ROZHOVOR S MARKÉTOU KRÁLOVOU

Sedíme spolu v Galerii Hollar a díváme se na Tvé práce. Jde o kresby a grafické listy z let devadesátých až do současnosti. Kresby nejsou přípravnými skicami, ale jsou s grafikou rovnocenné.  Kdy volíš jedno či druhé médium?

Kresba je bezprostřední. Grafika dá více práce a také když zasáhneš do desky, je to nevratné. A papír nic neváží, když někam jedu, můžu ho vzít s sebou. Desky jsou na převoz náročnější. U grafiky je dlouhá prodleva, i od rozmýšlení k návrhové kresbě. U kresby stačí tužka a papír.

Zdá se mi, že Tvůj výtvarný výraz se projevuje ve dvou souběžných polohách. Jedna je založena na linii a je více ilustrativní, druhá vychází ze struktur a ploch a má širší záběr...

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Co je abstraktnější a vychází ze struktury, je možná bližší malování. Naučila jsem se přemýšlet v barvách. Struktury barvu vyžadují, i černá je barva. Linka je něco jiného, vyžaduje více koncentrace.

Možná, že v tom také hraje vliv Tvého studia ilustrace na Umprum...

Mám ráda literaturu. Od dětství hodně čtu a při tom se samozřejmě tvoří nějaká obrazová představa. Práci na ilustracích jsem měla vždy ráda.

Inspiruje Tě poezie? Někdy stačí verš a nápad se objeví...

Když se spojí představy jakoby „uložené“ z literatury s tím, co člověk vnímá a propojí se v tvar, myslím, že se může mluvit o inspiraci. Ne jen u poezie, i u beletrie. Čtu opravdu hodně.

Ještě se vrátím k barvě. Barevná škála Tvého výtvarného projevu je skromná, tlumená. Proč? V přírodě jsou i velmi živé barvy...

Pokud je to v grafice, tak barva by měla být kresebná. Může být i pestřejší.  Ale většinou se potom vrátím k barvám, s kterými jsem práci začínala. Asi jsou pro mne přijatelnější. 

A jak je to s barevností ploch?

Nejvýraznější jsou u soutisků. Tam vycházím z akvarelů, barvy na desce dělám transparentní, aby se při tisku propojily.

Při zmínce o literatuře si nemohu nevzpomenout na Tvého strýčka, historika umění a básníka PhDr. J. M. Tomeše. Ovlivnil Tě nějak? Hovořívala jsi s ním o své práci?

O práci jsme hovořili, řadu let jsem pro něj dělala novoročenky. Vycházela jsem z prostředí, které jsem důvěrně znala. Strýček si této mé práce myslím vážil. Bližší mu byly práce konkrétnější. Mou lásku k literatuře znal. Ovlivnil mne určitě, i jako osobnost i jako blízký člověk. Měla jsem ho a mám moc ráda a velmi si ho vážím, i toho, že jsem mu mohla být tak blízko.

Divák tuší v Tvých grafických víceméně abstraktních kompozicích přírodní motivy. Jsou to pro Tebe vzpomínky na konkrétní krajinu?

Nejsou, většinou vznikají jakoby skládáním motivů v čase. I proto jsem se snažila spolu s Bohoušem Holým udělat tuto výstavu v „okruzích“. Nedovedu si představit, že bych si někde sedla v plenéru a kreslila přímo, ale samozřejmě, že v člověku z krajiny zůstávají jakési obrazy, které se pak spojí do něčeho abstraktnějšího.

Ptala jsem se Tě, protože jsem si vzpomněla na Karla Malicha. Tvoří úplně abstraktní kompozice, ale jak jsem se dočetla v jeho vzpomínkách, stále v tom vidí krajinu svých rodných Holic.

Ne, u mne to tak není. U mne je to součet něčeho, co už je nějak usazené.

Inspiruješ se přírodou v širším záběru, i v detailu. Tvoje práce jsou jakési záznamy. Vzbuzují ve mně pocit, že cosi  intenzivně hledáš. Co to je?

Souvisí to asi vlastně i s tiskem variant. Hladina vody, mraky, krajiny, ale i znaky. Mám takovou velice dávnou představu, už z doby studií na Umprum. Říkávala jsem si, že potřebuji čas, abych mohla vnímat přírodu a viděla tvar. Myslím ten výtvarný. Kdyby se mi podařilo jednou vyjádřit tak, aby tam byla i proměnlivost, bylo by to asi maximum toho, co bych si přála. Takové studentské přání.

