Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Rozhovor Aleny Laufrové s Hanou Čápovou

 

 

     


Rozhovor s Hanou Čápovou

Nedávno skončila Tvoje výstava v Galerii Hollar. Podle mých zkušeností je výstava dobrou možností k bilancování. Jaký máš z výstavy pocit?

Z výstavy mám nádherný pocit, protože to je krásný prostor. A bilancuji spíš, když ty grafiky pro výstavu vybírám. To jsem zoufalá z toho, že nemám nic nového, nemůžu to vybrat, dělá mi to problémy, však to znáš. Připadá mi, že jsem prostě nestihla udělat všechno, co jsem chtěla.

Podle rozsahu Tvého díla je ovšem jasné, že pracuješ intenzívně a nejspíš s železnou pravidelností.

Snažím se pracovat intenzívně, ale s železnou pravidelností se to nedá. Ne, že bych nechtěla, ale nejde to. Dítě, domácnost, normální život. Den má prostě jen 24 hodin.

To mne zajímá, jak šlo skloubit mateřství a veškeré běžné starosti s náročnou prací?

Bylo to těžký. Dětský pláč, dětský smích, matka grogy. Měnila bys?

Nedávno v rozhovoru s Karlem Demelem jsme se dotkli otázky co s prostorem na nedotčené ploše kovové matrice. Jak k němu přistupovat. Horror vacui – strach z prázdného prostoru...

Je mi to jasné. Trochu to asi tak je. U kreseb je to jednodušší, tam to pro mne není problém. U grafiky občas jo.

Máš pocit, že musíš zaplnit na plotně všechen prostor?

Ne že bych chtěla, děje se to samo, vidím prázdné místo, tak to tam dodělávám. Jasný mám hlavní motiv, a ten zbytek, to jde už tak nějak samo.

Tvoje grafické listy jsou  složité, motivy se v nich shlukují, překrývají.  Paralelně se na nich odehrává spousta příběhů, ústřední a další. Než začneš pracovat, máš v hlavě jasné všechny „zápletky“ nebo vycházíš jen ze záměru a vše se odehrává podobně jako někdy u psaní románu, kdy postavy se postupně vynořují a žijí svým životem?

Když pracuji s figurálním motivem, tak si připravím skicu, tu hlavní. Mám takovou mlhavou představu a potom z toho vyjde třeba něco úplně jiného. Někdy si udělám základní obrys, někdy ne.
Například vím, že chci udělat portrét Rudolfa ll., pak se mi to zdá prázdné, tak přidělám k němu kus rudolfínské Prahy a tak pokračuji dál a dál, dokud mi neodskočí ruka s grafickou jehlou od desky. Jako když to samo zařve ,,a dost!“ a už neudělám ani tečku.

Jaké jsou impulsy pro Tvoji práci?

Někdy je to zakázka, to je obživa. U volné tvorby to jde samo. Mám několik témat, cykly a s těmi se snažím něco dělat. A matné (hodně) představy, co chci ještě udělat.

Bez zázemí velké kreslířské průpravy by to zřejmě nešlo...

Hodně jsem kreslila, protože mne to bavilo. Na Hollarce i na vysoké. A nejen podle modelu. Vzpomínám si na Umprum a na doc. Menšíka, měli jsme jej na figuru a ten byl ze mne šílenej. Odmítala jsem kreslit ty obrovské plachty, byly začerněné uhlem a byly všechny stejné. Nakonec jsem mohla u toho sedět, k tomu perko a tuž. Měla jsem skicák na koleně a mohla jsem kreslit. V měřítku, které mi vyhovovalo. Já jsem šla do detailu a to nebylo ono. Byl to jakýsi kompromis.

Co pro Tebe detail znamená?

Je pro mě hodně. Z matné vize detailu udělám někdy celou grafiku, i když se pak ten detail vlastně ztratí.

Proč od něj třeba někdy neupustíš? Na Tvých grafikách je více plánů, ale všechny jsou jakoby stejně důležité. Do detailu je vypracovaný jak  ústřední motiv, tak ty vedlejší.

To je právě to, já to vidím jinak. Každý má jiné vidění. Nedokážu Ti to vysvětlit. Já ten hlavní plán vidím.

Podporovali Tvoje nadání rodiče? A jak ses ke grafice dostala?

