Před rokem se v rámci  Tvého životního jubilea konala v Alternativě, Kulturním institutu Zlín výstava Tvých grafik a kreseb s názvem Ohlédnutí. Byla to dobrá příležitost  zamyslet se nad svojí tvorbou...

Je pravda, když vidíš práce v celku vedle sebe, řekneš si, že by se dalo ještě leccos doplnit. Rozšířit tu řadu o to, co je zatím jen ve skicách. Motivuje to k další práci.
 
A člověka to taky nějak nabije, ne?

To je fakt. Aspoň na chvilku.

Nevím, jestli si to dobře pamatuji, ale  zásadním krokem směrem k Tvé budoucí profesi byla návštěva Prahy s Tvojí učitelkou výtvarky, když jsi končila základní školu. Jak to vlastně bylo?

Ano, Markéta, to byla moje milovaná učitelka na výtvarku, která mne hodně ovlivnila. Viděla, že mne to baví, že mám snad talent, jak říkala, a půjčovala mi knížky o umění.

Ty jsi umělecké zázemí neměla...

Ne, neměla, i když vím, že dva moji strýčci byli údajně výtvarně šikovní a něco amatérsky tvořili.

Jak to bylo s těmi vypůjčenými knížkami?

Byly to životopisy umělců, a tak jsem si řekla, aha, tak takhle nějak... (smích). No a když jsem se rozmýšlela, co po základce dál, protože v Ústí byla možnost jít na zdrávku nebo na gympl, tak Markéta mi právě řekla, že v Praze jsou dvě umělecké střední školy - Hollarka a Uměleckoprůmyslová na Žižkově. Tak jsem se tam potom jela s rodiči podívat, udělala jsem talentovky, a navštěvovala pak Hollarku.  S tou kantorkou jsem se ještě stýkala, cítila jakousi zodpovědnost, protože mě někam nasměrovala. Byla moc fajn, a ještě když jsem studovala na Umprum, tak jsme se vídaly.

A jak to bylo dál, jak ses dostala ke grafice a na Umprum?

Na Hollarce jsem už trochu zjistila co a jak, nebylo to studium oborové, ale všeobecné. Vyzkoušeli jsme si tam všechno možné. Mne zajímala nejvíc grafika a ilustrace, měla jsem pocit, že to je směr, který by mne těšil.

A dostala ses po vysoké škole nakonec k ilustraci?

Ve Zlíně ty možnosti jako v Praze nebyly, měla jsem malé děti. Dělala jsem nějaké kresby do časopisů a novin, ilustrovala několik sbírek poesie, potom novoročenky atd., ale opravdu k ilustraci ve větší míře jsem se  nedostala.

Vraťme se ještě do školy, za panem profesorem Sklenářem, za těmi šesti lety, které jsme tam prožily.

Sklenář byl nejen osobnost, ale taky člověk člověčí. Neměla jsem k němu jen takovou tu studenou úctu...

Vy jste měli spolu hezký vztah, to já jsem se ho po dobu studií bála...

Já vůbec. S tím jsem neměla problém. Byla jsem takový otevřený typ. Hlásila jsem se na Umprum původně k Trnkovi, ale ten zemřel, a Sklenář převzal jeho ateliér. Vlastně jsem Sklenářovu tvorbu moc neznala. No a náhodou, když jsem celá vyplašená šla s deskami ještě před přijímačkami po škole, abych věděla, jak to tam chodí, tak jsem na chodbě potkala takového strejdu. To jsem samozřejmě nevěděla, že to je pan profesor (smích). Tak jsem se ho ptala, kde najdu ateliér profesora Sklenáře...

Jak na něj vzpomínáš?

Vzpomínek i historek je hodně. Líbilo se mi, že byl ohromně lidskej a tolerantní, dokázal v tom ateliéru přijmout vice způsobů projevu. Nebyl to ateliér jako ty ostatní, které často nesly stopu toho nebo onoho profesora. Spíš by se dalo mluvit o vlivu Anderleho na některé lidi. Musím říct, že Sklenářovy práce mi byly bližší, než ty Anderlovy. Myslím si, že jsem celkem nebyla špatný kreslíř, ale ta detailní kresebná poloha, ta mi neseděla. Spíš jsem tíhla k symbolům a oceňovala jsem kultivovanou barevnost pana profesora.

To mne nenapadlo, první se zmiňuješ o vlivu barevnosti  Sklenářova díla.

Ano, uměřená kultivovaná barevnost.

Když jsme se spolu zamýšlely nad  úvodním slovem k  Tvé poslední velké výstavě v Alternativě,  jasně vyplynulo, že základními tématy v Tvé tvorbě, zjednodušeně řečeno, jsou Krajina, Starý zákon, Figura a Ruce. Jak ses dostala ke Starému zákonu a k židovství vůbec?

Zajímalo mne to již na střední škole. Měla jsem jednu kamarádku, která měla tetu v Židovském muzeu. Bylo to pro mne něco zcela nového, magického. Tehdy, to ještě nebylo muzeum takovou turistickou záležitostí, jsme se tam často procházely, i na hřbitově. Chtěly jsme hledat Golema, bylo to plné tajemství. Pro mne vůbec Praha znamenala prudkou změnu. Do svých patnácti let jsem žila v Ústí idylickým nekomplikovaným způsobem a najednou jsem se octla sama ve velkoměstě. Bylo tam pro mne mnoho nového a zajímavého. Zkoušela jsem se i učit hebrejštinu. Tenkrát to bylo úplně nepraktické, úplně mimo, a to mne bavilo.

Zájem Tě  neopustil dodnes.

