Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Rozhovor Aleny Laufrové s Karlem Demelem

 

              

Rozhovor s Karlem Demelem


Nedávno proběhla Tvá výstava v Hollaru...
Byl to takový výběr mých prací, starších i těch, co jsem momentálně měl k dispozici.

Měl jsi pocit uspokojení, případně sis třeba řekl, jakým směrem  chceš pokračovat?
O tom už nepřemýšlím. Řekl jsem si, že si musím dopřát ten luxus, že budu dělat pouze to, co chci a co cítím. A nebudu se montovat do žádných směrů, do žádných tendencí. A toho se chci držet. Pokusil jsem se přiblížit k mistrovskému umění mědirytiny. Je to šíleně těžká technika. 

A není v ní možná oprava ...
Takřka ne. Takže jsem si to zkusil a pochopil jsem, že těch motivů mám v hlavě mnohem víc. Tak jsem začal jako reakci na rytinu dělat suchou jehlu a rulety, to mně vyhovovalo víc. A hlavně taky velké formáty.

Teď mluvíš o jaké době?
Rytiny jsem dělal v roce sedmdesát devět a za rok jsem udělal sotva pět. Ale to neznamená, že jsem byl líný. To skutečně znamenalo pět šest hodin denně čistého času u toho sedět. Samozřejmě nastaly potíže s páteří a pak už se něco ve mně vzpouzelo, tak jsem si objevil akvarel a automatickou kresbu. Najednou jsem cítil osvobození, nezávaznost a nahodilost jako přínos.

To byla přímá reakce ...
Přímá reakce na ukázněné řemeslo, na ten bronzový zadek, který při tom musíš mít, jestliže chceš dělat důkladně grafiku. Myslím i  lept a všechny ty vypjaté techniky. A když už mě nějaké větší téma osloví, tak musím s tím tématem být dlouho. A pracuji v cyklech.

Není Ti z toho až úzko, kolik nevyčerpatelných - nevyčerpaných námětů je ještě před Tebou?  Každý Tvůj grafický list má v sobě spoustu motivů...
Takhle reagovalo víc lidí. Anderle mi třeba řekl, že se vyjadřuji strašně složitě, že bych měl všechno zjednodušit, ale já takový jsem, tak se nedá nic dělat.

Takhle to není míněno. Mám na mysli množství témat na jednom listu.
Když jsem dělal pro Karla Žižkovského bibliofilii Květy zla od Baudelaira, tak se mi to náramně hodilo, protože v návaznosti na ten menší formát jsem pokračoval v cyklech dalších, ve větším formátu. Tím, že už si ověřím téma, ten motivek, kompozičně i de facto technicky, tak to přenesu s větší jistotou na velkou desku. Protože mnohokrát se mi stalo, že když jsem neměl dopředu leccos promyšleného, že jsem se v tom utápěl. A najednou jsem nevěděl na desce kam dál. Ale i náhoda a omyly mohou být užitečné.

Každé úsilí se Ti vrátí...
Zúročí se. Dostaneš se úplně jinam, kam by ses jinak nemohl dostat, kdyby Ti bylo hned jasno.

Zajímá mne, jestli ještě stále kreslíš podle skutečnosti, podle modelu...
Bohužel, jak jsem opustil ateliér v Jičínské a vzhledem k několika pobytům v nemocnici, se tempo zpomalilo. A abych řekl úplně pravdu, tak trochu mě to přestalo bavit. Učit se figuru byly krásný chvíle. S modelem to je zajímavý pocit. Když jsi v jedné místnosti s nahou ženou a mezi vámi je prkno s papírem, a teď tam něco probíhá. Já to neumím ani definovat. Něco tam prostě je. Kreslil jsem podle modelu hrozně rád a udělal jsem toho opravdu hodně. Kdoví, třeba se k tomu ještě vrátím. Kresbu jsem měl i jako předlohu a snažil jsem se to někam posunout. Nevím, jestli je to to pravý. Stejně bezprostřední kresby podle modelu byly živější, tak nějak syrovější. Musíš pracovat rychle, protože modelka nevydrží v určité pozici dlouho. To byla otázka vždycky tak dvaceti minut, maximálně půl hodiny. Bylo v tom odreagování od  maximální trpělivosti v grafice a uvolnění. Navíc se naučíš dobře kreslit i podle modelu. To znamená relativně, protože každý i kdyby nechtěl, tak i do reality promítá svůj vlastní pocit. Takže když jsem pak ten motiv chtěl použít v grafice, bylo to s daleko větší jistotou, netápal jsem a měl jsem lepší představu.

