O GRAFICE  JINDŘICHA RŮŽIČKY

Tvou tvorbu charakterizuje široké výtvarné spektrum. Jsi znám především jako grafik, jsi ale zároveň kreslíř, malíř, fotograf a také píšeš. Čemu se věnuješ v současnosti?

Jako už mnohokrát jsem právě na rozhraní. Kdysi jsem si poznamenal: Kdybych žil ve staré Číně, změnil bych jméno, bydliště i povolání. Jednám tradičně po evropsku: vnitřně jsem odešel jinam, ale fyzicky zůstávám. Tehdy, byť jsem si tak nepřipadal, jsem byl příliš mladý. Dnes už snad jen to jméno zůstalo. Byť v základu stále jsem grafik, s grafikou je konec. Nemůžu tisknout, vadí mi ředidla, a nechat tisk na jiných nedává smysl. Jak chápu grafiku, musím s tím procesem být v přímém kontaktu až do konce. Rok a půl jsem se teď zabýval pouze fotografií. A zařekl jsem se, že vytáhnu-li ještě barvy, musí to být z hlubších důvodů než jen ze setrvačnosti, že jsem tak dělal i dřív. Děsím se takového výtvarničení. Teď asi i vlivem nového působiště jako by se něco začalo probouzet. Tak uvidíme...

Vrátíme-li se na úplný počátek, co tě nasměrovalo k rozhodnuti věnovat se vlastní výtvarné tvorbě?

Vrátíme-li se opravdu na úplný počátek, bylo to jakési tajemství poznenáhlu vystupující z mlhy věčného nevědomí. A později, když už rozumové poznávání přehlušilo tyto první zkušenosti, to bylo hledání něčeho, co by mi umožnilo znovu nalézat aspoň odlesky z těchto oblastí.

Tedy vyjádřit je výtvarnou formou, která je ostatně nepřetržitou projekcí tvých vzpomínek nejen na dětství, ale právě ještě kamsi dále..

To jsou „vzpomínky“ nebo spíš matné rozpomínání na něco, co se vzpírá přímé formulaci. A přece to v nás tak silně působí. Myslím, že s tím pracujeme všichni – ať už vědomě nebo nevědomě.

Rozdílná  média, kterými se vyjadřuješ v průběhu let, mají ale stěžejní téma, které je propojuje. O jaké téma jde?

No taková otázka mě napadá dnes a denně, ale uspokojivou odpověď na ni nenajdu. Ať řeknu to či ono, budou to jen dílčí aspekty a ve výsledku by to byla zavádějící výpověď. Jedno je jisté, že některé oblasti, které pro mně nějakým způsobem jsou jedny z mnoha výchozích, jsou mi v některém médiu nedostupné. Prostě to tam neumím udělat. A pak to zcela přirozeně vyplyne v jiném médiu. Takže tím způsobem vykrývám mezery.

Jedno téma bys ale mohl uvést – fenomén města. Nejen ve smyslu městských scenérií, ale i fantaskních architektur broumovských skal. Co tě k těmto motivům přivedlo?

Je to patrně tím, že skály i město byly mým prostředím v klíčových momentech mého života, na ně se vázala probouzející se imaginace. Skály to byly od raného dětství a opravdové město doslova vtrhlo do mého života s mým odchodem do Prahy. Bylo mi patnáct let a to setkání mě mimořádně silně zasáhlo. Ale dávno před tím to byly opuštěné stavby v okolí, třeba cihelna a násypky u nepoužívané železnice hned vedle našeho bydliště na hranici. Za plotem zahrádky jsme tehdy měli zoraný hraniční pás...

Z čeho se odvíjí jeho působivá imaginativní symbolika?

Nevím a snad to ani nechci vědět. Na to, abych byl spontánním malířem, jsem příliš zatížený rozumem a vzděláním, zároveň ale vím, že symboliku nelze vymyslet, z toho pak jsou jakési rozklíčovatelné alegorie, ta musí přijít sama. Tyto oblasti člověk nemá ve své moci.

