Výtvarná tvorba Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99 je známá široké skupině komiksových fanoušků a v posledních letech nejen jim. Od chvíle, kdy se komiks o Aloisi Nebelovi stal generační filmovou legendou, znají obrysy jeho práce i lidé, kteří běžně nenavštěvují galerie a výstavní síně. A přitom právě tam dílo tohoto autora právem patří: jeho práce na papíře jsou výjimečné svou výpovědní hodnotou i vizuální přesvědčivostí, které dosahuje i s využitím minimálních výrazových prostředků.
Jaromír 99 se na výtvarné scéně etabloval jako kreslíř, který k zachycení příběhů užívá klasickou kresbu i počítačovou grafiku. Jejím prostřednictvím vytváří velkoryse komponované a perspektivně propracované výjevy, na jejichž ploše dokáže vylíčit osobité hrdiny i zbudovat napětí tak, jak si vyžaduje charakter daného vizuálního románu. Jejich náměty si autor vybírá napříč žánry, takže v jeho bibliografii lze nalézt třeba syrový autorský komiks z pohraničí Bombers (Labyrint, 2007) nebo klasické dílo světové beletrie, Zámek Franze Kafky (SelfMadeHero a Labyrint, 2013), za nějž v roce 2014 získal nominaci na prestižní cenu Willa Eisnera. Díky autorově výtvarné citlivosti a smyslu pro uchopení textu si tyto komiksy získaly širokou oblibu, přičemž nejvýraznějšího mezinárodního přijetí se dostalo trilogii o výpravčím z Bílého Potoka, Aloisi Nebelovi (Labyrint, 2008), kterou Jaromír 99 vytvořil ve spolupráci se spisovatelem Jaroslavem Rudišem. Knihu pak jako hlavní výtvarník převedl do podoby stejnojmenného filmu, jenž posléze získal Evropskou cenu pro nejlepší animovaný film a nominaci na Oskara.
Kromě komiksové tvorby se Jaromír 99 věnuje i ilustraci, v níž se vyjadřuje úspornější formou než ve vizuálních románech. Nejraritnější výraz však našel ve své volné tvorbě, kde si osvojil techniku vystřihování – téměř zapomenutou techniku dávných pouličních kumštýřů, jarmarečních či salonních bavičů, kteří, vybaveni pouze papírem a nůžkami, dokázali vystřihnutím portrétů i figurálních výjevů uchvátit široké obecenstvo. V podání Jaromíra 99 však vystřihované a přes sebe překládané vrstvy různě barevného papíru dalece přesahují prvoplánovou zábavnost lidového umění. Nabízejí sice svět na první pohled tvarově jednoduchý, ale přitom zcela komplexní, který k divákovi mluví přesvědčivě i skrze nepočetné a velmi úsporné linie řezů a střihů.
V tomto světě – ať už je předkládaný v jakékoliv ze zmíněných forem a technik – nacházíme závažná témata, k nimž patří například problematika Sudet reprezentovaná temnou lesní krajinou pohraničí, kterou zná autor z rodného Jesenicka, nebo příběhy lidí, jejichž podobu i osud našel na náhrobcích hřbitovů kdysi německých vsí. Kromě historizujících témat ale přináší i svědectví o současnosti, když vedle četných autoportrétů zachycuje své přátele hudebníky, spisovatele a výtvarníky.
Současná výstava nazvaná Nechte mě tady! představuje autorovo dílo v široké retrospektivě. Zvláštní název, který pro ni zvolil, je parafrází věty ze starých partyzánských filmů, když vyčerpaný hrdina při přechodu hor sděluje kamarádům, že už nemá sílu, že nepůjde dál ani za cenu ztráty života. Pro Jaromíra Švejdíka je ta věta vyjádřením skutečnosti, že našel své definitivní místo, respektive svoji uměleckou polohu a svůj styl, a že se už nechce hnát za novými objevy. Jeho výtvarné dílo, čítající dnes už stovky volných prací na papíře, několik publikovaných komiksů, řadu knižních ilustrací, práce pro film i interiérovou realizaci baru kina Světozor v centru Prahy, představuje totiž široký, avšak vnitřně ucelený soubor, který dohromady tvoří svět s jasnými obrysy i výraznými hrdiny, svět pojednaný originálním, neopakovatelným a jasně rozpoznatelným výtvarným jazykem. S takovou prací v zádech je už skutečně možné se na chvíli zastavit, vydechnout a s konstatováním nechte mě tady! bilancovat.
Kateřina Tučková
.gif)
