Rozhovor Aleny Laufrové s Petrem Niklem

Věnoval jste mi svůj výpravný katalog k výstavě Hra o čas, expozici, která právě v Galerii hlavního města Prahy končí, a podepsal. Písmo prozrazuje mnohé. Když se na Váš podpis dívám, vidím směsici velké hravosti, rozmachu, pevnosti a energie, zároveň jakéhosi klučičího ostychu a neutuchajícího údivu…
O tom, že tyto Vaše vlastnosti lze harmonicky skloubit, svědčí i Vaše poslední výstava

Mé písmo asi svědčí o strachu z toho, že se nepřečtu, z obavy ztráty paměti a ta je také jedním z hlavních témat mé výstavy Hra o čas, vlastně by se klidně mohla jmenovat Hra o paměť. Zároveň se ale výstava skládá i z údivu nad právě vznikajícími kresbami švábů, které jsem do expozice zapojil. Vidíte, a to je zvláštní - tyto mechanické hračky měly tvořit stopy pomíjivosti a nakonec napsaly záznamy fascinujících tvarů v barevných pigmentech, které nyní fixuji, aby mi zůstaly a já na ně nezapomněl.

Pracujete paralelně na kresbách, malbách, ilustracích, grafikách, hudebních i jiných performancích, máte za sebou řadu autorských knih, organizujete nejrůznější interaktivní projekty pro veřejnost. Jak to lze zvládnout? Co Vás vede k tomu či onomu projevu?
Je některá z těchto činností pro Vás prioritní? Nebo je to prostě jakési přelévání téhož v různých podobách

Je to spíš přelévání téhož, jen tak se to dá dělat společně a všechno stejně intenzivně. Nejdůležitější je pro mne vždy to, co momentálně dělám, dopředu si schválně nekladu žádné priority, to by znamenalo velké omezení. Pak může jedna činnost inspirovat druhou, propojovat se s ní a nebýt realizována na úkor jiné. Snažím se, aby vše souviselo se vším. Aby vše bylo otevřené dalším možnostem. Hledám na jednotlivé výzvy nejvhodnější prostředky a nechávám se jimi dál inspirovat. Něco se dá lépe tlumočit pouze obrazem, něco zase textem, někdy zkouším komplexní scénický obraz v čase, ale vše má vizuální základ. Zviditelňuji své představy nebo spíš popisuji až to, co uvidím. 

Většina potomků se snaží od svých rodičů co nejdříve emotivně odtrhnout, osamostatnit se. Jakoby to bylo podmínkou jejich vlastní nezávislosti. U Vás k tomu nedochází, Váš vztah s maminkou se spíše prohlubuje, je trvale intenzivní. Čím to je?

Je to tím, že odešla ze světa mladá, když mi bylo 21 let. Asi po dalších deseti letech jsem si uvědomil, jak s ní vedu podvědomě dialog a jak mě ve svých pracích spolu s otcem, který maloval obrazy, výrazně ovlivnila. Rodiče byli pro mě velkými tvůrčími vzory, nebyl tedy důvod stavět se na zadní, vlastně jsem neprošel ani žádnou pubertou.

Jak spolu souvisí Vaše dvě odlišné výtvarné polohy, ta, dejme tomu vzpomínkově dokumentární a ta stylizovaná, surrealistická, tvarová? 

Cítím, že se obě týkají především tématu času a mé existence v něm. Jsou stejně intenzivně osobní až intimně obnažující, bez náznaků odstupu, ironie nebo přidaných komentářů, které se někdy objevují v jiných věcech, které dělám.
Doufám, že to není patologické nimrání se ve své osobě, ale že naopak jen přes vlastní zkušenost a vlastní čas mohu klást nejobecnější otázky.
Subjektivní pohled může asociovat v ostatních jejich subjektivní zkušenost a tím být vlastně jasně čitelný, což je můj záměr, otevírat asociace, které máme společné, nikoli tvořit jakýsi svůj izolovaný svět.
Stopy minulého času na výstavě zastupují obrazy, vycházející ze starých fotografií, ve kterých jsem fascinován prošlou skutečností, jen ji různě znovu vyvolávám, redukuji do útržků a některé prvky z ní vynechávám, tak jako bledne moje paměť. Používám také kreseb mé maminky z doby jejích studií a maluji její portréty podle fotek, pořízených dávno před tím, než jsem se narodil.
Ve stylizované, fantazijní poloze zase sleduji fascinaci v samovolně automaticky vznikajících útvarech, vyrůstajících improvizovaně z přítomného času.
Jsou pro mě jakousi vnitřní realitou. Jsou to metafory vznikání a zanikání, mnohé mají spirálovitý pohyb.