Že by mi v tom rodiče bránili, to ne, právě naopak. Od základky jsem chodila na různé výtvarné kroužky, pak do lidušky (Lidová škola umění),  kde jsem se připravovala na přijímačky na střední školu. Tam mne nevzali, půl roku jsem chodila na gymnázium, a potom jsem teprve mohla na Hollarku přestoupit. Tam, jestli mne opravdu něco nezaujalo, tak to byla grafika. Vůbec. Protože tam se musely v dvouhodinovkách nebo tříhodinovkách vyzkoušet všechny grafické techniky a nebyl na to čas. Nebavilo mne to. Já jsem chtěla dělat plakát. Dvakrát jsem se potom pokoušela dostat k profesoru Weidlichovi na užitou grafiku na Umprum a nedostala jsem se. Weidlich mi řekl, že si vychovává své studenty a s tím, co mu nosím ukázat za práce, že by bylo lepší, abych se přihlásila na ilustraci. Tak jsem se přihlásila na ilustraci a tam mne vzali. A vzhledem k tomu, že nás asistent Major, Anderle už tam nebyl, nutil sedět a dělat v ateliéru po dvouhodinové dopolední figuře (a to samozřejmě nešlo, kvůli běžnému dění v ateliéru), tak jsem utíkala dolů do grafické dílny. Tam jsem mohla něco dělat a být při tom ve škole. Tak jsem se dostala ke grafice. Hned, rovnou, nevím proč. A rovnou jsem začala s velkou grafikou, ne s žádnou malou. A od té doby mne to drží. (Smích)  

Vzpomínám si na Tvoji státnici na Umprum ze začátku osmdesátých let, ilustrace k románům Curzia Malaparta Kůže a Caput.

Bylo to v roce 1983.

Zdá se mi, že od té doby se v Tvém výtvarném vnímání, grafickém zpracování a přístupu k tématu nic nezměnilo. O co Ti v grafice jde?

To by mne taky zajímalo.(Smích). Nevím, baví mne to. Vyjadřuji nejspíš nějaký svůj postoj k tomu okolnímu životu. A vyjádřit se grafikou je pro mne asi nejpřirozenější. Tedy všeobecně výtvarnou formou.


Máš čas ještě na nějaké záliby?

Vyžehlit, vyprat, uvařit. Jsem ráda, když můžu vyjet třeba na dva dny z Prahy. Potřebuji k životu se občas zklidnit v přírodě, hlavně mít pocit, že všechno může chvíli počkat. Bohužel ne vždy si to určuji já. Spíš výjimečně.

Ale Ty přeci musíš mít bytostný vztah k divadlu, ne? A co literatura?

Jako dítěti mně zakázali tělocvik a tak mně zbylo jen to kreslení a knížky. A vlastně přes literaturu jsem se dostala 
k ilustraci.Tím pádem to u mě bylo celé propojené. A s tím divadlem to bylo celkem přirozené, protože navazovalo na fantazii a na všechno, co bylo v knížkách. 


A jak ses dostala k Malapartemu?  Vybrala sis jeho dva tituly ( Kůže a Caput) na státnice. A vyšlo to potom v nějakém  nakladatelství?

Ne, nevyšlo. Já jsem si toho autora vybrala rok před státnicí, na takovou tu půlroční práci. Půl roku jsem se s tím mořila. Nejdřív jsem si předtím na doporučení půjčila jeho knihu a zjistila jsem, že se to nedá číst, tak jsem to zahodila, s tím, že se k tomu v životě nevrátím. Pak jsem časem neodolala a koupila si od něj druhý titul a přes něj se dostala k tomu prvnímu. Kdybys to četla, tak bys to pochopila. Je v něm spousta fantazie, takový fantazijní realismus. Pořád mi to nešlo a přitom tam byly úžasný obrazy.

To Ti přeci mohlo sedět.


Právě, ale nebyla jsem s těmi kresbami spokojená, a tak jsem v tom chtěla pokračovat a šla jsem za profesorem Mikulou, že z toho chci udělat státnici. On to zamítl, že to v žádném případě nejde. Tak jsme se dohadovali a já jsem nakonec řekla, že udělám 10 velkých kreseb a podle toho grafiky. A když bylo v pololetí předkládání prací, tak mi řekli, že když jsem na ilustraci, tak vedle těch kreseb a grafik musím ještě předložit knihu. Tak jsem musela sednout, od rána do noci a dělat obě makety knih, s vytištěným textem a běžně velkými ilustracemi. Jak se to tehdy na státnice dělalo. Tak jsem nakonec stihla udělat asi 30 běžně velkých ilustrací, předsádky, obálky, atd. a ještě dvě velké grafiky podle původních kreseb.

Jaká jsou Tvá témata? 

První velká grafika, kterou jsem udělala, byla o pantomimě. Klasické pantomimě. To postupně plynule přešlo na téma přírody. Jako skoro každý mladý člověk, jsem projevovala jakési ekologické myšlení a hlavně to, že s tím špatným, by se mělo už konečně něco udělat. Na to navazovalo divadlo a průběžně literatura a potom cyklus Ctnosti a nectnosti. Deset grafik, bohužel se mi nepodařilo udělat nějakou ctnost. Nějak jsem se k nim nedostala.

Možná, že k tomu scházela vůle...

Je fakt, že ty nectnosti se dělají lépe. A ctnosti jsou nějak v pozadí, nějak se na ně přestává brát ohled v dnešní době.

V Tvých grafikách se vyskytuje kritika, ironie, jakási karikatura...

Trošku kritiky, trošku ironie a trošku takový nadhled, abych se neutopila v sentimentalitě. Ta mi nesedí.

