Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Jiří Samek – GRAFIKA

 

             
 

Rainer Maria Rilke:
 I malá zahrada má velkou moc.

Jiří Samek – GRAFIKA
 Galerie moderního umění v Hradci Králové
 21.2. – 2.6.2013

    Galerie moderního umění připravila výstavu grafika Jiřího Samka, který svým významem výrazně přesahuje východočeský region. Výčet získaných tuzemských a mezinárodních cen je úctyhodný. Jeho technika je objevná, aniž by popírala grafickou tradici. Přesto se jeho tvorba dá popsat jedním dnes už vzácným slovem : pokorná. A i přes tuto zjevnou pokoru autora před tradicí a světem prožívané reality, technika je revoluční. Grafik se prolomil do matérie a vstoupil do další prostorové dimenze. Od tradičního linorytu konvertoval k hlubotiskové technice. Výrazným poznávacím znakem jsou plastické výstupky, dokonale formulované tvary a pocit bezčasí či spíše nadčasovosti. Body na grafických listech jsou tak trochu jako horolezecké úchyty pro naše vnímání. Chemik by mohl tyto přesně lokalizované tečky, z nichž Jiří Samek buduje tvar, považovat za molekuly, filozof za monády. 
    Z hlediska techniky jde o tisk z hloubky, jehož materiálem není kov a původcem tenký ostrý hrot, ale linoleum a adekvátně robustní rydla. Přesně cílené vrypy dělají z ochozeného lina matrici, která by mohla být vhodná i pro slepotisk. Jiří Samek vyryté prohlubně používá jako  lůžko pro speciálně míchanou barvu. Výsledný grafický list je reliéfní, téměř jako by byl malovaný. Možná že už nejde o grafiku, ale o tištěný či odlévaný reliéf. Rýhy, čáry a škrábance starého ošoupaného PVC vytvářejí náhodné, ale velmi existenciálně laděné pozadí pro tvary vystavěné na základě malých i větších teček a bodů. Na rozdíl od pointilistických maleb (kde se malé body objevily poprvé), na Samkově hlubotisku z lina neuvidíme většinou skvrnu barevnou, ale buď bílou nebo černou. Barvy jsou užity velmi střídmě a účelně. Frekvence užití barevného akcentu je kolísavá a možná patří ke znakům, které oddělují jednotlivá autorská období.



       



    S linem začal Samek cíleně pracovat roku 1979, hlubotiskovou se technika stala v první části osmdesátých let. Barva se výrazněji objevila s rokem 1990, v tomto případě vstup barvy působí trochu jako metafora pro změnu politického uspořádání země. V letech 1996 – 2002 zažíval skrze grafiku čistě bílá období. Barvy se opět vracejí na kukuřičných klasech po roce 2005 a v zasněžených autech z roku 2011. V této době souvisí jednoznačně s užitými motivy. Vykročení z přísně černobílé prezentace by mohlo být chápáno i jako pop-art, ale grafikova tvorba nebyla nikdy tak striktně nebarevná, jak ho představovaly kurátorské výběry předchozích výstav. Vždyť barevný je Šátek i Pazourky z let 1985 – 86.
    Samkova grafika není literární, není založena na slovu, pojmu, ale na obrazu, na vidění. Důležitým slovem pro tuto výstavu je vidění a vnímání. To, co před sebou vidíme, závisí na způsobu, jak vnímáme okolní svět, realitu, věci, které nás obklopují. Podobným tématem se zabývali umělci magického realismu, civilismu, malíři a básníci ze Skupiny 42. Už Walt Whitman psal ve Stéblech, jak vcházeje do zahrady světa - bloumá, otálí a pozoruje čepel letní trávy. V souvislosti se Samkovými grafikami se mluví o poetizaci. Ale všimněme si, jak přesné tvary patníků i kukuřic jsou. Není v nich žádná nadsázka, v základním minimalistickém tvaru vlastně ani žádná lyrizace. Prostě jsou a v tom je krása. Nabízí se otázka, jestli pozorování ovlivňuje skutečnost. Věda po tom pátrá už prakticky sto let. Také prostřednictvím myšlenkového experimentu zvaného Schrödingerova kočka. Když zavřete kočku do kufru s kyanidem, bude mrtvá nebo živá ? To se nedozvíte, dokud se nepodíváte. Ale tím můžete změnu stavu kočky spustit. Vidět znamená uvést do pohybu ještě neviditelnou realitu. Pozorujeme-li zasněženou krajinu a jablka na míse, je to skutečnost, která se nám otvírá, ukazuje se naší vstřícně naladěné mysli. Možná by bez našeho pohledu zůstala uzavřená zákrutem nějaké jiné dimenze a odehrávala by se na zcela jiné úrovni. Podle všeho tím, že se díváme a vidíme, stvrzujeme existenci věcí okolo sebe. 
    Už Mark Rothko se zabýval otázkou, co se děje s obrazy, když se v galerii zhasne a lidé odejdou. Byl přesvědčen, že barvy a tvary mají svůj tajný soukromý život. Ale dozajista mají soukromý život stébla, patníky, stromky a rostliny v květináčích a osamělé kvetoucí keře. Ony se až podezřele podobají člověku.
Převládajícím dojmem ze Samkových grafických listů je existence mlčenlivého meditativního světa. Někdy v sobě obsahuje latentně apokalyptický pocit opuštěnosti. Po konci osmdesátých let autor opustil zobrazení osoby, setkáváme se tu pouze s věcmi, jež člověk vyrobil, či používal. Z postavy – pokud vůbec, zbyl jen občasný stín. Proto můžeme Samkovy náměty považovat za zátiší.
    V zátiší je uložena hmotná i nehmotná stránka lidského bytí. Stůl, bodlák i fíkus jsou součástí interiéru, lidského prostoru, který označujeme slovem domov. Ale naším domovem je i venkovní krajina, země, v níž žijeme. O člověku promlouvají nejen věci, které položil na svůj stůl, ale i ty, které zanechal v krajině: zasněžené konstrukce, barely na vodu, květináče, vlnolam. Jsme součástí světa, který obýváme.



