Rozhovor Aleny Laufrové s Vojtěchem Kováříkem

Jak jste se dostal ke svým rozměrným rastrovým linorytům?
Na začátku vlastně stály dva cykly, které vznikaly souběžně, ale neměly spolu nic společného. Na jedné straně to byly velkoformátové lineární linoryty, na druhé pak barevné sítotisky. Sítotisk jsem používal jako reprodukční techniku, reprodukoval jsem v podstatě své fotky jako průmyslový čtyřbarvotisk (jak se dnes říká cmyk), ale vždycky jsem tam udělal jakoby chybu. Jinak natočený směr rastru u jednotlivých barev, různé hrubosti rastru u jednoho obrázku, posunuté barvy a podobně.
Později jsem ale neměl kde ty sítotisky realizovat, je to poměrně drahá záležitost, alespoň ne tak, abych si vše mohl udělat sám.
A pak přišla myšlenka, že si ten rastr vyryji do lina. (smích)

Takže ta předloha pro rastry do linové matrice…
Je vtipná záležitost.

Strašně pracná, prostě otročina...
To jsou barevné výtažky z fotografie, rozloženy do tří základních barev plus kresebná černá. A já pak vyryji čtyři matrice s rastrem a vytisknu to. To, co jsem dělal v sítu, jsem udělal v linorytu. Takový polygrafický žertík. (smích)

Předloha výtažků je v jakém formátu?
Většinou formát A čtyři, to si zvětším a rozkreslím na lino, abych se trefil. Všechny čtyři matrice jsou v základní kresbě naprosto stejné. Narýsuji si linky, takovou síť, abych držel směr rastru. Protože, když ryjete a jste uprostřed plochy, nevidíte okraj a nedokážete určit, jestli jste rovně nebo nějak šejdrem. Tak si tou sítí pomáhám.

K tomu je asi nezbytné technické myšlení…
Je to pokus o průmyslovou reprodukci, ale ručně. (smích)

A co Vás na tom uspokojuje?
Tahle věc mne uspokojuje maximálně. (smích)

Ale co Vás na tom vzrušuje? To samotné dělání?
Rytí je otročina, tisk mne už vůbec nebaví, to je strašná práce. Mne vždycky baví těšit se, až to bude hotové.(smích)

Tak zvědavost na výsledek Vás drží, abyste vůbec vytrval?
Musí mne námět natolik vzrušovat, abych na tom vydržel sedět, teď už dělám ty věci černobíle, ale když jsem dělal barevné výtažky, tak to byla otázka čtvrt roku, aby ta věc vznikla. Na začátku jsem si nebyl vůbec jistý, jestli to dokážu dokončit. Byl jsem přesvědčený, že mne to přestane bavit, že nevytrvám, že ty čtyři barvy nevyryju. Dopředu jsem se obával, že mne nebude bavit rýt ten samý motiv podruhé, potřetí, počtvrté. A pak jsem zjistil, že mne každá ta barva baví zas o něco víc. Že vlastně vzniká znovu ta stejná věc, ale trošičku jinak.

A Vaše představa toho soutisku je jasná?
Ne, já mám samozřejmě nějakou představu, ale nemůžu mít úplně jasno. Kdybych věděl přesně, jak to dopadne, tak by mne to tak nebavilo. Původně jsem dělal na základě zkušeností se sítotiskem jen soutisk barevných matric, přišlo mi, že pouze jedna černobílá matrice s rastrem je nudná a nezajímavá. Mě zajímal právě ten soutisk, posun rastrů.

Takže to Vás na tom vzrušuje?
Zajímalo mne, jak se budou barvy chovat při soutisku. Co nakonec vznikne, nakolik bude ten motiv rozeznatelný.

Nakolik je v té práci zapojen rozum a cit? Je tam místo pro jakýsi, dejme tomu duchovní ponor? Jde o přepis reality a co je to navíc?
Jestli to chcete stavět jako rozum a cit, tak cit musí být samozřejmě u volby tématu. Tam je to věcí intuice nebo pocitu. 

