ROZHOVOR S MÍŠOU ROUBÍČKOVOU

Pamatuji si dobře na tvoji státnici (je to k nevíře, ale uběhlo od té doby téměř 40 let) byly to barevné ofsety, abstraktní kompozice vycházející z buněčných forem, tak jak se jeví pod mikroskopem. Zdá se mi, že tuto výtvarnou polohu jsi vzápětí opustila a vrátila se k ilustrativnímu projevu nebo je to jinak?

Obě polohy se pořád prolínaly, souviselo to vlastně s životem, jaký je. Současně se státnicí  jsem odeslala i práci do mezinárodní soutěže o nové tendence v kresbě a tam kdesi, kam jsem nesměla ani chtít jet se podívat, mi komise za předsednictví Joana Miro udělila Grand Prix (Premi International de Dibuix Joan Miro).  Normálně by to byl pro mladého výtvarníka slušný start, ale tehdy za to spílali i profesoru Sklenářovi a nesmělo se o tom vůbec mluvit. Pro někoho ta díla mohla vypadat abstraktně, ale třeba ta státnice byly mikroskopické preparáty - součást prezentace k fiktivnímu kongresu cytologie, příprava živit se coby absolvent Uměleckoprůmyslové školy praktickými zadáními. Pan profesor Sklenář nás mimo jiné směroval i k vědecké kresbě, které se mnozí potom věnovali. Já jsem zvítězila v konkursu na ilustrování odborné publikace Urgentní chirurgie, na níž jsem pak dělala, ale úmrtí manžela způsobilo, že jsem část práce předala Evě Smrčinové a ještě další grafičce.

Myslím, že jsi především známá svými grafikami – barevnými suchými jehlami - ilustrativního tj. vypravěčského pojetí …

To není můj problém, ale problém diváka, co z mé tvorby si zvolí. Ti, kdo rozhodovali, co smí kdo veřejně prezentovat a jakou image mu přisoudí, sahávali po drobných epických suchých jehlách. Ale v té abstrakci se také cosi vypráví, jenom  jinými  prostředky, vždy jde o rytmus, barvu, hmotu a vzájemné vztahy.

To platí, když mluvíme o výtvarné řeči, ale divák ty dvě polohy vnímá jinak – ne jako výtvarník

Přesně, mne by ale neuspokojovalo jít jenom jedním směrem. Vždycky jsem se snažila dělat více věcí najednou. Někdy člověk ilustroval knížku ve dne v noci, když bylo třeba ji dodělat, někdy víc kmital kolem dětí a dělat si do šuplíku se už nezvládlo. A někdy jsem se dostávala i k tomu.

Volných grafik máš dost a dost. Na nedávné výstavě Nová tvorba v Galerii Hollar se objevily kompozice složené ze znaků. To je v tvé tvorbě novější…

Ne, k tomu jsem se průběžně vracela, to jsem dělávala do šuplíku, když to bylo možné. Ta kontinuita tam prostě zůstala.

Jak ses k znakům dostala?

Není to u mě nový fenomén, už na škole mě strašně bavilo písmo. Hrála jsem si s ním, tvarově i barevně, dělala jsem to, co se teď dá s písmem dělat na počítači. S nadšením jsem řešila typografii, loga a piktogramy. Společná tomu všemu je snaha o zkratku, o důraz na podstatu, zestručnit sdělení do symbolu. Přistupovat k zadání z různých stran, to mne vždycky zajímalo.

Máš nějaké své oblíbence?

Mám asi v těch oblíbencích stejný rozkmit, jako v tom, co dělám sama (smích). Od Bosche a Breughela až po lidi, kteří se vyjadřují třeba právě tím znakem.

Samozřejmý je jistě jakýsi vliv rodičů na tvoji práci, třeba v pestré barevnosti tvých grafik. Také myslím, maluješ?

Maluju. Zatím nezávazně pro sebe, různě to kombinuji i s asambláží apod. Dřív jsem víc malovala a na grafiku jsem se přihlásila, abych poznala tu technologii, jak se to prakticky dělá. Nakonec jsem si vytvořila i technologie vlastní. Co se týče barevnosti, neupřednostňuji žádnou, proto i tisknu z jedné desky různé barevné varianty. Střídala se u mne období, kdy jsem některé barvy preferovala. Teď mám na barvách nejraději pestrost. Miluji všechny barvy, jejich různost, vzájemný vztah.

Ty máš gympl?

