Jan Kavan

Je toho hodně, co děláš – volná grafika, exlibris, ilustrace,kresba, známková tvorba a donedávna jsi učil. Jak to lze skloubit?
Považuješ pro sebe za hlavní volnou grafiku nebo to nerozlišuješ?

Rozlišuji to, samozřejmě. A i v té volné grafice to musím rozlišovat. Bylo to tak za socialismu a je to tak dnes pořád. Když se chce člověk uživit, tak dělá věci komerčnějšího charakteru a vedle toho pak opravdu dělá věci, v kterých je víceméně svobodný. Což si dělá, víceméně nevím proč (smích).

Protože ho to baví...

Baví ho to, protože není ničím vázaný. Ale už i to exlibris, které jsi zmínila, je vlastně užitým uměním, protože je to na zakázku a ve spojení s písmem, takže to tak beru, jako užité umění.

A děláš někdy tzv. do šuplíku?

No, převážně (smích). Ale stejně si říkám, musíš se nějak živit, hochu. Já naštěstí jsem se dostal k poštovním známkám, ty jsou ještě docela rozumně placené, ale je to otázka velice blízké doby, kdy to také skončí. Mám tu zkušenost, že když jsem se někde zavedl a bylo to dobré, tak to velice rychle skončilo. Se Stáňou jsme dělali animované filmy, ten poslední měl velký úspěch, načež přišla revoluce a Krátký film skonal. Naštěstí jednu kopii se Stáňou máme, ale jinak se už k tomu vůbec nijak nedostaneš. Někdo to má jako soukromý majetek....

A jak to tedy lze všechno skloubit. Není to tedy problém?

Je to pořád neustále kloubení, všechno to prorůstá a zároveň je to proloženo neustálými výčitkami. Když dělám jedno, říkám si, že bych měl dělat druhé. Ale kdy mám největší výčitky, a co mne vlastně nejvíc baví, je budování prostředí. Stavět, budovat a realizovat si své prostorové nápady v architektuře.

Vždyť to je také kreativní činnost...

No, je. Ale ty výčitky. Teď jsem mluvil s Evou Haškovou a ona to má taky tak (smích). Výčitky, že bych měl dělat grafiku. Člověk by si myslel, že když se dožil penze, tak bude dělat co jej baví a na co neměl čas, a začne to dělat naplno. Já jsem si to budování nedokázal nikdy odepřít, pořád jsem budoval, a proto jsem měl to věčné dilema. Jestli bych neměl dělat umění, to pro živobytí, anebo to volné.... Snažím se najít v tom nějakou harmonii a nějak to skloubit.

Nedá mi to, abych se nezeptala na Sklenářovu školu.  Patříš do ní, stejně jako Eva Hašková, Ladislav Kuklík, Karel Demel, Pavel Sivko a další. Snad se dá říci, že typická je větší či menší míra ilustrativnosti v grafickém díle uvedených autorů....

Ano, to je asi společný jmenovatel. Ale nevím, jestli Sklenář má na tom zrovna tu zásluhu. Je to nějak tou dobou a nějak tím, že jsme se zrovna sešli. Já jsem o tom přemýšlel, jak je to možné, že se lidi takhle v takovém kolektivu sejdou. A asi  jsme se spíš ovlivňovali navzájem. Samozřejmě tam byl Sklenář a Anderle. To bylo to první nakopnutí. 

Mně jde o tu ilustrativnost, všichni, o kterých tu mluvíme se drží obsahu. I Ty tu sdělnost neopouštíš....

Sdělnost nebo dejme tomu předmětnost. Je to pořád o něčem. Já bych asi taky dovedl udělat něco, co by bylo abstraktní, kdysi jsem něco taky takového udělal. Ale mne to neuspokojuje.

A to je přesně to, co mne na tom zajímá, Tobě přijde, že je to bez obsahu?

Nemusí mít všechno obsah. Rytmus, kompozice, barva, harmonie, kontrast a to všechno si samo o sobě stačí. Ale to je vlastně ve všech obrazech. To co jsem jmenoval, to se z nich vypreparovalo až na kost a potom  zůstaly už jen nějaké geometrické vztahy nebo barva nebo nějaká kompozice.
Ale já abstraktní umění ctím. Třeba ten adorovaný Kupka, to je úžasné, to obdivuji.

Stáňa: To už je historie....

Právě, a pořád je to malba a Kupka k ní dospěl nějakou cestou.
Zrovna tak si myslím, že na druhé straně je v abstraktním umění spousta kýčů, které jsou laciné a do očí bijící, a přesto se najde spousta lidí, kteří to budou vynášet a vzhlížet k tomu. A hlavně je to stejně už ohraná písnička, vždyť je to pomalu už sto let staré.

Stáňa: A ta realita je ještě mnohem starší....

To já říkám pořád,  že pokrok v umění se nedá poměřovat s pokrokem v nějaké industriální sféře. Myslím si, že vedle sebe mohou běžet různé názory a bude to tak v pořádku. Jen tady u nás v tom malém rybníčku se vždycky protěžuje nějaký určitý názor. Myslím si, že jinde ve světě to takhle není. Takhle přidušené. A je mi to jedno (smích).