A potom…
Realizace je víc technická, rozumová. Ale ne čistě. Na jedné straně je to technická činnost, kdy vzniká pomocí jakýchsi bodů pravidelný rastr, který má asi fungovat chladně technicky. Na druhou stranu je to vlastně taková blbost, dělat to ručně, že to vlastně rozumová stránka být nemůže. A je to návykové. (smích)
Ke grafice patří technická stránka. Nemám moc rád, když se technika dává stranou nebo není považována za důležitou. Jsou kunsthistorici, kteří odmítají hodnotit techniku. Technická stránka je nezajímá, jde jim o to, co je na obraze, ale to spolu přeci souvisí. A u grafiky to platí podle mne tím spíš.

Někde může být technika jen jakousi služkou tématu a projevu, a někde může být zcela nosná…
Ale technika určuje výrazové prostředky. Výrazové prostředky si vyžádaly techniku a ta pak ty výrazové prostředky nese.
Například když bylo třeba reprodukovat polotón, tak vznikla mezzotinta. A ta nese v sobě měkkost, už je tím daná. A člověk se tomu může podvolit anebo jít proti smyslu techniky. Technika tam ale pořád bude. Přiznaná nebo potlačená.

Jasně, bez ní by to nešlo. Ale může to být i jinak. Chci něco vyjádřit a technika se mi nabídne sama …
To taky může být, ale někdy je naopak vzrušující, že je to pro tu techniku nevhodné. Že je to třeba zbytečně pracné a šlo by to dělat jednodušeji. Ale jak říkáte, může být technika i služka, ale třeba vzbouřená. (smích)

Co se týče námětů ve Vaší tvorbě, tak témata továrních hal a podobných průmyslových prostorů jsou zřejmá v návaznosti na prostředí, v jakém pracujete (Pozn. VK pracuje ve velké místnosti v objektu bývalé kolínské Tesly)
Občas se objevuje, že dělám industriální prostory, ale není to tak úplně pravda. Industriální prostory mě až tak programově nezajímají, abych si šel za tím tématem. Objížděl třeba Kladno nebo Ostravu a hledal náměty. Je to spíš naopak, zajímá mě bezprostřední okolí, a protože se pohybuji v částečně industriálním prostoru, tak je na mých grafikách industriální prostor. Není to tak, že bych industriální prostor hledal, ale obklopuje mne a stal se jakoby součástí mého intimního prostoru. Nikdy to nebylo tak, že bych si řekl, že budu dělat továrny.

Myslela jsem si, že to byl Váš záměr, protože technika rastru tomu tématu svědčí, svojí určitou chladností s ním souzní…
Industriální prostory jsem dělal jen díky tomu, že mne obklopovaly.

Proč pracujete v tak velkém formátu? Je to technická výzva?
Protože je to pohodlné pro diváka. (smích)

Ale méně pohodlné na všechno ostatní, doprava, skladování, samotné udělání…
Já si rád prohlížím obraz vsedě, mám ho rád celý pod kontrolou. A jak je udělaný se podívám zblízka.

Takže kvůli divákovi?
Já sám jsem také divák. Když mám nový tisk, tak se na něj rád dívám. I když mne třeba někdy dráždí nebo jsem s něčím nespokojený, tak ho chci mít pořád před očima.

Je možná korektura?
Částečně je, ale vlastně to nevyužívám. S tím se musím smířit.

A neláká Vás třeba ten rastr nějak nesmyslně narušit?
Ne. (smích)

Mne by to lákalo…
Ono si o to jakoby říká, ale to mne neláká.

Jaký děláte náklad?
Maximálně čtyři kusy.

Jak dlouho tisknete jednu matrici?
Jednu denně, maximum jsem měl šest hodin čistého tisku, bez navalování barvy, to trvá třeba taky hodinu. Rastrové věci jdou rychleji, tak třeba dvě hodiny. Když je rastr jemnější, tak je práce trochu zdlouhavější, hrubší rastr jde z nějakého důvodu rychleji. Lineární věci trvaly strašně dlouho.