Možná se v nich nevědomě odráží tvé výtvarné vzory? De Chirico, Carlo Carra a další……

Kdybych měl uvést někoho, kdo pro mne byl skutečný vzor, musel bych se vrátit do svých čtrnácti let. A tehdy to byl Julius Mařák, zejména v kresbě a grafice. Později spíš než o vzorech by se dalo mluvit o vlivech a souznění. O existenci zde jmenovaných jsem se dověděl poměrně pozdě, až v Praze na střední škole. A tehdy to byli i autoři, které jsem běžně vídal v originálech. Např. Kubišta a ze současných třeba František Hudeček. Mimořádně silně mě zasáhla výstava Jana Zrzavého v Mánesu. To bylo v předjaří roku 1963 a stále ještě mi bylo patnáct let.
Ale v úplných začátcích to byli autoři, které táta měl v knihovně, ať už v monografiích nebo v ilustracích. Kam až mi paměť sahá, prohlížel jsem si ty knížky jednu po druhé a zase znovu dokola. Byl tam taky jeden Žikešův špalíček – Cennino Cennini, Kniha o umění středověku. A tak si vzpomínám, jaký zvláštní dojem na mně dělalo těch pár obrázků, na kterých byly reprodukce Giotta. Takže on je jednou z mých největších stálic – ostatně Chirico v mnohém vychází z autorů té doby. A jsou to také scénografie Emila Preetoria. Aniž bych to tehdy tušil, zprostředkoval mi Caspara Davida Friedricha. Bylo by toho mnohem víc. V různém nasvícení vyvstávají jiné vzpomínky a souvislosti. Takže v jiné situaci bych uváděl i jiné, pro mne důležité autory, zejména Paolo Uccello mě mimořádně silně oslovil.

Jak je to s literární inspirací, kdo tě oslovil a proč?

Byl by to dlouhý výčet. A v řadě případů to byly i knížky, které mě silně poznamenaly a tím, co pro mne odkryly, na mne hluboce působí doposud. A přece je dobře, že už je nemám a nemůžu do nich ani nahlédnout. Velmi dobře vím, že jejich kouzlo by pak okamžitě ztratilo účinnost. Pak je tu pár autorů, ke kterým se opakovaně vracím a vždy mi odkrývají něco nového. Takovou stálicí pro mne je Franz Kafka. Kuriosní je, že poprvé jsem jeho knížku držel v ruce poměrně pozdě, bylo mi dvacet roků a bylo to v knihovně vojenského útvaru ve Staré Boleslavi. To ovšem byla druhá půlka šedesátých let, něco nemyslitelného za pár roků v dusnu tzv. normalizace. Zároveň musím přiznat, že to první setkání pro mne vyznělo úplně naprázdno. Doba silného souznění přišla až právě v tom těžkém dusnu sedmdesátých let. A v průběhu let stále víc si připadám jako venkovan stojící před Zákonem.
Proč tomu tak je? Vyslovené zavání banalitou. Podstatnému se lze přiblížit pouze nepřímo. Jak se píše v jedné hodně staré knize: „Jsem cesta, dáš-li mi jméno, nejsem...“ A někteří autoři s tím uměli pracovat. Jejich dílo je nabité sdělením, ale samo sdělení tam napsané není, to je ten hluboký paradox.

V roce 1981 jsi namaloval první obrazy městských komplexů. Kdy jsi tento motiv využil v grafice?

Ale kdepak v roce 81... Když jsem v roce 1962 z Broumova začal dojíždět na Výtvarnou školu do Prahy, už první pohledy na odstíny světel nočního města mě přitáhly jakousi dosud mně neznámou gravitací. Řečeno fakticky i obrazně, byly to pohledy na noční město z rychlíku. Když je člověku patnáct let, první dojmy mají obrovskou sílu. A už v tom prvním roce se to projevilo i výtvarně. Chodil jsem z internátu v Karlíně na návštěvu ke strýci na Žižkov, když jsem se pak za tmy vracel, fascinoval mě žižkovský viadukt. V následujících dnech jsem si ten noční viadukt namaloval, olejem, temně modrými a nažloutlými odstíny, na lepenku. Ten obraz ovšem nemám, později v návalu sebekritiky jsem ho použil na podbití dřevěných schodů na půdu...
Z toho pak logicky vyplynulo, že hned jak to šlo, už na střední škole, objevilo se to i v grafice. Tehdy to byly hlubotiskové techniky. Ostatně cosi jako mistrovskou závěrečnou práci jsem dělal mezzotintu, na které jsou abstrahované domy – krystaly nočního města. A tady je třeba zdůraznit, město je zde objekt, prostředí je noc – a z noci vyzařuje svit. Právě to mě přitáhlo na začátku a drží mě doposud. A stále víc mě táhne k méně konkretizované podobě.

Linoryt je velmi pracná technika, která vyžaduje ohromnou koncentraci a i fyzickou energii. Proč jsi si zvolil pravé tuhle techniku? .....

