ROZHOVOR S EVOU HAŠKOVOU

Co Tě na grafice baví?

Určitě technologie, protože dostat do desky představu, která se potom rozlišuje  jen černou a bílou, čárou a plochou, to není jen tak. Když už něco začnu dělat, tak už vím, jakým způsobem budu postupovat a technologii se musím podřídit. Není to jenom dávat nápad tužkou na papír, je to složitější, a ještě obráceně. Baví mne na tom ten proces.

Máš při práci jasnou představu, ke které směřuješ?

Když jsme začali chodit do školy (Umprum), tak nám profesor Trnka udělal takovou malou přednášku, než nám zadal první úkol. Řekl, že se nejdřív musí vědět „co“ a to „jak“ nějak dopadne. Nemyslet na to jak, ale vědět co. Takže já vím, co udělám. A už to vidím i v tom technologickém postupu. A k tomu směřuji, samozřejmě. A někdy mě překvapí, když se k tomu nemůžu dostat.

Ale to je taky někdy zábavné, je to dobrodružství...

Je to napínavé. Sedím večer u televize, nevnímám ji a kreslím si obrázky tak deset krát pět centimetrů a přemýšlím o tom „co“. To je totiž to nejtěžší. Kreslím, čmárám, až se někam dostanu a vymyslím to. Z devadesáti procent je vyhráno. Ne že by to „jak“ bylo jednoduché, ale je to jednodušší než to „co“.

Ale jsou i někteří, kteří to mají opačně, vědí co a uvíznou na tom jak.

Samozřejmě, vycházím z vlastní zkušenosti. Motiv mám vymyšlený na malém obrázku, ale deska má 60 x 50 cm. A to není jednoduché. Člověk je svázaný, teď už míň, protože jsem toho zkazila hodně moc, tou deskou, tím materiálem. Kresbu na papíře můžeš zmuchlat a vyhodit, desky je mi líto. Ale mám toho už hodně ze sebou. Ostych před deskou už pomalu odezněl.

Nakonec když člověk udělá chybu, něco se mu nepovede, je to výzva nějak se s tím poprat a změnit to. Je spousta možností, desku přeleptat, vyhladit...

Je hodně možností. Něco se nepovede nebo to nevyzní tak, jak sis představovala. A Ty můžeš zahlédnout, že i tudy by mohla vést cesta. A změníš názor. Dá se hodně dělat. Když mám pocit, že to nesměřuje tam, kam chci, tak se snažím tu desku překonat. Úplně ji třeba zničím. Dělám všechno možné.

Nebo je možné desku odložit, pokračovat na něčem jiném a potom se k tomu časem vrátit.

To je ta úplně nejběžnější cesta, jak z toho ven. Nesnáším dělat grafiku na termín. Protože vím, že to musí uzrát. Nátisky, které udělám, mám pořád někde před sebou. Deska zraje třeba i několik měsíců, než mne najednou dojde to „jak“. Čekám, až mne to napadne. U mne je zákonité, že to zraje dlouho.

Ty si neděláš nějakou pauzu nebo přípravnou skicu?

Ne. Já žádnou skicu ani nic takového nedělám, protože vím, že to stejně dopadně jinak. Žádnou kresbu na plech nepřenáším. Skica stejně nevypadá, jak potom otisk z desky. Takže já dělám na desku rovnou, ala prima. A taky dost s tím narážím právě u zadavatelů, kteří, když chtějí nějaký grafický list, tak si myslí, že dostanou na papíře nějakou moji konkrétní představu. Nějaký nákres, u kterého se dobře mluví. Já raději udělám dvě nebo tři desky na výběr než nějaké skicy na papíře.

A tak tomu bylo vždycky?

Vždycky.

Jak jsi ke grafice přišla? Jaké byly Tvé začátky?