Průlomem v Tvé tvorbě je rozřezávání graficky zpracovaných kovových matric a jejich skládání a překrývání. Není  to právě reakce na jakousi popisnost Tvých jiných grafických listů? Proč jsi to začal dělat?

Nedávno jsem se nad tím zamýšlel a přišel jsem na to, že jsem vlastně něco podobného, takovou arabesku, tvar nebo siluetu udělal už na škole, tenkrát ve druhém ročníku.

Stáňa: A bohužel to tenkrát opustil. A bylo to i prostorové. To bylo velice zajímavé. Takový divadelní prostor.

Tak jsem se k tomu vrátil...Mne baví ta variabilita, to přetiskování, k tomu jsem tíhnul od samého začátku. Snažil jsem se nějak ještě tu desku využít, třeba ji i zničit, když jsem z ní udělal nejdřív seriózní tisky. Tak jsem ji pak rozřezal. Teď to dělám samozřejmě záměrně. Osvobodil jsem se od nějaké popisnosti, odehrává se to na papíře, v abstraktním prostoru papíru, je to ohraničeno jen tím papírem. Dává to různé možnosti skládat to a z jednoho udělat několik kompozic a tak si s tím jako hrát.

Stáňa: A hlavně je to sochařský přístup...

Určitě se nějak ovlivňujete navzájem s Tvojí ženou – sochařkou Stánou Kavanovou...

Stáňa: Je to stejný přístup. Protože vyřezává ty figury z plechu.

A nakonec o tom je i ten film o Gilgamešovi, co jsme spolu vymysleli. Režisér to chtěl udělat v hlíně, měl představu nějakých panáčků. Z toho jsme ho vyvedli. Řekli jsme mu, že je bezvadné, že se můžeme opřít o sumerskou kulturu, ale že je třeba to výsostně stylizovat. Ale hlavně jsme mu vymysleli plány reliéfů, které se tam prostupují. Ty vrstvy se otevřely a vešlo se do dalšího plánu, do dalšího reliéfu, do dalšího světa pod tím. Z toho, že jsme to museli dělat z jednotlivých segmentů, tak z toho pak vlastně vznikly ty moje vyřezávané plechy. Potom jsem to začal dělat. Po tomhle filmu.

Aha. To je zajímavá stopa....

Při tisku jednotlivých matric musíš mít vypracován pro to plán, jinak se v tom ztratíš.

Stáňa: Ty plány vypadají úžasně. On to bere jako pomůcku, ale to by chtělo samostatně vystavit.

Já to jednou vystavím. Vypadá to jako krejčovské plány.

Ještě bych se vrátila k vašemu uměleckému soužití...

Je to úžasné, že si rozumíme. Důležité je, že ten výtvarný názor máme podobný. Jinak by to nešlo.
Já si její práce vážím, obohacuje mne to a vytvářím si s tím prostředí. Umisťovat sochy do zahrady, to mám strašně rád.

Kterých umělců si vážíš a proč?

To napsal krásně Pavel Sivko do své pozvánky na výstavu do Hollaru. Uvedl tam celý seznam jmen. Já si vážím tolika umělců, že to opravdu vyjmenovat ani nejde, taky to záleží i na období a mění se to. Začal jsem ve svých čtrnácti letech Van Goghem a dneska končím ….Michelangelem (smích).

Proč tak často na svých kresbách i grafických listech kombinuješ lidskou a zvířecí figuru?

Protože to je součást jednoho světa. Já si myslím, že jsme jedné krve, Ty i já. Není rozdílu. Jestli chceš vidět jednoho člena naší rodiny, já ho sem pošlu (jezevčík.....)Vždycky jsem se snažil nějaké zvíře kolem sebe mít.

Považuješ kresbu pro grafickou tvorbu za zásadní?

Kresbu považuji vůbec za zásadní pro výtvarníky a i pro architekty. Kresba je záznam myšlenky a je prostě důležitá i jako studijní kresba. To jsem říkal i dětem ve škole. Je to otázka pravdy a lži. Kresbou se dobereš nějaké poctivosti, i když ji budeš potom potlačovat. Prostě kresba je způsob poznávání, to je jako četba. Proto se to dřív vyučovalo. To nebylo proto, aby se ta kresba jen zdokonalovala, ale díky ní se poznávaly věci. Vždyť se kreslila dřív i architektura, to bylo běžné i na středních školách, jako součást všeobecného vzdělání. Je to způsob, jak si věci přivlastnit, osahat, jak je poznat. Jak je poctivě zažít. Je to nejrychlejší způsob záznamu výtvarného myšlení.

Kdysi jsem se ptala Jiřího Anderleho, když uváděl svůj rozhlasový pořad Láska za lásku,  jak je možné, že si tak detailně pamatuje lidi ze svého dětství. Popisoval je neuvěřitelně podrobně. Odpověděl mi: Já jsem je pořád kreslil....