A jak je to u Tebe s přípravnými kresbami pro grafiku? Děláš si přesnou přípravu?
Ne, přesnou ne. Dělám si skizzu podle toho, jakou dělám techniku. Když jsem dělal měkký kryt, tak jsem si udělal kresbu jedna ku jedné. U suché jehly mi šlo jen o to, abych se na papíru naučil, doslova naučil, ten motiv, abych měl v kresbě větší jistotu. Aby proporce odpovídaly, abych nemusel na desce příliš opravovat. 

Že bys třeba u suché jehly udělal kresbu přímo na desku, to ne?
Dřív jsem to tak dělal. Na papíře jsem se tu kresbu naučil, pak jsem ji přenesl tužkou na desku,  nebo úhlem nebo fixem a pak teprve do toho ryl.

Jaký je Tvůj denní pracovní režim?
Bohužel, duše by chtěla, ale tělo je pomalejší, takže už nemůžu dělat tak soustavně jako dřív. Ale pracuji denně, musím denně. Jinak mně to chybí a jsem z toho nervozní.

Snad mohu říci, že většinou se tvorba umělců postupem času zjednodušuje, abstrahuje. U Tebe k tomu nedochází...
Nevím, co v tom všechno hraje roli.  Já se přiznám, že mám rád dokonalý detail.

A ten Tě nepustí....
Nepustí. Mnohdy se mi stalo, to musím přiznat, že když jsem si prohlížel první nátisky, kdy to nebylo tak jasný, pevný, tak v tom něco bylo. Něco jiného, a možná to bylo lepší. Ale takový ten pocit, nedokážu Ti to popsat, pocit úzkosti nebo zodpovědnosti, úcty a obdivu k řemeslu, mne zavazuje. Někdy se snažím, třeba u suché jehly, dostat  se úplně na dno, na dřeň, že už to dál nejde. Špička jehly je chirurgický nástroj a to mne fascinuje.

V rozhovoru, který jsem nedávno měla  s grafičkou Helenou Horálkovou, jej ona uzavírá větou: Dokonalost, ta Ti nedovolí úlet.  Jaký je Tvůj názor? 
Co myslíš tím úletem?

Prostě nechat to být a upustit od toho...
Já si myslím, že je dost těžké vědět, kdy přestat. S tím mám problém.

Umět se zastavit, to říkala moje maminka.
Umět se zastavit a nechat první impuls. Ne ten úplně první, to by byla kresba. Já si dělám takřka denně kresby, co mne napadnou. Bez úvah, úplně uvolněně, nic podstatného, a to mne baví. Něco
z toho bylo i v Hollaru na výstavě. Umět se zastavit, to je problém. Nikdy to nepoznám. Nebo někdy, třeba za rok.

Vzpomínám na Tvoji diplomovou práci  Šest básní o lásce. Mně se dodnes moc líbí. Jak se na ně díváš s odstupem více jak čtyřiceti let Ty? 
Co bych Ti na to řekl. Líbí se mi, že jsem tehdy už do určité míry  grafické řemeslo uměl. Moc mne potěšila kritika, když jsem to jednou  vystavoval v Německu. Jeden člověk napsal, že i když listy vypadají lehce a vzdušně, tak jsou velmi zodpovědně a řemeslně provedeny.