Barevnost tvých grafik taky není nikdy nasládlá. Jsi bytostný grafik, co Ti vlastně říká barva? Jak ji používáš?

Maluji taky obrazy. Ale zjistila jsem, že i v těch obrazech se vracím k tomu kresebnému. Zatím tu barvu nedokážu oddělit. V grafice v podstatě dělám několik barevných nátisků a z nich vybírám podle pocitu. (S tiskařem.) Já sama jsem schopna zkoušet do nekonečna. Udělala jsem i několik grafik, jásavě barevných, ale to mi bylo řečeno, že to není ono. Zkoušela jsem jinou barevnost, a ta byla vlastně odmítnuta. Ani u těch exlibris mi to neprošlo, chtěli tmavě modré, dohněda apod.

Asi Tvým příznivcům nesedí kombinace tradičního způsobu kresby a provedení s netradiční barevností. Okruh sběratelů a obdivovatelů chce Čápovou, na kterou jsou zvyklí.

Ale oni mi to neřeknou hned, ale až třeba po několika letech. Někteří i proto, aby se mne nedotkli. Jenomže jak já to mám vědět a navíc nevím, co to je tradiční barevnost.

Myslíš nějak na diváka, když pracuješ? Aby se mu to líbilo?

Ne. Co se týče exlibris, trvám na tom, abych dostala zadání, eventuelně si z toho vyberu. Nikdy nepřistoupím na to, že bych dělala, co chci, s tím, že se pak uvidí. A volnou grafiku dělám kvůli sobě. To se dá těžko předpokládat, co se bude líbit, to je nesmysl. Každý má jiné vnímání, za sebou jiný život. Pokud moje věci někoho osloví, jsem ráda. Máme s tím člověkem něco společného. I když přesně nelze definovat co. Ale i to potěší.

Nikdy jsi neučila, nikdy Tě to nelákalo?

Když začal syn chodit do školy, tak jsem se snažila mu poradit, co a jak dělat. Vždycky to špatně dopadlo, vždycky to ve škole chtěli jinak. Kdybych učila, nedokázala bych ani posoudit, co je špatně, co je dobře. Neumím říct, tohle je geniální a tohle za nic nestojí. Syn kreslil odmalička, bavilo ho to, ale jak přišel k počítači, bylo s tím konec. Ale nemyslím si, že by to bylo špatně, naopak. S počítačem najde určitě lepší uplatnění, než kdyby se živil tím, co dělám já. Dnešní generace se bez toho neobejde, je to součást jejich života. Všechno se vyvíjí, tomu se nedá zabránit. Ale dají se zachovat tradiční hodnoty. Aspoň doufám.

Jak v té souvislosti vidíš budoucnost tradiční grafiky?

Zaplať pánbůh za tradiční grafiku. Je dobře ji zachovat, aby nešla úplně pryč. Protože to je ještě velice poctivé řemeslo a docela tvrdé a náročné. A budoucnost doufám, že má. Svět jde ovšem pořád dopředu, je hrozně rychlý. Všechno se hrozně zrychlilo, po všech stránkách.

Myslím, že ať už se na Tvých grafických listech odehrávají příběhy z historie, z bible nebo ze současnosti, hlavní postavou jsi Ty. Ženské postavy, většinou melancholické a zasněné jsou  odrazem Tebe sama...

Kdepak, tak to není. Pokud by šlo o tohle, neprodukuji své vlastní autoportréty. To nechci. Jde mi o vidění a chápání světa mýma očima, podle mých zkušeností a pocitů. Každá grafika je v podstatě nějaké mé sdělení, něco se mi líbí, na něco si stěžuji. Ale nebudu to nikomu vykládat, když to můžu dát do grafiky. Divák si potom v tom může hledat, co chce. Nebo taky nemusí. Je plno lidí, pro které je to nuda a ztráta času. Hudba, výstavy, kultura všeobecně, nic z toho jim nedokáže udělat radost. Nevnímají to, ale naštěstí jsou i jiní. 
 
Jaká je Tvoje životní filosofie?

Možná by se to dalo shrnout do věty, co nechceš, aby se dělo Tobě, nečiň jiným. Nikomu neškodit, nelhat, nepodvádět. Žít normálni slušnej život. S čistým svědomím moci se podívat každému do očí.

Děkuji za rozhovor

 
Hana Čápová se narodila 24. 4. 1956 v Praze. V letech 1971–75 absolvovala Střední výtvarnou školu V. Hollara u prof. Jaroslava Hořánka a v letech 1977–83 Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze v ateliéru prof. Jiřího Mikuly. Členkou SČUG Hollar je od roku 1994.
Zabývá se volnou, užitou a drobnou grafikou, knižními ilustracemi a známkovou tvorbou. Využívá převážně leptu a kombinovaných technik. Za grafiku, návrhy poštovních známek a za exlibris obdržela řadu cen domácích i zahraničních.             
 
Obr. nahoře zleva: Renesanční sonety;  Sv. Mikuláš I.; hlubotisky; © Hana Čápová

 


Vydáno: 21.06.2012