     



    Zátiší dává prostor pro hamletovské tázání po důvodu a smyslu bytí. Zátiší je scéna pro náš příběh, pro soukromé vyprávění, které ale může nést znepokojivé rysy obecnosti. Zátiší jako žánr a fenomén má hodně společného s fotografií, ta také zastavuje čas. Čas zátiší se jeví jako věčně se obnovující, jakoby zamrzlý v jediném vjemu oka. 
    Samkova zátiší se nedají charakterizovat prostřednictvím pojmu francouzského dějepisu umění nature morte, ale spíše souvisejí s anglickým termínem pro totéž still life a německým stilleben. Oboje shodně nevypovídá o smrti přírody, ale o klidném životě, klidožití. Přesto si zátiší vždy uvědomuje plynutí času, křehkost a pomíjivost života a vede nás ke vnímání tichého života věcí. 
    Krajiny i zátiší spojujeme s během ročních období, což je něco, co civilizaci i umění v posledních letech uniká. I v tom je Jiří Samek výjimečný. Podle jablek, kukuřice nebo sněhu poznáme, v jaké roční době grafický list vznikl. Můžeme vnímat podzim, zimu a léto v jejich časovosti. Sníh a bílá barva jsou pro nás jedno a totéž, sníh každé ráno vyčistí svět. Ale pro umělce je to téma velmi delikátní, vyjádřit svět bílou barvou je mistrovský úkol. Už od Jamese McNeila Whistlera.
    Filozof Miroslav Petříček nazval jednu svou knihu Znaky každodennosti. V eseji Všední a sváteční píše o tom, jak tajně jako filmová hvězda stárne den a že Věci mají smysl jen tehdy, vidíme-li je současně jako všední i sváteční. Pokud je dokážeme vidět s vědomím toho rozdílu. A zároveň v jednotě obojího. Smysl světa tkví v této paradoxní jednotě : ve všedním, které je zároveň sváteční. Jemné, sotva patrné grafické listy za sklem nám můžou otevřít to nejdůležitější, smysl.
   Ve spojitosti s krajinou a zátiším u Jiřího Samka si snadno můžeme vzpomenout na Cézannovy obrazy. Rainer Maria Rilke o otci moderní malby v jednom dopise napsal: Za cíl své nejvnitřnější práce si vytkl přesvědčivost, zvěcnění, skutečnost vystupňovanou vlastním prožitkem předmětu k nezničitelnosti.
    Přesvědčivost, zvěcnění a skutečnost vystupňovaná prožitkem souhlasí. Nezničitelnost předmětu je ovšem pouze záležitostí umění, v něm zůstávají zasněžené větve věčné. Přesto poukazují ke křehkosti světa skutečného. Obsahují v sobě tušený apel či spíše obavu, vědomí konečnosti epoch a jejich znaků.
    Pokud bychom chtěli Samkovy náměty typologicky analyzovat, všimli bychom si několika opakujících se základních obrazů. V rané práci hrálo důležitou scénografickou roli světlo. Vykružovalo významná místa v temnotě, stín pod stromem, postavu uprostřed chumelenice, lidskou přítomnost u okna ve sluneční záři či kužel moci pouliční lampy. 
    Voda musí být uzavřena, jinak by odtekla. Voda je v tibetské mystice písmenem duševního klidu. U Samka nejsou řeky, protože ty přinášejí pohyb a změnu a tento svět je klidné univerzum bazénů, opuštěných koupališť a starých plechových barelů s dešťovou vodou. Stačí závan večerního větru a voda, jež umlkla, k nám znovu promluví. Velmi často jsou zobrazeny rostliny – kukuřice, bodláky, slunečnice, stromky, ale od nich už není daleko ke květináčům a patníkům. Mezi tématy vody a rostlin jsou nápadná často se objevující ohrazená místa. Znamenají jak touhu po bezpečí ve vlastním prostoru, tak přehradu mezi já a světem, druh uvěznění. Kolik ohrad na Samkových grafikách míjíme, kolik koupališť, bazénů, zídek… Malými ohrádkami jsou květináče, místa pro ochočenou přírodu, která respektuje civilizaci. Mezi prostupné i neprostupné ohrady patří i patníky vymezující dráhu pohybu. Ne náhodou stojí daleko od sebe a kácejí se.
    S tématem budov - kovových konstrukcí, užitných staveb, seníků, garáží, majáků  souvisí průchody a průzory. Vidíme okna, dveře, brány do dalších světů, do času baroka v klášterech, do našeho vlastního vědomí. Po schodech můžeme vystoupat ke světlu, necháváme se vést skutečnou Via lucis, cestou světla. Průchody procházejí temnými parky, blízko moře, jehož živelná síla  sotva prozařuje za zídkou. 



