ROZHOVOR S JANOU HUBATKOVOU

Studovala jsi na VŠUP v ateliéru Jiřího Šalamouna (1989 -1997), v Tvojí tvorbě není stopy po groteskní ilustraci typické pro Tvého profesora…
Pan Šalamoun byl pro nás velkou autoritou, nesmírně vzdělaný člověk s obrovským záběrem. Přistupoval k nám studentům individuálně. Vedl každého z nás tou jeho vlastní, pro něj nejlepší cestou. A brzy mne nasměroval do litografické dílny.

Dělala jsi litografii už dříve?
 Na Hollarce jsme brousili kameny, tiskli na kontrapresu, byl to fofr, sotva jsem stačila vlhčit kámen, ale vzpomínám na tu dílnu a kreslírnu s výhledem na hřbitov moc ráda. Zdejší dílnu na Umprum založil Mikoláš  Axmann v roce 1992, tedy asi v polovině mého studia na Ilustraci. Když jsem do ní poprvé vstoupila, bylo to pro mne jak zjevení. Přímý tisk je úplně o něčem jiném než tisk „přes gumový válec“, člověk se může víc soustředit na kámen, vstupovat do toho děje, papír se dotýká kamene. Chytlo mne to. Nakonec jsem tady taky udělala svoji diplomku. Tehdy se tu odehrálo mezioborové sympozium, které Mikoláš  Axmann vedl. V dílně se potkali lidé z různých ateliérů, studentky z textilu tiskly na hedvábí, sochaři rozbíjeli kameny a já jsem si vytiskla několik barevných litografií. Potom následovala diplomka - autorská knížka.

Vliv Mikoláše Axmanna na Tvoji tvorbu je podle mne nepopiratelný…
Mikoláš Axmann je jedním z lidí, kterých si hodně vážím. On je opravdový a když něčemu věří, bojuje za tu věc. Tak založil nebo pomáhal založit několik kamenotiskařských dílen. Je skvělý učitel. Dokáže studenty nadchnout, zapálit je.
Jeho práce jsou mi blízké, baví mě v nich číst.
Moje kresba je intuitivní, vychází zevnitř, zaznamenávám  svoji situaci, to je, myslím, zvnějšku a vůlí těžko ovlivnitelné.

Nyní vedeš sama výuku litografie v dílně VŠUP…
Když jsem dokončila diplomku, odcházel Mikoláš Axmann ze školy. Vázala jsem tehdy o prázdninách poslední knížky v knihvazačské dílně. Vedení školy mě oslovilo, zda-li bych to nepřevzala na rok, abychom vyzkoušeli, jestli to bude fungovat. A tak jsem rok vlastně „učila“ svoje spolužáky, to bylo trochu legrační. A potom napřesrok jsem se zúčastnila regulérního konkursu. Dopadlo to dobře a já jsem byla ráda.
Uvědomila jsem si, že mně to baví. Původně jsem si ale neplánovala, že budu učit, naopak jsem myslela, že začnu pracovat na svých věcech, malovat velké formáty. Práce se studenty mi dodává sílu, nabíjí mě. Ale někdy to trochu“bolí“. Přece jenom ty kameny nejsou lehké.

Zkusila jsi i jiné grafické techniky?
Během studia, stejně jako ostatní spolužáci, jsem si vyzkoušela hlubotisk i jiné techniky. Hodně blízký mi byl lept. Ale suchá jehla, kde ta kovová matrice klade odpor, mi nějak nešla. Necítila jsem tu svobodu jako na kameni.
 
To je zajímavé, mne právě ten odpor bavil, to rejpání. Teď, i když dělám pastely, tak alespoň rejpu do papíru, ta kresba je mi nějak málo…
Možná, kdybys měla dobrého učitele, tak by Tě litografie chytla. Kreslit na kámen a dotýkat se kamene je hrozně příjemné.
To mi na Umprum schází, že se tady nevěnuje volné grafice tolik pozornosti, jako třeba na Akademii u pana Lindovského. Chodí mi sem lidé, kteří mají potřebu grafiku dělat, ať už ji potom ve škole vystaví nebo ne.