Úplně první destičku jsem udělala ještě na výtvarné škole, kde jsme měli jednou za čtrnáct dní dílny, jak se tomu říkalo. Tenkrát nás tam pan Mahelka učil leptat. Měli jsme si připravit kresbu, to byl pro mne kámen úrazu, zvláště na střední škole. Tak mne pan Mahelka postavil k takovému ateliérovému oknu, protože dílna byla nahoře, a řekl, abych udělala střechy s anténami. Tak jsem udělala kresbu a přenesla na malou destičku. Střechy a antény, ještě to někde mám. To bylo v roce 1964. Mahelka nás tenkrát k tomu nepouštěl. Sám nám to zaleptal, ukazoval, jak se to dělá, sám nám to i vytiskl. Otisků bylo málo, jeden, dva. A to byl můj první pokus o grafiku. A pak jsem začala až na Umprum. Protože jsme měli Jiřího Anderleho a toho jsem obdivovala. Grafika mně učarovala. Musím říct, že on byl příčina, že jsem se grafikou začala vážně zabývat. U Trnky tomu tak nebylo, ten v ateliéru zrušil satinýrku, grafika se u něj nedělala. Byla pro něj zřejmě něco míň, než co by si zasloužilo se rozvíjet. Ale jakmile přišel Jirka Anderle, tak se satinýrka nastěhovala zpět do ateliéru. A vlastně všichni jsme dělali grafiku.
 
Ty ses na Umprum nedostala hned napoprvé, že?

Já jsem dělala zkoušky pětkrát, dostala jsem se po čtyřech letech.
Šla jsem na ilustraci, protože jsem si myslela, že to je pro mne to pravé. A až tam v ateliéru jsem zjistila, co se dá všechno dělat dál. Přišel Jirka a všechno se překlopilo na druhou stranu.

To byl nejspíš zásadní zlom.

Rozhodně jsem byla ovlivněna grafikou Jirky Anderleho. Vypadalo to tak lehce, tak snadně, tak krásně. Nejtěžší pro nás bylo, aby naše grafika nebyla jako ta jeho. Alespoň ze začátku. Jakmile jsme použivali stejné nástroje, rulety a mulety, tak je jasné, že v tom bylo strašné nebezpečí.

Karel Demel mi v rozhovoru řekl, že ctil Anderleho, možná až příliš.

My jsme s Karlem oba Jirku Andeleho obdivovali a nijak jsme se tím netajili. Bylo to přirozené. Jeho grafika byla zjevením, byla jiná, než co jsme znali. Jirka jako mladý asistent nám byl i věkem blízko. Jeho grafiky byly nádherné a dost nás to s Karlem vzalo. A tak jsme se na grafiku vrhli. A díky, že ateliér po Trnkovi převzal Sklenář, ten nás nechal dělat, co srdce chtělo. Takovou toleranci měl myslím málokterý profesor na škole. Tak jsme mohli v té technice intenzívně pracovat.

Nedávno jsem si povídala s Karlem Demelem a Honzou Kavanem, Tvými i mými spolužáky. Zdá se Ti, že pojem Sklenářova škola má své opodstatnění?

Řeknu Ti, jak pojem Sklenářova škola vznikl, je to dost prozaické. Když jsme byli už ve vyšších ročnících, v pátem, šestém a i když už jsme potom byli ze školy, tak Sklenář přeci seděl ve výtvarné komisi Československého spisovatele. A jakmile to bylo možné, tak nás tam na ilustraci doporučoval. A říkal, já mám ve škole šikovnou holku, já mám ve škole šikovnýho kluka, já mám ve škole...až se komise dovtípila. To mi pověděl pan Svoboda, tenkrát šéfredaktor Mladé fronty, že v komisi u toho říkali, no jo on má školu, Ty máš školu, Sklenářovu školu. Tak nám žertem začali říkat Sklenářova škola. A nakonec se z toho vyklubali všichni moji kolegové, excelentní grafici. Všichni jsme dělali grafiku u Sklenáře, jsme Sklenářova škola. Žáci od Sklenáře, co dělají grafiku.

Já Ti řeknu svoji verzi, jak mohl pojem Sklenářova škola také vzniknout.
Začátkem sedmdesátých let dostala moje maminka za úkol vést Galerii Artcentra ( monopolní podnik, který obchodoval  československým uměním v zahraničí ) ve Strašnicích. Provoz začínal o prázdninách, tak ji napadlo, že by vždy v té době mohli v Galerii střídavě vystavovat studenti vysokých uměleckých škol, Umprum a Akademie. Oslovila tedy s tímto nápadem profesora Eckerta, vedoucího ateliéru keramiky na Umprum.  Ten jí řekl, že nevidí důvod, proč by jeho žáci měli vystavovat. Že jim nebude uhraboval cestičku. Jen ať si sami vyzkouší, jak tvrdé je začínat. Potom maminka zašla za panem profesorem Sklenářem, který byl tím návrhem nadšen a tak se výstava vyšších ročníků  pod oficiálním názvem Žáci pana profesora Zdeňka Sklenáře, opravdu uskutečnila. Výstava měla úspěch, putovala potom do zahraničí a  Sklenářova škola se stala postupně pojmem.
Je jasně vidět, jak pan profesor byl nezištný, jak nám chtěl pomáhat a pomáhal.

