Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Rozhovor s Ladislavem Kuklíkem

 

                  

ROZHOVOR S LADISLAVEM KUKLÍKEM

Je pro Tebe Tvá žena nejbližším, nejdostupnějším modelem, a proto se aktu celý život věnuješ nebo už od počátku, tedy po studiích, to bylo Tvým záměrem?

Asi to bylo po studiích. Jak mne znáš, tak mne vždycky ženský zajímaly, a ten námět mě zajímal dávno. Za prvé jsem vedle sebe pěknou ženskou měl a pak mám rád tvary a kresbu. Pořád se v ní dá něco najít, pořád je to jiný. Zpočátku jsem dělal i nějaký krajiny, ale ty mě po čase přestaly zajímat. Pár jsem jich udělal, jako doprovod nebo pozadí. Ale teď mně to nic neříká. Jak stárnu, tak se to mění.

Co (v aktu) hledáš a dá se v Tvém případě ještě něco nového objevit, kromě technických fines?

No, to je právě to. Už jsem asi starej a moc toho asi neobjevím. (Smích). Ale určitě v tý kresbe se dá jít dál. Mám doma krásný knížky fotografií žen, teď jsem se na ně díval, je to nepřeberné množství zajímavých fotek, ale mně to stejně nic neříká. Nikdy jsem nedělal podle hotových fotek, vždycky jsem si fotil sám, a proto mne to bavilo. Mne vzrušuje na kresbě, že ji nedělám jen zpaměti. Mám rád detail.

Ty jsi bytostný realista. Zajímá Tě tedy především forma? Je pro Tebe ženské tělo tajemstvím? Hledáš něco „za tělem“?

To nevím. Určitě jsem přecitlivělej. Proto mi nejspíš František Dvořák, který byl tady na výstavě, řekl, že to má poezii. Jde to prostě ze mne. Mám rád měkkost, intimitu, nebaví mě taková ta sochařská tvrdost a ostrost. Aby to bylo něžný, i když někdy expresivní. Baví mne nacházet v tom těle něco tajuplnýho.

Nevidím v Tvých grafikách, kresbách a pastelech rozdílu mezi gepardem v běhu a svlékající se ženou. Vnímáš nějakou spojitost mezi ženou a divokou šelmou?

Není v tom spojitost. A rozdíl je v tom velkej. Zvířata si dělám v pohodě, to je legrace, to je pro mne uvolnění. A žena je trápení. (Smích).

Jak pracuješ na desce? Kreslíš na ni rovnou nebo máš přípravnou kresbu?

Většinou vycházím z kresby. Dělám si takový jakoby scénář. Protože některý grafiky jsou komplikovaný, a když bych při práci na něco zapomněl, tak už se to vrátit nedá. Jedno navazuje na druhé. Víš, co myslím?

Já mám úplně jiný postup, až během práce se mi ukazuje, co a jak.

Když chci udělat třeba reliéfní lept a neudělám ho, zapomenu na to, tak se už potom do toho stejnýho místa nedostanu. Vycházím z kresby, ale ne každá kresba to unese.

Někdy mi přijde, že kresba stačí a není třeba ji  grafikou zmnožovat...

Když zjistím, že mě bude zajímat tu kresbu do plechu udělat, tak tomu ten čas věnuju a udělám to. Upřímně řečeno, grafika už mne tolik nebaví, radši bych jenom kreslil.

Máš to hodně technicky náročné...

Při grafice se tolik neuvolním, příliš mě ta technika svazuje náročností.
Jsem rád, když grafika dopadne jinak než kresba, z které jsem vycházel. Kopírovat kresbu je nesmysl, tužku nikdy nenahradíš...

Součástí Tvých kompozic jsou často jakési arabesky. Jsou to ženské křivky ve zkratce. V téměř každé linii, která narušuje klidnou plochu Tvých děl je zárodek siluety ženské figury...

Tak to je, to je tou vykreslenou rukou. Opravdu si myslím, že v kresbě už lepší nebudu. Ženskou nakreslím zpaměti.

Mám pár Tvých prastarých ilustrací Kafky, ještě z dob studíí na Umprum, plných existenciálního ponoru. Není ztvárňování ženského těla jakýmsi útěkem k jistotě?

