INTERPRETACE GRAFICKÉHO PROJEVU

V následujícím textu se pokusím nejprve popsat a pojmenovat způsob výuky, který jsem koncipoval jako předstupeň individuální práce v prostředí ateliérové výuky na vysoké škole. Ve druhé části uvažuji o zázemí vlastní grafické tvorby.

   Pro obor Ilustrace a grafika UUD ZČU jsem navrhl a realizoval řadu provázaných seminářů, s cílem narušit některé stereotypy, doplnit formy práce o skupinové formy a především redefinovat základní pojmy, frekventované v oboru. Podstatnými prvky modelovaných situací jsou kooperace, sdílené prožívání, estetický základ discipliny a celostní pojetí.
    Pracovní setkání jsou charakterizována plynulým pohybem přes stávající hranice oborů, vedena několika základními pojmy: světlo jako předpoklad existence, tma jako absence světla, zadržování světla ve formách, bod, linie, plocha, pohyb zanechávající stopu, matrice jako místo, otisk  a zrcadlení, šablona, silueta a prostor. To jsou uzlové body programu, který aktivuje zvědavost, hravost i naši potřebu včlenit svůj díl do celku.
    Tyto prostředky vedou k obohacení a provázání profesních i osobnostních kvalit, harmonickému rozvoji celého člověka, tedy nejen zkušenosti vizuální. Nejde o návrat do času minulého nebo mechanické přiřazování další specializace. Ambicí této metody je tvorba kultivačního nástroje, který organicky propojí přednosti jednotlivých, zdánlivě odlehlých cest a současně dokáže očistit a odrbat kořeny grafického jazyka. Jednoduché postupy, umožňující účast celého člověka / pohybový a prostorový prožitek, nezbytnost spolupráce, neakademické  asociační zázemí jako vklad do hry / lze propojit s přednostmi světa digitálního / rychlost záznamu a přenosu, přesnost, snadná multiplikace/. Absence takového přístupu ve stávající nabídce výukových programů je nejlépe patrná na podivném sektářství grafické tvorby digitální a takzvané tradiční. Proto při pojmenování tohoto způsobu práce nevystačím s pojmy: grafika, tisk, technika nebo polygrafie.

    Souslovím INTERPRETACE GRAFICKÉHO PROJEVU vyjadřuji vůli posunout rozhodování o volbě výrazových prostředků z polohy mechanické do polohy tvořivé, do situace, kdy forma vyrůstá z obsahu, je jím diktována a současně jej sama dotváří. To je víc než technika. Interpretace je plnohodnotná a vědomá součást sdělení.
   Svět současné grafické tvorby je rozdělen na dominující cesty digitální a takzvané tradiční technologie. Nadvláda digitálních způsobů práce v současnosti je dána efektivitou, rychlostí, dostupností a veristickou přitažlivostí virtuálních výstupů. Optika přítomného času vždy zveličuje detail blízkého. Digitální technologie jsou velikým detailem v popředí obrazu světa. V logické snaze prosadit se na trhu s technologiemi generování informací a v obchodu s nimi, nacházejí stále nové možnosti jak obsadit jednotlivé niky a meandry komunikačního prostoru, který současně rozšiřují a vrství. Za tuto průkopnickou hegemonii šířící se geometrickou řadou platí těžkou daň. Je to daň smyslové chudoby. Digitální formy nenaroubované bohatstvím smyslového zážitku, materiálem a prostorem, vztahy kotvenými v myšlenkové a hodnotové soustavě, zůstávají bleskově proměnitelnou kulisou, tvarem mělkým a krátkodechým, těkavě pomíjejícím a lehce zaměnitelným. Je to svět podléhající formě, vyvázané z těsného sepětí se staršími rytmy života, formě tak přitažlivé a tak málo naplňující. Snadnost, rychlost a dostupnost kvality odtržené od obyčejných atributů práce, blahodárných plev a otrub, se stává masovou návnadou k hostině, po které přichází ještě větší hlad. To, že dokážeme chemicky popsat složení stravy, stravu geneticky permutovat a strávit prakticky cokoliv, ještě neznamená, že naplňujeme svou představu o smysluplném životě. Na druhé straně takzvané tradiční způsoby kresby, tvorby matric, tisku a zmnožování obrazu se v této situaci zapouzdřují, stahují se do ghet manufakturní tradice a vyklízejí  nejvlastnější pole své působnosti. To je mnohorozměrná, smyslově bohatá a sociálně strukturovaná škála komunikačních cest, využívající různorodost materiálovou a barevnost kulturněhistorického, geografického a technologického přístupu. Tento stav, kdy mezi tradicí a novými médii vzniká vakuum, je důvodem vzniku popisovaného bloku seminářů. Vedle snahy o scelení prostoru mezi tradicí a současností je stejně významný pokus o bezpředsudečné zření jednotlivých cest a jejich včleňování do procesu tvorby výsledného tvaru podle vnitřní logiky a naléhavosti sdělení.