Nedovedu si představit, že bych si něco vymýšlel a nekreslil si to, to nejde. Kresba nemůže zaniknout, jako projev ruční práce. To vidíš na malých dětech, vezmou tužku a jsou fascinované tím, že zanechávají nějakou stopu. To je obrovský zážitek.

Jaké jsou Tvoje pedagogické zkušenosti z Hollarky? Co z toho, podle Tebe, vyplývá z hlediska budoucnosti české grafiky?

Je hodně škol a způsob přijímání dnes je takový, že školy závisí na tom, kolik přijmou studentů. Podle mne by tam stačilo přijmout 10 studentů za rok. Ale jak je vybrat. Ono se to někdy nepozná. Mohou mít na přijímačkách trému. Nebo vyzrají časem. Ale většinou se to pozná. Talenty jsem tam viděl, jsou a budou, ale je jich málo. A kvůli nim stálo za to učit.

Myslíš, že je těch talentovaných méně než dříve?

Asi na té jedné škole ano. Je více uměleckých škol, tak se víc rozptýlí. I když Hollarka má pořád dobrý zvuk. Zažil jsem tam fenomenální talenty. O některých slyším doteď.

Takže nemáš obavy o českou grafiku?

Grafika. Spíš se ptej co to je grafika...

Co to je grafika?

To je ten problém. Když to beru jako náš obor, tak to je volná umělecká tvorba, volná umělecká grafika. Měl by se v tom udělat pořádek. Když řekneš, že jsi grafik, tak se dnes na Tebe dívají skrz prsty, protože pro mladou generaci to znamená, že jsi ten, kdo klepe na klávesách počítače a je to takový realizátor záměrů někoho jiného. Je to označení jakési hierarchie. Pak je kreativista, kreativec, ten, který má ty nápady. Ale ten to zas nerealizuje. Nebo vyjímečně. Podle mne by se měla jasně rozlišovat grafika a počítačová grafika. Celé to odvětví bych nazval computer art, které je tvůrčí a je výborné. Tam může být vše, co vzniká na počítači. Podle mne by se grafika měla odlišit, jako taková. Není to žádné staromilství. Kdybych měl ty programy a ovládal to, tak bych to taky zkoušel. Má to úžasné tvůrčí možnosti, ale nikdy to není bezprostřední, je to vytvořeno nějakou matematickou cestou. Je to strojová záležitost. Není tam ta autentická matrice, kterou umělec vytvoří vlastníma rukama.
Na výstavách bych víc grafiku a počítačovou grafiku odlišil. Protože se směšují věci, které nemají s grafikou nic společného, třeba fotografie.

Stáňa: Je to jiný postup a je kreativní.

Je to  samozřejmě kreativní, ale už to není ta grafika. Dnes se do fotek bude zasahovat čím dál víc, má to spoustu možností. Mně vadí ty finty, které jsou raz dva. Klikneš a je to. Je to složitá otázka. Je to prostor pro teoretika, aby v tom udělal pořádek. Aspoň se snažit ty nové věci nějak  pojmenovat. A jak jsem říkal, může to všechno běžet paralelně vedle sebe. Nemusí se tvrdit, že tohle je to pravé, progresivní apod. Já obhajuji klasické techniky, ale to je jenom o přístupu k tvorbě. Myšlení je stejně současné, tenkrát by neobstálo. Ani by jindy nemohlo existovat.

Kdyby ses mohl znovu rozhodovat čemu se v životě věnovat, volil bys stejně?

Kdybych se znovu narodil a měl trochu větší talent na matematiku, tak bych asi dělal architekturu.

Je třeba zmínit i Tvé stálé dlouholeté  kurátorské vedení Galerie U lávky v Praze -Troji...

Je mi líto toho prostoru, nechat ho napospas, protože by se tam vystavovaly samorosty a podobně. Pokud by tam vůbec nějaké výstavy byly. Jiný důvod nemám. Samozřejmě mně baví setkávat se s kolegy nebo i s neznámými kolegy. Žádosti musím i odmítat. Trochu si vybírám, ze své koncepce nechci slevovat.

Máš před sebou nějaký dosud neuskutečněný výtvarný sen?

Trošku bych se ještě chtěl věnovat malbě.... Chtěl bych mít ten klid, jak jsem si to představoval v penzi. Že bych byl zajištěný a měl klid si dělat to své.     

Děkuji za rozhovor

Jan Kavan
nar. 8.3.1947 ve Zlíně. Studia 1962-1966 – SUPŠ Praha (prof. Richard Pípal), 1966-1972 – VŠUP Praha (prof. Antonín Strnadel, Jiří Trnka, Zdeněk Sklenář). Pedagogická činnost: pedagog Výtvarné školy Václava Hollara v Praze. Čestné uznání: v soutěži o nejkrásnější knihu roku 1981 – cena za exlibris v Sint Niklaas (Belgie) 1984 – Cena za exlibris v Malborku (Polsko) 1993 – Cena za exlibris na Mezinárodní soutěži k 75. výročí SSPE v Jičíně 

Obr. nahoře: Grafický list J. Kavana z výstavy: Jan Kavan- kresby a grafika, Zámecká galerie města Kladna, 2. dubna - 6. května 2010; © J. Kavan