Jde o to, aby ta strašlivá práce nebyla vidět...
Rozumím. Aby to nebyl horror vacui. Anderle nám sice tvrdil jeden čas, že se musí pojednat na desce každý čtvereční centimetr, ale on od toho pak upustil.

Ale on tím myslel zřejmě ten vyhrazený prostor, který chtěl nějak pojednat, ne prostor jako takový...
On tím chtěl říci, že celý formát desky se nemusí propracovat, ale i když je tam třeba prázdný centimetr čtvereční, tak musí s tím ostatním korespondovat.

Musí to být úmyslná, vědomá prázdnota...
Přesně. To je jako v muzice pauza. Ta je šíleně důležitá. Třeba minimalistická muzika Arvo Pärta, toho obdivuji nesmírně. Tak má třeba skladbu pro piáno, a jen tak občas sem tam zazní tón. A přitom je to plné napětí. Ta pauza Ti dovoluje vytvářet napětí, očekávání.

Plná pauza... Dáváš velký důraz na řemeslo...
Ale samozřejmě, když se díváš na dokonale řemeslně provedené věci, tak můžou být mrtvý. Neosloví Tě to. A to je právě o té pauze. Najít to, co je důležité. Mým problémem bylo často, že jsem zbytečně pojednával pozadí. Pak jsem si uvědomil, že když je na čisté ploše jen to, co tam má být, tak to je mnohem čitelnější a výrazově silnější. Mnohokrát jsem se mýlil, samozřejmě, mnohokrát. Pořád se mýlím.

Bez omylu není cesty...
Jistě, a hledání je nejistota pořád. Já nemohu říct, že dneska, když je mi sedmdesát a začínám grafiku, že se netřesu, jak to dopadne (smích).

Je to každý den od začátku...
Ano, je. S každou grafikou je to od začátku. A co třeba dělá barva, to je moje noční můra. Pocit z barevnosti se mi stále proměňuje.

Maloval jsi?
Maloval jsem ve škole, když jsem byl na malbě u profesora Sklenáře. Ale mne štětec, ta velká rozmáchlá gesta, to mi nevyhovovalo. Cítil jsem se bezradný.

Ty ses vlastně na Umprum hlásil na malbu?
To bylo složité. Já jsem se na vojně, když jsem sloužil u muziky,  rozhodl už definitivně, že muziku dělat nebudu. Kreslil jsem odjakživa, úplně spontánně, už jako malej kluk. Bavilo mne to. Takže jsem kreslil na vnitřní strany skříní, na zdi a podobně. A máma byla ze mne nešťastná. Pořád jsem měl potřebu kreslit. 

Zažili ještě rodiče Tvůj úspěch?
Ne. Matka trochu, ale otec ne. Naši se rozvedli, když mně bylo osmnáct. A otce jsem tak nezajímal, ale máma byla hodná. To je dlouhé povídání.

Mohla se tedy ještě trochu radovat, že se Ti daří?
Máma ano. Vzpomínám si, že jednou jsem za ní přišel, když jsem skončil konzervatoř a vrátil jsem se z vojny. A říkal jsem jí, mami, já chci malovat, já chci kreslit, já nechci dělat muziku. To víš, celé studium mne živila na konzervatoři, takže to nebylo  úplně lehké. Ani pro ni, ani pro mne. A ona mi řekla: Karlíčku, to víš, že jo, hlavně abys byl šťastnej, já Ti pomůžu.
A k tomu Ti řeknu ještě jednu perličku. S hercem Remundou. Máma pracovala v Dietní kuchyni na Náměstí Míru a naproti
z Vinohradského divadla tam chodili téměř všichni herci . Měla spousty fotek s věnováním od Brodského, Housky, Remundy a dalších.
S Remundou jsem se jednou, když tam byl na obědě, seznámil. Šel jsem s ním k divadlu a řekl jsem mu: Pane Remunda, já mám tenhle problém, vyštudoval jsem muziku, ale já chci malovat. Já nevím, co mám dělat. A on řekl: Člověče, Vy musíte! Řekl to se zvýšeným hlasem, jednoznačně.
To do mne vlilo energii. On mě tak zklidnil, že jsem si řekl, že na to mám právo.

