Sotheby´s Londýn, 34-35 New Bond Street, Spojené království
15. prosince 2011

BRONTË, CHARLOTTE. Druhá série Magazín pro mladé muže. Pro zářijové vydání 1830 upravila Charlotte Brontë. Prodal Sergeant Tree a všechny ostatní v knihkupectvích v Chief Glass Town Paris Ross GT Parrys GT Wellingtons Glass Town &C &C &C…  Ukončeno dne 19. srpna 1830.

Dosud nepublikované rukopisy, napsány minuskulí, zahrnují titulní stranu (s.1), obsah (s.2), „Dopis od Lorda Charlese Wellesleyho“ (s.3-10), „Půlnoční píseň“ (s. 11-14), „Deník Francouze [pokračování]“ (s.14-18), „Inzerce“ („...Šest mladých mužů se chtělo nechat najmout za účelem vyčištění kapes za nepříznivých OKOLNOSTÍ…“) (s. 19), prázdný papír s výjimkou „EmR“ v každém rukopise (s.20), každý rukopis vytvořen jednotlivě a v různých velikostech, svázány do hnědého balicích papíru s nápisem „ZÁŘÍ 1830“ na přebalu, 20 stan, 35 x 61mm, v červených deskách a hnědém safiánu (50 x 70 mm) s pozlacenými písmeny na hřbetu svazku („Young Men's Magazine | C. Brontë | září 1830“).
Položka č. 46 byla vydražena za 690,850 GBP, vyvolávací cena: 200,000-300,000 GBP. (Obr. vpravo)

„Jsme vplétání pavučinou dětství,
pavučinou slunného vzduchu;
sáhli jsme po jaru našeho života
vodě čisté a spravedlivé…“
(Charlotte Brontë, 19. prosince 1835; pozn. volný překlad)

Nepublikovaný rukopis obsahující tři díla mladé autorky Charlotte Brontëové, které se dosud nedostaly do rukou odborníků, jsou to bezpochyby nejdůležitější rukopisy Brontëové, které se naposled objevily ve veřejné dražbě před více než třiceti lety. „Magazín“ je zasazen do smyšleného světa „Glass Townu“, nejranějšího fiktivního světa vytvořeného čtyřmi sourozenci Brontëovými.
Charlottin první výbuch tvořivosti, jehož reprezentativním příkladem je magazín, přišel na počátku dospívání. Jeho pramenem bylo blízké přátelství, které ji pojilo ke svým třem sourozencům. Jeho význam je neobyčejný, neboť říše jejich dětské fantazie vyburcovala naše porozumění a my začínáme oceňovat i jejich starší díla: myšlenky těchto čtyř mimořádně nadaných dětí změnily generace čtenářů vytvořením nádherného světa v jejich osamělé faře v Yorkshiru. Slova jejich otce: „Měli jen velmi málo příležitostí pohybovat se ve vzdělané a kultivované společnosti, v situaci, kdy v kraji převažují obyvatelé staršího věku, vytvořili malou společnost mezi sebou. – ve které se zdáli být spokojení a šťastní.“ (z dopisu rev. Patricka Bronteho paní Gaskellové, 20. června 1855) Tuto solidaritu podpořila relativní izolovanost Haworthu, ale dále tragické okolnosti, které rodinu postihly. Jejich matka zemřela, když bylo Charlottě 5 let a její mladší sestře Anne pouhý rok, a jediném delším období, kdy některý ze sourozenců zůstával mimo rodinu, byly čtyři nejstarší sestry (včetně Charlotty a Emily) poslány do Clergy Dauthers´ School v Cowan Bridge u Lancashiru. Brutální, bezcitný a nehygienický režim zanechal děvčata napůl hladové a náchylné k nemocem, což vedlo k úmrtí dvou Charlottiných starších sester Marie a Elizabeth (Charlottino běsnění ve škole konečně našlo odezvu v jejím popisu Lowoodské školy v Janě Eyrové). Po těchto traumatických zkušenostech byly čtyři přeživše děti vzdělávány doma, jejich nespoutaná představivost byla obohacována díky přístupu do otcovy knihovny.
