Grafik Vladimír Boudník a Jiří Kolář na přehlídce světového umění v Mnichově

A. C. Klíma

    Mnichovská výstava: Postwar, Umění mezi Pacifikem a Atlantikem 1945-1965 v Domě umění si vytyčila nelehký úkol: prezentovat veřejnosti komplexní zhodnocení světového umění po druhé světové válce. Takový ucelený pohled na poválečný vývoj zde doposud chyběl, a proto výstava oprávněně budí značná očekávání. Prezentována jsou díla více než dvou set umělců ze šedesáti pěti zemí s cílem upozornit na jednotlivé vztahy a vlivy. Přehlídka byla rozdělena do osmi tematických celků. Část „Důsledky hodiny nula a atomová doba“ se zabývá uměleckými odpověďmi na vynález atomové bomby, koncentrační tábory a poválečné zbrojení (Yōsuke Yanahata, manželé Maruki, Roy Lichtenstein, Gerhard Richter, Francis Bacon, Joseph Beus). V oddíle „Důležitá je forma“ byla představena materiálová abstrakce (Alberto Burri, Willem de Kooning, Lucio Fontana). Právě zde byli prezentováni i naši umělci Vladimír Boudník a Jiří Kolář. „Nové obrazy lidí“ pak postavily do fokusu zájmu člověka jako takového (Jean Dubuffet, Aasger Jorn, Alberto Giacometti). „Realismy“ ukazují různá pojetí realismu nejen například Číně a bývalém Sovětském svazu, ale také v USA, Mexiku, západní Evropě a blízkém východě (Beauford Delaney, Wojciech Fangor, Wassilij Jakowlew). „Konkrétní vize“, jak už sám název napovídá, se zabývají geometrickou abstrakcí (Lygia Clark, Mathias Goeritz, Gyula Kosice). „Kosmopolitní moderna“ pak novými způsoby uměleckého sdělení, které vznikaly promísením vlivů z různých zemí (Mark Tobey, Jewad Selim, Uche Okeke). V části „Národy hledající formu“ bylo snahou poukázat na hledání a význam národní identity (Raymond Hains, Jasper Johns, Emilio Vedova), a v oddělení „Sítě, média a komunikace“ pořadatelé vystavili díla zabývající se novými médii (Guy Debord, León Ferrari, Yoko Ono nebo Andy Warhol).
    I když se uvádí zastoupení šedesáti pěti zemí, při procházení jednotlivými sály jsou k vidění převážně umělci němečtí, američtí, francouzští, italští. Nemůže se  – jsme v Německu - opomenout Turecko, a pak přichází na řadu Izrael, Indie a jednotlivé africké země. Jedná se tedy o státy, které jsou určitým způsobem „en voque“. Umělce české, polské, slovenské, rumunské, litevské, estonské či lotyšské bychom sice nakonec našli, ale museli bychom hledat pravdu hodně dlouho. K vidění byli ale také zástupci „zemí bývalého Sovětského svazu.“  Dnes už asi nemá cenu rozlišovat například mezi malířem ukrajinským a ruským.
    Mojí chybou bylo, že jsem si při vstupu nezakoupil audio-komentář nebo průvodce výstavou. Což jsem učinil dodatečně s nadějí, že se dozvím, jak byla výstava koncipována, a podle jakých kritérií byli umělci vybíráni. Bohužel, v publikaci se nachází u umělců jen stručná biografická data a dále pak informace ke konkrétnímu vystavenému dílu. Chybí jmenný rejstřík, výtvarníci jsou řazeni abecedně podle umístění v jednotlivých sálech. Žádné další dodatečné informace k textům z panelů průvodce nenabízí. Jak na výstavě, tak v průvodci, chybí stručný nástin společenské situace v jednotlivých zemích. Myslím, že málokterý návštěvník bude mít přehled o tom, co se v roce 1945, 1946, 1947, 1948... v konkrétních zemích vlastně dělo.
    Největší problémy mi způsobila část "Realismy". Nepodařilo se mi totiž plně rozšifrovat záměr prezentace. Vedle různých pojetí sociálního realismu, například portrétu maršála Georgije Zhukova od Wassilije Jakowlenského a vedle Stalinova portrétu od Fjodora Schurpina, za který byl umělec odměněn Stalinovou cenou, je prezentována malířka Inji Efflatounová, která byla za svoji tvorbu odsouzena egyptskou vládou k čtyřem letům vězení, nebo portrét amerického spisovatele Jamese Baldwina od Beauforda Delaneye. Tvůrci výstavy tu tedy prezentují „různé realismy“, ovšem bez poukazu na společensko-historické pozadí v jednotlivých zemích. Divák tedy odchází spíše zmaten. Dále si můžeme klást otázku, proč byl zařazen Baldwinův portrét do realismů a ne do nových pohledů na člověka? Bohužel ani průvodce výstavou vám na tuto otázku neodpoví.
    České zastoupení bylo malé. Netvrdím, že bychom měli být reprezentováni desítkami umělců, ale v porovnání s díly, která na výstavě byla, vznikaly na našem území díla daleko kvalitnější. Pokud byla prezentována socha Igaela Tumarkina s názvem Agresivita, mohli být vystaveni také Aleš Veselý či Karel Nepraš. Skulptura jako taková však byla na výstavě zastoupena jen malou měrou. Mezi prezentované výtvarníky mohli být rovněž zařazeni Toyen nebo Mikuláš Medek, jako náš hlavní představitel informelního malířství. Ale upusťme od toho, co na výstavě nebylo, a přejděme k tomu, co na ní bylo. Potěšující je, že se na ní objevilo dílo Vladimíra Boudníka a Jiřího Koláře. Národní galerie v Praze zapůjčila do Mnichova malý, ale kvalitní a v skutku reprezentativní výběr Boudníkových prací. Vystaveny byly dvě barevné aktivní grafiky, jedna strukturální a jedna magnetická grafika. Ovšem tato přehlídka technik přišla vniveč tím, že na popiscích jednotně stálo: „Mischtechnik“, čili kombinovaná technika.
    Bylo by zajímavé vědět, z jakého důvodu byl Boudník na výstavu vybrán? Proč právě on? Bylo to díky jeho zahraničním výstavám šedesátých let? Nebo se o Boudníkovi ví v zahraničí víc než o Medkovi, Istlerovi, Koblasovi? U posledního by se účast na výstavě dala předpokládat. Koblasa, který od roku 1969 v Německu žije, není ani tam neznámým umělcem. Boudník si účast na výstavách takového formátu bezpochyby zaslouží. Vedle Jacksona Pollocka viset má a může vedle něj viset zcela hrdě. Kolářova cesta do Mnichova je jasnější. V roce 2014 totiž proběhla k jeho stým narozeninám výstava v Ostdeutsche Galerie (Východoněmecké galerii) v Regensburgu, a odtamtud také pocházela zápůjčka. Otázku ale vyvolává zařazení Kolářovy evidentní poezie – básně ze žiletek - mezi informelní umění. Oba dva naši výtvarníci však v Mnichově ztraceni rozhodně nejsou.
    V průvodci se dovíte o našich zástupcích i zcela nové informace, například že Jiří Kolář byl členem „Škupiny“, namísto Skupiny 42 (V zahraničí mají s našimi háčky prostě problémy. Chybička se vloudí a tato gramatická chyba se dá prominout. S číslem 42 si ale asi nikdo nevěděl rady). U Boudníka se v textu podařilo jeho techniky správně pojmenovat. Mylné je však tvrzení, že měl obě své grafické techniky, aktivní a strukturální grafiku, předvádět od konce čtyřicátých let na akcích v ulicích Prahy (Připomínám, že aktivní grafiku vyvinul v roce 1955 a strukturální 1958. Nikdy je však na svých pouličních akcích nepředváděl!). V průvodci výstavy rovněž najdeme Aléna Diviše, který byl zařazen do části „Nové obrazy lidí“, kterého jsem ale na výstavě nejspíše přehlédl, anebo obsah katalogu úplně neodpovídá vystaveným dílům, což jsem si ověřil, když jsem marně hledal některé z vystavených obrazů (U Boudníka je například reprodukovaná grafika, která nepatří mezi čtyři vystavené).
    V květnu roku 2014 se konala v Domě umění stejnojmenná konference, která měla za úkol analyzovat poválečné umění z nejrůznějších hledisek. Na přípravu výstavy měli kurátoři tedy asi rok a půl. Mohli bychom vést diskuzi o tom, je-li tato doba krátká nebo dlouhá. Jisté však je, že výsledná výstava působí poněkud rozpačitě. Propagační video na stránkách Domu umění  je daleko zajímavější. Chvílemi však působí až pateticky. Kurátoři hovoří o svých jistě chválihodných záměrech, které se jim bohužel již nepodařilo divákům zprostředkovat.