    Takovou představu lze realizovat za určitých předpokladů. Ke stávajícím způsobům práce v atelierech je nutné předřadit jako spojující moment společné východisko.
    ARCHETYPÁLNÍ – jednoduché materiálové a situační postupy, vycházející ze zkušenosti mimoškolní, neformální a nezávislé na specializované technologii. Poukazem k jazyku písku, vody a kamení, plátna i papíru si připomínáme půdorys, ze kterého vyrůstají všechny stavby.
    Při studiu všech jednotlivých tematických okruhů je třeba posunout těžiště uvažování blíže ke společným, překrývajícím se charakteristikám. To je předpoklad pro pozdější svobodný pohyb v poli možností, předpoklad vzájemného obohacování bez ztráty soudržnosti a paměti vlastního příběhu.
    Zásadní význam pro odlišení reprodukce / bezduchého echa / od interpretace / jako znovuvytvoření ve významu oživení a obohacení formy osobním vkladem / má schopnost neuzavírat předčasně zkušenost dlouhodobě vrstvenou.
    Schopnost otevřeného myšlení, bdělé trpělivosti, pozorného vidění a celistvý osobní přístup lze pěstovat nezávisle na technických parametrech prostředí.
    Tento pohled na grafický projev akcentuje význam sdílení a spoluprožívání zkušenosti. Prostředí, kde se věci proměňují ve znaky, pole, kde rostou písmena, tma ve které krouží světelné body. Čelo rozpálené v blouznění nelze spoutat definicí, specializací a rozpočtem. Linie, body, čáry a škrábance jsou daleko více způsobem jak formulovat otázku po smyslu,
než výkazem správnosti sledu praktických kroků. V připomínání zasunutých bábovek, kuliček, drábků i psaní na vodu lze nacházet vědomí vzájemnosti, nesamoty a základní stavební prvky textu.