Ta kultura mne stále přitahuje. Je v ní hledání, filosofie, něco navíc. Témata ve Starém zákoně nejsou jednoznačná, je v nich plno rozporů, nakonec k nim existuje plno různých komentářů. Je to syrovější než Nový zákon. Je to téma výtvarně zpracovávané mnoha umělci od nepaměti. Chtěla bych to dělat nějak jinak. Je to vlastně trochu protimluv, protože
židovské umění nezobrazuje. Chci zobrazovat, co by se zobrazovat nemělo. Je to ve mně jakási vzdorovací, ještě pubertální tendence (smích). Nějak mne ta témata dráždí...

Co se týče Tvých krajin, myslíš, že pro jejich ztvárnění bylo a je pro Tebe zásadní  pobývání na Liptálských pasekách na Vsetínsku? Jezdíváš tam více jak třicet let s rodinou na chalupu...

Myslím, že ne. Vztah ke krajině jsem měla již doma v Ústí. Tam ta krajina byla jiná, měla něco v sobě zvláštního. Třeba  haldy z povrchových dolů nebo opramy (vytěžené doly zaplavené vodou). Ploty, roury. Kreslila jsem si to. Byla to krajina dotčená civiliací, suchá. Nikdy mne nefascinovala krajina idylická. Vždy jsem v krajině hledala jakousi geometrii nebo lidský zásah. Nešlo mi nikdy o zobrazování konkrétní krajiny, ale o struktury, linie, geometrii. Co se týče krajiny a naší chalupy, nešlo tolik o tu samotnou krajinu, ale o přírodu ve vztahu k folklóru. O lidovou píseň, v které příroda hraje velkou roli.

Folklór je také jedno z témat, které Tě s Tvým mužem, architektem a spolužákem z Umprum Janem Čančíkem, spojuje...
A jak je to s figurou?

Ta mne zajímala vždycky taky. Spíš mne zajímá jako symbol. Snažím se ji maximálně zjednodušit, jako značku.

Nakolik ovlivňuje Tvůj běžný život Tvoji tvorbu? Někdo to má jasně odděleno...

Já ne. Já to mám hodně propojeno, když něco prožívám, tak to tam je. Třeba když děti byly malé, tak jsem se zabývala dětskými motivy. Každé téma, kterým se zabývám, je na něco napojeno. Vztahy, lidová písnička, která se váže s přírodou, a kterou mám spojenou s Honzou. S věkem se to ale mění. Stačí mi teď mnohem méně. Je to tak nějak oproštěné. Užívám si věcí, které bych si dříve tak nevychutnala.

Mně už začíná stačit se jen koukat...

Co se týče tématu Ruce, ty jsou pro mne taky symbolem. Spojeným s dotekem, přítomností Boha, láskou.

Co Ti dělá v Tvé výtvarné činnosti radost ?

Když mám pocit, že se mi podařila výstava, dobře působí jako celek. Velikou radost jsem měla z výstavy, kterou jsem měla v Dánsku, přišlo hodně milých bezprostředních lidí. To jsem tady nezažila. Říká se sice, že seveřané jsou chladní, ale to tak není. Poznala jsem tam nové kamarády.
A na té poslední zlínské výstavě spousta lidí měla zájem o grafický list Rybíz. To mě potěšilo. Žádný Rybíz už mě nezbyl (smích).

Jaké máš oblíbené grafiky?

Blízcí jsou mi Jiří John, Hana Storchová, Marie Blabolilová...

Nakolik se Ti prolíná pedagogická činnost s vlastní tvorbou?
Celý život si učila na LŠU nyní ZUŠce. Vychovali jste spolu s Honzou nemálo profesionálních výtvarníků, absolventů Umprum i AVU...

Prolíná se mi to. Možná, kdybych byla jen na volné noze, měla bych užší záběr, takhle ty děti mi odhalují další možnosti. To, co já nestihnu a dělala bych ráda, ale nemám už tolik času, tak jim zadávám jako téma. S kolegy tomu úsměvně říkáme: „Malba žákem.“  Samozřejmě je to nadneseno, není možné to dělat násilím. Dávám dětem volnost, jen jim trochu pomáhám „uvidět“ a jsem často překvapena, co vzniká. Je to pro mne obohacující i uvolňující. Vidíš, že je možné všechno, v tématu i technice.

Ty teď v podstatě, až na malé formáty v hlubotisku, pracuješ v technice papírorytu...

Ano, zatím to pořád zkoumám. Nabízejí se různé možnosti, teď se zabývám možnostmi soutisku. V plechu je to přece jen náročnější. Papíroryt má své výhody. Nemá ovšem tu hloubku leptu a snese jen malé náklady, ale já jsem výtvarně dospěla k potřebě zjednodušení. Není to záležitost lenosti, prostě chci, aby ty věci nebyly komplikované. Je to jiné, než to bylo dříve.

Chtěla jsi toho tehdy říci moc...

Chtěla jsem, aby to nebylo jednoznačné a jaksi zamlžené. A teď dávám přednost jednoduchosti a čistotě projevu.

Děkuji za rozhovor.



Naděžda Čančíková, nar. 30. 3. 1951 v Ústí n. Labem. Studovala na VŠUP. Zabývá se malbou a grafikou. Samostatné výstavy (výběr): 1988 - Valašské Meziříčí, Rožnov pod Radhoštěm, Varna (Bulharsko), Varšava (Polsko); 2011- Zlín.

Obr. nahoře zleva - grafické listy N. Čančíkové: Bezinky, Dopis zimní, Dopis modrý; © Naděžda Čančíková