Rozhovor s Pavlem Sivkem

Chtěl jsi být odmalička malířem-grafikem jako tvůj tatínek?

Jako dítě jsem malířem určitě být nechtěl. Chtěl jsem být archeologem nebo architektem, zajímaly mě dějiny umění.

Tatínek tě k tomu neměl?

Ne, vůbec. Já jsem sice kreslil, ale nebylo to tak intenzivní. Vím, že táta byl překvapený, když jsem řekl – to bylo ve 14 letech, kdy jsem se měl rozhodnout, co dál –, že chci být malíř. Byl strašně překvapenej, říkal, že pro to málo dělám, že málo kreslím, že tím „nežiju“. Tak jsem se do toho pustil. Táta posadil mámu a potom mi tu hlavu nebo figuru opravoval. Dodnes ty opravené kresby někde mám. Poté nastaly měsíce intenzívního zájmu a průpravy, začal jsem tím být posedlý, a to snad neskončilo...

Nezáleží na tom, kolik ti je let, stále zůstáváš synem svého otce, vynikajícího umělce. Co to pro tebe znamená, jak tě to motivuje…

Byly doby, kdy jsem měl pocit velkého handicapu. Myslím spíš handicapu formy, prostě umět ty věci, jak to uměl on. Protože já je neuměl. Měl jsem tu výhodu, že jsem studoval, a tak jsem se k tomu, ale i k vědomostem dostal. Otec měl vlastně jen grafickou speciálku a potom asi ještě dva semestry uměleckoprůmyslové školy u pana profesora Tröstra, ale ze školy ho vyhodili, protože během studií už vystavoval. Byl už vlastně tehdy jako grafik a malíř hotový. Spolupracoval s řadou nakladatelství, s divadlem a podobně.
Byl v mých vzpomínkách hodně živý, i když tu už nebyl, Zemřel velmi brzy, pořád mě „popoháněl“ dopředu... V roce 2014 uplyne 40 let od jeho smrti. Ale když vidím jeho věci, tak jsem pořád nadšený jeho spontánností, pracoval a la prima, jeho suché jehly, tímto způsobem provedené, jsou úžasné i dnes. 
Musím říct, že i když jsem v umění tzv. študovanej, takovou spontánnost v sobě nemám. To mu závidím. Jsme každý někde jinde. Máme každý jiný způsob přístupu k práci, k tématu, jiný způsob přemýšlení, a možná i jinou představivost, i když něco z něho ve mně určitě zůstalo. Přesto na to jdeme každý odjinud.

Oblast tvé umělecké tvorby je rozsáhlá – knižní ilustrace, známková tvorba, grafické úpravy tiskovin, kresba a litografie, často pracuješ na zakázku. Pociťuješ v této souvislosti svoji volnou tvorbu jako něco výrazně odlišného?  U tebe to dost splývá.

Ano, to je moje celoživotní dilema. Ta šíře záběru bere hodně sil. Když jsem měl dost práce, tak jsem byl za to rád. Tvorbou na zakázku jsem se víceméně živil, zabezpečoval rodinu. Měl jsem štěstí, že jsem většinou dělal práci, která mě bavila. Na druhou stranu jsem viděl kamarády, kteří se etablovali volnou tvorbou. Já jsem se k volné tvorbě dostával teprve tehdy, když jsem odevzdal zakázky. Kolikrát jsem se těšil a připravoval, co udělám, když budu mít měsíc nebo dva volné. Ale, pic kozu do vazu, jasně, že do toho přišla nějaká práce, kterou jsem rychle musel odevzdat…

Myslím, že mnohé tvoje ilustrace jsou na úrovni tvé volné tvorby.

Je pravda, že ilustrace byla mým prvotním zájmem. Nikdy jsem netoužil malovat obrazy. Ilustrace a literatura mě vždycky lákaly, nakonec byl tu ten velký vzor otce.

Ilustrace neznamená něco méně než volná tvorba…

Neznamená, ale bohužel ve sférách kunsthistorických není o ni takový zájem. Pro kritiky asi není tak vzrušující.

Inspirační zdroje pro ilustraci i volnou tvorbu jsou u tebe stejné, není v tom rozdíl, prolínají se…

Je pravda, že mnoho námětů nebo motivů pro volnou tvorbu, ke které jsem se nedostal, jsem uplatnil v ilustraci, třeba v některých básnických sbírkách. Někdy jsem ty nápady uplatnil paralelně – jak ve volné tvorbě, tak v ilustraci. Samozřejmě text sám o sobě byl také inspirací.

