Mikoláš Axmann

JAZYK GRAFICKÉHO PROJEVU

    Jazyk architektury je určující pro ostatní způsoby obývání a kultivace světa. Určuje výraz divadla a dokonce i poezie. Tektonika, pořadí hodnot, stálost ve smýšlení a obrys lidského údělu jako měřítko vymezují škálu a užití prostředků výstavby tvaru.                                  
    Ticho, ve všech svých podobách připravuje místo pro hudbu. Světlo, tak nesnesitelně spalující ve své úplnosti, září ve vybraných fragmentech pod rukama malířů. Prostor je vzrušující výzvou pro sochařství.
    Řez okamžikem a zastavený čas připoutal pozornost fotografů.
    V nádobách slov, oblékaných do naší vlastní zkušenosti, se probouzí literatura. Přítomnost chaosu v řádu čísel dává vzniknout jazyku matematické abstrakce. Svobodný pohyb v poli všech výrazových prostředků přitahuje současné mediální uvažování o světě.
   Jazyk grafického projevu vyrůstá ze životní praxe. Zdánlivě samozřejmě, jako všudypřítomný stín, jako neodmyslitelná stopa za pohybem v písku, sněhu a hlíně, jako poslední souhrn úplnosti v siluetě ztrácející se v ohni, jako bolestivá připomínka zápasu v jizvách a smích ve vráskách kolem očí, jako první návštěvník propadliště noci a poslední svědek odumírání mycelia, jako posedlost mnohostí nečekaného klíčení černých zrnek a jemný prach zpřítomňující nápis, dříve nepostřehnutelný, jako škrábance na plechových vratech a rýhy na bocích neobratných setkání, jako zadržovaný dech před zrcadlením křídel přástevníka medvědího a zmrazky v kalužinách, probodané suchými stébly, jako psaní za trest a stokrát, jako zjevované krajkoví dešťových mračen a nepoměrná tíha, vkládaná do síly vlasu, jako záblesk v poštovní schránce a spartakiáda hmyzu, jako proměnlivost nejmenšího společného jmenovatele samoty a věčné odkládání rozsudku, jako barikáda z jehličí a zbytky písní v plicích, jako návěsy s bílou vatou, čekající na první raněné, jako psaní po vodě a písmena čitelná v teplém popelu, jako esence krystalu a znamení přítomnosti zárodku, jako přeškrtnutí plotu a otisky prstů, tak zdánlivě samozřejmě a všudypřítomně sbírá grafický projev energii, aby rozměrnost, složitost a nákladnost nahradil  naléhavostí, účinností a neodkladností sdělení.
    Vždy znova se prodere k povrchu zářícího pole, aby svědčil právě o nesamozřejmosti okamžiku. Vždy znova, s udivující přímočarostí, prosakují linie, body a plochy do centra naší pozornosti, prorůstají a vzlínají ke světlu.
   Ten, který svou nejkoncentrovanější podobou dává tělo písmenům a slovům, ten, který zapisuje řád věcí, neumí pojmenovat sebe sama a zůstává němý, aby tím přesvědčivěji vypovídal o krajnostech a trvání života. 
                                                   
