Městská galerie Týn nad Vltavou, náměstí Míru 37
28. 1. - 5. 3. 2017

Grafik, ilustrátor a malíř Václav Bláha se narodil roku 1922 v Praze do skromných poměrů rodiny státního zaměstnance a vyrůstal v proletářském prostředí pražské čtvrti Košíře. Okolnosti, ze kterých vzešel, patrně přispěly k jeho pozdější levicové orientaci a náklonnosti k utopickým idejím, které volaly po společenské rovnosti bez ohledu na majetek. Podobné levicové smýšlení, po vzoru uměleckých avantgard, sdílelo ostatně mnoho příslušníků jeho generace. Z gymnázia přešel na měšťanku. Ke studiu nechoval zvláště vřelý vztah. Již v roce 1937 nastoupil do tiskárny na Vyšehradě a vyučil se chemigrafem. Za války byl totálně nasazený v továrně Letov, po válce si vyjednal práci v tiskárně u Neubertů a již v září 1945 začal pracovat v nakladatelství Václava Petra.
V době dospívání se v Bláhovi začal probouzet silný cit k literatuře. Rozvíjel rovněž své kresebné schopnosti a prostřednictvím výtvarných monografií se seznamoval s moderním uměním domácí i světové scény. Zejména díky sportovním a skautským aktivitám trávil od mládí mnoho času v přírodě, která se mu stala nevyčerpatelným zdrojem inspirací.
V nakladatelství u Petra byl zprvu jakýmsi prostředníkem mezi autory a tiskárnami, měl na starosti sklady papírů, brzy se však sám propracoval k výtvarné práci. Na výzvu nakladatele Bláha v letech 1945–6 navštěvoval soukromou uměleckou školu Officina Pragensis, kde pod vedením Jaroslava Švába obohatil svůj spontánní talent o nové řemeslné dovednosti. Práce v nakladatelství s sebou přinesla cenná setkání s předními českými výtvarníky a osobnostmi české literatury, jako byli básník Kamil Bednář, Ivan Diviš či Josef Hiršal, potkal se také s dvojicí Voskovec a Werich. Byl ve styku s výtvarným umělcem Janem Zrzavým, architektem Karlem Honzíkem, spolupracoval s Arnoštem Paderlíkem, Františkem Jiroudkem a mnoha dalšími.
V letech 1946–51 navštěvoval ateliér Karla Svolinského na UMPRUM v Praze. Tou dobou měl již vlastní rodinu a pokračoval v práci pro nakladatelství, přístup tolerantního pedagoga mu však umožnil úspěšně absolvovat celé vysokoškolské studium. Ateliérová zadání Bláhu přiměla zabývat se intenzivněji ilustrací. Jako ilustrátor byl původně ostýchavý, váhal, zda je správné vstupovat vlastní výtvarnou interpretací textu do intimního vztahu mezi autorem a čtenářem. Dlouho upřednostňoval jednoduché zástupné ilustrace na přebalech knih, dojmy z četby, především poezie, pak nechával zaznít ve svých volných kresbách a grafikách. Změnu přístupu uplatnil později v básnických sbírkách edice Hoštění, které bohatě doprovodil svými ilustracemi. Na škole si prohluboval znalost typografie, seznámil se se stylem a myšlením německé avantgardní školy Bauhaus a poznal blíže dílo Karla Teigeho, Josefa Čapka či Františka Tichého.
Po roce 1948 bylo nakladatelství Václava Petra znárodněno a jeho ediční program zčásti přebralo partajní nakladatelství Svoboda. Vydávané tituly podléhaly nově nastaveným formám socialistického realismu, které svou strnulostí zaostávaly za svobodomyslným výtvarným projevem Václava Bláhy. Teprve koncem 50. let směli umělci znovu navázat na tradice moderního umění a pro Bláhu začala velmi úspěšná etapa jeho profesního života. Dostal se do nakladatelství Odeon, pro které připravil pozoruhodnou edici zahraniční poezie Plamen, upravil tři ročníky edice Klubu čtenářů (celkem šestatřicet románů, kterým vtiskl svébytnou, nezaměnitelnou podobu), graficky upravil soubor divadelních her Bertolta Brechta a řadu volných knížek, z nichž za zmínku stojí Valéryho Pan Teste, doprovozený Bláhovými citlivými ilustracemi. V této době pracoval i pro nakladatelství Československý spisovatel a Bláhovy knihy sbíraly ocenění v národní soutěži o Nejkrásnější knihu roku.
