Rozhovor Aleny Laufrové s Jaroslavou Severovou

Listujeme tvými tisky. Ty dřívější jsou provedené klasickou technikou leptu, od počátku devadesátých let minulého století začínáš s tisky digitálními …
Dělám vlastně pořád to stejné. Ačkoliv to vypadá, že je to pořád něco jiného. Jdu na to jen z různých stran.

A o čem to tedy je?
Pro mne je práce, řekla bych, spíše poznáváním. Když pracuji, dovídám se něco o sobě. Je to taková forma tázání se, co mohu a nemohu poznat, co jsem já a co je svět.
K tomu mi nejlépe vyhovuje forma znaků. Ale počítač mi dává možnost pracovat i s tím obrazem iluzivním. Někdy to zkouším s fotkou a se záznamem světla a stínu, to je něco jiného. Pracuji i s písmem. Znakům více důvěřuji, je v tom poctivost, geometrie mi je blízká, ale ne sama o sobě. Geometrie mi umožňuje formulovat věci jasně.

Můžeme se vrátit do sedmdesátých let a k tomu, jak ses ke znakům dostala?
Už v šedesátých letech, to jsem byla ještě na škole, jsem najednou objevila dětskou kresbu a zjistila, že děti dělají ne to, co vidí, ale to co vědí.

Tak tam je prapočátek…
Ano určitě. Když jsem zvládla to tzv. triviální kreslení, perspektivu, stínování apod., tak jsem pochopila, že dělám iluzivní obraz. Že je to nápodoba, že na ploše vytvářím iluzi tvarů a iluzi prostoru. A najednou mně to bylo málo.
Tak jsem se dostala ke znakům. Ale taky jsem pracovala s písmem nebo jsem se zabývala pohybem, proměnami, změnou. Například jsem spojovala vyleptané tvary drátky, s těmi hýbala a potom tiskla variace. V šedesátých letech jsem začala dělat cosi, co teď rozeznávám jako koncept. Tiskla jsem fáze přikreslování nebo proleptávání. Nevím, jestli to někdo v tu dobu také dělal.

Myslíš, že až digitální grafika ti dala plně možnost rozvinout cestu, kterou jsi hlubotiskem začala?
To bych neřekla, ale díky počítači jsem mohla hledat rychleji a na různé způsoby. I s tím, že jsem se zase znovu chvílemi vrátila k tomu iluzivnímu obrazu. Nedělám si zábrany a pracuji s fotkou dál. Ale zcela jistě mám pocit, že to nejopravdovější je jednoduchá forma - znak, linka, plocha. A když použiji hotový znak - písmo, tak můžu pracovat i s jeho literárním významem.

Možností, které ti počítač nabízí, je nekonečné množství.
Podle čeho vybírat?
Za prve musíš ty možnosti znát, za druhé musíš mít alespoň mlhavou představu o tom, co chceš a pak ti zbývá to udělat.

Jak si poradit s tou obrovskou nabídkou?
Práce s počítačem je intenzivní v tom, že musíš v krátké době udělat spoustu rozhodnutí. Hezké na tom je, že se velmi rychle dobíráš k nějakým závěrům, k nějaké formě, ke které by ses nikdy klasickou cestou nedostala. Protože ta je pracná, když se spleteš, musíš to zdlouhavě předělávat. A může se stát, že tě to odradí a spokojíš se s výsledkem, jaký technika a tvoje síly dovolí. Kdežto počítač tě nutí být stále v napjaté a soustředěné pozornosti. Stále si vybíráš, co chceš a co nechceš. A výsledky si ukládáš a porovnáváš je. Můžeš prozkoumat stovky a tisíce řešení.

A co tě vede, kterým směrem se máš ubírat. Je to racionální, emoční, výtvarné hledisko?
Kvalita by se myslím měla blížit pravdě. Nemusí to být esteticky krásné, ale pravdivé.

