Miloslav Polcar, Pankáčka, 2008, komb. technika; © M. Polcar

MILOSLAV  POLCAR

Kde se v Tobě bere ta robustní energie, která je ve Tvých dílech?
Jakoby Ti nestačil ani velký formát ručních papírů, s kterými pracuješ.

Energii má každý takovou, jakou má. To je dáno, to je jakási lidská přirozenost. Já jsem možná taky trochu robustnější, takže asi mi to takový problém nedělá.
Ta inklinace k větším formátům může souviset s mým studiem monumentální malby, kde větší formát je přirozený. Takže je to možná dědictví z dob mého školení. Velké neomezené formáty jsem začal dělat, když jsem si před lety přivezl z papíren obrovskou roli papíru, z které jsem si mohl odřezávat libovolné velikosti. Tím jsem se dostal k formátům, které byly mimo normy a velikost. Práce se řídila pouze záměrem obrazu.
Ale jinak si myslím, že velký formát není dnes zas tak něco neobvyklého, ani v grafice, ani v kresbě. Ty se jako takové emancipovaly. V tom smyslu, že se chtějí vyrovnat obrazu. Samozřejmě, pokud to není ilustrace nebo nějaká komorní záležitost. Týká se to těch věcí, které se dnes prezentují na výstavách, kde je velký formát běžný.

Někdy tam má ovšem člověk pocit, že to je tak trochu samoúčelné...

To je potom vůbec jiná otázka. Grafika svým způsobem jakoby ztratila svůj  historický důvod, co se týče jejího rozmnožování. Dříve nebyla jiná možnost multiplikace nežli obraz šířit tiskem. Dnes jsou možnosti reprodukce vlastně neomezené, a tak  grafika dostává trochu jiné vnitřní důvody.

V Tvých grafických listech se prolíná grafické, malířské a sochařské cítění, je v nich třaskavá směs konstruktivního výrazu s emotivním, pevného s křehkým.

Ano, asi ano.

Nakolik Tě inspiruje technika sama? Je zřejmé, že experiment je nedílnou součástí Tvého tvůrčího hledání....

Technika je samozřemě důležitá, protože je výrazovým prostředkem toho, co člověk chce udělat. Takže si volím ke každému obsahu  jakoby jinou techniku. Třeba například u těch mých křehčích věcí. Tam je důležitá volba techniky.  Ale i papíru a samozřejmě někdy i způsob tisku, který může vypadat hodně rozdílně. Někdy může působit velice zemitě, někdy velmi odlehčeně. To mě na  grafice strašně baví, že s tím jde jakoby až koncepčně pracovat.

Co hledáš?

Já nalézám.

Co nalézáš?

Nalézám neustále nové a nové podněty k práci, a to jsem strašně rád. Myslím si, že velmi důležité, a já se o to snažím, je uchovat si v sobě takový ten prvotní údiv. Protože jinak člověk samozřejmě časem přestává vidět a cítit.  Chodí kolem něčeho  a vůbec už to nevidí a nediví se tomu. Že ráno vyjde sluníčko. Považuje to za normální. Už se ztrácí ta citlivost. Prvotní údiv to je vlastně takový motor k tvorbě.

Jaký je proces Tvojí tvorby? Jaké zdroje?
Z čeho čerpáš, nejspíš z přírody...

Samozřejmě. Nejvíce mne v práci zajímá vznik, růst, zánik. Řád, chaos a tyto děje. Ty jsou vlastně v životě lidském, v přírodě, ve vesmíru vůbec. A to si myslím, že to je ohromné tematické pole, v kterém si kdykoliv něco najdu.

Jaká byla Tvoje cesta ke znaku, ke kaligrafii?
Jak si začal?

Člověku přichází do cesty podněty, které přijme nebo nepřijme. Buď ho osloví nebo neosloví. Takže pravděpodobně, jak jsem mluvil o takové té prvotní citlivosti, jistěže mne oslovilo mnohé. Jak autoři, tak jejich díla. V osmdesátých letech, což byla taková bezvýchodná situace, jsem vyšel ze školy. Byl jsem po vojně a panovala jakási šeď, podivné umění a bylo to takové smutné. Bez jakékoliv energie. A tehdy se úžasným způsobem uskutečnila výstava – Španělská grafika. Bylo to v roce 1980  na Národní třídě v ÚLUVu, dole ve velké výstavní síni. To bylo pro mne naprosté zjevení. To mne ohromně oslovilo. Tam jsem viděl právě ty velké formáty, reliéfní tisky. Dnes už nevím přesně, kdo tam všechno byl, Tàpies samozřejmě, a celá ta parta úžasných španělských umělců grafiků. Když jsem viděl všechny ty možnosti, co všechno jde dělat, tu svobodu, tu energii, tak jsem cítil, jakoby mi někdo ukázal, co budu dělat. Tak trošku jsem nahlédl do své budoucna. Ne, že bych to kopíroval. To bylo to ohromné oslovení, a z toho jsem žil velmi dlouho. Potom jsem se ještě k těm věcem samozřejmě dostal v pozdějších letech, kdy jsem toho mohl vidět víc.
To způsobilo, že jsem se tomu začal vlastně věnovat.

Jak vzpomínáš na pana profesora Sklenáře?