Mé resumé: Nejasná koncepce výstavy, nejasná kritéria výběru děl a jejich řazení k jednotlivým tematickým okruhům. Nevyváženost v zastoupení jednotlivých zemí. Nerozlišuje se mezi oficiální a neoficiální výtvarnou scénou. Divák se tak brodí povrchností. Práce umělců ze svobodných zemí jsou tu řazeny vedle prací lidí, kteří pracovali často v těžkých životních podmínkách režimu navzdory. Tyto rozdíly jsou ovšem zcela nivelizovány.
Osobně si myslím, že se organizátoři neměli stavět před takto komplexní problém. Nejprve by snad stačilo podchytit umění evropské, ale za to poctivě. Stále nám totiž chybí srovnání vývoje v jednotlivých zemích, popis vzájemných vlivů a vztahů. Dovolím si totiž tvrdit, že naši němečtí sousedé neznají dobře ani nás, a my naopak zase je. Není to však jen tím, že na sebe neumíme náležitě upozornit a naše umělce „prodat“, což je v dnešní době čím dál tím důležitější, svoji roli tu sehrává i určitá arogance ze strany druhé, která si dnes již nedovede připustit, že kvalitní umění vznikalo i mimo USA, Itálii, Francii nebo Německo.
    Přínosné by bylo rovněž vyrovnat podíl malby, grafiky a skulptury, nebo skulpturu zcela vypustit a prezentovat ji na samostatné výstavě. Při obdobné prezentaci by měl být v týmu kurátorů i někdo ze zemí bývalého východního bloku. Těžiště výstavy totiž odpovídá složení hlavní kurátorské trojice: Nigerijec, Němec a Američanka. Z české perspektivy se dá konstatovat, že můžeme být rádi, že nás prezentuje Boudník, Kolář a Diviš. Mohlo být totiž daleko hůř. Ke znovu zařazení českého umění mezi světové, - a to by si někteří bývalí neoficiální umělci po právu zasloužili -, opět nedošlo. Dějiny se totiž nepřepisují...

Postwar: Kunst zwischen Pazifik und Atlantik, 1945-1965
Haus der Kunst Mnichov 14.10.16 – 26.03.17

Kurátoři: Okwui Enwezor, Ulrich Wilmes, Katy Siegel
K výstavě vyšel průvodce s názvem: Postwar 1945-1965. Kunst zwischen Pazifik und Atlantik
Texty: kolektiv autorů
Stiftung Haus der Kunst München, Mnichov 2016