Můžeš mi to blíže vysvětlit?
Vymyslela jsem si jakési schéma, o vrstvách rozhodování. Ta první tenká vrstva rozhodování to jsou mé osobní znalosti a zkušenosti. To, co jsem se naučila ve škole i v životě. Druhou daleko silnější vrstvou je to, co jsem získala z lidské vědomosti a zkušenosti vůbec. To, co jsem nakoukala na obrazech, dočetla se z dějin umění, co jsem byla schopna obsáhnout.  A nejhlubší vrstva vědomí a rozhodování je ta nevědomá, přírodní, získaná z pradávné minulosti. To je vnímání tvarů jako bezpečné či nebezpečné, vnímání barvy, jak je nám příjemná či nepříjemná apod. Psychologie barev a tvarů. A abych se mohla dobře rozhodovat, tak bych měla hodně naplnit obě vrstvy, ale tu třetí neopomíjet. Oko je potom posledním soudcem. Když jde o vizuální záležitost, tak mne nezajímá jen nápad, koncept. Někteří mladí čeští postmodernisté si myslí, že to vizuálno, když nějak funguje, je, řekla bych, choulostivé a už se blíží nějaké snadnosti, podbízení. Ale já pořád věřím na to, co mi říká oko. A když to má být obraz, tak bych měla to oko nějakým způsobem uspokojit. Myslím si, že spojení mezi okem, rukou a mozkem by se mělo cvičit a potom to funguje. A jestliže máme podobné vzdělání, zkušenosti a podobnou intenzitu pozornosti, tak, to vidíš i na komisích, se na kvalitě díla shodneme.

Takže oko je tím posledním soudcem?
Ano, cvičené oko je posledním soudcem, říkám to tak studentům.

Proč jsi techniku hlubotisku opustila?
Počítač mi umožňuje snadno zobrazovat velké množství variací a rozpracovávat velké série na různá témata. Všechno o co jsem se pokoušela v hlubotisku, můžu důkladně zkoumat za pomoci počítače.

Ve své tvorbě máš i světelné objekty, práce v prostoru. Jak k tomu došlo?
Zajímá mě světlo, prostor, pohyb. Kontrast světla a pevného tvaru v konkrétním prostoru. V devadesátých letech jsem se tím zabývala. Teď zkoušíme se studenty UHK světelný design a videa pro koncerty festivalu Současná hudba Filharmonie Hradec Králové.

Jak ses dostala k pedagogické činnosti? Živila tě někdy grafika?
Volnou grafiku jsem nikdy na obživu nedělala. Živily mě realizace ve veřejném prostoru a k učení jsem se dostala úplnou náhodou. Musím přiznat, že mě učení těší. Pocit, že můžu být užitečná, mi přináší uspokojení. Je to vzájemné dávání a sdílení. Je to radost potkat se s někým mladým a bystrým, jsem za to vděčná. Původně jsem šla na architekturu jen na záskok. V té době jsem zrovna odjela do Anglie na stáž a vrátila se s nadšením pro počítače využívané i pro volnou tvorbu.

Jak stáž v Anglii pobíhala?
V roce 1992 jsem dostala stáž od British Council. Zajímalo mne, jak se učí na vysokých školách experimentální grafika.
Navštívila jsem v Londýně devět vysokých škol a jednu v Oxfordu, podobných jako naše Akademie a Umprum, kde se učila grafika, volná i užitá. Dívala jsem se, jak se co učí, jaké jsou stroje, jaký papír, barvy, vybavení. Potkala jsem se se studenty a pedagogy. A tam jsem poprvé viděla, že začínají s počítačem.

A situace na našich školách?
Na architektuře ČVUT se učily CADy, na AVU začínal prof. Bielecký, na Umprum byly počítače myslím až později.
O počítačové grafice jsem nadšeně mluvila na architektuře, kde jsem učila tehdy první semestr. Používali počítačové programy jen na rýsování plánů a perspektivu. Já jsem chtěla dělat grafiku. V listopadu jim zbyly nějaké peníze, tak mi koupili prvního Mackintoshe, a já jsem to další semestr začala učit. (smích) Tenkrát jsem učila programy Photoshop, FreeHand a Quark. Informace jsem sháněla, kde se dalo. Nebyly žádné manuály. Byla jsem na Hollarce, kde už počítače měli, vedl to tehdy Bohouš Šír, u umělců, kteří s Photoshopem pracovali i třeba v tiskárně bývalého Rudého práva.
Sestavila jsem jakýsi plán výuky, který na škole v kostře fungoval 16 let. Nebylo to tenkrát lehké, v noci jsem nespala, byla jsem ve výuce tak o dvě tři lekce před studenty. Byl to povinně volitelný předmět a studenti měli obrovský zájem. Dělali jsme plakáty, ilustrace, grafické úpravy a grafiky volné. A další rok už jsme dostali ceny na Grafice roku.

Takže ty jsi průkopníkem výuky volné grafické počítačové tvorby na vysokých školách?
Asi ano.