    Největší slabinou a rizikem grafického projevu je jedna z jeho největších předností. Okouzlení ze snadné multiplikace opakovaně zanáší komunikační pole inflací, která nemilosrdně drobí a zastírá význam, okupuje prostor a zakaluje proud v řečišti. To není netvor, kterého máme porazit a zahubit. To je nekončící práce, kultivace schopnosti rozeznávat a odvaha k návratům.
    Srostlice úžasu, poznávání a humoru pomáhá rozeznat cestu pohybu, kterým vytváříme svou vlastní stopu.
    V prostředí zvířeného informačního prachu není snadné udržet pozornost, trvale rozlišovat a nezaměnit upřímnost s bezohledností stejně jako zdrženlivost s lhostejností.
     K orientaci v labyrintu světa patří  také vnitřní kontext jazyka grafického projevu. Kupodivu i ty nejsoučasnější projevy vizuality, vznikající jako součin týmové práce a špičkových technologií, se odvolávají na archetypální vzorce vnímání, podprahové reference, okruhy asociací a pracují vědomě se zasutými zákonitostmi komunikace.
    V dynamickém předivu vztahů má nejdůležitější roli paměť. Pohled, zaměřený pouze na přítomný okamžik, by vytvářel plochý obraz světa.
    Proti tomu obtížné a nepohodlné porovnávání svědectví o zániku s představou toho, co přichází, vytváří napětí.
    Napětí jako projev života v jeho rozporuplnosti. Přijímat tento znepokojivý, složitý a vzrušující obraz znamená také rozvíjet
schopnost srozumitelně o něm vypovídat.
    Pokud se neztotožním s představou bezbolestné existence v ploše, představuje napětí prožívanou polaritu paměti a vize. Utkvěním se poměřuje pohyb, jedinečností zaměnitelnost, pustina bez konce oázou.
    Živý a bezprostřední vztah k zanikajícímu není staromilství nebo útěk před nesrozumitelností mnohotvárné současnosti. Je to schopnost prožívat šroubovnici proměn jako naplňující paradox a prožité přijímat i s odpovědností za interpretaci.
    V jazyce grafického projevu se jedinečným způsobem pojí hluboko do času vrostlá, archaická zkušenost se spontaneitou a naléhavostí přítomné chvíle. Ve spojení s úspornými vyjadřovacími prostředky přináší grafický projev výraz, schopný stejně mediátorské služby jako samostatné existence.
    Grafický projev vyrůstá ze životní praxe a jeho názvosloví silně zaostává za dynamikou proměn jednotlivých forem. Souběžnost různých kritérií, podle kterých jsou konkrétní formy přiřazovány do určité kategorie, působí obtíže v komunikaci. Vnější kontext je zranitelnější než vnitřní.
    Pařížská konvence říká, že originálem rozumíme grafický list, jehož matrici autor vytvořil, nebo na její tvorbu dohlížel, nebo ji alespoň inspiroval a podepsal, ne však více než dvěstěkrát.

    Máme konvenci z New Yorku, která říká, že originál je cokoliv, s čím se autor identifikuje a na znamení toho signuje, bez ohledu na počet exemplářů.
    Slovo tiskárna označuje tovární halu stejně jako plastový chrlič kopií, gumová písmenka v lepenkové krabici nebo množírnu 3D objektů.
    Slovo litografie vedle kreslení po kamenech znamená také retušování negativů suříkem, ofsetový tisk, digitální grafickou přípravu, ale i leptání tištěných spojů.
    Staré médium si představuji jako rachitickou stařenu, která podřimuje na seanci k vyvolávání duchů.
    Naprosto vágně bytuje v jazyce slovo grafika. V této nádobě se spolu tísní, navzájem se za sebe schovávají, sebe nahrazují i vytěsňují vrstvy archaické, romantické, akademické, vulgární, průmyslové a mediální.
    Je to daň za frekvenci, raději se díváme bez čtení a formu vřazujeme do kontextu podle nejjednodušších vzorců.  Pohodlnost a setrvačnost myšlení nám brání přijmout představu narůstající nejistoty. Tato nejistota však spoluvytváří těžiště pohledu na svět. Je to pohled soustředěný.

    Soustředěné pochybování jako protipól k roztěkané manipulaci s hotovými vzorci.
    Kultivace rozlišovacích schopností provázená odvahou ke vstupování do proudu je smyslem mé práce.

    Je slovník a jazyk trhu, jiný je slovník nevydaných básní a jiná řeč se vede mezi atrakcemi poutí. Jiná jsou kouzla mluveného slova a jiný vzduch dýcháme ze stránek tištěných příběhů.
    Ani přesně definovaná skupina odborníků, akademiků a zanícených vědců není schopna rozpoznávat a pojmenovávat s konečnou platností jemné rozdíly metamorfóz a jinakostí v míře, kterou přináší život.
    Právě proto má smysl rozhovor nad těžištěm oboru. Aktivní práce s jazykem v celé jeho bohatosti je nejlepší obranou proti jeho zploštění do manipulovatelné monokultury.
    Trpělivá práce pochybujících pomáhá pojmenovávat tkáň mrtvých definic a vytvářet prostor pro živý proud grafického projevu.