Svět Glass Townu, prvního projevu neuvěřitelné obrazotvornosti společenství Haworthu, má svůj původ v darovaném vojáčkovi:
„Papá koupil pro Branwella několik vojáčků z Leedsu. Když papá přišel domů, byla noc a my jsme už byli v posteli, takže druhý den ráno vstoupil Branwell do našich dveří s krabicí vojáčků. Emily a já jsme vyskočily z postele a já jsem uchopila jednoho z nich a zvolala: ´To je vévoda z Wellingtonu! Musí být můj!´…“ (Charlotte Brontë, Historie roku 1829, 12. března 1829)
Pod Charlottiným vedením si každý ze sourozenců vybral jednoho vojáka a pojmenoval jej jménem významného hrdiny: Branwell zvolil Napoleona jako odpověď na Charlottina Wellingtona, zatímco mladší sestry Emily a Anne je pojmenovaly podle polárních průzkumníků Edwarda Parryho a Williama Rosse. Děti si sestavily svět – svět „konfederace“, ve kterém měl každý ze sourozenců svou vlastní sféru – kolem svých postav. Byl to svět sestavený z materiálů, které měly po ruce: grafické listy ilustrací z Bible od Johna Martina visely na faře Haworth, která tvořila základ tyčícího se města Glass Town; geograficky se jejich svět podobal severní Africe, o které četly v životě Munga Parka; z Tisíce a jedné noci převzaly čtyři všemocné génie (jeden pro každého ze sourozenců), kteří se vznášeli nad světem, plynoucí dle libosti; struktura světa a dobrodružství jeho obyvatel čerpaly z Blackwoodského magazínu, do kterého jejich otec přispíval. 
Kolem roku 1829 měly dvě starší děti, Charlotte a Branwell, stále ucelenější literární ambice a začaly společně spát příběhy, umístěné do jejich smyšleného království. Byl to Branwell, kdo jako první na začátku roku 1829 začal napodobovat oblíbený časopis, zpočátku nazvaný „Branwellův Blackwoodský magazín“, ale po několika měsících předal „vedení časopisu“ své starší sestře. Charlotte napsala šest vydání „Blackwoodského magazínu pro mladé muže“ od srpna do prosince roku 1829 a v srpnu následujícího roku zahájila „druhou sérii“ vydání. Ačkoliv změnila název (zjednodušil se na „Magazín pro mladé muže“), ujišťovala a uklidňovala své čtenáře, že je to práce „stejných vynikajících autorů.“ Magazín obsahoval vyprávění z cest a dobrodružství často ve formě dopisů od korespondentů, delší vyprávění v podobě seriálů, básně, „Konverzace“ (podle vzoru Blackwoodských Noctes Ambrosianae), a dokonce inzerci a recenze na (fiktivní) knihy a malby.
Tyto kusy byly psány množstvím imaginárních postav, a dokonce měl i fiktivního knihkupce. Tato milovaná zábava tvorby publikací je nepochybným indikátorem Charlottiných pevných literárních ambicí a přestavovala část jejího díla: v létě roku 1830, předtím než napsala druhé vydání Magazínu pro mladé muže, sepsala „Katalog mých knih s obdobím jejich vzniku“, který zahrnoval v konečném výčtu 22 svazků, všechny vytvořené v době ne delší než 12 měsíců.
„Obrovský počet rukopisů na nepředstavitelně malém prostoru,“ komentovala paní Gaskellová, když uviděla Charlottin poklad. Jeho malý rozměr je nejzvláštnějším rysem tohoto rukopisu tak jako u dalších raných děl Charlottiných a jejích sourozenců. Rukopis nabízel ve svém rozsahu texty o více než 4000 slovech vmáčknutých na 19 stranách (včetně titulní strany), z nichž každý nebyl větší než 35 x 61 mm. Muselo to být jedinečné a propracované dílo, zvláště jako doklad Charlottiny touhy kopírovat tištěný magazín, který šel tak daleko, že pečlivě otiskl každý jednotlivý dopis.
