Helena Horálková, Metro IV.,  barevný linoryt; © H. Horálková

Helena Horálková

Zdá se mi, jakoby v Tobě dřímaly dvě bytosti. Pevná, tvrdá, nesmlouvavě kritická a lyrická, zahloubaná, něžná. Jak to jde dohromady?

Myslím si, že za tu lyrickou se tak trochu stydím, takže ta tvrdá nesmlouvavá ji zahání. Tak ta lyrická vyleze jen občas, schovává se.

A jak to vypadá tematicky?

Jak právě utíkám od toho nesmlouvavého drsného světa lidí a města, tak se utíkám do přírody, kde se snažím najít vyváženost a řád, takový klid. Tak to možná potom působí trošičku, že jsem lyrik.
Ale já jsem spíš smutný člověk. A ta příroda mne uklidňuje. A to město zas ale potřebuji k životu, jako výzvu.

Připadá mi, že se v poslední době více soustředíš na témata, jako  např. Metro,  která souvisí s neblahými projevy a dopady civilizace 20. a 21. století. Výrazné je opakování, řazení, překrývání stejných prvků nebo téhož tématu na jednom grafickém listu. Cítím za tím jakousi úpornou snahu se něčeho dobrat...

Já jsem zjistila, když jsem se probírala svými pracemi, že to téma překrývajících se figur nebo to náhlé objevení se detailu a mizení detailu, kdy je překryt nánosem dalších tvarů a ploch, mám od samého začátku. Tak jak je to s městem, kde se zrcadlí zrcadlení v dalších oknech a do toho se mihne nějaký další detail, výraz tváře nebo padne nějaké slovo vytržené z konceptu. Prostě je to takový zmatek, ale zase ne až tak úplně, že by to bylo nekoordinované. Řád to nějaký má a možná, že se ho snažím právě nalézt. Ale u toho světa lidí je to patrně obtížnější než ve světě přírody. Tam se dobereš nějakého systému.
Mám vždy nějaké období, že dělám lidi, figury a najednou konec a potom se zas vracím k nějakému abstraktnějšímu projevu, dělám lesy, kytičky.  Potřebuji si asi nějak od lidí odpočinout. Když už k tomu nemám asi co říct, mám toho najednou dost, tak začnu úplně z jiného soudku. Ale takto to mám od samého počátku. Po škole jsem dělala na tématu výkladní skříně, noční okna. Mě ovlivnila hodně  Skupina 42  a i když jsem to nechtěla, tak jsem možná byla poznamenaná německým expresionismem.

To jsem se chtěla zeptat. Na vliv německého expresionismu na Tebe, mimo jiné také vzhledem k Tvému vysokoškolskému studiu v Berlíně.

Nechtěla jsem nic napodobovat, ale asi to nějak ve mně zůstalo, je to tam a proto se pořád k tomu vracím. Patrně mám pocit, že jsem to ještě nedořešila. Jinak v Berlíně jsem studovala užité umění, tam jsem volnou grafiku v podstatě dělala spíše natruc, než že by mi ji někdo učil. Já jsem v tom spíše autodidakt. Grafiku jsem měla na Hollarce, tam jsem si osvojila nějaké ty základy techniky a na vysoké škole jsme dělali plakáty, písmo, ilustraci, kresbu. Grafiku jsem se učila od tiskařů. To je nejlepší škola, tiskaři, Ti poradí...

Jak přistupuješ k práci. Využíváš okamžité, náhlé inspirace? Je to možné i při těch rozměrných linorytech? Pracuješ s náhodou?

Je možné, že Tě náhle něco osvítí. A u toho potom setrváš déle. Já náhodu využívám hodně, může přitom vzniknout něco nového. Ale nemám ráda efektní náhodu. Já mám ráda náhodu, která je ještě dál zpracovatelná. Člověk může být překvapen tím, co náhodně vzniklo a na to může navázat a nebude to nechávat osudu.

To je speciálně případ  překrývání vzniklého soutiskem více linorytových matric. Tam vznikají nečekané kombinace....

Ano, ale já jsem se tím chtěla připodobnit k tomu městu. Ono se taky živelně skládá z  tvarů, když se přistavují další a další domy, jeden dům překrývá jiný. Tam jsou osudy v těch domech, odehrávají se tam příběhy a zase je překryje jiné okno, ve kterém se třeba zrcadlí oblaka nebo strom. Fascinuje mne, pořád se mně to ještě nepodařilo udělat, jak chodí člověk kolem aut, kde vidí  tu přírodu na těch kapotách. Oblaka a stromy. Je to takové převrácené nebe ve městě, že ho vidíš z auťáku. To bych ráda nějak ztvárníla, ale pořád to není ono.

Ty máš to město jako takovou živou bytost...

Jako takový pulzující, dýchající, živý organismus. Někdy pro lidi ne moc příznivý.

Tvým dvěma zásadním námětovým okruhům odpovídají i techniky.
Měkčí lyrickou akvatintou zpracováváš  přírodní motivy a razantnějším linorytem zpracováváš motivy spojené s civilizací.

Do linorytu jsem se pustila, protože mně začala vadit kyselina, nedělala mi dobře. Leptám teď jen menší věci. Jak jsem dělávala v leptu velké formáty, to už nedělám.
Bojím se, že postupně ta technika bude umírat, protože se s tím nikdo nechce babrat. Vidím to na žácích, chtějí, aby to bylo hned hotovo. Jsou zvyklí, že by to měli mít hotovo všechno za půl hodiny. Klipovitá generace.