Byla to osobnost. Veliké štěstí, které nás potkalo. Já jsem ho milovala. Za něj byla neskutečná volnost a tolerance. Ale přitom to z nás žádnou odpovědnost nesundalo, všichni jsme dělali jak šrouby. Hrozně poctivě prácovali.

Já jsem vlastně jinou takovou osobnost takhle zblízka nepoznala, a Ty?

Taky ne. Když jsme ve škole vedle něj byli, byl takový náš otec, takové dobrotisko. Všechno bral osobně a jakákoliv rozmluva a setkání s ním bylo velmi příjemné. Žádný důležitý pan profesor, který chodil v obleku a myslel si, že nad něj není. V ostatních ateliérech, například u Svolinského všichni dělali jako Svolinský, u Muziky totéž. Akorát u nás to bylo naprosto volné. Co žák, to jiný styl práce a nad tím ten Sklenář stál.

A jak nám pomáhal, i po škole. Zajímal se, jestli máme práci...

Pořád se snažil nám práci najít. Možná to souvisí s tím, že sám neměl děti a tak se nám takhle věnoval. Jednou jsem za ním byla v ateliéru, něco jsem mu tam nesla ukázat, a on se mne zeptal: „Evičko, jak mně říkáte? Říkáte mi „starej?“ Já jsem se smála a odpověděla: „Pane profesore, my Vám říkáme Zdenda. Zdenda už jde a tak.“ A někdo potom vyprávěl, jak v hospodě, kam chodil na víno, říkal, že mu žáci říkají Zdendo a že ho to dojmulo.
A byl to umělec, člověk, který tvořil, opravdu tvůrčí osobnost a přitom k nám měl takový nádherný vztah. Na to ráda vzpomínám.

Co Ti grafika dává, a bere Ti něco?

Akorát potřebuji hodně mýdla, abych si umyla ruce, jinak mi nebere nic. (Smích). Dává mi radost, když zvítězím nad deskou, a já nad ní vítězím většinou po dlouhé době, protože nedělám lehce. Nejsem typ geniů mozartovského typu, kterým to jde samo. Dost dlouho se trápím, a musím to často nechat uležet a dělat něco jiného. Mám takhle rozdělaných několik desek. Čekám, až nazrají, abych je dodělala. Někdy desku zruším úplně, nechám ji odocelit a vydrásat. Prostě musím zvítězit a to mne také žene dopředu.

Využíváš někdy starých zbytků na desce, co po vydrásání zůstanou?

Někdy ano, na těch menších deskách. Někdy je to za hranicí použitelnosti. Taky se mi stane, že desku použiji z druhé strany.

V Tvém grafickém projevu je velká míra vypravěčství. Jaký je Tvůj vztah k literatuře, co čteš?

Mám ráda příběhy, možná už tenkrát když jsem šla na ilustraci, tak to začalo. Jsem ve svých obrázcích upovídaná, teď v poslední době se o to snažím v menší míře, ale přesto na těch deskách, a já mám ráda velkou plochu, se musí něco dít. Zobrazovat, připomínat. Ráda do toho ten příběh dostávám. Co se týče literatury, miluji Faulknera. Pořád. Četla jsem ho někdy, když mi bylo šestnáct, sedmnáct a miluji ho dodnes. Nečtu jej samozřejmě soustavně, ale občas se k němu vracím.

Jak k Tobě inspirace přichází?

Nevím, ona ke mně moc nepřichází. Já ji musím honit. To jsou právě ty malé obrázky, co si dělám u televize, přemýšlím. Já ji hledám. Někdy dost úporně, protože všechno už bylo uděláno. Nechci opakovat, to, co už jednou bylo. A najít nějakou skulinu, kam se vejít, aby to byla Hašková, je těžké. Na inspiraci nečekám. Někdy mě někdo o něco požádá, tak to nemusím moc hledat, udělám, co je potřeba. Ale jinak se pokouším jít na to z druhé strany, nějak to obejít, znáš to. Aby to bylo od Tebe a ne někoho jiného.