V čem jsou přednosti či potíže kamenotisku? Proč sis zvolila právě tuto techniku?
Strašně mne baví to, že je to dobrodružství, nikdy nevíš přesně, co ti kámen připraví. V okamžiku, kdy si myslíš, že máš všechno pod kontrolou, většinou se něco semele, ten kámen tu jistotu člověku nedaruje. Člověk k němu musí  přistupovat s pokorou. Je to partner. A pokoru mám určitě čím dál tím větší, protože se může přihodit cokoliv. Stačí, když se trošku změní teplota, je větší vlhkost vzduchu. Kámen na to okamžitě reaguje. Je to skutečně taková alchymie. Záleží na tom, jestli je kámen tvrdší nebo měkký, na tom, jak dlouho byla kresba na kameni, jak se zaleptá. Zaleptávání je pro mě vůbec taková intuitivní záležitost. Úplně jinak leptám kresbu v dílně na chalupě, kde je zima až křehnou prsty a vlhkem se kroutí papíry, a jinak ve škole, kde je teplo a sucho. Co se týče potíží, ze začátku to bylo broušení kamenů, je fyzicky náročné, bolela mě záda. Kámen je těžký. Časem jsem poznala, že když člověk odhadne jeho tíhu, tak úplně bez problému dokáže vymyslet, jak jej přesunout z místa na místo. Žádnou velkou fyzickou sílu ani nepotřebuješ. Chvilku mi trvalo, než jsem na to přišla. A když brousím kámen, krásně si rozmyslím, co na něm bude. To je rituál. Broušení k práci potřebuji, protože si to v hlavě zároveň srovnávám. Dělám malé náklady, tak 5 – 7 výtisků.
Fascinuje mne, že kámen dokáže v tisku přenést cokoliv, co si člověk usmyslí. Například jedna studentka měla jako předlohu kresby fixem, kreslila na kámen perkem a tuší a jak se ty její kresby na kameni poskládaly v barevných vrstvách, tak to nakonec celé působilo jako kresba fixem.

Jak pracuješ se svými studenty?
Nanášíme na kámen světlocitlivé vrstvy, exponujeme přes negativ a tiskneme barevné fotolitografie, pracujeme s křídou, tuší, tiskneme lavírky, kresby obyčejnou propiskou, kresby prsty. Kámen dokáže úplně všechno. Proto ho mám tak ráda.
Každý kámen je trochu jiný, dochází mezi ním a tím, kdo tvoří, k jakémusi dialogu. Každý člověk je jiný, má jinou zkušenost, jinou linku, kámen mu nějak „odpoví“, věc se posouvá dál, rozhovor pokračuje.

O dialogu s kamenem, který jsi teď zmínila, se studenty mluvíš? Sděluješ jim, o co jde, co se děje, jak to cítíš Ty, na co jsi přišla?
Povídáme si o tom. Spíš než učitel se cítím být v roli jakéhosi průvodce. Něco se naučit vůbec nedá, citlivější člověk k tomu dojde sám, najde si svoji cestu. Já je provádím technikou, nabízím jim možnosti. Studenti přijdou s představou, jak by měla grafika vypadat, v jaké technice by chtěli pracovat. Podle toho vybereme kámen, brousíme různými písky, vytváříme si vzorníky barev, zkoušíme barevné kombinace. Ze začátku pracujeme společně, postupně jim práci předávám.  Někomu se na kameni daří a někomu ne. Často tu svoji cestu najdou, až když tady v dílně spolu strávíme několik měsíců. Nad kamenem  si toho hodně povíme.

Jaký je Tvůj názor na postavení tradičních a tedy pracných a technicky náročných grafických technik v současnosti?
Myslím, že některé lidi budou tradiční techniky vždycky přitahovat. To jsou ti, co se potřebují dotýkat materiálu. Vidím to u studentů. Mám pocit, že litografie, technika těžká a nejen fyzicky, přitáhne určitý typ lidí. Přímý tisk, tedy ne tisk na kontrapresu, kde se kresba přenáší přes gumový válec, ale kdy se dotýká papír přímo kamene, má neopakovatelné kvality. Ty se nedají ničím jiným docílit.
 
Jsi v kontaktu s mladou uměleckou generací, jak vidíš budoucnost grafiky v této spojitosti?
Studenti mají o litografii zájem a přesto, že jsou zvyklí pracovat rychle na počítači, nebo právě proto, jsou jí často fascinováni. A někdy právě ti, kteří vůbec netuší, že je to bude bavit, potom kameni úplně propadnou.
Kámen nijak nestárne. A je jen na člověku, co na něj nakreslí a jestli ta kresba bude současná a živá.

A Tvůj přístup k počítačové grafice, je nějak vyhraněný?
To je oblast, která mi není úplně blízká. Umím pracovat s počítačem, používám ho, ale mne to neuspokojuje. Nestačí mi to. Já se právě potřebuji dotknout toho materiálu.

A co se týče hotového výsledku…
Myslím, že pokud je věc dobrá, poznám, že je dobrá a  líbí se mi bez ohledu na to, jakou technikou byla vytištěna.

Na Tvých grafických listech je změť čar, ploch a struktur. Je za tím konkrétní prožitek, představa či sen? A co divák, jak si s tím má poradit, myslíš na něj?
Myslím, že my dvě se zabýváme hodně stejnými tématy, jenom každá jinou formou. Vztahy mezi lidmi, láska mateřská, to, co se děje v přírodě, to je v mých grafikách taky.
A zážitky z cest, z četby, z poslechu hudby. Některé věci dokážu jen těžko uchopit slovy. Kresba je přesnější.
Pro někoho to je čitelné, najde to rovnou, protože cítí stejně, je podobně naladěn. A někdo vůbec ne. Naposledy jsem kreslila mapy, takové poloabstraktní záznamy událostí, které se mi přihodily. Částečně jsou tam ta místa a cesty a v nich jsou zakomponované i příběhy, pocity. Těžko se mi to popisuje. Hodně kreslím v dílně na chalupě. To stavení stojí v místě, kde končí silnice a krajina se láme do Křivoklátských lesů. A potom se mi do grafik hodně dostává příroda, aniž bych chtěla.