Sleduješ současnou grafiku?

Ano, snažím se být otevřená ke všemu.Takže docela beru někdy i počítačovou grafiku. Prostě musí to mít nápad a ducha. Ta technika je vždycky jen prostředek. Je mně vlastně jedno, jestli se jedná o grafiku klasickou nebo počítačovou. Ale nerozumím trochu některým performencím, některým takovým vyprázdněným formám.

To se zdá, že je děláno pro efekt, bez vnitřního náboje...

Někteří mladí jsou opravdu dobří grafici. Třeba Jitka Chrištofová, mladý Kaloč je šikovný.
Jak učím, musím sledovat třeba klauzury na Umprumce nebo Akademii, abych věděla, jak mám své žáky připravit, když se tam chtějí dostat. Já to docela sleduji.

A...proč tu grafiku vlastně děláš?

To bych ráda věděla. To už se mne také někdo ptal, proč to vlastně dělám, když to neprodám.(smích).

No tak vidíš, jak to chodí, to mne nepřekvapuje.

Ale on to říkal s obdivem, že to ještě dělám. Možná je to takový můj druh samoléčby nebo dialog se sebou, určitý druh arteterapie. Dělám to, protože musím. Kdybych nemusela, tak to dělat nebudu, protože bych měla plno času. Takhle mně přijde, že jsem štvanec, a dělám to natruc všemu a možná, že je to zbytečně. Člověk něco dělá, možná marně, ale nemůže si pomoct, prostě to tak je. Třeba si přes tu grafiku víc rozumím, lépe se vidím. Prostě člověk je udělaný k tomu, aby nemarnil čas. Třeba se mylně domnívám, že  tím nějak užitečně naplňuji svůj čas.
Moc velkého užitku to nepřináší, spíš ztráty, bych řekla (smích).

Celý život učíš. Učíš ráda?

Docela ano. Ze začátku jsem učila, protože jsem se neodvážila být na volné noze s dvěmi malými dětmi. Ale během doby jsem přišla na to, že učím docela ráda. Možná, že je to určitá moje zbabělost. Kdyby byl člověk hrdina, tak se uzavře jen do toho ateliéru, prostě buď anebo. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří byli tak stateční, že dokázali dělat jenom tu volnou tvorbu.

Ale oni neměli ty děti a neměli starost o živobytí...

Samozřejmě. A pro mne je opravdu příjemnější učit, než pracovat v reklamě nebo si vydělávat nějakým jiným nesmyslnějším způsobem. Takhle se aspoň snažím. Vím, že ty děti nemůžu naučit svému výtvarnému myšlení. Můžu je naučit techniku a aby vytrvaly. A můžu je učit koukat. A k tomu přilepím občas trošičku etiky. Aby ty děti taky věděly, že je má někdo rád.

To máš druhý stupeň?

Mám všechny. Malé děti od pěti let až po vysokoškoláky, kteří chodějí na figuru. To je příjemné.  Často jsou to velice fajn bytosti, obohacují mne. Člověk se neuzavře ve svých čtyřech stěnách. Kolikrát si říkám, že se mám taky od nich co učit. Někdy jsou tak šikovní, že jsem já tak šikovná nikdy nebyla.

Ještě Tě něco napadá?

….Vždycky jsem si myslela že člověk by měl být hlavně moudrý, když k tomu sedne a začne něco dělat. Člověk dělá, jak mu bylo dáno, nemůže se tvářit, jako něco jiného.
Já mám tu výhodu, jak nemám to vzdělání v klasických technikách, tak mohu dělat pokusy.
…..Dokonalost, ta  Ti nedovolí úlet.

Děkuji za rozhovor.



Helena Horálková
Nar. 7. 5. 1955 v Praze. Studia: 1971-74 SOŠ výtvarná V. Hollara Praha, 1974-79 Kunsthochschule Berlin (ateliér ilustrace, prof. W. Klemke). Stáže: 2007 Masereelovo centrum v Belgii - v rámci ocenění Grafika roku 2006. Výstavy: od r. 1984 realizovala více než 20 samostatných výstav v ČR a Německu, účastnila se desítek kolektivních, soutěžních a tematických výstav (např. Trienále evropské kresby, Norimberk 1986; Mladí Janu Bauchovi, Špálova galerie, Praha; Současná česká grafika, Mánes, Praha 1989; Bienále kresby Plzeň, 2004; Les, Západočeská galerie Plzeň 2005; Umění české grafiky (Dny Prahy v Seoulu), Seoul 2011). Ocenění: 2002 Cena za drobnou grafiku, Galerie HOLLAR, Praha; Grafika roku 2003, čestné uznání v kat. A; Grafika roku 2004, čestné uznání za tisk z hloubky; Grafika roku 2006, Speciální cena v kat. A za soubor linorytů; 5. Mezinárodní trienále grafiky Praha 2007, Cena společnosti Prařská plynárenská, a. s.; Grafika roku 2007, Speciální cena spol. Metrostav, a.s. za techniku lino; Grafika roku 2009, 2010 a 2011- čestná uznání za tisk z výšky.