   Na závěr bych rád ocitoval část dopisu, který adresoval v roce 1904 Reiner Maria Rilke mladému básníkovi.
„ Musíme přijmout své bytí tak dalece, jak jen lze. Vše, i to neslýchané musí být v našem přijetí možné. To je v podstatě jediná odvaha, která se po nás požaduje: být odvážný k nejzvláštnějšímu, nejpodivnějšímu, k nejnevysvětlitelnějšímu, co nás může potkat."                                                                                                                                                                     
   To, že lidé byli v tomto smyslu zbabělí, způsobilo životu nekonečné škody. Zážitky, které nazýváme jevy, svět duchů, samotnou smrt, všechny tyto, nám tak příbuzné věci, byly denním odmítáním ze života tak vytlačeny, že smysly, kterými bychom je mohli uchopit, zakrněly.
    O Bohu vůbec ani nemluvě. Ale úzkost před nevysvětlitelným neučinila chudším pouze bytí jednotlivce, jsou jí ochuzeny také vztahy člověka k člověku, jako z řečiště nekonečných možností byly vyvrženy na ladem ležící břeh.
    Je to ostýchavost před nějakým novým, nedozírným zážitkem, o kterém se věřilo, že jsme ho ještě nedorostli.
    Jen kdo je ke všemu odhodlán, kdo předem nevylučuje nic, ani nejzáhadnější, bude žít vztah k jinému jako něco živoucího a vyčerpá k naplnění své vlastní bytí. Neboť jako uvažujeme toto jednotlivé bytí jako větší nebo menší prostor, ukazuje se, že většina se naučí znát a přijme pouze kout svého prostoru, místo u okna, pruh, po kterém chodí nahoru a dolů. Tak mají jakousi jistotu.
    A přece je mnohem lidštější ona nebezpečíplná nejistota, která nutí zajatce v příbězích Poeových, aby ohmatávali tvary svých strašlivých žalářů a aby jim nebyl cizí děs jejich pobytu.
    My však nejsme zajati. Kolem nás nejsou postaveny pasti a oka a není nic, co by nás mělo soužit nebo ničit. Jsme postaveni do života jako do živlu, jemuž jsme nejblíže a od kterého jsme stěží k rozeznání.
    Nemáme důvod mít nedůvěru k našemu světu, neboť není proti nám. Má-li hrůzy, pak jsou to naše hrůzy, má-li propasti, pak ty propasti patří nám, jsou-li nebezpečí, musíme zkoušet milovat je. A řídíme-li svůj život podle zásady, která nám radí vždy se přidržovat toho těžkého, pak to, co se  nám nyní jeví jako nejvzdálenější, stane se nejdůvěrnějším a nejvěrnějším.
    Jak bychom mohli zapomenout oněch starých mýtů, které stojí u zrodu všech národů. Mýtů o dracích, kteří se v nejkrásnějším okamžiku proměňují v princezny.  Snad všichni draci našeho života jsou princeznami, které čekají  jen na to, aby nás jednou viděly krásnými a odvážnými.
    Snad všechno strašné je v nejhlubším základě jen bezmocí, která od nás čeká pomoc.

V Praze 2.2.2016
© Mikoláš Axmann


Mikoláš Axmann
Nar. 24. 2. 1955 v Prostějově, v letech 1978 – 1983 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u prof. Ladislava Čepeláka. Jako pedagog působil na Českém vysokém učení technickém v Praze (1990 – 1992), na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (1992 – 1997), na Pedagogické fakultě Západočeské univerzitě v Plzni (1999 – 2001), od 2004 na Ústavu/Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni, docent v oboru Vizuální komunikace a grafika. Je členem skupiny Corpora S.
Významná ocenění: 2013- Čestné uznání v přehlídce „Grafika roku“ kategorie A; 2009 / Cena Vladimíra Boudníka za grafiku; Grafika roku 2008 / Statutární cena časopisu Grapheion v kategorii Autorská kniha za grafické zpracování autorské knihy Pan a Pán; 2007 / Sponzorská cena V. trienále Grafiky roku; Grafika roku 2006 / statutární cena; Grafika roku 2005 / čestné uznání v kategorii malých formátů; 2001 / Grafika roku; 1999 / Cena města Warsawa