Labyrint světa a spirála duše
Zamyšlení nad dílem Pavla Sukdoláka 
Jiří Bernard Krtička

     Pavel Sukdolák je ryzí umělecký solitér. Nikdy se nezapojil do aktivit některé z výtvarných skupin, razantně vstupujících na naši výtvarnou scénu na sklonku padesátých a v průběhu šedesátých let. Celý dlouhý tvůrčí život kráčel vlastní cestou a potvrzení svého úsilí nacházel jen v autenticitě vnitřních tvůrčích podnětů a v poctivosti osobního uměleckého hledání. Jeho dílo je v kontextu dobového českého umění nezařaditelné a přitom výrazné, nepřehlédnutelné a přitažlivé. Je to dílo prosté přetvářky a podbízosti, obsahem hluboké, tiché, skrovné, laskavé a introvertní –  je bezprostředním odrazem osobnosti samotného autora.
     Když v první polovině šedesátých let nalezl Pavel Sukdolák svůj osobitý výtvarný výraz, objevil současně i vyvolenou výtvarnou techniku, které zůstal věrný po všechna další léta – barevnou akvatintu v kombinaci s čárovým leptem. Jediným námětem jeho díla je příroda, lépe řečeno vesmír, který je stejnou měrou světem reálné smyslové zkušenosti jako vnitřním světem autorových představ. Svou inspiraci napájí Pavel Sukdolák soustředěným a hloubavým pozorováním přírody stejně intenzivně jako ponorem do světa vlastní imaginace.
     Podobně jako vědec ověřuje své hypotézy vědeckým experimentem, umělec zkoumá svou vizuální představu kresbou. Pavel Sukdolák kdysi experimentoval s kresbou trojúhelníku tak, že do výchozího obrazce vepisoval řadu dalších, z nichž každý vznikl pootočením předchozího o stejný úhel. S překvapením zjistil, že zdánlivě nekonečná řada trojúhelníků vykresluje svými vrcholy tři ramena spirály, sbíhající se ve společném středu. Brzy odhalil univerzalitu tohoto principu: vepisováním a rotací čtverce nebo pětiúhelníku vznikají čtyři, resp. pět spirál a zcela správně vyvodil, že kruh, který je mnohoúhelníkem o nekonečném počtu vrcholů, je vlastně obrazcem složeným z nekonečného počtu spirál.
     Tehdy si Pavel Sukdolák uvědomil, že spirála, ke které dospěl experimentem s tužkou na papíře, je v podstatě táž, jakou v dětství pozoroval v uspořádání šupin borovicové šišky nebo v uspořádání semen slunečnice. Spirála je univerzální trajektorií pohybu, geometrickým otiskem zákona vývoje a růstu. Geometrie spirály je kánonem přírody živé i neživé, prosazujícím se v mikro- i makrokosmu. Řídí se jím architektura mušle či ulity, proudění vzdušného či vodního víru, stejně jako uspořádání hvězd ve spirální galaxii. Spirála, která je snad nejvíce univerzálním principem přírody, se stala leitmotivem Sukdolákova díla, stále se vracejícím v nových variacích.
     Pro Sukdolákovy grafické listy je příznačná jasně čitelná kompozice, založená na geometrickém uspořádání: trojúhelník, pravoúhlé obrazce, polygon, kruh, spirála. Umělcova zkušenost ukazuje, že při nalézání základního kompozičního schématu může vycházet z vnitřního světa imaginace stejným právem jako z perceptivních podob přirozeného světa. Vizuální představivost pracuje podle stejných principů jako příroda, která kombinací nemnoha elementárních prvků podle jednoduchých pravidel dospívá k nesčetným proměnám forem a marnotratnému bohatství krásy. Oba světy jsou vlastně jen rubem a lícem jednoho univerza, uspořádaného podle zákonů geometrie: vesmír je platónský.
     Všechny volné grafické listy Pavla Sukdoláka jsou nízkonákladovými autorskými tisky a nesou tak na sobě pečeť precizní, časově náročné a namáhavé práce jeho rukou. Všechny byly zhotoveny na tomtéž unikátním tiskařském lisu. Tento důmyslný, mohutný a věkovitý přístroj v umělcově ateliéru je živoucí součástí historie grafického umění v Čechách. Pochází ze smíchovské dílny proslulého uměleckého tiskaře Miro Pegrassiho a Pavel Sukdolák jej zakoupil brzy po válce na počátku své umělecké dráhy.