To Ti bylo tak pětadvacet...
Ani ne, asi třiadvacet. Končil jsem konzervatoř v šedesátém třetím a v šedesátém pátém na vojně jsem se rozhodl, že se budu hlásit na školu. To mně nebylo nic platné, protože na Akademii mne dvakrát nevzali a dvakrát jsem to zkoušel na Umprum. Teprve po čtvrté to vyšlo. Ale jen díky profesorovi Spurnému, ten mně de facto zachránil život, ten mně pomohl. Ten jediný se mne zastal a dokonce mně napsal tenkrát odvolání, protože mě ani po čtvrté nevzali. To byl rektorem profesor Kavan, a bylo to v šedesátém osmém roce. Předtím na jaře byly poměry volnější. Pamatuji si, že Spurný řekl: „Nenapíšeme soudruhu rektore, ale pane rektore“. To je dobrý detail (smích). Napsal mi úžasné odvolání. Byl jsem tehdy zaměstnaný na hudební škole a to  pouze odpoledne. A dokonce ve středu bylo volno, takže dopoledne jsem měl volná a mohl dělat cokoliv. Tak jsem dostal svolení, že rok na škole můžu být. Že mne to ale k ničemu neopravňuje. Že budu mimořádným studentem. Protože jsem dřel jak blázen, tak na konci roku řekl tehdy pan profesor Novák, že nemá absolutně se mnou problém a že jsem dobrej. Tím pádem jsem se stal řádným studentem. Od druhého ročníku jsem nastoupil k profesoru Sklenářovi na malbu. Ale měl jsem tam s tím hrozné problémy. Protože mne to táhlo pořád ke kreslení a k malému formátu.

Znal jsi grafické techniky?
Ne, první grafiku jsem si vytiskl teprve na Umprum. Koupil jsem si malou satinýrku, doma jsem ji měl na stole. Když jsem dělal první lept, tak jsem leptal kyselinou solnou do zinku, samozřejmě jsem to nezředil a umíš si představit, jak to dopadlo.

No, on vlastně tenkrát na Umprum ty techniky nikdo neučil. Kdo Tě to učil?
Když jsem z malby přešel do ateliéru po profesoru Trnkovi, tak tam byl Anderle. A díky jemu  jsme tam měli i satinýrku. Tam se začalo s technikami. Anderle nosil nástroje do školy, jako asistent byl úplně fantastický. Já jsem ho zbožňoval, možná až moc.  Fascinovaly mne jeho suché jehly, ta úžasná jemnost a nervnost. Ale potom odešel, to jsem byl ve čtvrtém ročníku. Pak na závěr už jsem musel plavat sám. 

V jakém smyslu Tě ovlivnila hudba? Nejen tematicky, i výtvarně. Cítíš paralely s grafikou?
Určitě. To je podstatná otázka.Když jsem končil školu, tak už  během školy jsem přemýšlel, co mohu dělat, co nejvíc znám. Tak jsem si řekl, vždyť já mám zažitou muziku, ale nejen z hlediska hudby jako takové, ale i z hlediska interpreta. Tak například držení hudebních nástrojů, to jsem znal doslova jak své boty. A taky  jsem si zažil ten šílenej pocit na podiu. Zjistil jsem, že absolutně nejsem podiový typ.  Každý muzikant musí mít v sobě dávku exhibicionismu, jinak se trémy na pódiu úplně nezbaví. Muzika to má být radost.

Ty jsi byl sólista?
Musel jsem vystupovat ve škole, musel jsem hrát na domácích večírcích, to bylo každý rok povinné. Ale naštěstí jeden večírek, ve čtvrtém ročníku dopadl přímo drasticky a katastrofálně (smích). Tak jsem si řekl, tak dost, končím, já nebudu hrát, já se nebudu trápit.