Kam směřujete, co vlastně chcete?
Já nesměřuji snad nikam. (smích)

Většinou tvorba nějaký vývoj má…
Ale já moc nejsem přesvědčený o tom, že něco někam směřuje a že je to vývoj k lepšímu. Ať se to týká společnosti, umění obecně nebo mojí vlastní tvorby.

Moje otázky nemusí být chytré, jde především o to, dostat z Vás Váš názor…
To není hloupá otázka, lidi si často myslí a mají tu víru, že umění má nějaký vývoj, že jde o určitý pokrok. Klasicky vnímají, že byla nějaká realistická malba, pak třeba impresionismus, pak přišly revoluční, dejme tomu kubistické tendence, taková ta modernita. Já tuhle víru nemám.

Tohle já si taky nemyslím. Já mám na mysli Váš - individuální vývoj v tvorbě. Logicky se nabízí proces zjednodušování, tím se člověk může posouvat vpřed, ale samozřejmě může jít i o proces právě opačný...
Nemyslím si, že když se dostanu o nějaký krůček dál, že bych na tom byl líp. Protože z toho dalšího políčka sice obsáhnu prostor, který jsem předtím neobsáhnul a zase už nedosáhnu tam, kde jsem byl předtím, kam jsem dosáhnul včera. Není to jako bych šplhal po nějakém žebříčku a to, co mám pod sebou, mám pod kontrolou. Já vyšplhám o tu příčku dál, ale zase už to, co je pode mnou, je stejně nedosažitelné, jako to, co je přede mnou.

Když mluvíte o šplhání, tak když šplháte, tak jste o příčku výš a výš a nakonec dosáhnete vrchol...
Ale nedosáhnu na to, co bylo dole.

Chcete-li se vyšplhat na vrchol, musíte stoupat nahoru...
Já nevím, jestli chci nahoru. Asi je to špatný příklad. Lepší příklad by byla šachovnice bez kompasu. Nevím, zda-li to políčko je doprava, doleva, na sever, na jih, zpátky. (smích)

Nejspíš je to záležitost hlavně pocitová. Člověk má radost, že přišel na něco nového, jiného, má pocit sebeuspokojení...
Když se člověk dostane někam jinam, má pocit, že došlo k nějakému vývoji. Něco jiného je, že člověk ztrácí schopnost udělat ty věci, co dělal předtím.

To je pravda.
A to je otázka, jestli je to dobře nebo špatně.

Člověk nemůže přece dělat pořád totéž. Tedy, pokud ho to baví, tak ať dělá. Je to individuální...
A nemusí to být nutně špatně.

A jak jste se k technice linorytu vlastně dostal?
Jako dítě v „lidušce“, pak samozřejmě na střední škole, když člověk procházel grafickými technikami. Když mne opravdu začala grafika zajímat, tak to nebylo lino, ale různé druhy leptů.

Proč jste od leptu odešel?
Nevím. Ale pamatuji si, že mne vzrušovalo právě to leptání, je to alchymie. Bavil mne ten dlouhý proces, co se s matricí dá dělat.

V tom je lino podstatně skromnější...
Ano, to je výrazně skromnější. Co se odryje, tak to tam je. U leptu si člověk něco vyškrábal do krytu na desce a pak vlastně čekal, co udělá chemie.

Hraje tam roli náhoda, je to dobrodružství...
To mne bavilo. Člověk nemohl mít ten proces úplně pod kontrolou. A pak jsem začal pracovat s linem a naopak bylo osvěžující, že je všechno na mně.

Náhoda tam nemá absolutně místo…
Má. V každé grafice má místo. Protože nepracujete přímo s výsledkem, máte před sebou matrici, což je takový jakoby prostředník. Výsledek zjistíte v tom jednom okamžiku, kdy sundáte papír z matrice. I když je lino taková racionální záležitost a odrývám přímo to, co chci mít odryté, tak pořád opracovávám jen toho prostředníka.

