Pavel Piekar odpovídá na otázky Aleny Laufrové
1. Čím je pro tebe realita a myslíš, že ji někdy opustíš?
Tak to si nedokáži představit. Mne vizuální svět okolo mne stále silně přitahuje – a to už trvá přes 30 let. Zároveň je pro mne tento svět úzce propojen s mojí zkušeností ze světa umění – výtvarného ale i hudebního a literárního. Proto zaplňuji pozadí současného portrétu nebo kompozice antickými nebo renesančními motivy, proto se na mém nebi občas zjevují minulí andělé. Desítky let se pracovně pohybuji mezi renesančním, barokním a klasicistním palácem se sbírkami starého umění a to má na mne – nevědomě i vědomě – silný vliv. Svět současné reality je ve mně přirozeně propojen se světy minulými a toto se snažím na svých grafikách vyjádřit.
2. Na tvých grafikách si uvědomuji vliv Jana Hladíka. Kdo je ti ze současných umělců ještě výtvarně blízký a proč?
Vyjmenuji ti několik jmen z dvacátého století, která mi jsou něčím blízká. Zároveň je to výčet omezený a další důležitá jména tam schází: Felice Casorati, Balthus, Andrew Wyeth, Peter Doig, Aron Demetz, Jenny a Jan Hladíkovi, Jan Knap a Antonín Sládek. Protože je má cesta dosti úzká, tak hledám jména, která jsou mi blízká, ta, která pracují s trojrozměrností, realitou a lidskostí. Dokážeš si představit skutečné vyjádření soucitu abstraktně? Bez toho, aby se zjevila postava nebo tvář? Já nikoliv.
3. Úloha fotografie jako předlohy.
Úloha fotografie je pro umění 20. století nezastupitelná. Otázkou a problémem je její současné použití. Pro kvalitní použití musí být umělec technicky disponován a musí umět přetvořit fotografii do svého vlastního prostoru. Dnes je to spíše mechanické převádění s tím, že tvary nemají správnou plasticitu a prostor není trojrozměrný – i když to tak má vypadat.
Je to hlubší problém – umělců i kritiků současnosti – část umělců není schopna fotku správně převést a část kritiků už nerozumí výtvarnému řemeslu, neumí správně vidět a cení si věcí, které jsou v mých očích beztvaré - správně zobrazených tvarů.
4. Máš nějakou metu, ke které bys chtěl dospět?
Metou by byla grafika nebo obraz, kde by bylo zobrazeno celé vnímání mého světa. Blízké i daleké, tvář i postava, interiér i exteriér, vše ve světle a stínu. Vepředu výrazná tvář, okolo ní postavy, z místnosti bude průhled do krajiny, ve které bude pohled do dálky. Bude tam krajina, voda i oblaka. Toho nejsem schopen a také nemám technické prostředky a prostor, kde toto realizovat. Tak dělám v jednom momentu portrét, figurální kompozici, interiér kostela a nějakou krajinu, zalitou světlem a doufám, že se tato mnohost propojí na mých výstavách a bude tam celý můj svět zastoupen.
5. Sleduješ tzv. současné trendy a co si o nich myslíš?
Co je vlastně současný dnešní trend? Máš ty sama nějaký oblíbený? Rozrůzněnost tvarů a forem – a nakonec i počet lidí, kteří tvoří – je tak veliká, že v tom zmatek musí mít naprosto každý. A nejsou tu jména, jejichž názor je takový, že bys mu mohla skutečně věřit. Kterému současnému kurátorovi nebo kritikovi věříš? Já žádnému, a myslím, že k současnému výtvarnému provozu je nejlépe přistupovat s nedůvěrou a odstupem. Nejsem schopen tedy nějak celkově hodnotit – líbí se mi toho málo, ale napíši o dvou trendech, které mi velice vadí. Prvním je tendence dělat dílo pro galerii – a tato věc je dělána pouze pro první tři minuty vnímání – potom na ní nic nenajdeš a ze všeho nejvíce připomíná mýdlovou bublinu – na povrchu něčím zajímavá a lesklá, ale píchni do ní, praskne a nezůstane vůbec nic. Druhá s první souvisí – a to je kejklířství. Ve mně velká část současné tvorby vyvolává tento pocit – že je to pouliční podvodnictví, které se chce – různými nepřirozenými vymknutostmi, nalepenými flitry a křiklavým hlasem a barevností – vnutit publiku a násilně na sebe upozornit.