Vraťme se ještě k těm paralelám.
Za prvé pocit hudebníka na pódiu.A co je to koncert? Podle hudebního slovníku to znamená zápas s nástrojem. To jsem věděl, co znamená. Když se napsaly koncerty pro jednotlivé nástroje, tak nešlo většinou ani tak o muziku jako takovou, ale o ten nástroj, co všechno je technicky možné.

To mluvíš o řemesle...
Ano, já jsem byl z konzervatoře zvyklý na pravidelné cvičení.

Jasný vliv na přístup k práci výtvarné ...
Ano, denní, a neustále se zdokonalovat. Je pravda, že jsem se  někdy trápil nad deskami. Nešlo to. Ale já jsem věděl, že musím, že to nemohu vzdát. Že nejde říct, já to zahodím, půjdu pryč a nebudu to dělat. Musím. Někdy to možná bylo až na škodu, že najednou ten mus, ta šílená vůle zabraňovala tomu, aby přišla nějaká inspirace, uvolnění. Ale zase
na druhou stranu, když jsem to pak zvládnul, řemeslně, když jsem se do toho tématu už dostal, tak pak to nějak přišlo. Ale za velkou cenu. Mockrát se mi stalo, že jsem rozdělanou desku, a bylo na ní hodně práce, odložil a musel jsem začít znovu. Proto  dělám od jednoho motivu pět šest variant, jestli to náhodou nebude lepší. Třeba pro  Komenského Labyrint světa a ráj srdce, to byla bibliofilie pro nakladatelství BONAVENTURA Vladimíra Beneše, jsem měl udělat sedm grafik. A já jsem je zkoušel ve třech nejrůznějších variantách. Co   kdyby ta další byla ještě lepší, a pak jsem se třeba vrátil k té první. Poučený. Tím, že jsem měl víc desek, tak jsem byl klidný a mohl riskovat. Ale to odbočuji od muziky.

Nevadí. Četla jsem, jak Francoise Gilotová ve své knížce  Život s Picassem vzpomíná, že coby studentka Akademie, Picassovi několikrát kopírovala jeho rozdělaný obraz na více pláten. On si pak na nich zkoušel různé možnosti, jak v kompozici pokračovat.
Ano, to je přesně ono. Takže, kdybych to zkazil, tak mám v záloze tu další desku rozdělanou. Teď jsem třeba dělal Apollinaira, bibliofilii. Celkem sedm grafik a já jich mám dohromady padesát, a různých formátů. Když jsem se poučil na kompozici a na tématu, tak jsem začal s větší deskou a pak jsem si řekl, teď už to mám v ruce, tak zkusím ještě větší. A jsem šťastný, že mohu pronikat do jeho poezie víc a víc.

Já mám moc ráda Tvoji grafiku Rimbaud a Verlaine. To je pro mne jedna z Tvých nejsilnějších grafik.
Myslíš ten dvojportrét. Nejsi sama, kdo to říká, moje žena to tvrdí taky.

Má to velký náboj, má to více vrstev, něco se tam děje. Myslím, že trošku se tato grafika vymyká...
Asi jo. Nejdřív  jsem to dělal v malém, jako exlibris pro známého. 

Vraťme se ještě k těm paralelám s hudbou...
Řeknu Ti, jak to bylo. Když jsem přemýšlel o muzice, uvědomil jsem si, že znám dobře svět hudby. A najednou jsem věděl, že to je úžasné téma. Hráči na pódiu svádí boj s nástrojem. Tak jako já svádím boj sám se sebou o svoje místo na světě. Ta nejistota deptá. Pocit nedostatečnosti  Tě nutí  hledat vlastní cestu. Knížák jednou řekl, že mnoho výtvarníků si plete výtvarné umění s terapií.

