Rozhovor s Kateřinou Černou

Po studiu na Akademii jste opustila klasickou malbu a věnujete se koláži, asambláži, grafice, autorské knize. Jak k tomu došlo? Ovlivnil Vás někdo nebo něco ještě během studia?

Během studia jsem dělala oleje, ráda jsem měla portréty. Zároveň jsem, abych si přivydělala, chodila tenkrát do pionýrského domu Julia Fučíka v Grebovce a tam jsem vedla kroužek s dětmi – jmenovalo se to Umělecká výroba. Ještě předtím mne a sestru, bylo nám asi 10 let, zavedl tatínek k profesoru Landovi v Braníku. On učil na výtvarné škole písmo a společně, hlavně jeho manželka, tam vedli odpoledne takové kursy kreslení.       Chodila jsem tam s přestávkami, intenzivně pak před přijímačkami na Střední výtvarnou školu. Zkoušeli jsme tam různé techniky a jednou jsme tam s paní Landovou lepili koláž z hadříků i z papíru. No, a na to jsem si vzpomněla, když jsem vymýšlela nějaké techniky pro děti. To bylo už na Akademii, u Součka na konci studia. Udělala jsem tehdy první velkou koláž s názvem Jaro v Paříži a Souček mne to nechal dělat, byl benevolentní. Teď je ten obraz v Národní Galerii. Potom se mi narodil syn, já jsem neměla na olejové barvy, neměla jsem ani ateliér – a taky jsem měla pocit, že jsem se už nějak vyčerpala. Tak jsem plynule přešla ke kolážím, nejdříve menší a potom i velké formáty, ty hadry mne taky baví, takže jsem to dělala ráda…

Našla jste si vlastní výtvarnou polohu, nezdá se mi, že by to pro Vás bylo obtížné hledání, a v tom názoru jste zůstala celý život. Jakoby jste neprošla procesem „pokusů a omylů“. Nebo se mýlím?

Ne, asi ne.

Vy jste se velmi brzy našla…

Tak to přirozeně vyplynulo. Moji spolužáci na Akademii se zabývali například informelem a podobně, ale to já jsem nikdy nedělala, nemohla bych to dělat. Dělali to určitou dobu a potom přešli k něčemu jinému.

Ovlivnil vás při tom někdo? Určitě se vám líbilo inzitní umění…

Nejsem si nějakého vlivu vědoma, inzitní umění se mi samozřejmě líbí, ale tenkrát to ještě nebylo bráno jako umění. Vzpomněla jsem si, že první knížky o umění, které jsem si koupila, to mi bylo tak dvanáct třináct let, byly: Josef Mánes, Pablo Picasso a Paul Gauguin. (smích) Z rodiny jsem vliv neměla.

Šla jste svojí cestou, neohlížela na tehdejší současné tendence. Šla jste spíše proti proudu…

No, na Akademii to bylo trošku napínavé. Dostala jsem se tam na druhý pokus. Na konci každého ročníku se vyhazovali čtyři žáci, na začátku nás bylo dvacet. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby mne vyhodili.

Od roku 1962 jste se začala věnovat rukopisným autorským knížkám, co bylo vlastně prvním impulsem? Na Vašich obrazech-kolážích se písemný záznam již objevoval. Je za tím snaha zachytit zobrazované i slovem, více toho divákovi sdělit, objasnit?

První ručně psaná knížka s kresbami se jmenovala Dobrodružství slečny Madlenky v Paříži. Tu jsem udělala ještě na Akademii. Poslala jsem ji do nějaké soutěže dětské knihy, samozřejmě to neprošlo.                                   
Teď jsem si zpětně uvědomila, když jsem malovala takový rodinný portrét ještě olejem, že jsem potom v zoufalství na něj napsala – místo podpisu: „Na památku malovala, ale neuměla dokončit“. To byl vlastně můj první písemný záznam na obraze, dřív jsem to nedělala.