                   



    Postavy jsou jen na časných grafikách – ale jsou to lidé ? Možná to jsou jen vzpomínky, snové přeludy, dávná přítomnost. Sníh dokáže vyčistit zemi, celý svět najednou vypadá bílý a jakoby nově narozený. Chumelí na střechy a na stromy, někdy na auta. Sníh přepisuje civilizaci na svět, který pro nás znovu začíná, ve němž můžeme zanechat své stopy. Zachumelené barokní kláštery nejsou truchlivé, sníh je odraz mraků, které pluly nad vodami a teď se usadily na zahradě, v trávě, ve větvích stromů a mezi skleníky. Na Samkových grafikách nebývá horký chvějící se vzduch, spíš ledově horský, jasný nebo vlhce podzimní s trochou smutku po létě. Ale vždycky cítíme na kůži zpřítomnění.
    Autor nachází okamžik, kdy se celé tělo hledícího stává krystalem vědomí a kdy se skrze zrak stáváme znovu celkem, nikoli částmi. Když Jan Kapusta o Samkově práci napsal, že jeho grafika je jako stojatá voda, měl tím na mysli, že udržuje atmosféru. Její krása spočívá v alternativě k našemu světu, ke světu blikajících obrazovek a řvavých reklam. Není tu žádný karneval významů, ale přirozená skutečnost. To co je tu každodenní, je zároveň i sváteční, je to svébytné retro nové věcnosti dvacátých let a magického realismu.

    Můžeme si všimnout blízkosti s metafyzickou malbou Giorgia de Chirica a zátišími Giorgia Morandiho. Z českých umělců hrála jistě roli grafická objevnost díla Marie Blabolilové nebo Aleny Kučerové. Samkem používaný rastr se výrazně liší od impresionistů, pointilistů i konstruktivistů. Podobný pocit zpřítomnění skrze lokální body nalezneme v malbě Otakara Slavíka.
    Autor nezachycuje jen předměty, dává vidět i vztahy, které jim propůjčují život a význam. Samek se pohybuje v prostoru, kde stejně jako může být Wolkerova schránka podivuhodnou modrou květinou, pazourek může souviset s kubistickým viděním a surreálným prostorem. Keř díky rozkvetlým bílým květům připomíná hlavu arcimboldovské bytosti. Nakloněný kmen upomene český surrealismus a skupinu RA. Šátek lze vidět v podobě barevně tepajícího srdce a křeslo jako mnohanohou příšeru asi jako bedna z myslícího hruškovníku na Zeměploše Terryho Pratchetta. 
    Grafik Jiří Samek umí dát svítivost obyčejným věcem. Jeho tématem je svět sám o sobě, prostřednictvím tisků z hloubky ho vnímáme jako bdělý sen a časový krystal. Kdy věci na které si nevzpomeneš, napovídají o věcech, které nemůžeš zapomenout…  jak zní verš Toma Waitse. Člověk už obývá celou planetu, kterou poznačil svými cestami, věcmi a transformací přírody do racionalizovaných konstrukcí. K dojmu zklidnění přispívá vylidnění: čistý a jasný prostor umožňuje přejmout odpovědnost za svět. Zklidňuje také napadaný sníh, který dělá ze smradlavých aut dětská autíčka na hraní.
    Grafik Jiří Samek se narodil 2.ledna 1955 v Náchodě. Kromě vojenské služby tento kraj neopustil. Žil v Hronově, studoval na broumovském gymnáziu, pracoval v náchodské galerii a od roku 1987 se z oken dívá na barokní klášter benediktinů v Polici nad Metují.
Martina Vítková

 

         

Obr. zleva odshora: Postava u okna, 1978; Kmen, 1989; Kvetoucí keř, 1993; Pazourky, 1986; Ptáci nad střechou, 1995; Tři patníky, 2005; Parkoviště, 2011; Šátek, 1986; Pytel kukuřice, 2007; Vchod do kláštera, 2006; © J. Samek; dole: pohled do výstavy

 


Vydáno: 16.04.2013