     Barevné lepty Pavla Sukdoláka vznikají metodou soutisku, zpravidla ze tří, někdy až ze čtyř tiskových matric. Přípravné studijní kresby pastelem využívá umělec mimo jiné i k promýšlení barevné kompozice, přičemž kalkuluje také s účinky mísení barev, k němuž při soutisku dochází. Zvláště působivého efektu dosahuje soutiskem žluté a černé barvy, kdy jako na listu Noemova archa získává žlutá podmanivě zlatistý odstín a tlumený lesk. Suverénní ovládnutí techniky akvatinty mu umožňuje vytvářet barevné polotóny, které oživují rozsáhlejší barevné plochy a dodávají celku malířský charakter.
     Vedle geometrického kompozičního schématu a vytříbené barevnosti je třetím charakteristickým principem Sukdolákovy tvorby výrazné zapojení znaku do obrazového pole. Všudypřítomné, mnohovrstevné a sofistikované uplatnění znaku je patrně vůbec nejosobitějším rysem jeho výtvarného projevu. Znak jednak rytmizuje kompoziční schéma a dodává dynamiku námětu, jednak upřesňuje, mění nebo znejasňuje jeho význam a navozuje příznačnou atmosféru nedopovězenosti, znepokojivých náznaků a tajemství.
     V díle Pavla Sukdoláka lze rozlišit nejméně tři vrstvy znaků. Nejčastěji se vyskytují schematické znaky, odvozené abstraktizací reálných objektů: strom, vodní kapka, nebeská  tělesa a souhvězdí, ulita, rybí či ptačí hlava, soví oči, hmyzí křídla. V této souvislosti stojí za připomenutí, že lidská postava se v Sukdolákově díle prakticky (s výjimkou sporadických citací z renesančních mistrů) neobjevuje. Člověku je dovoleno projevit svou přítomnost v obraze pouze zástupně ve schematizované podobě lidských výtvorů a staveb: okno, hlavice iónského sloupu, loď, obloukový most, věž, cibulová věžní báň. 
     Druhou vrstvu tvoří znaky konvenční: různá písmena, astrologické značky a ikonografické symboly jako kříž, pohřební plátno, menora nebo desky Desatera. K této vrstvě je třeba připočíst výše zmíněné trojúhelníky, kruhy, spirály a další geometrické útvary, často frekventované a naplňované symbolickým významem. Konečně třetí, nejméně jasnou a srozumitelnou vrstvu představují autorovy kryptické subjektivní znaky, které mohou být odvozeny jak schematizací objektů, tak proměnou konvenčních znaků, jako např. stylizované noty.
     Dokonalou ukázkou funkčního zapojení a vzájemné interakce všech tří znakových vrstev v jediném díle je velkoformátový barevný lept Zvěrokruh. Dominantním motivem listu je astrální sféra v podobě modrého kruhu na temném pozadí. Jednotlivá souhvězdí jsou znázorněna někdy astrologickou značkou (Lev, Střelec), jindy téměř realistickou kresbou (Ryby, Panna, Štír), která může být navíc uvedena v konfrontaci s astrologickou značkou (Beran). Další souhvězdí zpřítomňují autorovy subjektivní znaky (Váhy), někdy v konfrontaci s astrologickou značkou (Vodnář), jindy s realistickou kresbou (Býk). Hádankou zůstává absence souhvězdí Blíženců: má si s ním divák ztotožnit kryptický znak v podobě dvojice stylizovaných not? Patrně ano, třebaže toto znamení poněkud znepokojivě vystupuje z roviny zvěrokruhu  do popředí.