Nejde o nějaký pokus zastavit čas?

Nevím, nejsem si jista. To bych nepracovala ve variantách. Zastavení by znamenalo udělat jednu práci. Mám velice ráda Debuffeta. Měl krásnou výstavu abstraktních litografii kdysi ve Francouzském institutu. Byla jsem tam se studenty a říkala jsem jim: „To, co vidíte, není jen náhodná šmouha. Může to být olejová skvrna na louži. Je krásná, ale naprosto pomíjivá“. Jeho grafiky nebyly pokusy zastavit čas, ale jakoby zachytit tu chvilku. Nevím, jak se mi to daří. Snažit se uskutečnit tuhle představu je nadlouho, možná proto se mi náměty vrací. 

Kdy máš pocit, že se Ti práce podařila? Kdy jsi spokojena?

Většinou jsem spokojena, když je to hotové (smich). Všichni to známe, když se skončí nějaká práce, musí si člověk napřed na ni zvyknout. Hledání je podpisem pod grafikou definitivně ukončeno. Většinou se snažím něco si připravit dopředu, abych trochu věděla, jak dál.

Obě jsme žačky z ateliéru Zdeňka Sklenáře. Jak na něj vzpomínáš  a jak Tě ovlivnila studia v  jeho škole?

Mám k němu obrovskou úctu. Dokázal si vážit lidí, kteří k němu přicházeli. Měl vůči nám velikou míru tolerance. Nějaké místo mezi lidmi, která jeho škola vychovala a ovlivnila, každý z nás má. Vážil si práce, té svojí i té naší. Často, když člověk už uvažoval o tom, jestli by neměl dělat něco jiného, uměl dodat důvěru. Byl to i vliv prostředí ateliéru, protože přes různost mezi námi, včetně velkého věkového odstupu a byli jsme z různých ročníků, nás spojoval pocit sounáležitosti. Že v tom jsme všichni.

Léta učíš výtvarnou výchovu na střední škole. Vnímáš to jako ztracený čas pro svoji práci? Nebo jsou studenti pro Tebe také nějakou inspirací?

Ztracený čas to určitě není. I kdybych to brala z praktického hlediska, je to práce, která je příjemná a je placená. Poskytuje  i větší volnost pro samotnou výtvarnou profesi. Můžeš jít svou cestou a nejsi pod tlakem, že musíš živit rodinu, to je obrovský vklad. Navíc mne práce s dětmi baví, je pro mne zajímavá. A vyzkouším si věci, které bych jinak nedělala. Třeba malbu. Vyhovuje mi, že učím na gymnáziu. Mám volnost v přípravě, týká se to i dějin umění.

Jak se připravuješ na práci na desce, co tomu předchází?

Hlavně se připravuji dlouho. Začíná to malými náčrtky, hledáním formátu. Většinou jde o soutisky, tak přemýšlím, jak budou fungovat dohromady. Výborní jsou Milan a Pavel Dřímalové, stačí přijít s nátisky, rozkreslením variant a určením barevnosti. Mám desky rozdělené, spočítané a popsané. Ale bez nich bych to vůbec nezvládla. Práce trvá dlouho.

Děláš často soutisky, většinou z dvou desek. Řadíš tisky do cyklů, tvoříš varianty téhož, někdy i v rámci  jednoho listu.  Co Tě k tomu vede? Proč Ti nestačí výpověď jednotlivého listu?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale pravda je, že je to asi pro mne typické. Baví mě přemýšlení ve variantách. Obecně, vůbec, nejen ve výtvarné práci. Grafika má obrovskou přednost, varianty jsou možné, to s kresbou nejde. S tisky si můžeš hrát, zkoušet možnosti a týká se to i barevnosti. 

Co Tě nabíjí a kde bereš energii?

V poslední době ji většinou „beru“, když mám domluvený termín tisku. Naprosto jednoznačně daný.

Zřejmě využíváš  náhodných vyleptaných struktur na desce...

Určitě. Pokud jsou to větší desky, a nejsou dost čitelné, tak si je nechávám vytisknout u Dřímalů také, abych věděla, co tam vlastně je či není.

Které umělce máš ráda, jmenovala jsi Debuffeta...

Zmiňovala jsi Malicha. Abstrakci vůbec mám velice ráda, může být i minimalistická, je o radosti ji dešifrovat. Mám ráda jak malbu, tak grafiku. Líbí se mi i zcela konkrétní věci, třeba zátiší. Co asi znáš, co je velice příjemné u grafiky, je práce rukama. Cítit materiál, desku, jakoby haptické cítění. Mám ho ráda i při vnímání výtvarných děl.  
 