Pan profesor Sklenář byl samozřejmě ohromná individualita a rozhodně to nebyl typ pedagoga, že by nás učil konvenčně. Pro mne kupodivu znamenal dokonce víc, až když jsem vyšel ze školy. Začal jsem na něho vzpomínat, na to, co jsme si povídali, co vykládal o životě a o umění. A vlastně i  taková ta jeho pozice mimo scénu, mimo hlavní proud, mi svým způsobem také vyhovovala. Takže jsem se spíš k němu vracel. Asi až tak sedm let po škole.

A co kaligrafické pojetí malby pana profesora?

To se mi samozřejmě líbilo. Samozřejmě viděli jsme jeho obrazy, chodili jsme k němu do ateliéru. Ukazoval nám je a povídali jsme si. Jistě se to do mě nějakým způsobem dostalo. Dokonce jeho synovec galerista Zdeněk Sklenář, když viděl moje věci někdy v osmdesátých letech, to jsem měl ty dvoumetrové listy na výstavě v Mladé Frontě, si říkal jestli jsem od Sklenáře nebo ne.
Sklenář byl pro mne především malíř.

Ale on to grafické cítění právě ve své malbě měl.

Je to tam, kaligrafie, linie. Tohle pojetí mně vyhovovalo.

Jde Ti o obsah, nějakou  výpověď nebo Tě uspokojuje proces tvorby jako takový?

Většinou to souvisí. Člověk má nějaký nápad a přemýšlí, jak ho udělat. Ale samozřejmě někdy proces sám už je natolik nosný, že se stává obsahem. To se týká zejména těch mých prostorových věcí, kde je prvotní matrice. Ta by i mohla zůstat jako artefakt sám. Z ní jde udělat otisk, plošný otisk. Ten otisk  já můžu mnohonásobně otisknout. Různými sestříhanými a rozřezanými částmi toho tisku potom polepuji prostorové tvary, a tak se grafika vlastně dostane i do prostoru. A kdybych byl důsledný, tak by to šlo digitálně vyfotit a opět tak dostat do plochy.

To už je taková hra...

Je to tak. Někdy to vypadá, že člověk dělá obsahově a filosoficky nabité dílo. Ale ono  tak umění dělat nejde. Nejde si říci, teď udělám nějakou filosoficky závažnou věc. Někdy stačí opravdu strašně málo. Stéblo trávy – a je to úžasná věc, a možná že to má i velkou filosofii. A může tam být i ta hra.

Co pro Tebe znamená struktura?
Myslím, že je v Tvém díle dost zásadním nosným prvkem.

Struktura je mi ohromně sympatická. Samozřejmě jsem dědicem informelu. Když mně bylo tak čtrnáct, patnáct let, to bylo v raných šedesátých letech, tak informel na chvilku propuknul. To byl Medek, Koblasa, výstavy v Nové síni, ve Špálovce a podobně. Jako kluk jsem to viděl. Byl jsem tím samozřejmě nesmírně okouzlený, takže se to do mě nějakým způsobem dostalo. A asi i zůstalo, svým způsobem.

Jaké máš plány, na čem pracuješ?

Nerad bych to teď říkal nějak konkrétně. Docela se mi rýsuje nějaká možnost prezentace, tak za dva roky. To mi ohromně vyhovuje, protože mám rád před sebou trochu nějaký plán a když znám ten prostor, kam to přijde. To, že mám na to dva tři roky, mi vůbec nevadí.
Ohromně mne  těší se na to připravovat.

Děkuji za rozhovor.

Miloslav Polcar
3. 2. 1947 České Budějovice. Studia:1967-1973  Vysoká škola uměleckoprůmyslová Praha (prof. Z. Sklenář, prof. V. Menčík, Ateliér monumentální malby). 1992 jmenován docentem na Karlově Universitě. Samostatné výstavy (výběr): 2010-Rakovník, Nová síň Rabasova galerie; 2009-Kutná Hora, Galerie F. Jeneweina; Praha, Chodovská tvrz; 1998-Praha, Staroměstská radnice, sál architektů; 1996-Německo, Siegen, Galerie am Alten Garden; 1995-Německo, Bonn, zastupitelství ČR; Německo, Wendlingen, městská galerie; 1994-Praha, Středoevropská galerie a nakladatelství; 1993-Praha, Galerie Mánes; 1992-Německo, Kunstverein Bayer Dormagen, Kloster Knechsteden. Skupinové výstavy (výběr): 2008-Praha Galerie Hollar, Autorská kniha v prostoru; 2007-Praha, Clam-Gallasův palác, Pocta V. Hollarovi; 2004-Francie,  Audobiac; 2002-Praha, Galerie Mánes, Půl století proměn moderní grafické tvorby; 2001-Itálie, Neapol-Univerzitní institut, Capella Pappacod, Česká grafika; Argentina, Národní galerie Museo de Bellas Artes, Česká grafika; 2001-Kanada-Ottawa, galerie Foyer Radnice, Česká grafika; 2000-Mexico-Národní galerie Morélie, Česká grafika; 1999-Brazilie-Rio de Janeiro, Mezinárodní trienále grafiky
1998-Itálie-Trevi Flasch Art Museum, Bienále současného umění; Ocenění: 1997-Grafika roku, Cena Komerční banky - kat. A; 1995-Grafika roku, Cena asociace volné grafiky - kat. B; 1991-Silver prize, Mezinárodní trienale grafiky