     Lze-li mnohoznačné, tajemné a místy zneklidňující vize Pavla Sukdoláka připodobnit k dílu některého ze světových představitelů moderního umění, pak je to bezpochyby švýcarský malíř, pedagog a teoretik Paul Klee. Příbuznost obou umělců spočívá nejen v důsledném zkoumání výtvarné hodnoty znaku a jeho uplatnění pro rytmizaci obrazového pole. Lze tu spatřit i hlubší souvislost, vycházející ze společného úsilí o umělecké poznání archetypálních forem a jejich geneze, tedy esenciálních zákonů bytí. Přestože Paul Klee přistupoval k výtvarné teorii racionálně a systematicky, ve své malířské praxi pravidla vědomě a často překračoval. Příbuzným paradoxem je znamení Blíženců, neukázněně vystupující ze Zvěrokruhu Pavla Sukdoláka. Génius se projevuje chybou v systému.
     Častým námětem Sukdolákových grafických listů, jako je Podmořský ráj, Potopené město a mnohé další, je svět pod hladinou moře. Prvotní inspirace vychází bezpochyby z umělcova dětství, kdy v knoflíkářské dílně svého otce vídal zářit perleťovým leskem mušle a lastury podivuhodných tvarů. Některé rysy příznačné těchto námětů jsou však podstatné pro celé umělcovo dílo bez ohledu na to, zda se výjev odehrává pod vodní hladinou nebo nad ní. Jeho svět je vždy průzračně čistý, hluboký, snově křehký, mlčenlivý a do sebe uzavřený. Právě tyto vlastnosti předurčily Pavla Sukdoláka stát se vyhledávaným ilustrátorem poezie.
     Jeho ilustrátorské kvality dobře reprezentuje výtvarný doprovod básnické antologie Konstantina Biebla, vydané pod názvem Zrcadlo času roku 1985. Po roce 1989 zahájil autor intenzivní spolupráci s předními vydavateli bibliofilií (Kniha-Grafika-Bibliofilie, Bonaventura, Aulos) a vznikl tak úctyhodný soubor bibliofilských, převážně básnických knih, doprovázených originálními barevnými lepty. Vedle Máchova Máje nebo Skácelovy sbírky Smuténka vytvořil hodnotné ilustrační soubory také k řadě překladů ze světové beletrie (výbor z Villona, Baudelairova Cesta, Morgensternův Noční rybí zpěv, Hessův Siddhartha, Poeův Havran). Ilustrace Pavla Sukdoláka nejsou nikdy popisné: tvoří spíše volný výtvarný doprovod, který rezonuje s poetikou básnického díla.
     Umění Pavla Sukdoláka, svou subtilností tolik blízké poezii, nemůže v mediální, hlučné a hodnotově vyprázdněné společnosti sdílet jiný osud než poezie sama: je přehlíženo a zapomínáno. Je to nutné a snadno pochopitelné: jde o dílo vytvořené z touhy po podstatném, pokory, mlčení, usebrání a vnitřního zření – tedy vesměs z hodnot, které konzumní společnost neuznává, nerozumí jim a opovrhuje jimi. Postoj, kladoucí důraz na autenticitu díla a založený na dlouholeté vytrvalé práci v ústraní, je pravým opakem toho, co mediální společnost dnes od umělce žádá, totiž provokativního sebeobrazu a sebepropagace. Paradoxně se tak nezájem oficialit stává průvodním znakem kvality a ryzosti uměleckého díla. S odstupem času se však ryzost zákonitě projeví a dočká ocenění – tak jako pravý drahokam mezi falešnými obarvenými sklíčky.


Sukdolák Pavel, nar. 21. 9. 1925; 1950 absolvoval Akademi výtvarných umění v Praze u  prof. Vladimíra Silovského; člen SČUG HOLLAR.
Pracuje hlavně v technice baravného leptu. Mimo volné grafiky se věnuje také ilustracím. Ocenění: stříbrná medaile Světového festivalu mládeže, Vídeň, 1957; Prémie Expositione di bianco e nero, Lugano, 1962; výroční cena nakladatelství Mladá fronta, 1962; čestné uznání 4. mezinárodního trienále barevné originální grafiky Grenchen, 1967; čestné uznání SČUG Hollar, 1967; čestné uznání Nejkrásnější kniha, Praha, 1968, 1986, 2004; zlatá medaile bienále ve Florencii, 1969; čestná cena poroty, Grafika roku 2009.

Obr. nahoře: Pavel Sukdolák, Zvěrokruh, 1975,  akvatinta a lept, 530 x 490 mm; © P. Sukdolák