To nevím, tak jsem to nezamejšlel. Prostě mě ilustrace jako taková přestala zajímat. Tenkrát mě to bavilo, ale už dávno myslím jinak. Možná je to trochu škoda.

Sleduješ současné výstavy?

Fantastická výstava je teď výstava Stanislava Kolíbala na Hradě. Zvláště ty věci staršího typu, sedmdesátá léta, to mne oslovuje. Dokázal toho udělat neuvěřitelně moc. A doteď pracuje. Považuji ho za nejlepšího současnýho českýho výtvarníka.

Takže k nefigurativnímu umění máš vztah...

Mám. Ale když se snažím sám udělat něco abstraktně, tak mi to nejde, je to plochý.

To se musí cítit, nedá se o to snažit.

Já se snažím o pozadí, o abstraktní plochu, ale vždycky mi tam chybí nějaký děj. Abstraktní pro mne znamená dekorativní.

Pro mne abstrahování znamená dojít až na dřeň. Řečeno je jen to, co řečeno být musí...

Já si to tak úplně nemyslím. Mnohdy je abstrakce útěkem z realismu. Ale proč od něj utíkat. Celá staletí se tak dělalo...

To ale není argument

Není, ale stejně mi připadá, že celej svět od realismu utíká. A když vidím ty mladý, jsou to samý plochy, stereotyp. Nevím, jestli k tomu za pár let studia takhle došli. Chápu, když se k tomu dojde postupně, jako u Kolíbala. Taky začínal realisticky, to jsou krásný věci. Nevidím v tom vrchol, že by abstraktní umění bylo lepší než realismus. 

Já nestavím realismus proti abstrakci. Já to nesrovnávám...

Musí se to umět. Někdo to tak cítí, já to necítím.
Víš, když někdo umí dobře kreslit, tak se mu od toho těžko utíká...

Jak ses dostal ke grafice a výtvarnému umění vůbec, kdo Tě nasměroval?

Tatínek si v neděli vyndal štafličky a maloval si pro sebe, relaxoval. Já jsem kreslil od malička a on i máma mne v tom podporovali. Táta nechtěl, abych byl zámečník nebo něco podobnýho, věděl co to obnáší. Já jsem se rozhodoval jestli půjdu studovat zvířata nebo půjdu na umprum. Udělal jsem zkoušku do zoologický a potom i na střední umprum. Táta mi poradil, jak se rozhodnout. První grafiku jsem udělal v 16 letech. Byl to krotitel se lvem. Hodně se to podobalo Františkovi Tichému, i když jsem ho vůbec neznal. Na vysokou mě poprvé nevzali, tak jsem šel na vojnu. Na vojně jsem pořád kreslil a leptal a v lednu, po čtyřech měsících vojny, jsem se podruhé na školu dostal. Ale z vojny mě nepustili, ještě rok a půl jsem tam musel zůstat.

Jak Tě ovlivnilo studium na střední a hlavně na vysoké škole?

Zásadně. Mám rád Sklenářovy obrazy, jsou citlivý, líbí se mi jeho ornament, kaligrafie. Taky se ji někdy snažím dělat, v kresbě, jen tak lehce.

Patříš do Sklenářovy školy, jak vzpomínáš na pana profesora...

Jedině dobře. Pouze mne dodnes mrzí jedna scéna, co se stala, když jsme ho pozvali do vinárny na Malé Straně a potom jsme nebyli schopni se domluvit o tom, kdo to zaplatí. Nakonec jsme to nějak zaplatili, ale byla to šílená ostuda.
A taky na škole byl samozřejmě Jirka Anderle, nejdřív ho to učení bavilo, byl do toho zapálenej, ale pak ho to časem přešlo. Viděl asi, že to omezuje jeho výkonnost. Pamatuji si, že občas, když se mu něco mýho líbilo, tak za mnou přišel a ptal se, jak dlouho denně kreslím. Vážil jsem si ho, opravdu nás k tý grafice vedl. Věnoval tomu plno času, podstatně víc než Sklenář. Ten nás nechal malovat. A taky při konzultacích občas něco řekl.