Děláš si skicy?
Většinou kreslím rovnou na kámen.

Máš jasnou představu o výsledku, nebo představa se tvoří v průběhu práce a může se měnit?
Ne, nemám jasnou představu, mne kámen vede, a do poslední chvíle nevím, co se na něm bude dít. O barvách, to se přiznám, se mi i zdá, někdy se probudím, v hlavě tu barvu přesně mám a letím ji namíchat. Právě to dobrodružství mne na tom baví.

Za černobílou litografii Krajina s jezerem jsi v roce 2012 dostala cenu Grafika roku. Co to pro Tebe znamenalo?
Měla jsem radost a hodně mne to překvapilo.
Každý rok, až na dva roky, kdy se mi narodily děti, dávám pravidelně na Grafiku roku jednu věc. A většinou tisk, který pokládám za nejdotaženější. Vždycky tam bylo víc barev a měla jsem dojem, že je to ta nejlepší věc, kterou jsem za rok udělala.  Letos jsem odevzdala grafiku, kterou jsem původně ani nechtěla někde ukazovat. Zasáhl mě silně jeden text, básnička. Dokreslila jsem to někdy k ránu, vytiskla  v nákladu 2 výtisků a  na chalupě nechala. Jednou za čas se tam s kamarády litografy a zároveň učiteli sejdeme, přejdeme kopce a něco vytiskneme. A jim se ta grafika líbila. Tak mne napadlo ji vytáhnout a dát na Grafiku roku. A takhle to dopadlo. 

Povzbudilo Tě to?
Potěšilo. Velkou radost měli z toho ocenění i moji rodiče.

Jak lze skloubit roli matky s rolí pedagožky a grafičky?
Dobře se to doplňuje. To, že se mi narodily děti mi přineslo mnoho zážitků a z nich také čerpám. Každopádně pracuji, když děti spí. V noci se dobře tiskne. A mám podporu ve své mamince. Když je potřeba, pomáhá mi.

Jak ses k výtvarnému umění dostala? Měla jsi jako dítě podporu v rodině?
Rodiče jsou muzikanti, tatínek miloval výtvarné umění, sbíral grafiku, takže jsem to doma viděla. Vyrůstala jsem v kultivovaném prostředí, kde se hodně četlo. Říkalo se, že můj táta hezky kreslil, a opravdu hezky kreslil, mám jeho kresbičku. Rodiče mne podporovali.

Co ovlivňuje Tvůj výtvarný projev? Čemu věříš?
Je strašně důležité, aby byl člověk pravdivý, aby nelhal sám sobě. Aby věci dělal, jak nejlíp umí. Aby se nevyhýbal tomu, čeho se bojí.

Jak proběhla u Tebe proměna realistické kresby v tu abstraktní?
Prošla jsem studiem, vím něco o barvách, o kompozici.  V podstatě se moje kresba utvářela přes realistickou kresbu, přes ilustrace, k intuitivní kresbě. Je to intuitivní záležitost. Možná  přes nějakou znakovou kresbu. Vzpomínám na úkol od pana Šalamouna, měli jsme v zadání znakovou kresbu a já jsem dělala světce, jen ve znacích. A taky se mi tehdy něco změnilo v životě, některé představy a iluze vzaly za své. Pochopila jsem, jsem že to, co se mi děje, mohu zachytit nejlépe abstraktní kresbou, přímým zachycením toho zážitku, toho pocitu, vůně.

Myslíš, že se k realistické kresbě můžeš vrátit nebo ji dělat paralelně s tou abstraktní?
Pro mne je důležité, že to umím. Myslím, že i na abstraktní kresbě je poznat, zda člověk umí kreslit. Cítila jsem potřebu realistickou kresbu zvládnout. A tak jsem se jí na škole poctivě 4 roky věnovala, kreslili jsme velké figury, hodně mě to bavilo. Teprve potom jsem si troufla na abstrakci...

Děkuji za rozhovor
Alena Laufrová



                         


Kamenostisky Jany Hubatkové (shora zleva):Bez názvu; Ke Kameni; Konec října; Krajina s jezerem; Vzdálená spojení; dole zleva: Déšť; Míjení; Vítr; © J. Hubatková 

Jana Hubatková N 16. 10. 1970, Praha. VZ 1985-89 SOŠV V. Hollara, Praha; 1989-97 VŠUP Praha, Ateliér Ilustrace a grafika (J. Šalamoun). P Od 1997 odb. asistentka, litografická dílna VŠUP Praha. Věnuje se ilustraci a litografii. O 1997 Cena rektora VŠUP za diplomovou práci; 1997 2. místo, Nejkrásnější české knihy, PNP Praha; Grafika roku: 2001 Cena společnosti Mattoni Watercolours (kat. A); 2004 čestné uznání (kat. B); 2007 čestné uznání (kat. B); 2012 S cena v kat. A.