Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7
7. 3. - 3. 4. 2016
Měřítky akademického umění jsou knihy, jimž věnujeme březnovou Poličku, bezcenné. Jejich hodnota je osobní. Desítky vzkazů pojí v celek vztah. Kresby bývají naivní a verše původní jen zřídka. Památník je ale více sbírkou a kresby a básně v něm spíše slouží pro upamatování se. Nikoli však na krajinu, květiny či verše, nýbrž na bytost, jež je pro nás kreslila a psala, která si možná lámala hlavu a okousala nehty jenom kvůli nám. A že to nedovedla lépe? – Je to podstatné? Vždyť kresba v památníku je především symbolická.
Pomiňme neumělost veršů a diletantismus kreseb. V každé sbírce se přirozeně odráží i osobnost sběratele – už volbou toho, co se sbírá. Ve sbírce, kterou je i památník, se její zakladatel zrcadlí jednak ve volbě zapisujících, jednak ve slovech, která oni volí ve svých zápisech – ta nejsou vždy původní, vytušíme z nich jen hlavní adresátovy povahové rysy, naopak více si ale uvědomíme jeho společenské postavení, estetickou atmosféru doby, v níž žil, a lokalitu tohoto života.
Vraťme se na okamžik do historie. Jakkoli námi vystavené památníky pochází pouze z minulého století, jejich vrcholným obdobím byl biedermeier, tehdy první polovina 19. století, kdy se staly módou. Nejenže dokonale zapadly do atmosféry měšťanské domácnosti a byly milým zdrojem zábavy dívek a mladých dam (vzdělávání dívek na počátku 19. století se zaměřovalo na kreslení a krasopis), ale jejich význam byl již tehdy symbolický. Po dramatech romantismu se klid a domácí štěstí stávají skutečnými a cennými hodnotami široké veřejnosti. Rozum a umírněnost, jimiž mládí pohrdne, byly v rozvážném biedermeieru restaurovány a oslavovány. Jak jinak nežli skrze maličkosti. Lásku, úctu k předkům ani sepjetí generací pouhý rozum vypovědět nedovede. Jejich symbolem jsou ale dodnes třeba drobné knihy či šperky s ukrytou kadeří vlasů. Šálky s miniaturou portrétu. Anebo po generace předávané, ručně háčkované krajky.
Tím, že jasně představí vypověditelné, ukáže to, co je nevypověditelné /Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus/.
Památník ve své knižní podobě v druhé polovině dvacátého století nejspíše definitivně zanikl. Jeho roli přijal (podobně jako mnoho jiných) nepochybně facebook. Neklidný, ale neméně sentimentální, flexibilní, ale stereotypy se hemžící. Hravost a zájem sdílet přetrvávají. Pouze klid, po kterém tak prahl již biedermeier, není dnes ani myslitelný. Protože to, co v památníčku zabralo jen stránku, plní na sociálních sítích tisíce pomyslných stran. Ať jsou to rčení a citáty, rady, lidová moudra. Amatérské fotografie přátel pro přátele. Anebo přání kaligrafovaná v Malování...
Anna Pleštilová
www.dox.cz
|
.gif)