Na tom nevidím nic špatného.
Já taky ne. Myslím si, že to je můj případ. Líbí se mi definice od Freuda: Umělec je potencionální neurotik, který se zbavuje svých komplexů tvorbou.

Já myslím, že hudba, barva, struktura, tón, je jedno...
Mně moc pomohly poučky z harmonie. Výuka harmonie ze školy. To znamená, že hlasy jdou v protipohybu. Když tvoříš kompozici a uděláš například  nějakou figuru v horizontálním směru, tak tomu musí odpovídat něco v protipohybu. To znáš. Když uděláš někde nějakou dominantu, tak musíš vyvažovat, odpovídat.

Nemusíš...
Nemusíš. Ale kvůli vyváženosti. Není v tom nějaké striktní pravidlo. Hodně mi to dalo, vedení linií a akcentů.

To souvisí s mojí otázkou.
Myslíš, že zásadní pro grafiku je kresba, tedy linie? Protože pro mne třeba je to spíše struktura a plocha.
V mém případě je to linie stoprocentně. Protože myslím, že linie v grafice je jako v hudbě melodie.

A co jiné pojetí než Tvé?
Nesmírně obdivuji Paula Klee. Ty barevné čtverce, já v tom vidím Bachovu hudbu, ta jeho barevnost vůbec je geniální. Není to samoúčelné, něco je ještě za tím, co můžeš objevit. Já se neušklíbám nad jiným názorem, zajímají mě lidi, kteří jdou jinudy. Záleží na tom, jestli jsou forma i obsah vyvážené. Nebo vidíš doslova, jestli někdo podvádí sám sebe nebo jestli si hraje na něco. To se pozná.

Jak se to pozná?
Nějakým způsobem Tě to osloví. Jasně, že každý člověk k tomu přistupuje totálně individuálně, není v tom žádné pravidlo. Ale poznáš, když to je povrchní a pod tím není obsažnost.Vzpomněl jsem si na výrok Jacquase Brela, když se ho zeptali, co to je talent. A on řekl, chuť něco udělat.

To nevím, grafomani taky píší s velkou chutí. A umění to není...
Chceš ještě jmenovat nějaké své oblíbence?
Mohu jmenovat klasické stálice grafiky, Dűrer, Rembrandt, Goya a celá řada dalších. Není v mých silách je všechny vyjmenovat.

Tvé grafiky jsou labyrintem nezodpovězených otázek, na co chceš přijít? Už jsi něco pochopil? Je v Tvých grafikách sdělení nebo i odpověď na Tvé existenciální otázky?
Já se obávám, že odpověď není. Já pouze poukazuji sám sobě na cestu nebo i na určité poznání. Třeba Komenského Labyrint světa a ráj srdce to je tak úžasná věc, naprosto současná, nadčasová. Nebo teď dělám Apollinaira, to je hledač. Samozřejmě, že jsou mi blízcí básníci a výtvarníci, hledači a plní nejistot. To vlastně koresponduje s tím, co prožívám já. Je to úžasné, když takový Baudelaire, takový pomník, měl problémy stejné jako mám já (smích). 

A k té otázce, zda-li jsi něco pochopil?
Velmi často se obracím k Buddhovi. Ale samozřejmě cítím, že jsem na nějakých tkaničkách, které mně tahají ještě zpět do toho nepoznání. Budhovi to bylo jasné. On řekl, že největším utrpením člověka je ulpívání a nevědomost. A to tak je. Ulpívání na tom, že chceš, pořád něco chceš. Vzpomínám si na sebe, když jsem byl ve strašných depresích a nejistotě.  Tehdy jsem potkal našeho spolužáka Čampulku. Povídal jsem mu trošku o tom, co mám všechno za problémy.