Jací jsou tvoji oblíbení ilustrátoři?

Těch je strašně moc. Jistěže to byl na začátku můj táta. Potom jeho kamarádi, Kamil Lhoták, Jiří Běhounek, Zdeněk Mézl, Vašek Kabát, Jiří Šalamoun, Jarda Šerých. Měl jsem velmi rád třeba Evu Bednářovou...
Eva Bednářová, vynikající grafička, zdá se mi, že úplně zapadla.

Ano, co není mediálně živeno, mizí…

Dělal jsem nedávno tátovi výstavu. Měl jsem z toho přeci jen trochu strach. Výstavu jsem uspořádal k jeho nedožitým devadesátinám. A když jsem viděl část jeho grafik zase pohromadě, měl jsem radost, jak jsou ty práce pořád dobré.  Kdyby vznikly v dnešní době, i tak by diváka oslovily. Tušil jsem to. Nakonec jsem byl moc rád, že jsem zájem o tátu oživil. Ale musím přiznat, že především to byl zájem starší a střední generace – těch, kteří ho znali, kteří znali jeho tvorbu –, nikoliv té generace nejmladší… Tomu nerozumím.

S nejmladší generací jsi stále v kontaktu, učíš léta na Hollarce. Co ti to přináší? Může tě tvá pedagogická činnost nějak ovlivňovat ve vlastní práci?

Kdyby se ke mně dostal nějaký genius, tak určitě. Jak řekl Picasso nebo Braque, když se mi něco líbí u druhých, tak to ukradnu (smích).
Pedagogická činnost je uspokojivá, pokud se pracuje s lidmi, kteří mají o práci skutečný zájem a něco pro to dělají. Pak to má smysl a je to radost. Je to takové odkrývání, upozorňování na věci, které já už znám. Mohu jim nabídnout otevírání takových „dveří“, kterými já už prošel. Ale klidně přitom mohu objevit i něco pro sebe. Ze zkušenosti ale vím, že si studenti stejně to kolečko poznání musí projít sami. Hlavně musí mít zájem. Říkám jim, jak tím nejste posedlí, tak toho nechte…

Jak vzpomínáš na profesora Sklenáře? Ovlivnil tě nějak? Vlastně jako jeden z mála „sklenářovců“ jsi nepropadl technice hlubotisku, tvou grafickou technikou je celoživotně litografie, proč?…

To bylo především dané tím, že můj otec měl litografický lis. Měl jsem k tomu nejblíž. K panu profesoru Sklenářovi mám velice specifický vztah. Musím začít od začátku. Původně jsem se hlásil ke Strnadelovi, ten to po roce ze zdravotních důvodů musel vzdát. Potom přemluvili Jiřího Trnku a ten byl pro mne, musím říct, jako pro ilustrátora ideální. Když si vzpomenu, co všechno nám říkal, do čeho všeho nás chtěl namočit, co nám od začátku sliboval, to bylo úžasné. Tragické bylo, že zemřel. Bylo to dané jednak dobou, byl totiž rok 1968, ale také už byl dost unavený, proto váhal, jestli to učení vůbec vzít. Nakonec si možná myslel, že se ve škole osvěží. Ale potom viděl, co se tam děje, přicházející nástup normalizace, jací lidé začali zase vylézat z děr, kdo se tlačil na profesorské posty... Bylo to smutné. Když zemřel, tak jsme vůbec nevěděli, kdo nás povede. Nevím, co přimělo pana profesora Sklenáře opustit ateliér malby, kde učil, a jít po Trnkovi do ateliéru ilustrace. Vysvětluji si to tím, že ta jeho malba byla pro něj spíš osobní záležitostí a on to nechtěl nějak moc sdílet s ostatními. Kdežto ilustrace, kterou dělal, tam byl ochoten a schopen vést dialog.

Já považuji Sklenáře za typ malíře-grafika. On přeci takový ten typický spontánní malíř nebyl. V jeho malířském projevu je jasné grafické cítění, obrazy obsahují grafické prvky…

Ano, je víc kresebný než malířský, to máš pravdu.
Prostě si myslím, že malování bylo pro něj něco velmi intimního, dlouho hledal formu, s dokončením obrazu dlouze bojoval, pro něho byla forma taková alchymie, tajemství. A proč by je někomu prozrazoval? Skutečnost, že jsme v té době, v roce 1970 v období tuhé normalizace, dostali Sklenáře, byla záchrana. Byli jsme šťastni, že nás vzal. A po Trnkovi zůstal asistent Jiří Anderle. Vytvořili zvláštní, byť trochu nesourodý tandem.
 