Krása ženského těla...a co duše?

Nad duší moc neuvažuju. Když kreslím Míšu, tak tam určitě něco je, ale mně jde především o kresbu.

A co obsah, nějaké sdělení?

Já nevím, tím se nezabývám. Jde mi o to, aby ta kresba byla zajímavá. A něčím nová. Teď mě baví černobílá kresba, barevný mě přestaly zajímat. Chci to dělat jednoduše, neupovídat to.

Uvědomuješ si, že žena je také bytost, která cítí, něco prožívá?

O tom neuvažuji, kreslím a maluju tak jak mi to jde.

Je erotika tématem, které Tě zajímá?

Ne, vůbec. Doma mám plno knížek a mě ty realistický erotický kresby nic neříkají. Můžu v nich stěží najít nějaký motiv, kterej by mne zaujal. Musí to jít ze mne, ne z knížky. Stejně si to musím nakreslit sám, byl by to podraz, kdybych to převzal. Musí mne to oslovit.

Myslíš, že bys ještě mohl najít nějaké nové téma?

Nevím, třeba k tomu dojdu. Myslím ale, že v aktu je pořád velkej fond možností. Udělat jen pár linií, jednoduše, čistě, elegantně. Hodně o tý svý práci přemejšlim. Teď se snažím vymýšlet něco novýho, ale jsem po výstavě unavenej.

No a například Matisse a jeho kresby aktů, líbí se Ti?

Spíš se mi líbí Picasso, ty jeho ranější portréty, i třeba Degas. Jako mladej jsem měl rád Lautreca. Například Chagall mně moc neříká, to říká Míše. Ty jeho figurky bych udělal víc realisticky.

... Tebe to nepustí, chceš to mít dokonalé. Deformaci si prostě nedovolíš...

Asi to mám v povaze. Teď realismus nikoho nezajímá. To už je přežitý. Teď, když si někdo koupí plátno 2 x 3 metry a nafláká tam barvu, tak to je zajímavý. Čím větší plátno, tím lepší. Neuměj prostě kreslit. Figury nemaj proporce.

Ty jsi tím realismem hrozně spoutaný. Mně je fuk, když figura není v proporcích. Důležité je, když má výraz, cítím v tom záměr.
Čím je pro Tebe rodinné zázemí?

Rodina je pro mne teď nejvíc. Míša je pro mne obrovskou podporou.

Měl jsi jiné modelky než svoji ženu?

...občas mně taky v hlavě pracuje moje fantasie.

A co žena nehezká, co s ní?

Má smůlu. (Smích).

Tedy oslava ženy ano, ale jen té mladé, hezké a přitažlivé...

Ne, tak ne. Jde o to, aby ta žena byla zajímavá.

Zřejmě  hraje pro Tebe zásadní roli, že kreslíš někoho, ke komu máš hluboký vztah. Možná, že jsme na to přišli. Oklikou se nakonec
k té duši dostáváme. A chceš říci něco na závěr?

Doufám, že se budu ještě vyvíjet a pokud mi zdraví bude sloužit, tak pevně věřím, že ještě něco udělám.

Děkuji za rozhovor.


Kuklík Ladislav 
nar. 1. 8. 1947 v Praze; 1962-1966 – Střední uměleckoprům. škola v Praze; 1968-1974 – VŠUP v Praze (prof. J. Trnka a Z. Sklenář). Od r. 1976 realizoval přes 70 autorských výstav doma i v zahraničí a účastnil se řady kolektivních výstav a bienále s mezinárodní účastí.
Ceny: 1978 – Diplom a medaile, Sopoty 78; 1984 – Medaile – Art centrum; 1986 – Audience public award, Tuzla, 4. International exhibition of portrait; 1993 – 2. cena – Exlibris, Jičín; 1997 – Čestný diplom, Chamaliers (Francie), triennale petit format; 1998 – Cena diváka, Grafika roku 1997.

Obr. uprostře nahoře: Tři grácie, lept a akvatitna, 60x50, 2011; obr. dole: folie - Gepard;  © Ladislav Kuklík



 

 


Vydáno: 13.11.2012