Ano, já mám všeobecné vzdělání, nemám výtvarnou školu. A nedávno jsem si na to vzpomněla právě na výstavě pana Johna na Kampě. Protože to byl právě on, kdo mě naučil, jak připravovat kovové desky na grafiku, jak je řezat, jak brousit jehlu apod.

A jak ses s Jiřím Johnem setkala?

To souvisí s otázkou, jak jsem byla ovlivněna rodiči. V podstatě jsem si uvědomila, že jsem byla ovlivněna tím, jak jsem vyrůstala mezi jejich kolegy, přáteli a tátovými žáky, takže podvědomě to byli takoví moji učitelé a asi i některé moje názory formovalo tohle soužití.

Zkusila sis někdy sklo?

Sklu jsem se vyhýbala, protože si myslím, že rodiče to dělají tak dobře, že nemá smysl vymýšlet ještě něco svého a hlavně jsem nechtěla sklouznout i třeba bezděky do nějakého epigonství. Záměrně jsem tudy nešla, ale v poslední době mne to moc baví v huti, kde se realizují věci rodičů. Když u pece nestojí oni sami, mohu zblízka přihlížet u jejich huťáka, jak dílo vzniká. Je to krásná práce.

Ovlivnilo studium u profesora Sklenáře tvoje výtvarné směřování, tvůj výtvarný názor? A jak si na pana profesora vzpomínáš a jak na Jiřího Anderleho?

Vzpomínám na ně s láskou, protože oba byli především skvělí lidi, nepokřivení dobou. Oba byli pro mě vzorem, jak svojí pílí, tak svým občanským postojem. A možná i ta různorodost, která je ve mně, pramení z toho, jak jsem je poznala. Do ničeho nás netlačili, ale citlivě hledali, co jsme kdo zač, a tím nás provázeli. A otevřená celoživotní sbírka díla Jiřího Anderleho v Pavlíkově také dokládá, jak příkladně on uchopuje obsah sdělení z různých stran pohledu i technologií. Vernisáže se účastnily davy jako velkého svátku. On byl vůbec všestranný a úspěšný i v ostatních uměleckých oborech, což mu zaručovalo značnou míru nadhledu a nezávislosti, z čehož jsme se těšili i my žáci.                                   
Pan profesor byl především svobodomyslný člověk s individuálním přístupem ke každému, a to i v době tzv. normalizace, kdy jsme u něj studovali, což se tehdy o mnoha profesorech říct nedalo. Snažil se objevit, co komu z nás nejlépe sedí. Pak nás podle toho směroval k tomu, čím bychom se kdo mohli jednou živit ve smyslu umělecko-průmyslového zaměření školy. Tak zadal i státnice a jako oponenty pozval i lidi z praxe, aby si nás tak nenásilně povšimli, a to se u většiny absolventů podařilo - někdo potom dělal vědeckou kresbu, někdo známky, někdo ilustrace apod. Staral se o nás jako táta a tomu přizpůsoboval i svůj život, obětavě se nám věnoval i ve volném čase, kdy mohl sám malovat.

Jak jsi zvládla skloubit roli manželky a matky tří dětí s výtvarnou drahou? Vlastně ses výtvarnou činností po celý život živila…

Celý život jsem působila jen na volné noze, i jako samoživitelka s malými dětmi. Byla to taková moje prestiž vydržet a povedlo se.

A jak je to v současnosti?

V současnosti si dělám pro sebe, když můžu, a rozvažuji kudy dál. Grafiky jsem udělala dost, bylo by mně líto ji opustit, ale bylo by zároveň škoda nedotáhnout takové ty svoje výboje z jiného soudku.

Máš nějaké životní a umělecké krédo?

Soudně zvolit co lze stihnout z toho, co by člověk uměl a chtěl, když člověka zajímá více věcí a chtěl by je vyzkoušet a to nejenom ve výtvarném umění. Je spousta lidí, kteří se rozhodnou zanechat umění kvůli rodině nebo naopak nemít rodinu a věnovat se své tvorbě. Ale mne baví dělat i na zahrádce a když mně tam něco vyroste, tak to uvařit. Je to takový věčný boj, když člověka baví moc věcí. (smích)

Vlastně by to boj být nemusel, kdyby si člověk uvědomil, že je to v pořádku a že v podstatě když něco dobrého uvaří, tak to není o nic horší, než když udělá dobrou grafiku

