|
Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Michalská 7
17. 3. – 23. 4. 2017
Výstava, jejíž název odkazuje k častému tématu autorovy tvorby i celkovému jejímu vnitřnímu naladění, se soustředí na umělcovy práce vznikající po roce 2000.
Richard Konvička absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze ve škole profesora Jana Smetany v roce 1983, tedy v době, kdy se začala zřetelně ohlašovat další proměna české výtvarné scény.
Profesorovo jméno bývá uváděno často v souvislosti s jeho výtvarnou prací a zároveň je zdůrazňován podíl tvorby celé Skupiny 42 na formování umělcova výtvarného naturelu. To je nepochybně pravda, nicméně záhy se těmto iniciačním zážitkům Konvička vzdálil. Nezastřeně ovšem stále trvá jeho zájem o civilizaci, projevující se v prostředí města, v prostoru velkého soustředění lidí, jejích technologií, jejích produktů a jejích odpadů a pokleslých projevů. Civilizační aspekty však nezůstávají ústředním tématem Konvičkovy tvorby, ale jsou především pozadím hlubší existenciální otázky. Není tu ani stopy po civilizačním optimismu. Svět se mu nejeví jen jako pevný, přehlédnutelný a nutně pokrokem stále přátelštější.
Konvičkův osobitý, nezaměnitelný obrazový svět určuje důrazná kresba konstruující tvar a planoucí, sálavá barevnost naprosto neiluzivní povahy. Jeho obrazová řeč se až dosud rozvíjí ve znacích a symbolech jakési individuální mytologie, která má svůj původ mnohem spíše než v evropské kulturní tradici v každodennosti městského prostředí, v banalitě současné všední vizuální komunikace a sériové fabrikaci všeho myslitelného, od předmětů až po sny a touhy. V tomto neutříděném víru současnosti nedefinuje Richard Konvička dějiště obrazu jako trojrozměrný prostor. Ten ustoupil jakémusi mnohorozměrovému časoprostorovému kontinuu, které vylučuje možnost statického pozorování. V tomto postnovověkém prostoru, v tomto vlastním vesmíru, se Konvička pohybuje a vyznačuje ho malířskými gesty a symboly své vlastní verze o jeho vzniku, fungování a možnosti jeho udržování. Je to kosmos stále neobsáhnutelný, neodhalitelný, uhýbající vlastnickému uchopení a stále hlučící, sršící a ironicky se šklebící. Je cele vnější i cele vnitřní, zcela bez patrných ohraničení.
Konvičkova konstrukce prostoru mate svou zdánlivou přesností a stabilitou, je však ve skutečnosti, díky živému, nervnímu způsobu malby, spíše fluidní. Je to plynoucí, zakřivený časoprostor, vtahující do hry čtvrtou dimenzi ‒ čas. Bytosti, věci i prostor, který se dnes stává v Konvičkově tvorbě sám zřetelně dějem, jsou nezastavitelné a tedy neuchopitelné, nikdo nemůže být jejich držitelem. V té zřetelné neuchopitelnosti je skryto i jejich tajemství. Vždy však znovu tříbícími se výrazovými prostředky se Richard Konvička pokouší prostoru a událostem v něm rozumět právě v této neuchopitelnosti.
Ivan Neumann
|
.gif)