Mně ta nesourodost tandemu Sklenář – Anderle byla sympatická, každý byl úplně jiný a vzájemně se respektovali…

Každý byl svérázný a vnesl tam, co chtěl. O to byl ateliér bohatší. Panovala tam vzájemná úcta, a zároveň každý jel, jak se říká, po své linii (smích).
Sklenář toho moc nenamluvil, a to ani Trnka. Oba byli tišší pánové. Koukali, pozorovali. Spíše jsme my museli odpozorovat, co se děje v jejich očích. Ale když Trnka promluvil, byl naprosto přesný, těch slov nebylo moc, ale jeho slova si člověk zapamatoval. A Zdeněk měl v sobě něco z Číňana. Hodně pozoroval, oproti Číňanům, se občas ale usmál. Jeho dialog s námi byl v náznaku, jeho zásahy do naší tvorby byly minimální a spíše jen v rovině formální. Pro mě byla nejvíc inspirativní jako vyhraněná osobnost. Mám ho rád jako člověka. Tím nechci říct, že si ho necením jako umělce. Vytvořil si svoji formu, svůj „sklenářovský“ svět ilustrací a obrazů.
Trnka byl daleko širší v záběru, byl to opravdu renesanční člověk. Co všechno uměl, kolik řemesel a odborností zvládal, a k tomu ještě jeho originální vidění. U Sklenáře se mi líbil způsob, jak přijímal život, to bylo asi dané tím, že měl tak silný vztah k Číně. Líbilo se mi, jak se k nám choval, jak s námi jednal.

Já myslím, že tak to vidíme asi všichni. Pan profesor vytvořil v ateliéru prostředí tolerance, do naší práce příliš nezasahoval. Nechal nám volnost, a to bylo v té době na škole něco výjimečného.  A Jiří Anderle zase ovlivnil mnohé studenty v oblasti hlubotisku, grafických technik a fines.

Ten tou grafikou žil a věděl, jak to chodí ve světě. Měl katalogy, knížky, které studentům dával k dispozici, což byl pro některé z nich zásadní přínos. Pro mě bylo ale vždycky důležitější „co“, nežli „jak“. I když vím, že to „jak“ může hodně pomoci tomu „co“.

Tvá volná tvorba je trvale, bez výkyvů, pevně usazena ve svém výtvarném výrazu i v námětech. Neměl jsi nikdy chuť nějak vybočit?

Jistě že ano. Kolikrát jsem o tom přemýšlel. Buď mě z toho zavedeného stereotypu vytáhl nějaký jiný typ literatury, kde můj projev k danému textu nebyl adekvátní. A ilustrace mě přinutila, abych přemýšlel jiným způsobem, hledal jinou formu vyjádření.
Kolikrát jsem si říkal, že bych mohl změnit i motivy. Mám například  velmi rád zátiší, vždycky jsem je chtěl hodně dělat, mám k tomu i nějaké skicy. Ale zatím jsem se k tomu nedostal…

Podle mne to nejde, aby si člověk řekl: tak a budu dělat nějak jinak než doposud. Prostě buď mám potřebu něco měnit a zkoušet něco jiného, nebo ne. Předešlou otázkou jsem vůbec nemyslela změnu motivů, jestli dělat zátiší nebo figuru. Moje otázka se týkala možnosti jiného výrazu, jiného pohledu… a samozřejmě je spousta vynikajících umělců, kteří v tomtéž výtvarném názoru vydrží celý život a je to tak v pořádku…