V šedesátých letech byl aktivním členem umělecké skupiny Radar (spolu s D. Follem, T. Rotreklem, Z. Mlčochem, F. Skálou a dalšími). Ke skupině se přidali i renomovaní umělci a někdejší členové Skupiny 42 – F. Gross, F. Hudeček a L. Zívr. Členy skupiny spojoval zájem o pokrok a moderní společnost. Ideové náplni skupiny odpovídaly Bláhovy práce ve stylu geometrické abstrakce. Než byla skupina v normalizačních letech rozehnána, uspořádala několik výstav po celé republice, dokonce i dvě zahraniční v Havaně a Káhiře. Bláha se stal také členem Klubu knihy Hollar, sdružující přední knižní tvůrce, iniciované redaktorem Janem Řezáčem. Přes Klub knihy se dostal i do Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Původní levicové nadšení Bláhu postupně opouštělo a iluze o Sovětském Svazu ztratil definitivně poté, co ho osobně navštívil. V roce 1968 vystoupil ze strany. Rázem se ocitl na indexu nežádoucích autorů a pocítil znatelný úbytek pracovních příležitostí. Útěchou mu byla práce pro bratislavské nakladatelství Tatran. Nedostatek ediční činnosti si kompenzoval pedagogickým působením na SUPŠ Praha a pracovní nabídky dostával také v oblasti výstavnictví (Liberecké výstavní trhy, Země živitelka, brněnský Autoprogres a jiné). V sedmdesátých letech „hostil“ své přátele a kolegy drobnými bibliofiliemi, básnickými sbírkami zakázaných autorů, které vydával vlastním nákladem v edici Hoštění, a které doprovodil rozmanitými miniaturními grafickými listy.
Stěžejní část Bláhova díla tvoří knižní úpravy. Své citové a smyslové vnímání pak výrazněji uplatnil ve volné grafice a ilustraci. Jeho obrazy se přibližují abstrakci, ale pozorný divák pozná, že jde povětšinou o autorovu osobitou interpretaci přírody. Fascinován je krajinou a její proměnlivostí vlivem přírodních živlů, vychází z pozorování vodní hladiny, stromů, oblaků, členění skal… V Bláhových kresbách se také často potkáváme se symboly, jako jsou fragmenty budov a postav, ptáci, pletence kořenů, víry, luna či hvězdná obloha. Pestrou inspiraci nachází v okolí Svaté Anny v jižních Čechách, kde se později s manželkou usadil.
Knižní práce Václava Bláhy mají koncepčně blízko k nové vlně typografie, jejímiž výraznými představiteli byli zejména Zdenek Seydl či Oldřich Hlavsa s jeho akcidenční typografií. Tyto tvůrce spojuje inovativní a uvolněný způsob práce s písmem. Lišili se od svých předchůdců, klasiků typografie (F. Muzika, K. Dyrynk nebo O. Menhart). Jejich ušlechtilou práci však mladí knižní grafici chovali ve velké úctě a částečně na ní navazovali. Uspořádání knižního bloku nechával Bláha v mezích tradičních přístupů podporujících snadnost čtení, obálky ale pojímal netradičně. Dominuje jim dynamická kaligrafie citlivě propojená s grafickým znakem, důmyslně doladěná barevností předsádek a záložek. Autorovo organické ruční písmo se stalo poznávacím znakem jeho obálek. Bláhovy knižní úpravy a ilustrace vystihují atmosféru svých literárních předloh a ctí jejich obsah. Nejsou přitom popisné a je z nich patrné, že knihy, potažmo poezii, autor se zájmem čte.
Václav Bláha se ve všech oblastech svého uměleckého působení projevil jako nezaměnitelný a nepřehlédnutelný autor, který nám v kontextu času, umožňuje sledovat výjimečnou sílu svého vlastního uměleckého názoru.
MgA. Gabriela Vrchotová

(obr. nahoře: ukázka z knihy Život s knihou)

Filmové dokumenty o Václavu Bláhovi:

Česká televize:

Graphic Design Talks (Gabriela Vrchotová):