Já jsem ale myslela to, že při samotném dělání na linu náhoda není možná. Tam není pro ni žádný prostor...
Ale ano. Když zvětšuji motiv na matrici. Obrázek mě vede, tady je to tmavší, tady světlejší, a já si kolikrát říkám, co to tady je a nevím. Tak to tam vyryju. Nebo se dostanu do situace, kdy nějaký motiv, který mi přijde důležitý, je třeba veliký jako bod toho rastru. Tak si říkám, bude to tam vidět, nebude to tam vidět, bude to čitelné? A pokud neuvidím tisk, tak to nevím.

Čili vzrušující je ten přepis, to převedení předlohy?
Já si převádění do jisté míry racionalizuji, mám barevný výtažek. Na druhou stranu jsem nikdy nešel do toho, abych si spočítal nebo zjistil, když udělám takový a takový bod rastru, kolik procent šedi to bude. Jestli to odpovídá předloze. To by mne už nebavilo. To jsem musel ponechávat jakoby nějaké intuici a samozřejmě barvy jsou tím zkreslené.

A dělá to takhle ještě někdo?
S rastrem pracuje hodně lidí, to je věc, která se nabízí. Ale že by to někdo ručně převáděl do lina tímhle jakoby chladným průmyslovým způsobem, o tom nevím. Asi ne.

Sledujete současné umění, grafiku?
Myslím, že trochu nějaký přehled mám. Určitě neznám všechno, ale když vidím někde lino, tak to registruji.

Napsal jste diplomovou práci Výrazné osobnosti české grafiky. Soustředil jste se na lepty Marie Blabolilové, Luboše Duška a linoryty Jana Holoubka a Jindřicha Růžičky…
Ano, hlavně na Jindřicha Růžičku. Je to můj šálek čaje. A vlastně to, co mi přišlo u něj jako nejsilnější období, to jsou prostory architektury. A to je také práce a rastrem. Rastr je vytvořen pomocí linek. Když by se to zobecnilo, tak je to to samé jako u mne. Nějaká realita je převedena do rastru.

Ale jemu stačí komorní formát…
Od roku 2000 vystavujete své práce na soutěži Grafika roku, v roce 2007 jste se stal laureátem ceny Vladimíra Boudníka. Jak Vás tato ocenění těší? Je pro Vás úspěch důležitý?
Těší mne to jako ocenění mé práce. Ale zase nějaký přínos to vlastně nemá. (smích) I když přínosem u toho Boudníka je možnost zúčastnit se skupinových výstav. V každém případě je příjemné, když je člověk v určité poměrně exkluzivní společnosti a může s ní vystavovat. A těch výstav v poslední době bylo poměrně hodně.
Asi od roku 2010 jsem začal s menšími formáty. Spousta různých soutěží je formátově omezených. To mne taky vlastně vyřazovalo z provozu. Přišla pozvánka a na ní byl uveden maximální formát. A ten byl pro mne většinou malý. Předtím jsem vlastně nic menšího neměl, když nechám stranou sítotisky a nějaké školní práce. Realizoval jsem se jenom ve velkých formátech, a tak jsem z  některých výstav byl vyřazený. Vždycky jsou s tím trošičku starosti. Formátové omezení je poměrně časté.

Jak přistupujete k tématu, jak Vaše práce začíná? Probíráte se svými fotkami nebo něco vyfotíte…
Někdy najdu starší fotku, která odpovídá najednou něčemu, co mne zajímá a někdy vzniká fotografie cíleně. Chodím kolem nějakého místa, které mě něčím dráždí tak dlouho, až si ho vyfotím. A pak s tím cíleně pracuji. Fotku upravím a pak ryji.

Ještě si to rozkreslíte na matrici...
Tu základní kresbu musím mít pevně danou, abych mohl dosáhnout soutisku. A pak už vzniká každá barva zvlášť.