Poznamenaly mě knížky, které jsem si doma, dřív než jsem se naučil číst, prohlížel. Byly to xylografie – především Gustav Doré.  Myslím si, že člověk, dovolí-li si být sám sebou, nakonec vždycky dělá to, co je pro něho přirozené a tedy nejsnazší. Jak je to s energií nevím, ale soustředění mi přináší uspokojení – a naopak zase taková práce k soustředění vede – tzv. spojité nádoby. Nedovolím si charakterizovat, zda energie mám hodně nebo málo, ale nejsem sprinter, vždycky jsem byl na dlouhou trať.

Ještě k tvé grafické technice - zvolil sis čárový linoryt. Je důvodem tvé konstruktivní cítění, tvůj smysl pro geometrizující výstavbu kompozice?

Člověk si často něco zvolí z úplně jiných důvodů, než je to, co tam pak najde a nakonec je důvodem k tomu, aby setrval. U linorytu to může být i fakt, že na tisk není nutný lis. A tím důvodem k setrvání pro mne nebylo ani tak to, co se tehdy pod pojmem linoryt myslelo, jako spíš vzpomínky na staré xylografie. Kdyby tam nebyla možnost vytváření škály odstínů, dlouho bych u toho nevydržel.

Proto asi i tvé grafiky byly dlouhou dobu černobílé. Přitom máš výrazný smysl pro kolorit. Co tě nakonec přimělo do nich později barvu zapojit?

Na grafice mě přitahovala tonalita, odstíny šedí, jakoby napovězená barevnost. Pojednání o technice a technologii a také optice malby pro mne už na základní škole byly dobrodružnou literaturou. A z restaurování vím, jak je třeba barvou šetřit, jak zdánlivé „špíny“ se v určitých souvislostech rozezní. Lze to přirovnat k hudbě. Vnitřní síla tónu se projeví v intervalu a v akordu a rezonuje v alikvotech. Stále mě fascinuje, při tom jak omezené technologické prostředky měli malíři ve středověku a v rané renesanci, jaké harmonie z toho dokázali vytvořit.

Vytvořil jsi také soubor sítotisků, proč jsi načas změnil techniku, byl to experiment? Jak dlouho ses mu věnoval?

Opravdu to nebylo víc než experiment a pro mne slepá ulička. Ostatně slepých uliček jsem měl víc. Co k tomu dodat?

Vraťme se k aktuálnímu stavu – získal jsi Cenu Vladimíra Boudníka, jako v pořadí  dvacátý laureát. To je důležité ocenění  pro tvou grafickou práci. Když se dívám na jména oceněných, je to mimořádně vybraná společnost klasiků české grafiky - Kubíček, Chatrný, Kučerová, Blabolilová, Lindovský, Pacovská, Sýkora a řada dalších. Myslíš si, že experiment jako takový, který byl základem Boudníkovy tvorby, má ještě dnes v grafice své následovníky? Nebo je jeho význam už překonaný a jde v současné grafice o zcela jiné aspekty?

Je třeba rozlišit význam slova experiment, tedy i experimentování v grafice, a ustálený pojem experimentální grafika. Experiment, pro větší názornost pokus, je součástí každého hledání. Zatímco experimentální grafika je již vytyčené území, které můžeme dále zkoumat, ale můžeme v něm i těžit až do úplného vyprázdnění...
Ovšem čas od času se stane, že někdo, jako spousta dalších, urputně hledá třeba jak vyrobit zlato – a objeví, jak vyrobit porcelán. Anebo hledá západní cestu do Indie, objeví neznámý kontinent – a neví o tom. Zdaleka nevíme vše o tom, co děláme, z velké části to je mimo naše chtění.
Boudníkova role byla výjimečná, ale to neznamená, že další hledání již nemá smysl. Je víc než pravděpodobné, že, aniž bychom tušili, opět někde někdo je na stopě. To nové a podstatné ve svém zrodu je pro nás neviditelné. Teprve dodatečně nám dochází, že mimo naši pozornost se zase posunuly hranice. Na nás ostatních pak je prozkoumat a osídlit již vytyčené území. I to je dost velký úkol. A ani to bez pokusů a omylů není možné.

S Jindřichem Růžičkou hovořila Hana Larvová, kurátorka Galerie hlavního města Prahy

Obr. nahoře: Zámecká ulička č.98, 1986,  linoryt, 27,9 x 55,9 cm