Rukopis zrcadlí miniaturní charaktery svých subjektů, od té doby co byl Glass Town původně obydlen postavami, které odpovídaly Branwellovým vojáčkům stejně jako své intimní povaze – ten jej vytvořil proto, aby jej mohly sdílet všechny čtyři děti Brontëovy. Tento smyšlený svět byl ryze soukromou záležitostí a miniaturním rozsahem těchto prací zajišťoval obsah snadněji skrýt a přečíst tyto řádky bez použití lupy mohl jen ostrý zrak dítěte.   
Prvním kusem ve vydání Magazínu pro mladé muže, „Dopis Lorda Charlese Wellesleyho,“ je také nejpodstatnější, který zaujímal asi polovinu celého rukopisu (kolem 2200 slov).
Jeho autor, syn vévody Wellingtona, byl častým hrdinou příběhů Glass Townu, praktický muž se sklonem k podceňování a příležitostnému cynismu, stál jako záměrný kontrast ke svému bratru, Markýzi z Douro.
Zde je zpráva o „mysteriózní události,“ která začíná, když se v noci probudil, a zatímco obdivoval hvězdy ze své palácové zahrady, zaslechne náhlý výkřik:
„… podíval jsem se a spatřil loď plout kanálem: v něm seděli 4 muži, tři z nich se hádali a čtvrtý vypadal, že bojuje s něčím bílým, ale nemohl jsem rozeznat s čím. přiblížili se a až poté jsem viděl, že to je holčička Carolina Krista, kolem níž od vydání posledního magazínu vznikl velký rozruch… “
Předtím než mohl zasáhnout, byla dívka ubodána k smrti a když seskočil do kanálu, aby ji pomstil, sám byl zajat jako vrah, kterého poznává, ale nazývá jej pouze jako T_e. Lord Charles je odvezen na své venkovské sídlo, kde je uvězněn v živě popsaném podkroví: „podlaha byla z navlhlého, shnilého dřeva černějšího než zadní komín. stěny byly stejné, ale… částečně pokryté elegantními draperiemi pavoučích sítí. žádná stopa po nábytku ani po posteli ze slámy.“ Čeká na smrt, ale vrah, poslán T_e, má dokázat, že je přítelem rodiny Wellesleyových, a místo toho mu pomůže utéct. O týden později jej najde u slavnostní večeře sedět naproti T_e, který nyní věří ve smrt svého nepřítele, ale „byl příliš zaneprázdněn tlustou husí pečínkou, než by si mě všiml,“ a Lord Charles unikl a vykonal svou pomstu. Získal přístup ke skříni v T_eově ložnici: „vzal jsem velkou bílou toaletní látku z damašku a zabalil se do ní jako do rubáše,“ čeká, až jeho oběť usne:
„… jen jak hodiny odbily dvanáct, vstoupil jsem neslyšně (vyzul jsem se) ze skříně: tajně jsem se plížil k posteli a položil ruku (která byla studená jako led) na jeho čelo. otevřel oči: „Carolina Krista posílá ducha Charlese Wellesleyho, aby vás odeslal do kraje mrtvých,“ řekl jsem nejlhostejnějším tónem, jaký jsem dokázal…“
Strach svědomí posílá oběť Lorda Charlese do deliria, které je popsáno v pasáži s pozoruhodnou silou:
„… stále vyváděl kvůli duši Caroliny Kristy a Charles Wellesley tančící před ní. řekl, že chvílemi pronikaly jeho oči do jeho mozku, kde nepřetržitě hořel obrovský oheň, a on cítil, že přikládá palivo do ohně, což způsobilo, že se vznítily závěsy na posteli a ta brzy lehla popelem. jindy řekl, že jej ucítil, když jím prostupovalo jeho srdce, struny v jeho srdci zněly jako umíráček…“