Odkdy pracujete s vlastní fotografií? Co předcházelo?
To začalo postupně, u těch starších věcí jsem vycházel z vlastní fantazie, částečně z vlastních kreseb a i částečně jsem si vypomáhal fotografií. Měl jsem k dispozici více fotek, byla to volná inspirace. Na fotky jsem se jen díval. A potom se objevily věci, které vznikly už čistě podle konkrétní fotografie. Vzniklo to samo od sebe. A teď možná odpovím na otázku, proč pracuji s velkým formátem. Měl jsem kdysi takový projekt, dělat grafiku, která bude umístěna na stropě. A když se umístí grafika na strop, tak je okamžitě maličká. Tak jsem byl nucen ji udělat větší. Pak jsem zjistil, že to vypadá líp, když visí na zdi.

Takže to byl začátek zrodu velkých formátů. A co prostor?
Zajímá mne vztah prostoru a plochy. To se stejně týká každého obrázku. Pokud nejde o nějakou abstraktní nebo ornamentální věc, tak tam prostor je. Když pracujete s nějakou realitou, tak prostor tam vždycky musí být. Je problém se mu vyhnout. (smích)

To si nemyslím. To je Vaše cítění. Máte asi pocit, že to jinak než prostorově udělat nejde. Já prostor nevnímám, vlastně mě nezajímá...
Ale on se tam většinou dostane. Já jsem ten prostor chtěl, hledal jsem vlastně motivy, kde dvojrozměrnost, třírozměrnost byla obsažena.

Pro mne je zajímavé nebo vzrušující, že racionálně vytvořená struktura nebo soutisk struktur, který jste vytvořil, na mne působí citově. Tím, co tu realitu přesahuje, co je mimo ni…
Vždycky se snažím udělat to do detailu, udělat tam všechno.

V rámci možností…
Zároveň si ty možnosti někdy omezím, třeba u rastru si zvolím, že nebudu mít bod menší, než by se mohl dotýkat toho sousedního. A v tu chvíli už to nemůže nikdy odpovídat úplně předloze. Ani barevnost není úplně stejná, jako kdyby se to tisklo jako reprodukce ve stroji. Takže já se o něco snažím, ale zároveň si stavím překážky, že to nepůjde dosáhnout. (smích)

A jde to…
Nejde, vznikne něco jiného.

Taky pracujete se světlem...
To si někdy vymyslím, dokreslím.

Co figura?
Ta se mi postupně vytrácí. U starších věcí je.

Proč se vytrácí? Nejde nějak s tím rastrem dohromady?
Ne, to myslím, že by šlo.  A možná, že se nějaká figura třeba objeví, ale to se uvidí. Zajímá mne především prostor.

Náklad míváte čtyři kusy. Jsou barevně v rámci možností stejné nebo děláte barevné varianty?
V podstatě v reálu to nikdy nevytisknu všechno. Většinou vzniká jeden nebo dva tisky.

A co se týče barevnosti…
Netisknu to najednou, takže když tisknu s odstupem třeba měsíce, tak ta barevnost se posune, Ale není to proto, že bych si chtěl vyzkoušet, jak by to vypadalo s jinou barevností. Jsou to jenom jemné posuny.

Máte barevnou představu a té se držíte...
Když jsem začal dělat barevné věci, tak nebyly moc dobře přijímané. Ze všech stran jsem slyšel, že bych měl zůstat u linorytů lineárních a že tohle je divné. (smích) A další krok, což může být vnímáno jako krok někam zpátky, je použití jenom černobílého rastru. V podstatě mě to stálo nejvíc odvahy. Protože už se nemohu schovávat za barevný soutisk.

Jasně, jde o jednu definitivní matrici…
Říkal jsem si, že je to strašně málo.

Černobílé linoryty už jste dříve dělal. To byly starší práce...
Ty byly lineární. Mohl jsem se v nich opřít o práci s rydlem, ale teď tam žádná jemná práce s rydlem není. Ani kouzlo nějakého soutisku, je to jen sprostá hrubá reprodukce.(smích)

A jak došlo k přechodu lineárního linorytu na ten rastrový? To byl vliv síta?
Ano. Mne myšlenka, že bych si ten rastr vyryl, přišla hrozně vzrušující.