Ano, tak to také vnímám. Jednou na vánoce jsem upekla panu profesoru Sklenářovi cukroví a on říkal: „To Michalko nemůžu sníst, to Vám nechám ke státnici“. Nainstalovala jsem to na takový tác jako obrázek. (smích) Takže i ten pan profesor si to uvědomoval a vybízel mě, abych si to uvědomila taky. Ale jde o čas. Člověk by potřeboval paralelně několik životů, aby stihnul, co ho baví. To není jen můj problém. Obdivuji lidi, kteří toho hodně stihnou, kteří dokážou realizovat z toho, co v nich je, spoustu věcí. Samozřejmě to nezáleží vždycky jen na píli, ovlivňuje to plno věcí, jak jsme zdravotně vybaveni, jakým okolnostem nás osud vystaví.
 
Já to teď poslední dobou mám nějak jinak. Proč se tak strašně honit, udělat toho co nejvíc. Připadá mi, že nejkrásnější je, když se člověk zastaví, jen je a cítí život v jeho podstatě…

Cítím to stejně, ale to teď opravdu máme každá jinak – poslední roky musím řešit spousty problémů, které s mou tvorbou ani s tím, co cítím, nemají nic společného.

Nevím, třeba ze mne mluví lenost a touha po pohodlí…

Moje zkušenost s mými rodiči po devadesátce mi říká, že zasluhují celodenní pomoc, a rády jim ji se sestrou poskytujeme. Jejich kreativita trvá, také denně dostávají žádosti o setkání, rozhovory, výstavy, sponzoring, atd. Tatínek nové a nové nápady přímo chrlí a je velice aktivním, společenským milovníkem života a všech akcí. Když mu dělávám doprovod, musím se hodně snažit, abych mu stačila. (smích)

Vybrala by sis svoji profesi znovu?

Za stejných okolností určitě, sice mi maminka připomněla, že ve chvíli kdy jsem se z gymplu měla hlásit na vysokou, začala jsem koketovat s medicínou. Asi proto, že jsem přiměřeně svým studijním výsledkům chtěla být co nejvíc užitečná, a nebyla jsem si tak úplně jistá, zda si to kreslení a malování neponechat jen jako hobby. Ale od malička jsem nesnesla pohled na krev a to rozhodlo. (zase smích)

Když mluvíš o té užitečnosti, nenapadlo tě někdy, když už jsi měla Umprum za sebou, jít učit?

Ne, nenapadlo a možná i proto, jaká v té době byla situace. Nechtěla jsem být nucena ve škole do něčeho nepříjemného z politiky. A musím říct, že náslechy, které jsme měli ke státnici z pedagogiky a později i návštěvy ve školách, kam jsem šla něco vyřídit svým dětem, budily ve mně hrůzu, jak se ty děti i někteří učitelé chovali.

Myslím na to, jak Sklenáře musely schůze na Umprumce deptat. Jak to pro něj muselo být ponižující…

On na ta politická sezení chodil, abychom my žáci nemuseli, obětoval se s laskavostí a nadhledem. Jen říkal, jak je mu z toho vždycky dlouho špatně, než to spláchne U Rudolfa a může si zase sednout k malování.
Já jsem tedy měla svoji tvorbu, vlastní rodinu, tři děti, zahradu, zvířátka… nešlo někam odcházet. Tím je dána i má převažující technika suché jehly, kterou si tisknu sama doma a nikdy jsem vlastně neměla ani ateliér. Tvořila jsem u stolu, u kterého teď sedíme. Udělal ho můj muž a je dost velký, takže na jedné straně si dělaly děti úkoly a já jsem při nich ryla grafické destičky a vedle občas zamíchala něco na sporáku. To dávalo možnost všechno skloubit, byl takovým srdcem domova.

A u tohoto stolu pracuješ dodnes

Ano, to se nezměnilo.

Michaela Lesařová-Roubíčková, nar. 19.4.1949 v Praze, 1967-1973 – VŠUP v Praze (prof. K. Svolinský, Z. Sklenář). Tvoří volnou a užitou grafiku, kresbu, malbu, ilustrace a také trojrozměrné realizace (objekt, šperk, módní a bytové doplňky, realizace divadelní scény apod.). Členka Hollaru před r. 1992. Výběr samostatných výstav: 74x v České republice a 22x v zahraničí (v Belgii, Dánsku, Holandsku, Itálii, Rakousku, SRN a Švýcarsku).