Potom ty záznamy byly bohatší a bohatší…

Až z toho vznikly ty knihy. (smích)                                                                      
Píšu také moc ráda dopisy, všechno to šlo tak nějak nenápadně. Protože když jsem měla napsat slohovou práci na obecné škole, tak jsem si s tím nevěděla rady a chodila jsem za otcem, aby mi s tím pomohl. Pak najednou nastal takový zlom a už se mi to od něj nelíbilo, zdálo se mi to takový strojený. A začala jsem psát sama.

Soukromé rukodělné vydavatelství Grafoman, to jste Vy?

Ano, to jsem já, je to takový žertík. Ty moje knížky mi nikdo nevydával, tak jsem si založila vlastní nakladatelství a dělám ty rukopisné knížky.

Rukopisnými knížkami jste začala už na Akademii. V roce 1985 jste vytvořila první knížku s ručně  kolorovanými lepty a od roku 1995 jste začala souběžně tvořit knížky i v technice linorytu…

Začala jsem grafickými listy v technice leptu. Mám je, ale je to nákladné, nemám satinýrku. Pak jsem začala s linoryty, to jsem si mohla udělat alespoň nátisky. Nejdříve jsem linoryty dělala s dětmi ve škole.

Ke grafice jste se dostala až ve svých čtyřiceti letech. Proč jste se do ní pustila? Od roku 1991 se zúčastňujete na členských výstavách SČUG Hollar...

Na Akademii jsme měli krátký kurs grafiky u Čepeláka A potom jsem se k ní dostala až v sedmdesátých letech, kdy jsem udělala pár ex libris. Přátelila jsem se s Naďou Plíškovou, už z dob Akademie. Ta mi tehdy poradila, že bych díky grafice mohla přijít k nějakým penězům, kterých se stále nedostávalo. Pracovala jsem nejdříve v suché jehle a leptu a později jsme je začala kolorovat. A až kolem roku 1985 jsem se pustila do knihy Mé obrazy, což je vyprávění o některých mých obrazech a tam jsem začala více používat písmo. Tenkrát nebylo možné očekávat, že by mně vyšla nějaká monografie a tak jsem si to začala tímto způsobem zpracovávat sama.

To je výborný nápad! Být sám sobě kunsthistorikem…

Druhým důvodem bylo, tehdy v osmdesátých letech, že jsem si do těch grafik mohla psát, co jsem chtěla, byla jsem naprosto svobodná. V podstatě jsem si to dělala pro vlastní potěšení.

Jde také o sdílení s diváky-čtenáři…

No, těch moc není, náklad knížek bývá tak pět kusů. Dají se alespoň vystavit jednotlivé grafické listy. Knihy nejsou moc praktické a je to drahý špás. Zaplatit tisk je drahé. Prodala jsem pouze dvě knížky a to ještě cizincům, kteří tomu textu nerozumějí. (smích)

V čem vám grafika vyhovovala?

Těžko jsem se loučila se svými obrazy a u grafik je to něco jiného. A také mi grafika vyhovovala v souvislosti s mými knížkami.

V roce 1999 jste v soutěži Grafika roku dostala cenu za linoryt s názvem Colette z cyklu „Záhadný králíček a jiné barvotisky dle starých mistrů“

Linoryty jsem začala dělat v devadesátých letech, nejdříve to byly plakáty pro výstavu ve Špálovce v roce 1992, které jsem si sama tiskla, což mne právě na této technice lákalo. Lepty a suché jehly mi tiskl Milan Dřímal. Knížky s linoryty ale netisknu sama, tiskne mi je Jiří Liška. A z té ceny jsem samozřejmě radost měla, dokonce jsem o tom udělala takový komiks. (smích) Teď vlastně už grafiku nedělám, takže se poslední dobou soutěže neúčastním.

Jak se díváte na současné dění ve výtvarném umění?

Jak bych to řekla, prostě… cítím se spíš jako člověk minulého století.  Jde to už mimo mne.

Dlouhá léta jste učila na ZUŠ, znamenalo to pro Vás jen dřinu a jistý plat? Dalo Vám to něco?