Kdekdo by se toho zalekl, málokoho by to napadlo, kvůli obrovské pracnosti. Je ta pracnost důležitá, zakládáte si na tom? Je to součást tvorby, hraje to roli?
Určitě mne těší, že tomu člověk musí věnovat nějakou energii a čas, to mi asi dělá dobře. Ale nemyslím si, že by to na tom postavené.
A pokud budu posuzovat nějaké věci, tak se na ně nebudu dívat, jestli jsou pracné. Jeden tah štětcem může mít stejnou váhu jako měsíc pečlivé práce.

Ale ta pracnost ve výsledku hraje roli, ať si to člověk uvědomuje nebo ne. Ten její vklad tam je...
Samozřejmě, na jednu stranu je to technický rastr, kde jsou větší a menší kolečka. Na druhou stranu ten rastr vzniká ručně, takže žádný bod nemá úplně stejný tvar jako ten druhý a dá se s tím pracovat. Když potřebuji, tak můžu nejenom rastr zvětšovat, zmenšovat, ale můžu jej mírně přibližovat k sobě, deformovat, dělat širší, užší. Někdy dělám takové zvláštní tvary. Abych si vypomohl, když je předloha detailnější než je hrubost rastru.

Asi se Vám realita už v hlavě převádí do rastru, vidíte ji přes puntík...
Většinou člověk musí zvažovat, jestli pro tu věc bude hrubost rastru nebo jemnost odpovídající.

Díváme se na černobílou grafiku V Polabí z roku 2008. Já ve Vašich věcech vývoj vidím…
Vývoji se člověk asi neubrání. (smích) Ale vyjít s tímhle ven, tak to mne stálo nejvíce odvahy. Protože, jak jsem říkal, už jsem se u toho černobílého rastru nemohl schovávat za nějakou technickou dovednost, ani za hru barev. V tomto případě jde o hru s prostorem, je to uměle složené. Interiér posazený do exteriéru nebo exteriér posazený do interiéru, takže si člověk vlastně může vybrat, na který prostor se dívá. Jestli na otevřenou krajinu nebo jestli je zavřený v nějaké místnůstce.
Pamatuji se, když jsem tyhle věci vystavoval poprvé v Brně. Byla to malá výstava asi pěti děl, všechno černobílé a všude stejný motiv. Krajina složená jakoby do takového pokojíčku. Byl jsem hrozně nervózní.  Poprvé jsem měl výstavu postavenou na jednom jediném nápadu. Zároveň na těch grafikách nic nebylo, ani technická dovednost.

Černobílý hrubý rastr mně něčím připomněl tvorbu Ladislava Čepeláka. Viděl jste jeho výstavu v Hollaru?
Krásná velkorysá výstava. Postavena jen na jednom cyklu – Mraky. Byl jsem nadšený.

Podle mne nadčasová tvorba. Nevím, jestli je Čepelák dostatečně oceňován, i v evropském kontextu...
Myslím, že dnes je Čepelák přehlížený. Málokde je vidět. Vlastně, už když zemřel, tak jsem čekal, že bude mít velikou výstavu a nebylo nic. Jen sem tam nějaké připomenutí. A z jeho cyklů by se dalo postavit celá řada skvělých výstav.

Jak dlouho se černobílým rastrem zabýváte? Co děláte právě teď?
Jednobarevného rastru se držím tak od roku 2008. Posledním cyklem jsou Lebky. Například lino Kostnice v Žehuni. Nejde o jeden záběr místnosti, jak se to snaží vypadat. Ve skutečnosti je to složeno z mnoha fotografií. Jedna stěna je složena asi z devíti fotek. Měl jsem složku většího množství fotografií a z nich jsem si pak skládal postupně jednu stěnu po druhé, v počítači jsem si složil potom takovou krabičku. Je to prostor rozložený a znovu poskládaný do stejného prostoru. Jde o umělou rekonstrukci původního prostoru z jednotlivých ploch. Ta hra není očividná, ale pro mne byla zajímavější, zábavnější. Když se pozorně na to lino podíváte, poznáte, že některé plošky se opakují, že některé věci nehrají, že jde o iluzi. Jde o vztah plocha - prostor. Nejde už o hru krajiny a uzavřeného prostoru, ale o umělou konstrukci prostoru. Udělal jsem i malý cyklus lebek. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak malý formát lze s tím rastrem pojednat, aby to ještě fungovalo. Nakonec jsem po určité době potřeboval udělat si lebku taky velkou. Plánuji u toho soutisk dvou barev.
Prostor je pro mne stále důležitý, všude řeším nějakou tu prostorovost. A pak je to očividně rastr. Vlastně když jsem dělal lineární věci, tak byla pro mne důležitá stopa rydla, měl jsem patnáct dvacet různých profilů. Stopa rydla byla pro mne důležitá, a je pro mne úplně stejně důležitá pořád. Sice teď použiju jenom jedno rydlo, ale pořád je pro mne důležitý ten bod. Není to jenom abstraktní puntíček, geometrický kroužek, ale je to stopa rydla, která je živá. Mne by nebavilo si nakreslit větší nebo menší kolečka a pak je odrývat.

To by nebylo ani smysluplné…
To by mi nevadilo, ale už by to bylo proti přirozenosti té techniky. Takhle vlastně ten větší či menší bod je stopa rydla.

Poslední dobou pracujete jen v černobílé...
Barevnost teď zase zvažuji. Cyklus Mraky i Kostnice jsou tištěny bílou barvou na černý podklad, takže vlastně vyryté je to jako negativ. Chtěl bych se vrátit k barevnému soutisku, ale na černém podkladě, tím se teď zabývám, to mne zajímá.

Děkuji za rozhovor.

VOJTĚCH  KOVÁŘÍK
N 23. 3. 1976, Kolín. VZ 1992 – 1995 VOŠ Grafická, Praha (knižní a novinová ilustrace a grafika, Milan Erazim), 1997-2003 Fakulta výtvarných umění, VUT Brno (James Janíček, Margita Titlová – Ylovski). P Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara v Praze. SV (v) 2004  LINORYTY, Městské divadlo Kolín; 2005 GRAFIKA, G Caesar, Olomouc; 2006 GRAFIKA, G U Bílého jednorožce, G Klatovy/Klenová, Klatovy; 2007 TVRDÁ GRAFICKÁ PRÁCE, G Půda, Jihlava; 2008 DĚTSTVÍ CHLAPECTVÍ BEZDOMOVECTVÍ, G Kabinet, Brno; 2010  PVC, RASTR A LÁSKA, Městské divadlo Kolín; 2012 PVC POWER, G U Rytíře, Liberec. KV (v) 2000 G U Dobrého pastýře, Brno (výstava atelierů grafiky FaVU Brno a VŠVU Bratislava); 2001 Mikulovské výtvarné sympozium, Mikulov; 2003 3. mezinárodní sympozium linorytu, Klenová, Klatovy; 2004 10 let FaVU, G Václava Špály, Praha; 2006 Busan International Print Art Festival 2006 (KR); 2007, 2010  Linolschnitt heute, Stadtische G Bietigheim-Bissingen (DE). S G Klatovy Klenová, Pražská Plynárenská, Stadtische G Bietigheim-Bissingen (DE), Armstrong DLW, NG Praha, Východočeská G Pardubice. O 2007 Nákupní cena, Linoschnitt heute, Bietigheim-Bissingen; 2010 1. cena Linolschnitt heute VIII, Bietigheim-Bissingen (DE); 2004 1. cena, 4. Mezinárodní trienále grafiky Praha; 2007 XIII. laureát Ceny Vladimíra Boudníka. Grafika roku: 2002, 2008, 2010, 2011 čestná uznání; 2003, 2005 ceny v hlavní kategorii A; 2013 Cena za tisk z výšky.

Obr. nahoře: Žehuň - Kostnice, linoryt, 2013; obr. dole: Podlaha kolínské kostnice, linoryt, 2013; Foto Martin Vlček; © V. Kovářík