   Říká se, že živly vědí, co mají dělat. Hořet, proudit, vznášet se nebo tížit, je pro ně stejně přirozené jako zákonité. Lidé k naplnění svého života potřebují TEXT. Takový je lidský zákon. Potřebujeme text /příběh, který v děravé duši, nezaplnitelné věcmi a neutěšitelné rozumem vytvoří osnovu – znamení řádu.
    Z jazyků, které se nabízejí k pojmenovávání věcí a vyprávění příběhů je řeč grafického projevu nejvíce spjata s holou existencí a je přímo odvozena z nezbytného praktikování. Vždy znovu dohledatelný je rodokmen otisků, siluet a pohybů, zanechávajících stopu. A jako se dohodnuté znaky skládají do slov, do vět a příběhů, stejně lze i složitý příběh nebo kompozici číst a znovurozložit na jednotlivá písmena. Pokud se nám při čtení písmen nevybaví smyslově bohatý soubor asociací, zůstává sdělení inertní, zprávu nelze otevřít a nečitelný příběh rozmnožuje zástupy samotářů, neschopných komunikace. Přitom cesta čtení a psaní, které se drží za ruce a společně vyprávějí příběh vede krajinou bohatou, kostrbatou dobrodružnou, přes pole plné grafém, přes meze zarůstající zájmeny, částicemi a citoslovci, pod nebem letících sloves, alejí podstatných jmen až k moři číslovek.
    Grafický projev se v našich končinách vydal cestou hledání co největší optické shody mezi zobrazeným předmětem a jeho zobrazením a pozornost je tak odváděna k povrchu věcí. Přesto se zákony čtení a psaní nezměnily. Dynamika šikmé linie, soustředěnost bodu, klid i napětí v ploše, nebo vážnost vertikály, nebyly objeveny ani zrušeny novými médii. To všechno jsou důvody proč se vracet na začátek, na společné startovací pískoviště.
   Jedno staré podobenství vypráví o kolu, které se otáčí, pracuje stále rychleji, ale osa, vlastní střed a příčina vypadne a kolo se točí dál, jen prázdné a bez užitku. Udržovat přímý vztah k jádru i paměti považuji za stejně významné, jako rozvíjet nové specializace. Souhrn uvedených parametrů je předpokladem schopnosti formulovat otázky, které si musí položit každý sám.

 Rozhovor s věčností vedeme všichni a jeho stopy se usazují v knihách. Možností, jak o uvedených zkušenostech svědčit, nebo dokonce někoho přesvědčit, není mnoho. Já vím v podstatě jen o jediné. Je to osobní příklad. V mé práci to znamená ztotožnění osobního příběhu se sdělením a vůli vstupovat do veřejného prostoru. Ještě hlouběji je uloženo přání: svůj vlastní soukromý prostor proměnit na místo, kam mohu někoho pozvat na návštěvu. To platí zcela o disciplině AUTORSKÁ KNIHA.
    Autorská kniha je místo, kde písmo s obrazem prorůstá, kde grafický projev získává třetí rozměr ve vrstvení a stavbě knihy a čtvrtou dimenzi v časovém sledu, určovaném rytmem četby. Je to místo, kde díky zanedbatelnému nákladu (často jediný exemplář) lze aktivovat i velmi odlehlé a zapomínané postupy, drobné artikulační  rozdíly i marnotratné přepychy, po kterých sáhneme vždy, když se obracíme k jedináčkovi, jako ke svědkovi jedinečnosti našeho vztahu. Příležitost k vyznání jedinečnosti je třeba číst jako výzvu. Bez prožívání tvaru jako jedinečné / nenahraditelné kvality by celá tvorba nedávala smysl.
    V knize, kde mizí hranice mezi editorem, spisovatelem, ilustrátorem a knihvazačem vzniká prostor, určený pro setkání jinak neuskutečnitelná. Exkluzivita je zde přirozená. Koncipování knihy začíná snahou přiřadit textu atmosféru, celkový dojem, včetně vůně, zvuků obracených listů a drsného dotyku s vazbou. Možnost zasahovat do uspořádání knihy i do detailů v každém kroku, je třeba držet na uzdě, aby se z volnosti nestala libovolnost. V organizaci prvků je důležitý rytmus, který je pro vyznění knihy určující. Autorská kniha je místem velmi soustředěné pozornosti, exkluzivního pokusnictví a nebojácné intimity.
 