Tím se já vůbec nezabývám, to se snad ani nedá při práci myslet tímto způsobem. 

Já na to nemyslím, ale snažím se najít svůj tón. V poslední době jsem dělala pro několik lidí takové pohledy na město. Malé věci to byly. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jednoduché. Ale nic není jednoduché. Jak to udělat, aby to byla grafika, jakou ještě nikdo neviděl. Vždyť pohlednice by byly lepší.
 
Jak jsi to tedy vybojovala?

Nakonec ten boj nebyl tak těžký a dlouhý, protože byl u toho termín. To je to, co právě nemám ráda a snažím se tomu vyhnout.

Ačkoliv jsi vynikající v kresbě, která je nezaměnitelná, pracuješ i se strukturou ploch a s kompozicí. Vznikají ty kompozice postupně nebo to je naopak pilíř, o který se opírá vše ostatní? Myslím, že právě kompozice vytváří základní tvar Tvých listů.

Kompozice je prvotní. Protože kresba mne celkem nějak nezatěžuje. Kresbu, snad mohu říct, že zvládnu. Rozhodně je to  kompozice, kterou podpořím kresbou. A protože deska je velká a já myslím ve formátu deset krát pět centimetrů, a desku mám šedesát na padesát, tak samozřejmě ta struktura se musí někde objevit. Ale všechno podmiňuji kompozicí. Když si dělám obtahy, tak hlídám nosnou koncepci, motiv, to, co chci říct.

S tou kompozicí mne to napadlo až nedávno. Prohlížela jsem si Tvé grafiky na internetu. Nerozeznávala jsem, co na nich je, ale vnímala především jasný kompoziční záměr. Základní tvary, rozvržení a kontrast ploch.
Zdá se mi, že v posledních letech na Tvých grafických listech vystřídala figuru architektura, především architektura Prahy, v kombinaci s jinými motivy. Proč?

To jsem čekala, že se mne zeptáš, každý se mne ptá, proč dělám baráky. (Smich). Strašně špatně se mi to vysvětluje. Nesnažím se dělat architekturu jako takovou, ale vyhovuje mi jako prostředek k vyjádření nějakého svého pocitu. Co mne zaujalo, na co jsem myslela. Je to spíš o mně než o domech.

Je to zástupné...

Rozhodně. Chci také vytvořit nějakou atmosféru.

Architekturu máš velmi často v pohybu, to naznačuje, že je jakoby jakýmsi živým organismem...

Je trochu rozevlátá. Rozhodně nechci, aby prvotní dojem byl, takhle vypadá chrám sv. Mikuláše a podobně. O to vůbec nejde. A pokud jde o Mikuláše, strávila jsem v ateliéru pod ním mnoho let. Setkávala jsem se tam s lidmi. Atmosféra a význam toho místa to umocnilo. A současně mám ráda historii, tak proto moje grafiky vypadají takhle.

A nedatuje se zásadně Tvůj vztah k architektuře a baroku od dob Tvého průvodcování v Kuksu?

Mě Kuks hodně ovlivnil. Fascinovalo mne spojení urbanistického záměru, Braunových soch, historie a zároveň současné reality. Kuks je složité téma, jako jeho protiklad vnímám Český Krumlov, který také miluju.

Poslední leta ubývá popisnosti v Tvých grafikách. Stávají se monumentálními kompozicemi, pracujícími s plochami a objemy. Je to vědomý proces?

Myslím, že určitě. Mám sice ráda příběhy, ale v listech, které dělám, mi jde o kompozice především. A děj se mi už nechce do toho montovat. Jako ilustrátorka jsem s příběhy začala a teď se snažím, aby ta ilustrativnost zmizela. Je to takový zákonitý posun, který musí nastat.

Nemusí. U někoho může jít vývoj třeba i opačným směrem od jednoduchého ke složitějšímu, od celku k detailu.

Je to můj vývoj. Kdybych se nějak neposouvala za ta leta, co grafiku dělám, tak by mne to zarazilo. A asi by nějaký vývoj být měl.

