Co právě dělá Zuzana Růžičková?

Rozhovor vzniká v době, kdy se ke konci chýlí nejen tvoje výstava v Oblastní galerii Liberec, ale i celý rok 2016. Myslím, že byl pro tebe hodně úspěšný, alespoň co se prezentace tvé tvorby týká. Mohla bys ho zhodnotit?

Rok 2016 byl skutečně “expanzivní”. Vyšly články o mé tvorbě, objevila jsem se několikrát v TV, kde jsem prezentovala nejen svoji tvorbu, ale i místo, kde mám už pár let ateliér. Je to vysočanská Pragovka a propagovaná akce se jmenovala Kolben Open. Připravila jsem ji už potřetí se svojí kamarádkou a měla velký úspěch. Nemůžu si stěžovat na nabídky, které se mi díky těmto aktivitám dostaly (výstavy na přístí rok, prodej grafiky, gázotisku)...S tím se dál nese moje chuť s vlastní tvorbou nepraštit. Rok 2016 byl zároveň plný konfrontací, což je normální.

Tvoje současná grafická tvorba se dle mého soudu vyvíjí směrem k čím dál větším materiálovým experimentům. Můžeš na začátek zmínit, odkud se touha po zkoušení stále nových věcí bere?

Jsou to geny. Oba rodiče jsou svým způsobem koumáci ve svém oboru. Takže v mém dětství jsem byla plně podporována v tom, co mě bavilo. Kromě tvoření jsem milovala i přírodovědecké pokusy. Vlastní ateliér jsem měla už koncem základní školy a využívala jsem ho i později na střední, když jsem začala studovat propagační grafiku v Uherském Hradišti. Tíhla jsem víc k volné grafice a několik pedagogů mě v tom podpořilo. Ráda si hraju a to se zvědavostí také souvisí. A věřím na náhody. A nerada se nudím.

Také ses věnovala do jisté míry tradiční technice linorytu. Byl to právě odrazový můstek k experimentům a nebo se k ní z nějakého důvodu občas vracíš?

Byl i nebyl. K linorytu se vracím, když potřebuji cítit řád grafické dílny, nachystat si papíry, namíchat si barvy, vyrýt matrici a pak tisknout. Ale linoryt byl také pro mne začátek, to je pravda. Rýt a tisknout můžete prakticky kdekoliv, nepotřebujete ani lis. Dříve jsem také víc malovala. Sice mě malba stále baví, ale necítim v ní to, co prožívám u grafiky. Prostě ji ale dělat musím. Občas přijde velká krize a to nastane ten zvrat, kdy nedokážu existovat v dílně. Pak jsem objevila gázotisk, což je prolnutí malby, kresby a grafiky. Tomu ale předcházelo dlouhé období pálení PVC matrice hrotem pájky. Tiskla jsem z hloubky a výšky a kdo ví, co ještě. O leptání kovů raději pomlčím.

Delší dobu se věnuješ gázotiskům, které patrně asi i nejčastěji prezentuješ a které jsi konec konců vystavila i v Liberci. Gázotisk je v principu monotyp. Dá se ale říci, že v té podobě, s jakou s ním pracuješ ty, to je opravdu tvoje vlastní technika, kterou by sis mohla nechat patentovat? V čem je pro tebe gázotisk výjimečný?

Že jsem si tuto techniku vážně vymyslela. Na stěnách a omítkách právě v Pragovce vznikly první gázotisky. Kromě grafiky se živím pomocným restaurováním. Restaurátoři stějně jako grafici mají své technologické fígle a já jsem je zkombinovala. Vznikl gázotisk. Asi existuje pár umělců, kteří pracují obdobnou formou. Zatím jsem se ale s žádným osobně nesetkala. Vím o jednom v Německu, ale každý máme odlišnou filozofii tvorby. Vytvořila jsem si vlastní recepturu, jak “depilovat “ malbu ze stěny pomocí gázy a lepidla. Pár let trvalo než se lidé na moje gázotisky naučili dívat jako na obraz - otisk. Působí křehce, ale vlastně vydrží dost. Název výstavy v Liberci Křehká krása odpovídá, ten se povedl. Gázotisk vznikl tak trochu jako znouzectnost. V ateliéru nemám vodu, takže veškerou vodu tahám v kanystrech dlouhou chodbou. Pod ateliérem mám terasu a tam jsem sbírala dešťovou vodu, abych tu donesenou z kanystru šetřila. Myslím, že podprahově jsem si vytořila téma “sledování počasí” a pěstování rostlin.

Nemohu opomenout otázku, kterou obsahuje snad každý rozhovor bez ohledu na to, kdo je dotazovaný. Mohla bys zmínit svoje největší vzory, osobnosti či události, které tě nejvíce ovlivnily?

Že mě vzal Kokolia na Akademii výtvarných umění :) . Moc mě prý vzít nechtěl. Je pravda, že si ráda dělám, co chci. Taky jsem si to často vypila až do dna, ale nelituju žádné svojí volby a zkušenosti, kterou jsem během studií na AVU prošla. Vzory, hm s tím mám problém. Žádné jméno umělce v srdci nenosím. Můžu říct, že se mi líbí ta a ta věc, ale vzápětí to zapomenu. Nejsem moc osoba sledující ostatní. Co mě však v životě určitě ovlivnilo, byly návštěvy mých prarodičů, kteří oba pracovali ve Šternberku v blázinci. Strávila jsem tam dětství. Zajímal mě výtvarný projev psychicky nemocných nebo mentálně postižených.

A další otázka vztahující se k minulosti. Nějakou dobu jsi žila na Taiwanu a nepochybuji, že tě ten pobyt nesmírně obohatil. Jak bys popsala rozdíly a spojitosti mezi naší a jejich kulturou? Proč sis vybrala zrovna Taiwan? Splnil pobyt tvoje očekávání?

Já jsem raději toho moc neočekávala. Zrovna v tomto období jsem nebyla ta nejvzornější studentka. Takže Taiwan byl útěk, který se však později ukázal jako nejlepší očistná kúra pro mně. Nechala jsem se maximálně unášet přítomností. Chtěla jsem odjet do země, která leží spíš na východ. Navíc miluju ostrovy a vodu. Určitě se projevil i vliv grafiky, která má hluboké kořeny v Asii. To jsem však začala vnímat až na místě. Pobyt proběhl nad očekávání, takže jsem se musela na druhý rok vrátit a začít tam pracovat na diplomce. Potkala jsem důležité osoby pro můj život, které mě doprovázejí dosud. Na Taiwanu jsou velmi milí lidé a baví mě, že ne všemu rozumím, co kdo říká. I když už je to pár let, tak občas mám flashback a pak se mi udělá dobře po těle. Teď opět koketuji s myšlenkou odjet kvůli jednomu projektu. Pořád tam mám i osobní vazby.

Jsi mladá žena plná energie. Nepochybuji, že její největší část investuješ do své volné tvorby. Je ale vedle toho ještě nějaká oblast, v níž se realizuješ? Je ještě něco, kam bys ji chtěla vkládat?

Je pravda, že mi má práce většinou pohltí celý den. Trochu jsem si pohrávala s myšlenkou na intenzivní  propagaci Pragovky, ale to už mě přešlo. Vždycky jsem chtěla vyrábět vůně pomocí destilace. Vlastním parádní sbírku laboratorního skla, ze kterého se dá sestavit kolona. Jsem experimentátorka v pěstování exotických rostlin. Momentálně ještě vkládám energii do mé budoucí rodiny. Psychicky se připravuji na novou roli. A těším se.

Máš ateliér ve vysočanské Pragovce. Jak tam jsi spokojená? Obecně ti vyhovuje spíše živější okolí a nebo když pracuješ, tak potřebuješ hlubokou koncentraci a klid?

Mám pronajatý ateliér sama pro sebe, vyhovuje mi být v ateliéru sama. Nemám ráda, když mi někdo další dělá chaos ve věcech. Pak ale vyjdu na chodbu a potkám některého z umělců a můžu si pokecat, co se kde děje. Zatím mi tento styl vyhovuje. Občas je to fajn se setkávat a popíjet spolecně kávu, diskutovat, vymýšlet společné projekty. Někdy je to psychicky náročnější a musím dát najevo, že pracuji a potřebuji se soustředit.

Zmínila jsem na začátku, že neustále experimentuješ s materiály a někdo možná tvoje práce už ani nepokládá za grafiku. Co bys těmto pochybovačům vzkázala?

Nemám ráda škatulkování. Pro mou práci je důležité média propojovat a hrát si s materiály. Gázotisk považuji za trochu moji revoltu proti ustrnulým tendencím v oblasti grafiky. Já čerpám z vlastních zkušeností, neprošla jsem jen grafikou. Myslím si, že v současné době se potřebuje česká grafika otevřít a příjímat nové formy, konfrontovat se s dalšími výtvarnými projevy. Ale jak to tak vidím, tento problém je obecný.

Jak vznikají názvy prací, které jsou někdy dost netradiční?

Vytvářím si v hlavě vlatní “říkanky” a pak se kolikrát přistihnu, že je opakuju, když vytvářím obraz - otisk. Myslím, že to vychází i z toho, že mám ráda lidové písničky, jejich texty. Občas si i něco napíšu jen tak, zatím do šuplíku.

Příležitostně se účastníš grafických workshopů pro veřejnost. Jak tě baví tato tvář grafiky, tzn. práce s lidmi? Neuvažuješ třeba nad intenzivnějším zapojení do těchto vzdělávacích aktivit? Nebo dokonce o pedagogické dráze?

Baví mě jak lidé neznalí techniky reagují a někdy jsou jejich výsledné práce i proces vzniku dokonce pro mně inspirativní. Letos jsem koupila grafický lis. Občas se mi ohlásí menší skupina lidí, že by ráda u mně v ateliéru tvořila a tiskla, dospělí i děti. Může to být dobrý zdroj obživy. V Hollaru jsem také párkrát vedla grafickou dílnu. Budu v tom dál pokračovat a uvidím, jestli by mě i toto mohlo dlouhodobě naplňovat. Zatím si vážím svobody pohybu. Přeci jen vést pravidelně někoho je časově náročné a nemůžete se jen tak vzdálit, kdy se vám zachce.

Co tě teď nejvíc baví a zajímá?

Rozšiřuju si teď momentálně své obzory v Mariánských Lázních, kam jsme se na nějakou dobu s partnerem přestěhovali. Zařizuji další ateliér, eliminovala jsem výtvarný materiál na minimum a jsem zvědavá, co se mnou udělá toto místo.

Kdy a kde si zase budeme moci prohlédnout tvoje nové práce? Je na obzoru výstava?

Jistá je výstava v květnu v Opavě a jak se často stává, tak se určitě naskytne možnost výstavy ještě někde jinde dříve. Rýsuje se pár zajímavých možností nejen u nás v Čechách, ale s tím je spojeno ještě spousta práce. Nejbližší výstava, které se účastním, sice ne s novými věcmi, bude u nás na Pragovce. Tématická výstava s názvem Sexy se otevírá 8. prosince.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí

Také děkuji.

(Ptala se Markéta Kroupová, Oblastní galerie Liberec; © M. Kroupová)

Zuzana Růžičková *1982 v Olomouci, grafička a autorka speciální techniky gázotisku. Střední školu studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti v letech 1998 – 2002. Následně studovala v ateliéru Grafika II Vladimíra Kokolii na AVU a zároveň dokončila bakalářské studium na PedF MU v Brně, obor Výtvarná výchova - – Vizuální tvorba. V letech 2008 – 2010 podnikla dvě studijní stáže v Šalounově ateliéru na AVU v Praze u hostujícího Zbigniewa Libery a v Ateliéru monumentální tvorby, škole Jiřího Příhody také na AVU v Praze. V letech 2010 až 2012 prožila několik měsíců na výměnném pobytu na National Taiwan University of Arts v Taipei, který zakončila diplomovou prací.
Věnuje se experimentální tvorbě na pomezí malby a grafiky. Má za sebou řadu skupinových i samostatných výstav v Čechách i zahraničí. Od roku 2012 žije a tvoří v Praze.

Obr. odshora zleva: Bohové vyrábí oheň, 150 x 170; Kulové jamky; Zmrzka, 2015, 100 x 90; Oboustranné prochycebí gázy na sirku; Zuzana Růžičková při práci.