Jistě, máš pravdu, musí tě k tomu něco přitahovat. Ale říkat si o změnu sobě můžeš. Ono to, ale tak rychle nejde. Nakonec se to dá i parafrázovat, kdo rychle mění výraz, nemá žádný. Cíl si vytyčíš snadno, důležitější je cesta k němu. Na druhé straně znám Picassův výrok, že nositelkou revoluce je forma. Já jsem přesvědčen o tom, že forma má být spojena s obsahem a naopak. Zkoušel jsem se vyjádřit například i abstraktní formou, to formální hledání se stalo pro mne najednou jen hrou, která byla docela zábavná, ale posléze mně chyběl právě obsah, náhle mě to už netáhlo, neinspirovalo, dál mě to nevábilo. Vyzkoušel jsem si to a dost. Stačilo. Na druhé straně mě krajina a stromy inspirují stále. Nemohu si pomoct, mě ty „nápady“, nové náměty, napadají zase jen v krajinách a se stromy. Je to, jako když objevíš rudnou žílu, kutáš a kutáš a i když jsi už v dost „úzké“ štole, je toho ke kutání pořád dost (smích). Ne, že by mě nic jiného nenapadalo, ale ve své „krajině“ se cítím nejlíp.

Jaký je tvůj vztah k současnému umění?

Byly doby, kdy mě výtvarné projevy kolem mě zajímaly velmi intenzivně. Tím nechci říct, že dnes mě nezajímají, spíš mě zajímá málo co. Pořád si vzpomínám – určitě je v tom hodně nostalgie, nakonec bylo to moje mládí –, co se tady všechno dělo v letech tak od dvaašedesátého do dvaasedmdesátého... obrazy, výstavy, filmy, divadlo, to všechno mě vzrušovalo, podněcovalo, inspirovalo.
Dnes těch „inspiračních výstav“, které by mě zajímaly, je – aspoň pro mě – málo. Ale věřím, že mladí umělci si je najdou. Mám svůj okruh lidí, jejichž tvorba mě zajímá, a ty sleduju. Věřím, že když je něco, ať už je to grafika nebo obraz, po stránce formální i obsahové dobře udělané, tak mě to zaujme a nezáleží na tom, jestli to bylo uděláno teď nebo třeba před sto lety. Musím se přiznat, že pro mě je sdělení to nejdůležitější. Jistě celkovému výrazu díla pomáhá i forma, ale jenom hledání dokonalosti v nějaké technice mě zas tak netáhne.

Máš nějaký svůj „umělecký sen“?

Mám jediný sen, takovou utkvělou představu již dlouhou dobu. Jak jsem se věnoval ilustraci, napadaly mě některé věci, které jsem si chtěl udělat ve volné tvorbě, a tak jsem si je zaznamenal.
 K tomu bych se chtěl vrátit…

Pavel Sivko
Narozen 24.1.1948 v Praze; v  letech 1963-1967 studoval Střední odbornou školu výtvarnou v Praze a v letech 1967-1973 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v atelieru užité grafiky a ilustrace (prof. Jiří Trnka a Zdeněk Sklenář); 1991-1997 výtvarný redaktor v nakladatelství Mladá fronta;  od1997 pedagog na Střední umělecké škole Václava Hollara a Vyšší odborné škole v Praze (obor Kresba a ilustrace v médiích).
Věnuje převážně ilustraci (např.: A. P. Čechov “Cestou” (1977);  “Tuláci”; J. Orten “Ohnice” (1984); I. Calvino ”Neviditelná města” (1986); S. Rushdie  “Harún, aneb moře příběhů”;  M. Zinnerová “Čarovné prstýnky”;  M. Wagnerová  “Strom s granátovými jablky”, „Pes moudřejší člověka“, “Zrnko písku”); dále užité a volné grafice, známkové tvorbě a animovanému filmu. Je dlouholetým členem SČUG Hollar. Zúčastnil se mnoha výstav volné grafiky a ilustrace v tuzemsku i zahraničí, realizoval řadu autorských výstav (např.: 1973 a 1978 Praha, Galerie Fronta; 1985 Liberec Oblastní galerie; 1998 Praha, Atrium; 2001 Prostějov, Galerie Duha; 2008 Praha, Galerie Hollar; 2011 Pardubice, Galerie univerzity; 2012 – Úštěk, galerie U brány). Ocenění: 1978 Výroční cena nakladatelství Mladá fronta Praha; 1981 Výroční cena Lidového nakladatelství Praha; 1987 hlavní cena za film “Nechtěl jsem zabíjet ptáky”, MFF Cartagena; 1989 stříbrná medaile za ilustrace ke knize I. Calvina “Neviditelná města”, IBA Lipsko; 1977, 1985, 1987, 1988, 1990, 1992 čestná uznání v soutěži Nejkrásnější kniha roku.

Obr.: ukázky z grafické tvorby; © P. Sivko