Někdo samozřejmě může namítnout, proč by nějaký vývoj musel být. A také je to tak možné...

Jistě, nechci s tím nějak polemizovat. Každý nějak cítí, každý má právo na svůj názor, nějak se vyjadřovat. Já se snažím od  ilustrativnosti oprostit, někdy se mi to daří víc, někdy míň. Sama, když se dívám na své začátky, a to dělám málokdy, vidím, a jsem ráda, že jsem dospěla tam, kde jsem.

A máš nějakou metu, ke které by ses chtěla dostat? Nebo je to hloupá otázka?

Nemám, to se všechno ukáže. Doufám, že se posunu někam dál, za to, co jsem dosud udělala.

Nakolik jsou svázány příběhy v Tvých grafikách s Tvým osobním životem? Nakolik v nich odkrýváš sebe sama?

Když dělám chrám svatého Mikuláše, nemyslím na tu stavbu jako takovou, je to vyjádření mého vztahu k tomu místu. To místo jsem milovala a prožila jsem tam spoustu osobního. To bych si představovala, aby v listu bylo.
Dříve jsem si nedovedla představit, že by součástí listu nebyla figura. A pak jsem pochopila, že to jde. A naopak je to ku prospěchu věci. Když člověk z  kompozice zmizí a zůstane jen prostředí. Figury teď dělám na malých formátech, exlibrisech a podobně.
Jinak samozřejmě myslím, že každý dělá sám sebe. Také to do desky promítám. Ale to vím jen já, divák to nepozná. Já vím, proč jsem to dělala tak a tak, a z té druhé strany se to nedá vyluštit. Mně o to ani tak nejde. Chci, aby divák vnímal grafický list, aby se mu líbil nebo nelíbil. O mně si v tom nic přečíst nemusí. Není můj cíl věšet někomu něco na nos. Já vím, jak ten list vzniká, je to pro mě věc strašně osobní. A právě u zakázky, kde to osobní není a musí se dělat rychle a já k tomu nemám vztah, tak jsem přesvědčena, že to je vidět. Proto taky na zakázku dělám nerada. Protože to nemohu prožít, prožít sama v sobě. I když to divák nevidí a nepozná.

Myslím si, že je vlastně škoda, když divák nevidí trochu do toho zákulisí. To by rozšířilo horizont jeho vnímání.

Já nestojím o to, svoje nitro před někým odhalovat, aby o mně věděli všichni to, co vím já. V desce je to zakukleno, ale ne polopaticky. Ale mně to úžasně pomáhá. Musím mít nějakou emoci, se kterou do té práce jdu. O mně nemusí nikdo nic vědět, ráda mám svoje tajemství, svoje soukromí. Divák to tam nenajde.

Může něco vycítit...

Ano, může, pak je to pro mne veliká poklona.

Pokud tu emoci do grafiky dáš, tak ta ji určitým způsobem vyzařuje a to je podle mne právě to, co diváky přitáhne.

Někdo to tak bere, ale většina diváků to asi tak nevnímá.
 
Možná, že tento emoční nebo emotivní přístup k své tvorbě je vlastní spíše ženám...

To nedovedu posoudit, možné to je. Takové to citové zaujetí. Žena se citem nechá strhnout spíše než muž.

Nebo možná, že to je pro ni zásadní impuls, aby něco vzniklo.

Je to možné, já bych to potvrdila.
Nejčastěji se na vernisážích setkávám s diváky, kteří se mne ptají, proč je to tak smutné. Takže já vím, že dělám smutnou grafiku.

To by mne vůbec nenapadlo.

Nechci dělat smutnou grafiku, nemyslím na žádný smutek. Nechci smutek předvádět nebo ke smutku nutit.

Já slyším spíše otázky typu, jak jste to dělala dlouho...

Nebo, jak to děláte, že je jeden list jako druhej....( smích ).

Ilustrovala jsi několik desítek nejrůznějších titulů, včetně  bibliofilií. Jaké ilustrace jsi dělala zvlášť ráda?