To, co činí tento jasný popis šílenství tak významným, je to, že se jedná o předzvěst jedné z nejslavnějších scén pozdější tvorby Charlotte Brontëové: moment v knize Jane Eyre, kdy Bertha, šílená žena pana Rochestra (která byla stejně jako lord Charles držena v podkroví), se snaží vykonat pomstu tím, že zapálí jeho postel a závěsy v ložnici svého manžela. Druhá část v časopisu překvapí zcela odlišným tónem a je pravděpodobně dílem jiné fiktivní postavy, markýze z Douro, bratra lorda Charlese. V průběhu let se Douro stal hlavní postavou, která stmelovala ságu o městě Glass Town, získal řadu nových titulů jako vévoda Zamorna a král Angrie a Gerin jej identifikuje jako vzor byronského hrdiny: „Ignorovat Zamorna [tj. Douro] znamená ztratit obraz, ze kterého se později vyklubal pan Rochester – láska nejen dospívající Charlotty, ale jak ukázal čas, i ve všech nezbytných rysech jejího života.“ Jeho dílem v tomto čísle je melancholická „Půlnoční píseň.“ Dobrodružství se začalo jedné letní noci stejně jako u jeho bratra:
„… Svět byl zahalen pláštěm půlnoci
jako orosená zem
Ležel jsem. Všechen širý svět
Ticho kolem přijal…“
Ve větru slyší tajemný „smutný hlas utrpení | Sladší než nebeské harfy zpěv“ a tato píseň – s vlastním metrem a veršem – je vložena do básně. Je to žalostná píseň beznaděje a vyhnanství, zpěvák proklíná lhostejná nebesa (tak často odpovídající pocitům dcery duchovního):
„… Univerzální Bůh síly
S despektem pohlíží zdálky
Na každé slunce a každou hvězdu
Planety se válejí bez povšimnutí
Komety hoří na obloze
Jasnější slávy v okolí
Spravedlivější scény v nebi jsou…“
Jeho jedinou nadějí je vítr, který mu donáší zprávy z Anglie, „té zelené perle severu,“ odkud byl nenávratně vyhoštěn a nyní ji může navštívit jen ve svých snech. Stejně jako příběh, který mu předcházel, je tato báseň postavena na tradičních prvcích a se skutečným mistrovstvím jak z hlediska frazeologie a výstavby příběhu (ne-li metra), obzvláště v jeho pokusech poskytnout vysvětlení: to udržuje jeho tajemství, které nikdy neodhaluje povahu vypravěče nebo jeho vyhnanství.
Posledním kouskem v magazínu je druhé pokračování Deníku Francouze, který začal v předchozím vydání vyprávěním o mladém muži oslavujícím smrt svého tyranského otce a získání jeho titulu. „Paris Glass Town“ bylo Branwellovo království a je možné, že spolupracoval na tomto příspěvku, ačkoliv je článek napsán stejnou rukou jako vše ostatní. V tomto druhém díle přijíždí mladý baron do Paříže, je přijat u dvora a přichází na ples pořádaný „Comtess du Ouvert“, v příběhu, který překypuje přepychem a marností. Zaměřuje se na takové detaily, jako jsou potraviny, nápoje, kostýmy, podává podrobný popis příprav švihácky zženštilého vypravěče na svůj první ples („… poprvé jsem se umyl v růžové koupeli s transparentním mýdlem, poté jsem se oholil, dokud jsem bradu neměl hladší než satén…“) a popisuje společenské chování v Tuileries Palace, kde značně sebevědomé čtrnáctileté dívky nikdy neopustily sever Anglie. Charlotte stále nachází příležitost, jak vystavit svého vypravěče gotické noční můře („… činil jsem pokání za své bezvýznamné chyby, ležel jsem celou noc v rakvi, zatímco duch mého otce neustále pronásledoval můj zrak a vznášel se kolem mne…“), avšak příběh končí ve víru tance:
„… vmžiku zahájil orchestr hru a sladce oživil atmosféru, pět párů se dalo do tance: byl to cotillion. vstal jsem a nabídl své rámě slečně Julii Grisettové. přijala s potěšením a překvapením; tančili jsme čtverylku s osmi dalšími páry a později sadu, která byla přerušena občerstvením. usadil jsem svou partnerku a podával jí zdvořile nejvybranější lahůdky. když opět hudba zazněla, vice párů klopýtalo ve švýcarském rytmu extrémní melodie. pokračovali jsme v tanci až do rána, kdy se všichni rozloučili s největší lítostí a zase jsem se vrátil zpět do svého domu…“  
Magazín pro mladé muže přišel na konci prvního Charlottina tvůrčího návalu. Ačkoliv byl „vydáván“ měsíčně, její zvyk datovat své rukopisy znamená, že víme, že všech šest vydání napsala v době kratší než jeden měsíc v srpnu – září roku 1830. Tato tvůrčí fáze náhle skončila v lednu 1831, kdy opustila domov, aby získala formální vzdělání, které jí pomohlo získat vlastní živobytí na Roe Head School, asi 15 mil od Haworthu. Ředitelka školy Margaret Woolerová byla laskavá a moudrá žena, která oceňovala studentčinu inteligenci a pracovitost, a Charlotta zde získala množství celoživotních přátel (včetně Ellen Nusseyové, viz položky 35-44). Přesto její odloučení od domova znamenalo bolestné vyhnanství z tajného světa, který sdílela se svými sourozenci, a nesla na svých bedrech nové břemeno zodpovědnosti a sebeobětování, a je si rovněž vědoma nákladů na své vzdělání.
Její psaní zůstalo pohřbeným tajemstvím, bujnou představivostí, které jí dávalo plný rozlet v bezpečí Haworthu, stalo se hrozbou pro její vyrovnanost a mělo zůstat utajeno. Pokud výjimečně živá představivost – zahrnující její schopnost dát svým fantaziím blízkost hmatatelné reality a nádech gotiky – zůstávala vždy hlavním charakteristickým znakem jejího psaní, bylo to tehdy, když byla její představivost postavena proti nudné skutečnosti oddané dřiny. Zadržovaná frustrace bezmocných žen bylo něco, co se naučila v Roe Headu, když se rozloučila se svým světem v Glass Townu. 

[BRONTËOVÁ, EMILY.] Na větrné hůrce. Novela Ellis Bellové a Agnes Greyové. Novela Actona Bella. Londýn: Thomas Cautley Newby, 1847.
194 x 120mm, 3 svazky, první vydání, kopie Ellen Nusseyové s její signaturou na konci 3. svazku ("E Nussey"), desky z leštěné červené telecí kůže z konce 19. století od Zaehnsdorfa, původní hnědá látka na hřbetu knihy.
Položka č. 41 byla vydražena za 157,250 GBP, vyvolávací cena: 70,000 - 100,000 GBP. (Obr. vlevo)

BIBLE, V ANGLIČTINĚ, NOVÝ ZÁKON. Nový zákon upraven Willyamem Tyndalem:  Kde Je Přidána Nezbytná Tabulka… [Antverpy?: M. Crom?] Vytiskl V Roce Našeho Pána, 1536.
221 x 148 mm, vydání v překladu Tyndalově (dřevořez, na jeho zadní straně stopa sv. Pavla spočívající ve postavě krtka, popř. odkaz na znamení vydavatele G. van der Haghena), černé písmo, titul s bordurou v dřevořezu, asi 120 ilustrací v dřevořezu v textu, včetně některých vytvořených podle Dürerovy „Apokalypsy“, soudobá hrubá telecí kůže na dřevěné desce.
Položka č. 29 byla vydražena za 91,250 GBP, vyvolávací cena: 60,000 - 80,000 GBP. (Obr. uprostřed)
Obr. © Sotheby´s

Překlad: Martina Pešková

Anglický text: