Rozhovor s Bedřichem Housou

Ve čtyřicátých letech minulého století jste se vyučil rytcem, co to obnášelo?

Do učení jsem šel v roce 1940, tenkrát trvalo 4 roky a na konci se musela dělat tovaryšská práce. Bez toho bych nedostal výuční list. Škola byla pro rytce, zlatníky a šperkaře.

A jak jste se k rytectví dostal?

Tatínek pracoval v tiskárně, patřila podniku Česká grafická Uniie, taky tam šel do učení a vyučil se fotografem. Bylo tam oddělení, kde se tiskly poštovní známky. A dílny, kde se provozovala původní stará řemesla jako zinkografie, litografie a sazárna. Ještě mi nebylo ani 14 let a můj otec mne tam dal do učení k panu  Goldschmiedovi. Když jsem se otce ptal, co budu dělat, odpověděl: „Uvidíš“. Goldschmied vedl oddělení tisku známek a sám známky ryl. Jeho způsob učení byl: „Uč se dívat, hochu“. Měl velký cit pro písmo, ale portrét mu neseděl, ten mu dělal profesor Josef  Sejpka. Když bylo Československo v roce 1939 obsazeno, byl nucen Goldschmied udělat portrét Adolfa Hitlera, jak se dívá z Hradu na Prahu. Tuto kresbu mu udělal právě Sejpka. Dělaly se tam i dopisní papíry pro firmy. Tenkrát si na tom firmy zakládaly, aby měly krásný dopisní papír, protože je reprezentoval.

Věnoval jste se rytině i na Akademii výtvarných umění, kde jste studoval po vyučení?

V pětačtyřicátém roce, po válce se otvíraly školy. Já jsem se dostal k profesoru Silovskému, který uměl pouze lept a suchou jehlu. Nikdo tam rytinu ani litografii neučil. Takže prakticky spolu s mým kamarádem Mahelkou, vyučeným litografem, jsme tím pádem tam rytinu a litografii přinesli a zavedli.

Ale například Švabinský, který také tehdy na Akademii působil, litografii znal, i dřevoryt

On neryl. Měl na to rytce.

Takže Rajská sonáta není vyryta Švabinským…Ale Karel Svolinský svého K. H. Máchu Máj vyryl sám

Ano, ten to uměl.

A s leptem jste měl nějaké zkušenosti ?

Znal jsem to, ale věnoval jsem se hlavně suché jehle a rytině.

V čem bylo studium na Akademii pro Vás přínosem?

Přínos to pochopitelně byl. Zažil jsem tam ještě tu starou generaci, Švabinského, Obrovského, dějiny umění učil V. V. Štech. Vzpomínám na spolužáky Mahelku, na Sukdoláka…

Jaká byla v ateliéru atmosféra?

Výborná. Přišli jsme tam, kdy jsme chtěli, nezáleželo, jestli sedíte a pracujete tam, nebo doma či někde jinde. Nevím, jak je to teď, ale Akademie byla na šest let, ale mohl jste jí udělat i za dva tři roky, záleželo na tom, jak děláte zkoušky. Já jsem tam, tuším byl jen čtyři roky. Jedinou hloupost, které jsem se dopustil bylo, že jsem nechodil během studia na vojenskou katedru, myslel jsem, že ji stejně zruší, když je po válce. Tak jsem potom musel nastoupit na vojnu a tam jsem, bohužel, zůstal skoro tři roky. To bylo totiž v období kubánské krize, takže se to natahovalo. Ale nakonec toho nelituji.

Vaše první známka byla vydána v roce 1949. Považoval jste návrh a rytí poštovních známek za službu, na rozdíl od volné grafiky?

Já jsem měl štěstí. Na prodeji známek měla zájem Artia, takže náměty nebyly vázány politikou nebo něčím podobným a já jsem si mohl náměty sám vyhledávat. Tak, aby to bylo zajímavé a prodejné.

Takže pro Vás v tom nebyl rozdíl, jestli jste pracoval na zakázku nebo tzv. do šuplíku. Mohl jste volně tvořit…

Ano, to byla ohromná výhoda. Těch známek jsem udělal asi 400.

Jaké náměty jste nejraději dělal? Ovlivňovala se vzájemně Vaše volná tvorba s tvorbou známkovou?

Jak jsem říkal, mohl jsem na Poštu přinášet svoje nápady a oni to zařadili do plánu. Za těmi náměty jsem jezdil i různě po Čechách. Věděl jsem třeba, že v nějakém muzeu jsou střelecké terče a když jsem se v tom hrabal, tak jsem narazil i na další zajímavá témata. Ve volné tvorbě to byly kytice, zátiší, pražské motivy, exlibris. V známkové tvorbě toho bylo moc…i automobily, traktory, zemědělské stroje. Šel jsem třeba hledat zemědělské stroje a našel jsem dětskou kolíbku a vznikla série dětské hračky.

Poslední výtvarný návrh a rytinu u příležitosti 175 let národní hymny jste vytvořil v roce 2009

Ano, to byla pěkná práce, zašel jsem si do Muzea hudby a našel jsem si tam Škroupovu partituru a tu jsem pak na známku použil.

Co je typické pro mědirytinu, nezaměnitelné s jinou grafickou technikou? Čím Vás uchvátila, že jste jí věnoval celý život?

Vyryjete čáru, která nejde vrátit. Jde o ukázněnou řemeslnou práci, která má velkou řemeslnou tradici. Byl jsem vyučeným rytcem, a to mne pochopitelně ovlivnilo. Tím, že jsem ryl známky, tak se rytina dostala i do mých volných listů. Dělal jsem i exlibris.

Můžete stručně popsat proces vzniku poštovní známky od skici po realizaci? Mnoho lidí si neuvědomuje, kolik je v jedné poštovní známce ukryto úsilí a invence

Známka se vydává často u příležitosti nějakého výročí, například jde o portrét – třeba Komenského. Švabinský si portrét Komenského prakticky vymyslel. Já jsem vycházel z portrétu Komenského, jak skutečně vypadal, podle rytiny Václava Hollara. Zajímavé je, že Komenský i Hollar odešli do emigrace společně. Kvůli tomu portrétu jsem tenkrát zajel i do Anglie.

V jakém měřítku je definitivní kresba pro poštovní známku?

Je to šestinásobek, i liniová rozkresba je v šestinásobku.

Co následuje po schválení návrhu?

Rozkresba se fotograficky zmenší na skutečnou velikost známky a vykopíruje na ocelovou desku a podle toho se ryje pod lupou. Tak šest sedm čárek na jeden milimetr. Z hotové rytiny se dělá tzv. moleta, tj. ocelový váleček. Ocelová deska s rytinou, asi centimetr silná, je zakalená, aby byla tvrdá, a pod tlakem se vtiskne do molety, takže na něm jsou vrypy do výšky, aby se potom zpátky pod tlakem mohl razit na ocelový tiskový válec. A pak se tiskne.

Dá se říci, jak dlouho trvá cesta od návrhu k hotové známce?

Výroba má své meze, takže mi řekli, máte na to týden, čtrnáct dní a musíte to do té doby zvládnout.

Stalo se Vám, že jste musel, vzhledem k tomu, že v rytině není možné žádné pochybení, známku vyrýt znovu?

Nestalo, člověk si musí dávat pozor. Může se to stát, dejme tomu, když by se při práci ulomila špička u rýtka a vznikla linka pod tím tlakem, to by nešlo opravit. To se ale stát nesmí.

Často jste prováděl přepis malby na rytinu (např. olejomalba Norberta Grunda – Procházka parkem) nebo přímo převáděl rytiny takových mistrů jako byl Albrecht Dürer či Václav Hollar (např. rytina Orel a lev). Jindy jste vycházel z fotografie. Co na tom bylo nejtěžší?

Člověk si na tu práci tak zvykl, že v tom pro něj žádná těžkost nebyla (smích). Je to normální práce.

Vy už si tu malbu nebo fotografii automaticky převedete do linií..

Ano, jistě. Když v tom člověk pořád žije, tak to pro něj není žádná námaha. Musíte zhruba dodržovat těch sedm čárek na milimetr. A pracujete se silou čáry a taky s hustotou čar.

Přicházel jste s vlastními návrhy nebo spíše jste byl vyzýván k realizaci již daného námětu?

S náměty pro známky jsem přicházel často sám, měl jsem štěstí, že jsem mohl známku i grafiku dělat celý život podle vlastního výběru. Samozřejmě vymyslet tu spoustu známek bylo shánění, honění a běhání, ale dělal jsem to rád. Začal jsem prakticky pracovat už ve čtrnácti – v rámci vyučení. Byl to čas naplněný krásnou tvorbou. Po vojně jsem už pořád pracoval. A celý život jsem byl na volné noze.

Myslíte, že budoucnost poštovní známky coby ocelorytiny má šanci přežít?

Dnes jde známka trošku stranou, protože lidi si už neposílají přání jako dřív, k vánocům a podobně. Dnes si zatelefonují nebo využijí internetu. A výroba rytiny je drahá, ofset je lacinější, takže pro poštu je to výhodnější. Je pochopitelné, že se na to dívají z ekonomického hlediska. Ocelotisk se ještě dělá, ale v menším množství. Československo bylo v této oblasti dlouho fenoménem.

I Vaší zásluhou…
Ryl jste jen vlastní návrhy nebo i podle návrhů jiných autorů?

Samozřejmě jsem dělal obojí. Třeba podle Josefa Lieslera, podle potřeby pošty. Jak to práce přinášela.

Co musí rytec ovládat, aby to řemeslo mohl vůbec dělat?

Samozřejmě musí umět kreslit.

To vás učili už v učilišti?

Tam se dělaly dopisní papíry, takže tam šlo o písmo, proto bylo nutné naučit se psát různé typy písem.

Jste dlouholetý člen Hollaru…

Ano, člověk to pokládal za čest, že se stal členem významného spolku. A který zázrakem přežil …Byla to krásná léta.

Mohl jste cestovat, dostal jste se do zahraničí?

Pracoval jsem v Korei, pošta tam věnovala jeden stroj na tisk známek a sháněli někoho, kdo by tam zavedl výrobu. Tak jsem jel a byl jsem tam necelý rok, někdy v padesátých letech. Byla tam bída, všechno zničeno, těsně po válce. Zkušenost to byla dobrá, mohl jsem si na vlastní oči udělat obrázek, jak to ve světě vypadá.

Když jste byl na volné noze, jaký jste měl režim dne, co bylo pro Vás důležité?

Pracovat, využít čas, nepromarnit jej. Známka i grafika vyžaduje hodně času, ale já to jako práci nebral, pro mne to bylo potěšení. To považuji za velké štěstí. Od začátku, už tím, že jsem se na toto řemeslo dostal.

Bedřich Housa * 12. 4. 1926, Praha, rytec, grafik a malíř. Vyučil se ocelorytcem u Jaroslava Goldschmieda v odd. tisku poštovních známek v Čes. Grafické unii (1940 – 1944),  později vystudoval ještě AVU v Praze u prof. Vladimíra Silovského (1945 – 1949/1950). Od roku 1960 je členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Kromě tvorby poštovních známek se zabývá volnou grafikou, kterou též vystavuje, a to už od roku 1949. Ve volné tvorbě se zabývá hlavně ex libris, novoročenkami a knižní ilustrací. Je pokládán za čelného představitele současné rytiny, což dokládají četná ocenění, jako např. Cena ministerstva spojů pro léta 1981 až 1984 nebo Cena za nejkrásnější známku roku 1998.

Obr. nahoře zleva: známka: Pofis 1649 - Norbert Grund, Procházka parkem, razítko příležitostné: Symposium specializovaných oborů,
Praha, 3.7.1968, graficky upravil a vyryl: B. Housa; známka: Pofis 520 - Světový grafik Václav Hollar (1607-1677), výtvarný návrh a rytina: B. Housa
Obr. dole: Pofis 664 - Žlutický kancionál, razítko příležitostné: motiv vánoc, Boží Dar, 8.12.2010, výtvarný návrh: F. Puléř, Z. Ziegler, liniová rozkresba: B. Housa