A to bylo kdy?
To bylo v osmdesátém prvním roce, tak nějak.
To jsem ještě neměl ateliér, máma mi umřela. Tehdy jsme taky začali se Zdenou stavět rozestavěný řadový domeček. To byl omyl.  Prostě psychické problémy. Tak on mi řekl: „Jóga, ta Tě z toho dostane. Já mám z toho úžasnou vlastní zkušenost. Jóga to znamená, že se obracíš k sobě, získáš nezávislost na okolí. Pomůže Ti to i zdravotně, fyzicky se dáš dohromady.“ Já už jsem byl na tom tak, že jsem si řekl, že musím, že to udělám. A denně, skutečně denně jsem cvičil, dopoledne hodinu a odpoledne taky. V ateliéru, který jsem získal, jsem bydlel. To bylo vůči Zdeně srabárna, nechal jsem ji v tom rozestavěném domečku s malým Daliborem. A viděli jsme se jen o víkendu. Hrozné. Ale já jsem jinak nemohl. To bylo peklo. To byla těžká etapa. Pět let jsem na tom byl psychicky dost špatně.

Ale pracoval jsi a měl jsi úspěch. Zvenčí nebylo nic vidět...
Naštěstí ne. V té době jsem se vrhnul na akvarely, protože na grafiku jsem se nemohl soustředit. Grafik jsem udělal hrozně málo.

A jak to pokračovalo s jógou?
To bylo úžasné. Bylo to tvrdý. Ze začátku mě šíleně bolely nohy. Pustil jsem se do toho s obrovskou vůlí, denně jsem tomu dal dvě hodiny a najednou asi tak po třech týdnech nebo po měsíci jsem cítil, že se začínám zklidňovat. Zdravotně jsem se cítil mnohem lépe. byl jsem míň unavený, začal jsem líp spát. Tak jsem v tom pokračoval. A studoval jsem samozřejmě Buddhu. Já jsem v tom ležel. Asi po dvou letech jsem se tak uklidnil, že mi začalo být všechno jedno. Všechno bylo v pohodě, nic se nedělo. Tak jsem se pomalu začal vracet, v józe polevovat a začaly zas přicházet problémy (smích).

Hledal jsi míru...
Ano. Musím říci, že kdykoliv se dostanu do nějaké krize nebo do nějakého nesouladu, začnu si uvědomovat zase to učení Budhy. Je to geniální.

Myslíš si, že pracnost tradičních grafických technik neodradí další generace grafiků?
Myslím si, že  směr počítačové grafiky bude sílit. Paralelně s ní budou pořád existovat  grafici tradičních grafik, ale v menším počtu. Protože dnes začínat s tradiční grafikou je velice obtížné,  i finančně. Ateliér, satinýrka, materiály, barvy, papíry. Celý provoz. A než se člověk dostane do nějakého povědomí, to trvá. A galeristi teď o to až tak nejeví zájem. Myslím ty galerie, které sledují tzv. současné trendy. Myslím si, že vliv počítačové grafiky je značný.
Viděl jsem u syna svého kamaráda Petra Foltery, který učí na Umprum počítače, co všechno se s tím dá dělat. Byl jsem tím příjemně překvapený. Ale myslím si, že to nebude tak úplně lehké, do toho proniknout tak, aby v té dokonalé technice byla cítit kreativita. Aby nevymizela ruka, člověčina. Ruka je podle mne nezastupitelná.  Když se ale uchopí ty možnosti v počítači správně, tak mohou vzniknout úžasné věci, i obsahově.

Co byl a je Tvůj životní sen?
Mít celý den před sebou volný. Absolutní svobodu. To úplně taky nejde, když jsem se oženil, rodinné povinnosti, mám syna. Takže někdy to nebylo lehké. Ale na druhou stranu jsem měl fantastické zázemí. Když jsem byl ve srabu, ať psychickém nebo fyzickém, mohl jsem se opřít o ženu. Zdena je žena do nepohody. Vzpomněl jsem si teď na Hrabala, který řekl takovou krásnou metaforu o své ženě. Že je to někdo, kdo jej drží  jako balonek na niti při zemi. Kdyby ho pustila, tak balonek odletí a praskne. Zdena právě tohleto umí.