Měla jsem jakousi průpravu z toho pionýrského domu, a mohla jsem se přeci jen vedle toho věnovat i svojí práci. Mě to těšilo, ale samozřejmě také vyčerpávalo. Je pravda, že jsem se naučila kvůli dětem různé techniky, které jsem potom sama používala – malbu na sklo, naučila jsem se tkát malé gobelínky, a linoryt.
 
Jste solitér, držíte se svého, nenecháváte se ničím zvenčí ovlivnit…

Protože já jsem se také tou tvorbou nemusela živit. Naštěstí, i když jsem si někdy na svoje zaměstnání stěžovala, osvobodilo mne to od toho dělat kšefty nebo se nějak přizpůsobovat. Ani jsem se o to nepokoušela.

Jak přesnou představu o obrazu máte, než jej začnete malovat?

Mám nějakou myšlenku, to vždycky

Myslíte myšlenku jako nějaký příběh?

Ano, třeba Jaro v Paříži, koláž, kterou jsem dělala na škole. To jsem ještě tenkrát nikdy v Paříži nebyla, ale měla jsem k ní vztah. Máma uměla francouzsky, zpívala nám i Marseillaisu. Já jsem se také učila francouzsky, ale nikdy nenaučila. Do Paříže jsem se dostala až po škole. Ale obraz jsem chtěla namalovat. Měla jsem ráda kromě knížky Vlastní portrét Alice B. Toklasové od Gertrudy Steinové také Pohyblivý svátek od Hemingwaye. Když jsem na Akademii obraz dokončila, tak Souček přišel ke mně a řekl: „A nemělo by se to raději jmenovat Jaro v parku Julia Fučíka“? (smích)

Za každým Vaším obrazem je nějaký příběh…

Ano, to se dá říct. Já jsem měla dokonce takový nápad, že u každého obrazu, podobně jako je to v zoologické zahradě, když se chcete dozvědět něco o konkrétním zvířeti, hodíte minci do automatu a ono vám to o něm vypráví. A já jsem si říkala, kdyby mně takové skřínky uměl někdo vyrobit, tak by se výstava zhodnotila i finančně, protože, pokud by návštěvníka zajímal obsah obrazu, musel by tam vhodit pětikorunu. (smích)
 
V roce 2010 jste měla velkou výstavu v Galerii Smečky v Praze. K té příležitosti byla vydána i výpravná monografie.                                                                         
Co byste si teď přála?

No, myslela jsem si, že výstava Ve smečkách bude mojí poslední. Také, teď když je móda dávat výstavám nějaký název - motto, jsem jako druhou možnost názvu té výstavy měla Labutí píseň. (smích) Ale otrnulo mi. Ráda bych ještě udělala výstavu svých autorských knížek a vůbec písemností, kterých mám plný kufr. Mám velkou radost, že mi Martin Souček vydal už jednu rukopisnou knížku, která dopadla skoro stejně jako originál, a druhá se ještě připravuje..

Co považujete za svůj největší úspěch?

Uznání od lidí, kterých si vážím, protože úspěch je záležitost nejistá…

Kateřina Černá
N 17. 2. 1937 v Praze; VZ 1957 – 1963 studium na AVU (prof. Karel Souček).
SV Měla více jak 30 samostatných výstav (3 zahraniční); KV Účast na mnoha kolektivních výstavách. S Národní galerie v Praze, Oblastní galerie v Liberci, Středočeská galerie (GASK) a Muzeum hl. města Prahy; O 1992 – VII. Trienále českého exlibris (za umělecky výjimečnou autorskou kolekci; 1995 – Soutěž o nejkrásnější knihu roku (za autorskou knihu „Viděla jsi černošky“); 1999 – Grafika roku 1999, cena za linoryt; 1999 – 3. ročník Bienále knižního umenia v Martine (v kategorii Bibliofilia)

Obr. nahoře zleva: MÁNES, 1988, kobm. technika; NÁRODNÍ TŘÍDA. 1971, komb.technika; obr. dole zleva: Saša, 1959 olejomalba; Colette, linoryt (Grafika roku 1999, Cena firmy Forbo, s.r.o., ex aequo, za nejlepší techniku lino)