To už je hrozně dávno. Od devětaosmdesátého roku už nic neilustruju. Knížek se ilustruje málo a já jsem to docela uvítala, protože mne už nebavilo se držet předlohy. Už mě to táhlo někam dál. K volné grafice. Byla jsem ráda, že jsem z ilustrování vypadla. Ráda jsem ilustrovala Jaromíra Tomečka, protože psal o zvířátkách a o přírodě. To jsem měla volnou ruku. Byly to kvaše, a ne černobílé perovky.

Ty jsi ilustrovala knihy Afrika, ráj a peklo zvířat (1978) a Afrika, život a smrt zvířat (1979) od Josefa Vagnera. Tam bylo spoustu právě detailních perovek.

To bylo ještě, když jsem byla na škole nebo krátce potom. Dostala jsem slušný honorář, vyzkoušela jsem si to. Kreseb bylo hrozně moc, muselo se to vysedět a vyhledat v knihách. Ten konečný efekt mě nijak neuspokojil a já jsem si uvědomila, že až knížky dokončím, že už se k tomu nikdy nevrátím.

Moc ráda si vzpomínám na Tvé ilustrace knížky Vítězslava Nezvala Valerie a týden divů. Byla to státnice, kterou sis vybrala.

To bylo krásné. Zase to byla volná práce, bylo na to spoustu času, Pak to vydala Lyra Pragensis.

A nějakou poezii jsi ilustrovala?

Pokud ano, tak to bylo v nakladatelství Československý spisovatel a autory byli vedoucí činitelé nakladatelství. Skála, Pilař a podobně, což bylo tragické, protože se to nedalo ilustrovat. Ale protože jsem to slíbila Rosťovi Vaňkovi, tak jsem pár ilustrací vytvořila. To by bylo dlouhé povídání. Byly to všechno černobílé ilustrace a to mne neuspokojovalo. Musela jsem být z něčeho živa, ale nebavilo mne to, nijak jsem po tom nebažila. Mě bavilo kreslit zvířata a přírodu. Jinak ty literární podklady nebyly tak výjimečné, aby mě nějak nadchly.

Když se na Valerii a týden divů podíváš teď, máš pocit, že jsi po těch letech udělala velký krok kupředu? Nebo že je Ti to blízké a udělala bys to podobně?

Pokud bych ji dělala znovu, tak bych dělala všechno proto, aby to podobné nebylo, aby to bylo úplně jiné.

Tvoje tvorba je kontinuální, bez velkých výkyvů. Máš nějaké své listy, které jsou pro Tebe zásadní, zlomové?

Myslím, že vím o listech, které stojí na začátku nějaké nové řady. Bohužel také mám listy, s kterými spokojena nejsem. Ale určitě je jich pár, za tu dobu více jak třiceti let, které byly na začátku něčeho nového. Nebo si to myslím. Vlastně jsem se o to snažila. Aby se to z koleje, ve které pořád jedeš, dostalo na jinou kolej, jiným směrem.

Vytvořili jste si s Tvým mužem, ilustrátorem Honzou Magetem, krásné prostředí pro život, bydlíte v domě s velkou zahradou...

Dům jsme si vlastně koupili kvůli psovi, protože ten se špatně obhospodařuje v pražském bytě. Vždycky jsme chtěli zahradu, bydlíme kousek od Prahy, což je ideální stav. Mně už ten dům připadá i malý, potřebovali bychom alespoň jednu místnost přidat. ( Smích ). Já jsem spokojená.

Jak si dělíš čas věnovaný grafice a věnovaný domu a zahradě?

Jenom grafice. Všechno ostatní považuji za nutné zlo, které se dá mnohdy obejít nebo vypustit. V podstatě bych mohla dělat od rána do večera, a bavilo by mne to.

S Tvým mužem jste výtvarníci, radíte si navzájem, ovlivňujete se?

Myslím si, že si radíme, ale neovlivňujeme. Rozhodně si do toho nemluvíme. Nesnažíme se toho druhého přesvědčit, že to má dělat jinak. Ale povídáme si, protože když dlouho pracuješ na jedné věci, tak ji přestáváš vidět. Potřebuješ oči jiného diváka. To jsou oči Honzy.

Co Ti přináší uspokojení, kdy se raduješ? Jakého ocenění si vážíš?

