|
Peter Fabo: Meno, mesto, zviera, vec
DOX - Centrum současného umění, Poupětova 1, Praha 1
1. 2. - 5. 3. 2016
„Před objektivem jsem zároveň tím, za něhož se považuji, a tím, za něhož chci být považován, tím, za něhož mne považuje fotograf, i tím, jehož fotograf používá, aby předvedl své umění.“
Roland Barthes: Světlá komora
Peter Fabo (1983) je fotograf a pedagog pražské umprum. Věnuje se fotografii digitální i analogové, fotí profesionálně i v soukromí. Jeho osobní archiv fotografií ale zahrnuje i to, co příručka technologie nedovoluje, ba přímo zakazuje. Snímky neostré. Pod- i přeexponované. Fotky z mobilu i poškrábané negativy. Zrnité zvětšeniny se stopami prachu.
Autorské knihy, které Fabo vystavuje v únorové Poličce, vznikly výběrem snímků z těchto osobních archivů. Fotografie tedy nevytvářel s vědomím jejich prezentace. Neretušoval, nekomponoval s vědomím konceptu celku. Knihy vznikaly jejich výběrem, syntézou v příběh. Pokaždé (a pro každého) jiný.
DIANA je jméno Petrovy manželky. Zvolená sekvence snímků ženu nepopisuje, jak by tomu bylo u dokumentárního cyklu. Petrovy snímky o ní nevypovídají prakticky nic konkrétního. Jeho práce osciluje mezi komentářem a osobní zpovědí až vyznáním se Dianě. (Vladimír Pešek). Konceptem knihy je příběh. Ale ani ten divák nemusí vnímat lineárně. Jde pouze o to, že tam je. Snímky Petr komponuje bez jasně definovaného pravidla, osciluje neustále mezi příběhem vlastním - vztahujícím se k realitě a spojeným se vzpomínkami, a příběhem předkládaným divákovi, nedořčeným, vyprávěným pouze náznaky. Nakonec při výběru fotografií Fabo žádnou neupravuje. Jejich postprodukci se záměrně vyhýbá, chrání je v jejich nedokonalosti. Co je mi po prachu, škrábancích či zrnitosti? Nedokonalost může být rysem autenticity. Upřímnosti.
Drobná kniha REM je sbírkou dívčích portrétů. Spící dívky nafotil Petr na cestách mezi Prahou, Bratislavou a Spišskou Novou Vsí. Zachytil jejich podobu v jediné chvíli, kdy nemohly nic předstírat. Citovaný Roland Barthes ve Světlé komoře také píše, že před objektivem každý zaujímá pózu. Ano - ale jen při vědomí. Pozorování spícího člověka je právě tím zvláštní, že si jej není vědom. Nemůže zaujmout pózu.
Nakonec kniha MENO, MESTO, ZVIERA, VEC je k vizuálnímu čtení nesnadná. Její koncepce je široká a výběr obrazů neubírá množství vrstev. Několik příběhů (vztah k ženě, k přátelům i ke zvířatům, vztah k prostoru, domovu, městu, příběh prostředí - tedy věcí, a nakonec příběh samotné fotografie, barvy - světla - obrazu) se splétá v jeden. Odkaz na prožitou skutečnost zde zcela mizí v nové chronologii vizuální i obsahové. Petr míchá snímky z prostředí, které jej obklopuje, a vytváří z nich novou, pomyslnou realitu. Fotografie, které jsou pro autora nadále také pamětí, předkládá vizuálnímu čtenáři propojené vlastní stopou v příběh jiný, fiktivní. Fabo se tak v knize pokouší překročit přirozený vztah fotografie s realitou. Narativita řady fotografií není ve zobrazené skutečnosti, ale zůstává skryta v jazyku technologie, barev, práce se světlem. V symbolech, které fotograf ze skutečnosti vyjímá. Vnímání fotografie bez vztahu k zobrazené věci - k na ní zachycené realitě - snad ale ani není možné. Vzájemná závislost obraz spoluutváří. Nevím, zda Petrova cesta není v tomto ohledu až příliš daleká. Ráda se však dotýkám hranic. MENO, MESTO, ZVIERA, VEC je konceptuálním experimentem, ve kterém sám autor nechce být reduktivní. Nenabízí návod k četní. Nechává na nás, kolika vrstvami příběhu prohlédneme. Ve skutečnosti jsou nápovědy také jenom pro děti.
Anna Pleštilová, kurátorka výstavy
www.dox.cz
|
Vydáno: 28.01.2016 |
|
.gif)