6. Nemáš pocit, že technika linorytu v tvém podání tě může do jisté míry svazovat?
Naopak. Osobitost tvůrce se podle mého názoru projevuje silně také tím, jak si uzpůsobí – k obrazu svému – techniku, kterou používá. Jak pro sebe přehodnotí technické postupy při tvorbě a upraví a změní si je tak, aby to odpovídalo jeho představě o výsledku. Dost dlouho jsem hledal jak si upravit techniku linorytu tak, abych cítil, že toto je mé skutečné vyjádření, které jsem hledal. Nyní se naopak cítím svobodný, protože vím, jak technické obtíže při vzniku další grafiky zvládnout, vím, že mám několik cest a je jenom na mně, kterou cestu si zvolím. Technicky nemám žádná omezení, protože vím, jak se technickými prostředky dostat k cíli.
7. Máš z cyklů jako jsou Imaginární portréty, Benátky, Setkávání, krajiny nějaký zvlášť oblíbený a proč?
Mám potřebu na všech z těchto cyklů dělat najednou a průběžně je rozšiřovat. Poslední dobou se více věnuji zobrazením interiérů kostelů – ať už to jsou určité fragmenty architektury nebo celé prostory.
8. Umíš si představit, že by ses pustil do rytí linorytu bez důkladné kreslířské přípravy? Ty de facto převádíš hotovou kresbu na lino.
Neumím. Každou kresbu vlastně kreslím s tím cílem, abych ji mohl použít na linoryt. Jestli ji potom použiji nebo ne, to je druhá otázka, ale dělám ji tak, abych potom věděl, jak na to. Zároveň ale vytvářím kresby pro portréty a figurální kompozice a protože je převod do barevného lina dost komplikovaný, tak je přesná kresby základem, bez které si svoji práci představit nedokáži. Jenom potřebuji mít kresbu černobílou, v barevné bych cítil velké omezení před svobodným použitím barev v procesu vzniku nového linorytu.
Děkuji za rozhovor.
leden,únor 2011
Pavel Piekar
narodil se 18. 7. 1960 v Ostravě. Od tří let vyrůstal v Táboře. Studoval na stavební fakultě ČVUT v Praze a po absolutoriu v roce 1983 zůstává a dodnes žije v Praze.
Již několik desetiletí se věnuje výhradně technice barevného a černobílého linorytu. Vznik nového linorytu je spojen s realistickou kresbou, ze které se technicky přesně rozkreslují a následně ryjí jednotlivé barvy – desky linolea. Je to postupný proces, kdy konečný vzhled grafiky je určován postupným tisknutím desek na sebe a následným dalším rytím a tisknutím. Podle obtížnosti tématu se počet jednotlivých barev pohybuje mezi 5–50 barvami. Tiskne autorsky, v malých nákladech, jednotlivé barevné odstíny vznikají mícháním tiskařských a olejových barev.
Pravidelně vystavuje od roku 1990, na kolektivních i samostatných výstavách. Jeho grafiky jsou zastoupeny jak ve veřejných, tak v soukromých sbírkách. Je členem spolků Umělecká beseda a SČUG Hollar.
Obr. nahoře zleva: Větrný den podzimu, 2011, bar. linoryt, 59 x 40 cm; Sv. Sofie, 2011, barevný linoryt, 60 x 46 cm; © P. Piekar
.gif)
