Rozhovor s Ivo Křenem

Jak spolu souvisejí, případně se prolínají činnosti, kterým se současně věnuješ? Jsi kurátorem sbírky moderního ateliérového skla ve Východočeském muzeu v Pardubicích, zakladatelem, teoretikem a mluvčím sklářské umělecké skupiny Rubikon a uznávaným grafikem, který má za sebou více než dvacet výstav u nás i v zahraničí. Jak s tím zacházíš?

Tak, aby mně to pokaždé něco přinášelo. Grafika a vlastní tvorba byla samozřejmě dřív než muzeum a sklo. To se pojilo s nabídkou, když jsem byl po vojně, že by bylo možné nastoupit jako kurátor uměleckých a uměleckoprůmyslových sbírek do Východočeského muzea. Já jsem to využil, dějiny umění jsem na Pedagogické škole studoval a přijal jsem to jako zajímavou možnost sebevzdělání, kontaktu s obory, které  jsem tehdy při studiu dějin umění do takové hloubky nepoznal. Zvláště co se týká užitého umění. V muzeu jsem si zaměřil svou pozornost na sbírku skla, jako na nejperspektivnější pro další rozvoj až do současnosti. Na rozdíl od ostatních sbírek, které byly takové spíše obecně konstatující, tato sbírka dávala možnost kontinuálního rozvoje a absolutní možnost kontaktu se současností skla v jedinečné podobě autorské tvorby. Umožňovala vytvořit v muzeu výraznou kolekci. To znamenalo vejít do kontaktu se současnými kumštýři – skláři. Sbírka byla mojí předchůdkyní dotažena do konce 60. let, kdy bylo jasné, že se začíná vydělovat určitá oblast sklářské tvorby, která není orientovaná na masovou průmyslovou výrobu, ale jde vlastně o originální tvorbu. Cítil jsem, že sbírku ateliérové sklářské tvorby, na rozdíl od ostatních, mohu dotáhnout do zcela aktuální a velmi živé podoby. A to se myslím podařilo.

Výběr do sbírky je na tobě ?…

To je právě neuvěřitelné a báječné dobrodružství kurátorské práce, že člověk musí procházet ateliéry a výstavami a přemýšlí o viděných věcech. Je to samozřejmě velká osobní odpovědnost. Zvažovat, co by bylo dobré doplnit do sbírky jako věc charakteristickou pro vývoj oboru, jako věc převratnou, s originálním výrazem, platnou co do významu i po letech. K příjemným věcem na této práci patří kontakt a diskuse, které vedu se skláři. Protože nejsem jen teoretikem, sám tvořím a potýkám se stejnými problémy jako oni, je to partnerský rozhovor přínosný pro pochopení jiných tvůrčích linií. Mně soukromě to poskytuje mnohé myšlenkové podněty i když jde o zcela výrazově odlišnou výtvarnou oblast. Principy jsou stejné.

Připouštíš jakousi možnost nějakého vlivu sklářské tvorby na vlastní práci?

Neřekl bych, že mne ovlivňují vyjadřovací prostředky a možnosti skla. Ale jak jsem říkal, podstatný přínos je konfrontace s kolegy – výtvarníky, řešení podobných problémů kompozice, výrazu barvy etc. - bez ohledu na to, zda jde o sklo či grafiku.

Vlastní tvorbě se tedy věnuješ po svém zaměstnání…

Ano. A není to problém. Nikdo by asi nevydržel rýt a tisknout každý den osm hodin. Já tisknu zásadně ručně a nápor na ruku při velkých formátech je obrovský. Také to poskytuje pauzy – na rozmýšlení o věcech, o procesu vrstvení barev a rozvíjení motivů...

Specializuješ se na techniku linorytu…

Linoryt je přeci jenom lidmi stále nazírán jako jednodušší technika, kterou i děti zkouší na lidušce. To je všechno pravda. Ale právě s touto technikou lze vymýšlet i velmi složité postupy prolínání, barevné razance i těkavých vjemů, dává maximální svobodu v různosti mnoha výrazů. Prostě, dají se v ní dělat fascinující věci a mému v podstatě malířskému vnímání linoryt bezpochyby nejvíce vyhovuje.

Jak ses k linorytu dostal?

Vybral jsem si diplomku na téma Vladimíra Holana Noc s Hamletem. Tehdy jsem leptal a dělal suchá jehly, ale pro temnou a nádhernou holanovskou poezii mi to připadalo plytké a příliš subtilní. Říkal jsem si, že jde o takovou hutnou záležitost a možná v linu, že by to bylo ono…

Několikrát jsi byl oceněn na prestižních soutěžních výstavách Grafiky roku, dostal jsi ocenění  na přehlídkách grafiky SČUG Hollar. Jak v zahraničí?