Když se mi deska povede, blíží se k tomu, co jsem chtěla, tak jsem samozřejmě ráda. Mám pocit dobře vykonané práce. Pocit, že jsem něco nedělala zbytečně. Protože mně to trvá hrozně dlouho, i s těmi pauzami. Desku odložím a jen čekám, dívám se. Tak někdy udělám třeba jen dvě desky do roka. Myslím velké desky, na které mám čas a můžu si s nimi pohrát. Potom ten příjemný pocit mám.

Dá se říci, že to, jak se Ti daří v práci, má vliv na Tvoji náladu?

Ne, to ne. Jestli se mi daří nebo ne, to mě neovlivňuje. Uspokojení z práce je určitě důležité, ale neovlivňuje to moje chování. Nejsem na sebe vzteklá, když to přeleptám. (Smích)

Které grafiky - umělce máš ráda?

Musela bych hledat v paměti a nakonec by to byl asi dlouhý seznam. Naposledy mne před pár lety ve Vídni nadchly stavy grafického listu Rembrandtova Ecce Homo. Dost jsem si nalámala hlavu, co bylo před tím a co potom. Nádhera.

Žiješ grafikou?

Myslím, že mám život rozdělený do dvou půlek. Jedna je běžný život, nutný k tomu, aby člověk nějak šel dál. Ta druhá, to je moje životní náplň - grafika. Samozřejmě ta mě naplňuje po okraj. Ale bohužel, čtyřiadvacet hodin se ve sklepě nad leptadlem sedět nedá. Člověk si musí odpočinout a přemýšlet, hlavně přemýšlet, než se pustí do práce. To je to „co“, jak jsme se už o tom bavili na začátku.
 
Vzpomněla jsem si na pana profesora Sklenáře, jak nám radil, abychom si průběžne dělali malé skicy, formátu poštovní známky, pamatuješ?

To si nepamatuji. Já je mám o něco větší, ale to je ono.
 
Jakého ocenění si vážíš?

Vážím si každého ocenění, které dostanu. Ať od zasvěcené veřejnosti, která rozdává diplomy a ceny, ale stejně tak od kohokoliv, kterému se můj obrázek líbí. To je radost. A pokud si obrázek koupí, tak to je vrchol. I když jednou Sklenář řekl, že se mi dostalo toho největšího ocenění, které umělec může očekávat, když mi ve škole na chodbě ukradl někdo plakát. (Smích). Jsem samozřejmě ráda za to, když se někomu moje práce líbí. To je příjemný pocit.

Chystáš nějakou, dejme tomu bilanční výstavu?
Bilanční výstavu neplánuji, mám pocit, že mám ještě málo věcí a bilancovat se nechystám.

Máš nějaké přání?

Jistěže mám přání. Mimo jiné, abych viděla, slyšela a chodila a mohla leptat až do smrti.

Děkuji za rozhovor.


 
Eva Hašková  
nar. 4.1.1946 v Kladně,  1960-1964 – SOŠV Praha (prof. V. Trefil),  1968-1974 VŠUP Praha (prof. Z. Sklenář, asistent J. Anderle). Věnuje se volné a drobné grafice, knižní tvorbě a ilustraci, bibliofilii.
 Samostatné výstavy (více než 40) - výběr: 1979,1980,1983,1985,1989 – Praha; 1981 – Sofia; 1982 – Varšava; 1983 – Olomouc Amsterodam, Rozen Gallery; 1984 – Poznaň, Salzhausen Stratford, Oostzaan; 1985 – Borne Kostnice, husův dům Kreuzlingen; 1986 – Plzeň; 1988 – Karlovy Vary, Galerie Dílo Fulda, Galerie Bohemica; 1989 – Geldrop Přerov Burglen, Lichtgalerie; Kolektivní výstavy: 1982 – Lipsko, IBA 1986 – Bradford Toronto;  Ceny:– Cena Arna Sáňky a MK ČR v soutěžích Nejkrásnější kniha roku; Cena nakladatelství Vyšehrad na IX. Bienále ilustrací v Brně; 1.cena v Bad Leonfeldenu; čestné uznání na IBA Lipsko 82; cena za r. 1996,1999 a 2002 na Trienále českého exlibris v Chrudimi; cena za exlibris r. 2000 v Praze 
 
Obr. nahoře zleva:  Eva Hašková před svými grafikami; E. Hašková, Křehká nesmrtelnost; Pocta Vincentu Morstadtovi, hlubotisky; © Eva Hašková