiči, o které se krásně starala.“
„Měla ráda pivoňky. Říkala, že je vždycky kvůli klauzurám prošvihne. Potvrzuji, po klauzurách už byly většinou opadané.“
„Šárka říkala, že každý má svého bezdomovce. I ona měla jednoho.“
„Myslím, že nerada cestovala.“
„Řekla mi, že nerada cestuje autem s cizími lidmi – že raději jezdí vlakem, protože myslí na Davida – aby se jí něco nestalo a on nebyl sám. Že až budu mít dítě, tak to pochopím.“
„Šárka ráda používala zdrobněliny: čajíček, cukříček, barvička, papírek, zástěrka, organtýnek, tužtička…“
„Šárka vstávala strašně brzo ráno a četla si alespoň hodinu v posteli.“
„Vždycky měla krásně čisté ruce. Ruce a nohy pro ni byly důležité. Byla celá alabastrová.“
„Pila červenou kokakolu.“
„Při ateliérovém výjezdu do Ostravy měla největší batoh. Byla na všechno připravená.“
„Šárka měla ráda déšť.“
„I sníh!“
„I lidi.“
„Mívali jsme dlouhý telefonáty. chodil jsem doma po zahradě a popisoval, co tam roste a Šárka říkala, jak se to jmenuje.“
„Šárka nerada dávala v hospodě dýška. Říkala: mě taky za grafiku nikdo nic navíc nedává.“
„Šárka chránila židle a kliky dveří od barev.“
„Šárka chodila na červenou!“
„Chtěly jsme jít spolu nakupovat šaty, ale nikdy to nevyšlo. Byly důležitější věci.“
„Akorát jednou jsme vlítly rychle do sekáče na plenéru v Tišnově, kde si Šárka koupila velké tvídové kalhoty, které pak nosila celou zimu.“
„Nosila pořád taky ledvinku (z praktických důvodů, kvůli kartě) a černou péřovou vestu.“
„Slušela jí černá, rudá a magenta. Radily jsme jí nosit tyto barvy.“
„Uměla se ‚vyšvihnout‘. Třeba přišla v černém sáčku (byla typ na saka!), červenou rtěnku, precizně nalakované nehty na nohou a střihnuté vlasy na mikádo a my byli paf!“
”Sarka's colours were simply beautiful. She wore a bright fuchsia pink jacket and one day started wearing white shoes, which I couldn't stop staring at because they looked like a painting.“
”She always drank black tea with milk.“
„Dala mi vyřazený korálově červený hedvábný pumpky, teple růžovou jemnou vrstvenou sukni a možná ještě něco.“
„Šárka měla krásně rudě nalakované nehty na nohou, podivila jsem se tomu a ona mi pověděla, že o své nohy pečuje, aby se jim odvděčila za jejich každodenní službu.“
„Šárka měla ráda ultramarín. To je barva jako pro ni.“
„Měla svoje oblíbené boty. To já mám taky. Všimla si toho, a pak jsme o tom dlouho mluvily. Kupovala si pořád podobné, černé s fialovým prvkem, Pumy.“
„Když jsem byl poprvé s Grafikou 2 na výstavě, překvapilo mě, že si Šárka v šatně galerie kromě kabátu zula i zimní boty, a místo nich si vzala ty svoje tenisky.“
„Šárka milovala růže.“
„Šárka milovala červenou.“
„Šárce bylo strašně líto, když se jí začaly rozpadat boty ‚Puma‘ a běhala dva dny po Praze, aby sehnala podobný.“
„Šárka nenosila šperky, jsem si uvědomila až teď.“
„Jo a taky mi vždycky radila: ‚Evo, nenos ten batoh, co v něm máš? Přijď někdy s kabelkou, trochu elegance.‘ Když jsem jí ukázala obsah, chodila si za mnou občas vypůjčovat nějaké věci – typu hřeben, metr, zrcátko, lepidlo…“
„Její maminka se občas za ní přijela pyšně podívat do dílen.“
„A od Magdy zas vím, že měla i krásný vztah se svým tátou.“
„Tatínek o ní napsal báseň. Bylo to skoro, jako by jí tím naprogramoval její umělecký život.“
„Šárka mi jednou vyprávěla, že od malička chodila s tatínkem do hospody. Pánové pili pivo, povídali a ona seděla a tiše poslouchala a pozorovala. Prý to měla ráda.“
„Jednou jsem na Šumavě na Kvildě potkal takový dva důchodce. Myslím, že se jmenovali Kocourkovi. Už je to asi tři roky. No a ten Kocourek říká, jó Šárinka, tak jí vždycky říkal její tatínek. Pro Šárinku to nejlepší a všechno musí umět. On tatínek měl střední ŠUŘ v Brně, žil v Plzni a byl v takovým polo-disentu. Fotil a měl rád umění. Šárince sháněl knížky, monografie a všechno co šlo, vodil jí na výstavy a vlastně od dětství to do ní hustil, takže když se s ní pak člověk bavil na AVU, měl pocit, že všechny ty Cranachy potkala. Znala je jak v nepodmíněným reflexu.
Tatínek ji podporoval v umění, piplal a fandil. Poslední roky, když už nevycházel a jen ležel, a Šárka se o něj jezdila starat, to prý bylo jen proto, protože už měl splněno. Jeho Šárinka se dostala tam kam chtěl, proslavila se, učila na AVU, byla z ní umělkyně… Doják uprostřed lesů. Řekli mi, abych ji určitě pozdravoval, až ji potkám. Zapomněl jsem na to a už nestihl nic vyřídit.“
„Její největší životní idol byl David. Rozmazlovala ho, říkala, že je krásnej, a že z něj bude herec. Holčičky ze školy, že ho milujou (i s maminkami). Občas mě o tom tak přesvědčila, že jsem mu dal i nějaký svoje hračky z dětství. Milovala ho tak, že Davídek si k ní mohl dovolit takový věci, na který bych si vůči rodiči nikdy netroufl. Pořád jsem ho napomínal, že takhle se k mámě chovat nemůže. Za to mi mohl říkat čau Vole Basjuku a byli jsme kámoši. Jak byl Davídek buď mezi náma, nebo u babičky, byl rychle sebejistý a v pěti letech dospělý (vedl takový chytrý řeči, třeba o tom, jak jsou malý děti nemožný). V osmi už byl v pubertě a nesnášel umělce a rodiče. Pořád nechápal proč máma neumí anglicky, a proč to doma nemaj hezký jako v Arthouse Hejtmánek, kam chodili na návštěvy. Později mi došlo, že to všechno bylo nějakým osudem daný, aby to neštěstí mohl přijmout jako samostatný dospělý člověk v dětském těle…“
„Než měli s Daliborem dítě, pořídili si jezevčici Nelinku jako přípravu. Pak chodil s Nelinkou do školy Dalibor a Šárka s Davídkem.“
„Když jsem potřebovala na diplomku malovat dětskou ruku, přivedla mi Davídka. Taky jsem ilustrovala knížku dětského lékaře, a mělo tam být dítě s kyselým výrazem. Šárka dala Davidovi citrón…“
„S Šárkou jsem mluvil jednom jednou, ukazovala mi fotku, kde mě drží jako mimino.“
„Když byl Davídek větší, přicházíval v pletených svetřících od plzeňské babičky, teď v tom samém věku chodí mé dítě také opleteno.“
„Ptal jsem se Šárky, kdo je nejhezčí chlap na Akádě, a řekla bez přemejšlení, že samozřejmě Dalibor. Pak taky řekla, že Kokolia není špatnej.“
| 
.gif)