Musím se přiznat, že výstavy v zahraničí obesílám jen málo. Ale se skupinou Rubikon občas společně v cizině vystavujeme.

Máš přehled o tom, jak se dělá současný linoryt jinde?   

Cíleně se tím nezabývám, občas něco vidím na internetu nebo na výstavě. Jsem už docela v letech, kdy se hned každého podnětu nechytám. Plno linorytů se mi líbí a jejich autory ctím, ale cítím to jinak. Dělám si podle svého, aby mne to bavilo a jestliže se to ještě i někomu líbí a oceňuje to, tak to je příjemný bonus. 

Kdo tě ovlivnil?

Ve vnímání to byli malíři, třeba Cézanne, Matisse aj. Ale taky malířské pojetí v grafice Váchalově. Naprosto jsem byl nadšený Vincentem Hložníkem, tou svojí razancí mne uchvátil, jak v malbě, tak v grafice. Moje počáteční věci jím byly dost ovlivněny. A rozhodně mne ve vnímání vztahů barev a vůbec v přístupu k práci ovlivnil Bořivoj Borovský, který mne učil na Pedagogické fakultě. Byl to skvělý malíř i grafik a téměř se o něm neví.

Jak se díváš na tradiční a novodobé grafické techniky? Jaká je podle tebe budoucnost klasických grafických postupů?

Přemýšlel jsem o tom. Možnosti jsou zajímavé a vznikají nádherné věci. Někdy mám pocit například u počítačové grafiky se mnoho lidí tou jednoduchostí tvoření nechá snadno opájet a ta lacinost je zřetelná. Na druhou stranu tak vznikají skvělé a promyšlené věci. Myslím, že všechny postupy mají svá specifika a není důvod domnívat se, že nebudou existovat vedle sebe. Je to na volbě a způsobu vnímání autorů.

Máš pocit, že klasická grafika je vůči té počítačové v nějakém ohrožení?

Vůbec ne. Nebojím se toho. Určitá část autorů se bude klasické grafice věnovat stále, protože jim bude vyhovovat výraz. A třeba i proto, že je půvabná práce, kterou děláš „rukama“. Takže nejsem v tom vůbec pesimista.

Jak pracuješ? Když jsi byl například na Islandu, tak jsi přímo kreslil v krajině?

S Rubikonem jezdíme na plenéry. Intenzivně tam kreslíme a malujeme – teď a hned. A to tě vyučí (smích). Ale obvykle je to jinak. Třeba Island zrál v člověku velmi dlouho – více než 10 let. Některé viděné věcí si kreslím do notýsku jako velmi drobné poznámky. Hlavně si však „obrazy“ ukládám kamsi do paměti, tam je různě dlouho oprošťuji od všeho nepodstatného. Pak si teprve sednu k papíru na skicu nebo posléze k tabletu a „maluji a kreslím“ už „přetavenou realitu“ do podoby možného obrazu. Tablet na kreslení je pro toto báječný sluha....

Myslíš na diváky, když tvoříš?

V podstatě každý tvoříme v prvé řadě sami pro sebe. Neříkám, že mne reakce diváků nezajímá, ale určitě mne nesměruje k tomu, co dělat. Mnohdy lidi řeknou věci, které stojí za úvahu, zajímavý názor třeba v interpretaci. Vidí v práci něco úplně jiného než autor - a já jim to příliš nevyvracím. Ta věc si žije svým vlastním životem.

Na závěr mohu o užívání si dobrodružství grafické práce s linorytem říci snad jen toto:
Sedím, rýpu matrici linorytu, promýšlím v duchu další nádherné barevné proměny, poslouchám Amy Winehouse, ZAZ nebo Caro Emerald a je mi dobře.

Děkuji za rozhovor.

Ivo Křen
N 6. 2. 1964, Pardubice. VZ 1983–88 PedF Hradec Králové. P Kurátor sbírky skla Východočeského M v Pardubicích / Člen Akademie designu České republiky. S State M, Majdanek, PL; Civic M - Prints Cabinet, Cremona, IT; Kabinet Ex libris, Chrudim; M Narodowe, Warszawa a M Narodowe, Krakow, PL; Městské M a G, Polička; G Klatovy – Klenová; GU Karlovy Vary; Východočeská G v Pardubicích; OG Liberec. O 2000 Cena České pojišťovny, 6. Festival komorní grafiky, G Hollar Praha; Grafika roku: 2003 Cena za linoryt; 2006 čestné uznání za techniku lino; 2009 čestné uznání v kat. A; 2011 Cena za techniku tisku z výšky a čestné uznání v kat. A; 2012 S cena v kat. B

Obr. nahoře: První sníh, linoryt 6ti barev, 21 x 26 cm ; dole: Na konci zahrady, barevný linoryt, 70 x 100 cm; © I. Křen