Co tvoje vlastní práce, jak tím vším byla ovlivněna?
Prodala jsem zařízení své dílny a koupila počítač. (smích)

Cítíš při výuce studentů generační rozdíl?
Generační rozdíl cítím v tom, že moje generace je k počítačové technice nedůvěřivá. Má od techniky odstup a podezřívá ji ze snadnosti, mechaničnosti apod. Moji studenti dělají i tradiční grafické techniky, užitou grafiku i volnou. Technika ale není pro ně téma.

Myslíš, že je při práci na počítači důležitá „rukodílná průprava“ - umění kreslit? Nevytrácí se? 
Určitě se nevytrácí. Zkušenost triviální kresby je prostě základ. To je to cvičení, spojení ruka, oko, mozek. Dobré jsou i zkušenosti z klasických technik.

Tvoji studenti to tak mají?
Ano, musejí kreslit figuru, zátiší, všechno. Ale není cestou, jak si někdo myslí, nejdříve si něco nakreslit a potom totéž překreslit myší do počítače. Student si může předem udělat skicu, ale definitiva musí využít možnosti programů a digitálního tisku. Musí tam být přidaná hodnota zvolené techniky.

Zdá se mi, že mám někdy problém rozlišit originalitu počítačových tisků. Dá se bezpečně poznat u jednotlivých autorů?
Jistě. Jestli myslíš na autorský vklad. Každá grafika je jiná. Autoři jsou různí v uměleckém názoru, v tématech, ve znalostech techniky, v míře nadání, v charakteru. Jinak je originalita grafiky potvrzená stejným signováním a číslováním jako grafiky klasických technik.

Jaký máš názor na interpretaci díla?
Obraz se tvoří až ve vědomí diváka. Interpretace může pomáhat nebo naopak. Já mám ráda tajemné obrazy, které mi umožňují vlastní pochopení.

Zaujalo tě něco ve výtvarném umění  poslední době?
To, co mne v poslední době hodně zajímá a zdá se mi absolutní grafikou, je islámská kaligrafie. Viděla jsem ji naživo před dvěma lety v Istanbulu a pořád vzpomínám.

Co tě táhne dopředu?
Nejspíš zvědavost. Je to jako když se čte detektivka. Pořád nevím, jak to bude dál. Myslím si, že jsem pořád na začátku.

Je to radost?
No, já se spíš u toho trápím. Ale ano, někdy mám pocit, že je možné překonat vlastní limity. (smích)

Děkuji za rozhovor.

Jaroslava Severová 
Nar. 1. 4. 1942.  Studia: 1960-66 - Akademie výtvarných umění v Praze; Ped. činnost: 1992–2007 pedagogem na Fakultě architektury ČVUT v Praze (1995 docentkou); od 2005 Katedra výtvarné kultury PedF Univerzity Hradec Králové. Samostatné výstavy (výběr):1967 Reekumgalerij,  Apeldoorn; 1968 Galerie Zelle,  Reutlingen; Praha : 1971 Galerie Hollar; 1984 Galerie Fronta, 1993 Galerie V. Špály, 2001 Galerie Gambit, 1994 České kulturní centrum, Berlin; 2007 Galerie moderního umění, Hradec Králové; 2008 Alšova jihočeská galerie / Wortnerův dům, České Budějovice. Skupinové výstavy (výběr): od 1968 se zúčastnila řady mezinárodních grafických bienále a trienále (2001 III. international triennale of Graphic, Palác Adria, Praha; 2003 7. international Biennial of Drawing  and Graphic Arts, Györ, Hungary; Tschechische Grafik, Berlin; 2003-04 Eurografik Moscow; Czech Prints of the Sixtees, Czech culture Centrum, Paris; 2007 5. International Print Triennial Praha; 2009 The International Print Triennial Kraków; 2011 Česká grafika, Galerie Space Lou, Seoul. Ocenění:  2005 Cena Vladimíra Boudníka; 2009 Cena primátora města Opole, Mezinárodní grafické trienále  Krakow; Grafika roku 2001 a 2004 Cena v kat. A;  Grafika roku  2002, 2007 a 2011 Cena za počítačovou grafiku; 2008, 2010 a 2013 čestná uznání za počátačovou grafiku.

Obr. nahoře zleva: Dva kruhy s, Kruh 1 fmds; dole zleva: Kruh 2 aas, Kruh 2 acs; digitální tisky; © Jaroslava Severová, Grapheion