Nakolik jsou Vaše kresby vedené rozumem, dokonalou představou?  Nebo se rodí spontánně poté, co usednete k prázdnému papíru?

Rodí se spontánně, snažím se zakázat si rozumové korigování, představa je jen velmi mlžná, o to víc je dobrodružnější pocit z jejího postupného zviditelňování. Někdy to jde ztěžka, když mám za sebou umělecké školy a jejich návyky.
Právě práce robošvábů na výstavě krásně dokládají nepotřebnost racionální části mozku k tvoření...

Zdá se mi, že tvoříte s velkou lehkostí. Prožíváte někdy tvůrčí muka, nebo Vaše hravost a bohatost vnitřního života Vás prostě vede dál a dál. Tápete někdy?

Tápu velmi často a tvůrčí krize je vlastně neustále souběžně přítomná, to je dobře, souvisí to s nutností neustálých pochyb, největší muka ovšem jsou vždy při zvýšené vůli ega něco za každou cenu vypotit. Naopak, když tuto vůli opustím a nechám se unášet proudem představ v čase, začnou se dít věci a cítím velmi léčebný pocit. Hlavní motivací pro práci je pro mne právě tento terapeutický efekt, při kterém obnažuji svoji vůli a odevzdávám ji jakémusi osudu. Pak tyto práce mohou být vnímány tak, že vznikly s lehkostí. Jindy se zase tvořením vysvlékám z nahromaděných traumat. Možná se snažím přetavovat smutek v novou nenostalgickou energii.

Kdo nebo co Vás nejvíce umělecky ovlivnil?

Jak už jsem řekl, mí rodiče, protože jsem byl při tom, když sami něco tvořili.
Jinak mám samozřejmě mnoho dalších oblíbenců, ale nerad odpovídám na slova typu nej... je jich hodně a nekladu si je do žebříčku.
 
Čas je pro Vás zásadním fenoménem v životě. Přiznáváte jej, jakoby s ním bojujete, a zároveň jej svou tvorbou popíráte (např. když na jeden podklad vedle sebe kladete rovnocenně Vaše kresby současné a vytvořené ve velkém časovém odstupu Vaší maminkou)

Čas je pro mě alchymickou veličinou, jako život sám, nedokážeme jej uchopit a naštěstí na něj nemůžeme mít vliv. Kladením vedle sebe kreseb a věcí, vzniklých v různých časových obdobích zkoumám jeho energii a čekám, co se tím smísením stane.

Co se týče Vaší kresby a malby, prováděné klasickými technikami, dovolíte někdy, aby se do nich vetřela počítačová technika?

Počítač je také pouze pomůcka ke sdělení, k tlumočení, ale tak jako kterékoli jiné prostředky nám neřekne, o čem máme mluvit.
Zrovna na výstavě Hra o čas jsem počítač použil, aby mi natáhl jeden portrét maminky, který jsem pak zvětšil a namaloval na zeď. Jinak bych tuto deformaci, která byla metaforou na relativitu a pohyb času, nebyl schopen namalovat.

Vůbec nepracujete s pozadím, vyberete motiv a umístíte do jakéhosi neutrálního bezčasí – jako objekt sám o sobě, souvislosti si musíme domýšlet…

Rád nechávám motiv plout v prázdném prostoru, který může libovolně pokračovat kamkoli.
Mohu se tak více soustředit na takto obnažený motiv, je to metoda trhání útržků skutečnosti a zakládání do jakéhosi nekončícího herbáře.
Někdy maluji obrazy s živějším pozadím, ty se pak tímto stávají příběhovější, jsou už v konkrétním kontextu. Většinou ale obrazy osvobozuji z jejich kontextu, otevírám je a tím pak na výstavě spolu s ostatními  vytváří kontext jiný. Vzniká mezi nimi další hra. Obrazům s pozadím vyhovuje spíše sólové vystavení.

Jak jste se dostal k litografii, nabízí Vám něco více než možnost „zmnožení“ kresby?

Litografii jsem si plně oblíbil, až když jsem se seznámil s tiskařem Petrem Korbelářem, se kterým společně hledáme další možnosti.
Pouhá schopnost zmnožení by k oblibě nestačila. Tak jako u mezzotinty, kterou mám velmi rád, a i u jiných technik, vždy je proces vytváření spojený s jakousi alchymií a mnohdy dělám tisky, které se liší, jsou propojeny s monotypovou improvizací, s experimentováním.
 
Jak proniká do „Niklova světa“ současnost? To, co se odehrává vně?

To jsou spojené nádoby, jsem samozřejmě ovlivňován mnohými zážitky. Například v loňském roce jsem připravil pro vydavatelství Meander knihu Divňáci z Njujorku, jejíž texty a kresby vznikly po dlouhodobějším pobytu v tomto zázračném městě. 

Nakolik je pro Vás důležitý divák? Myslíte na něj? Co pro Vás znamená sdílení?

Sdílení je zcela zásadním motorem. Všechno co dělám, vytvářím v první chvíli pro sebe, čili pro diváka ve mně, protože k sobě musím mít tu největší zodpovědnost, chci-li, aby má práce komunikovala dál. Velmi se zajímám o zpětnou vazbu, jinak by ta práce neměla žádný smysl.
Kdybych žil na pustém ostrově, neměl bych důvod se se svými záznamy dělit a ani je tedy vytvářet. 
 
Pro většinu lidí je dětství přechodným stavem k dospělosti, jednou z vývojových etap lidského života, pro Vás, zdá se mi, je to něco trvalého, jakási jistota, z které vyvěrá Vaše umělecká invence…

Já se nezajímám o dětství nebo o jeho uchování, já se zajímám o tvořivý a neustále otevřený přístup. Lidem se často umělci jeví, že jsou přerostlými dětmi. Oni to ale jsou spíš neuzavření dospělí...
 
Název Vaší výstavy Hra o čas je trefný, nejenže čas je fenoménem Vaší tvorby, ale Vy sám jste v této hře hráč – a to velmi úspěšný. Musíte s časem umět zacházet… Můžete stručně popsat průběh Vašeho běžného pracovního dne? 

V 10 přijdu do galerie, vylovím magnetickým prutem vybité brouky a koule, nabiji je novými bateriemi, vyměním část papírů, posypu je pigmentem, nahodím brouky a koule a čekám, co dělají, trochu je tyčí usměrňuji, hovořím s návštěvníky, vysvětluji jejich pohyb, jdu na oběd, vyměním prasklé žárovky v třetím sále a znovu pasu brouky, fixuji hotové broučí kresby. Pokud večer nemám vystoupení, jedu za grafikem Vladimírem pokračovat v práci na knížce. Po deváté večer jsem doma, večeřím a mailuji, o půlnoci si jdu lehnout a jsem rád, že jsem rád.
To je jeden ze dnů mé čtyřměsíční výstavy.
Pokud byste se zeptala na nějaký můj normální volný čas, žádný nemám.

Co je pro Vás v tvorbě i životě nejdůležitější?

Důležitější je pro mne život sám, který ovšem trávím tvorbou. Ale hlavně moje děti.



Petr Nikl (* 8. listopadu 1960 Zlín) je český malíř, hudebník, fotograf a divadelník. Byl členem již zaniklé umělecké skupiny Tvrdohlaví. Pro jeho obrazy je typická decentní barevnost. Vystavoval masky, které se podobaly podivným zvířatům – sám v nich pak vystupoval. V roce 1995 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.

Obr. nahoře: Petr Nikl / Pert Korbelář, Bez názvu, litografie, 70 x 70 cm; Čestné uznání v technice litografie, GRAFIKA ROKU 2014