O tom se málo mluví, o zázemí úspěšných mužů...
Ano, já jsem je měl. Vedle totální svobody v ateliéru, té samotky, toho mnohdy až blouznění. To má málokdo. Zdena byla a je nesmírně tolerantní. Dokonce mi sehnala i modelky, což je docela paradox.

To je maximální tolerance. To je láska.
Praktický život byl na jejích bedrech.

Paul Klee tvrdil, volně řečeno, že se celý život klopotně prodírá – zatížený o vzdělání a zkušenost – k lapidárnosti dětského výtvarného projevu. Vracím se ještě znovu k tomu výtvarnému směřování.
K cestě, která většinou vede k postupnému  zjednodušování, k abstrakci. Ale nemusí to tak být u každého. Tak, jako to není v Tvém případě
.
To nemusí. To by byla tragédie, kdyby byl samý Paul Klee nebo samý Demel. To by byla devalvace a nuda. To je úžasné, že co člověk, to názor. Proč ne, tak to má být. Tolerance.

To by byla dobrá tečka, nebo bys chtěl ještě něco dodat?
Já žádné krédo nemám. Podstatné je, že se mi splnilo to, že mám celý den volný, jaksi sobecky, pro sebe. Můžu naslouchat tomu, co se mi děje v hlavě, ať je to příjemné nebo nepříjemné a můžu to  ventilovat na papír. A pak to nějak pustím do světa. A jsou lidi, které to osloví, protože v tom najdou něco společného a jsou lidi, kterým se to nelíbí. Mně se taky nelíbí všichni. Já jsem šťastný, že se tím uživím. A dobře, celkem. Žiju krásně, tady s výhledem na zahradu. Co bych chtěl.

Děkuji za rozhovor.


Demel Karel 
nar. 28. 2. 1942 v Praze. Studia: 1957 -1963 - Státní konzervatoř Praha, 1968-1974 – VŠUP Praha (prof. Z. Sklenář, J. Anderle).  Samostatné výstavy (výběr): 1975 – Hannover, Galerie Porkovski – Aaachen (SRN) Wieze (Belgie) 1976- Mnichov – Galerie Schöninger Gent (Belgie) 1978 -Wieze (Belgie), Galerie Elias Praha 1981 – Affligem (Belgie) Amsterodam, Galerie Rosen 1985 – Praha, Olomouc, Bratislava 1986 – Kostnice, Hushaus 1987 – Sint Truiden (Belgie) Zámek Sokolov Zámek Náchod 1988 – Praha Brusel, Galerie Montjoie 1989 – Haag, Pardubice, Uh.Brod 1990 – Zlín, Blansko, Praha, Ostrava 1991 – Leeds, Czechoslovak Centre 1992 – Praha, Galerie Platýz 1994 – Antverpy, Galerie Epreuve Artiste Praha, Galerie HOLLAR. Kolektivní výstavy (výběr): 1983, 1985, 1987, 1989 – Ljubljana, Bienále grafiky 1986, 1988 – Krakow, Mezinárodní bienále grafiky 1993 – Praha, Mánes, Inter-Kontakt-Grafik. Ceny (výběr): 1974 – Cena A. Saňky, 1983 – Čestná medaile Malé formy grafiky, Lodž; 1986 – 1.cena Exlibris, Belgie, Čestné uznání Supraphonu za cyklus „Bedřich Smetana – Má vlast“; 1987 – 3. cena trienále grafiky, Hanoj, Čestné uznání -Miniaturní umění, Toronto; 1988 – Čestná medaile Ex libris, Malbork (Polsko); 1992 – Cena Hudební unie za hudební motivy v grafice, Bratislava; Grafika roku 2007, čestné uznání
 
Obr. nahoře: 2 grafické listy Karla Demela z výstavy v Galerii Hollar, 2012


Vydáno: 26.04.2012