A jaký je tedy Tvůj vztah k volné počítačové grafice, která, myslím si, toto nedává...

Já bych ji sama nedělala, ale jsou lidé, jako Jarka Severová, která ji dělá krásně, moc se mi líbí a není to tím, že ji a její předchozí tvorbu dávno znám. Myslím si, že nezáleží tolik na technice, ale na obsahu toho, co člověk chce sdělit. Stejně tak se mi moc líbí věci Milana Erazima. Jsou naprosto čisté, geometrické, někdy i s rastry. Jinak se přiznám, že když  toho vidím moc, nedokážu rozlišit autory ani vnímat jejich projev. Možná, že je to tím, že se v tom neorientuji, není to oblast, v které bych se pohybovala. V klasických volných technikách to většinou není problém. Ale na médiu skutečně nezáleží...

Je to také zřejmě i otázka jakési poctivosti...

To vždycky.

To, co cítím jako typické pro Tvůj výtvarný projev, je snaha zadržet plynoucí, pomíjivé, neuchopitelné. Souvisí to nějak s Tvojí životní filosofií, s Tvým přístupem k životu?

Mimo jiné mám ráda zenbudhismus. Čítávala jsem si  kóany, kratičké příběhy mnichů z Východu. Myslím, že i tohle nějak souvisí s panem profesorem Sklenářem. Mám moc ráda jeho "čínské" práce, vrstvení struktur. Východní oblast má jiné vnímání času a souvisí to i s vnímáním prostoru. Čas je cyklický. Stejně tak probíhá i v přírodě, proto možná dělám ty přírodní motivy. Tak vnímají i děti, proto s dětmi ráda pracuji. A proměnlivost v cyklickém čase je jiná než v úběžníku perspektivy, jak je to běžné pro nás. I vědomí pomíjivého k tomu patří. Možná proto ta snaha, na kterou ses ptala.

A jak to souvisí s Tvým přístupem k  životu, jak to můžeš aplikovat ve všedním životě?

Snažím se. Ale nevím, do jaké míry je to možné. Člověk je v nějaké kultuře, v nějaké společnosti. Asi nejvíce mi v reálném životě pomáhá, když mám možnost právě tohle vnímat. Asi bych to nejspíš přirovnala opravdu k cyklům v přírodě. Je v nich trvání a zároveň proměna, kterou člověk žije a která jej tvaruje.

Chtěla bys ještě něco dodat?

Chtěla bych se Tě zeptat jako grafičky, kolegyně a dlouholeté kamarádky, proč se vlastně zabýváš výtvarnou prací?(smích).

Protože člověk má potřebu se nějak vyjádřit. Hudbu mám ráda, ale neumím hrát a kreslení a malování mi od malička šlo a bavilo mne to. Takže to je pro mne způsob, jak vyjádřit sebe sama. Někdo tu potřebu nemá a nějak žije a někdo má potřebu cosi zaznamenávat, pro jiné nebo pro sebe. Tak se o to pokouším. Taky se dá samozřejmě psát...

S tím naprosto souhlasím, pro mne je to i hledání nějakého tvaru. Tvaru vyjádření.

Je to jakási potřeba zanechat stopu.

Co bys řekla na závěr? Můžeš lidem, který ten rozhovor budou číst, poslat nějakou zprávu...

Zkusím to s takovou „tečkou“, kterou se loučíváme s dětmi během výuky ve škole. Je to obecnější a doufám, že se to nějak dostává i do mojí práce. Přála bych si, aby lidé byli otevření. Každý jsme jiný, každý máme v sobě jakoby jiný vstupní kód, někdo je nám bližší více, někdo méně. Ale ta otevřenost při vnímání, přemýšlení a hledání společných cest je důležitá.

To je volání po toleranci...

Ano.

Děkuji za rozhovor


Markéta Králová se narodila v Praze 14. 10. 1952. V letech 1972–1978 absolvovala studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové
v ateliéru užité grafi ky a ilustrace (do r. 1977 prof. Zdeněk Sklenář, posléze doc. Jiří Mikula). Zabývá se volnou grafikou, kresbou,
ilustrací a exlibris. Od roku 1991 je členkou SČUG Hollar. Její práce jsou zastoupeny v soukromých sbírkách v České republice, v Belgii,
Finsku, Japonsku a Švýcarsku. Žije a pracuje v Praze.

Obr.: Grafické listy Markéty Králové z výstavy v Galerii HOLLAR; © M. Králová