    Jen velmi stručné odbočení k technice. Kamenotisk je nešťastná disciplína. Narodí se do rodiny bez sourozenců. Zatímco dřevořezy, rytiny, lepty i šablony a další tradiční tiskové postupy mají své příbuzné na venkově v podobě lidové tvorby, je litografie jako městské dítě okamžitě zařazena do výroby, dozorována, licenčně povolována a zakazována. Do dětských úst kamene se vhrne proud anilinových barev a synonymem pro litografii se stane barvotisk. A ještě než naplno rozvine svůj potenciál, porodí předčasně nemanželský ofset, který v rukách Roberta Rauschenberga dostane chrlení otisků a nadlouho rozmetá hranice mezi originálem a reprodukcí. Tolik v krátkosti o páteřní disciplině mého putování grafickým projevem.
   Prožívání vztahu jako jedinečnosti platí i pro otiskování velkoformátových kreseb s kamene. Uvedený přístup nesměřuje k symbolické rovině. Kresba kruhu je v prvé řadě jedním z mnoha míst kde kruh žije. Kresba je vtělení tvaru. Rozdělení kresby na matrici – místo kde se kresba rodí a na její otisk, který žije svým vlastním životem, poukazuje k hluboké vrstvě grafického projevu. Někde v základech pojmů grafika, grafický projev nebo otisk je výrazné zaujetí schopnostmi dvou obsažných forem navzájem se přitahovat, pojmenovat a poznamenat. Fenomén opakovaného otiskování a čtení stop se z původní situace, kdy představoval životně důležité zprávy pro zasvěcené, odpoutal do té míry od sebezáchovného ke zdobnému principu, že samotná možnost rozmnožení vlastních stop, člověka přitahuje víc, než jejich charakter, vzdálenost a směr. Pod povrchním úžasem a překvapením nad zrcadlením obrazu je ale stále přítomná vzájemnost, která tvoří smysluplné jádro projevu předpísemného, vzrušivého neverbálním sdělením, redukovatelným na samotnou touhu sdílet, přenášenou z jedné kultury do druhé v proměnách času.
   Představa otiskování jako jednosměrného procesu je iluze. Otisk kresby je svědectvím vzájemnosti a její překrytí neznamená absenci. Tak i posun významu neznamená jeho ztrátu, ale jen další vrstvu vztahu k němu. Otisk kresby je doličným předmětem takového vztahu. Svědectví o setkání dvou navzájem se přitahujících a sobě vzdorujících forem, které mají schopnost záznam komunikace převzít a podržet.
    Stopa chodidla v hlíně je znamením gravitace a pohybu, který jí překonává. Jiná je stopa chůze, běhu i dopadu. Prohloubená kulháním. Smyk v blátě. Charakter stop čteme jako svou vlastní zkušenost, promítanou do nové situace. Stopováním můžeme rozumět dovednost z nejrůznějších, i podružných a zdánlivě nepodstatných proměn, sledovat děj, jehož jsme nebyli přímými účastníky. Naše potíž většinou spočívá v neschopnosti uchránit stopy před zničením a velké ochotě nechat se oklamat stopou falešnou.
    Každé čtení má vedle rozumové, stejně důležitou rovinu citovou. Zaujatá jednotlivost je konfrontována s nedotčenou plochou, trpělivé čekání bez konce je vykoupeno nejistým, ale jsoucím zásahem, nekončící a nepočatá hra forem má být změřena a potěžkána rizikem odpovědnosti za volbu formy jediné. Je to malý pohyb, který trvání zdůvodňuje, dává mu jméno a smysl.
 
    Takový pohled na grafický projev umožňuje sledovat proměny černé a bílé ne jako škálu šedí, ale jako život světla ve tmě. Záměny pozitivních a negativních forem vidíme jako souboj tvarů, které se staví ke světlu čelem a jiných, světlu ustupujících v odmítání. Fragmenty pohybů odkazující k tušené celistvosti. Bílá plocha, zasažená otiskem se stává původním světlem, na které upozorňuje tvar. Představa přítomnosti řádu pak není navozena zvnějšku, jako literární nebo ideový atribut, ale stává se osobním prožitkem skladebnosti, podílem a účastí na řádu.

    Tyto velmi podstatné a přitom subtilní znaky grafického projevu jsou opakovaně zanášeny příkrovem falešných stop. Je to balast prázdných forem znehodnocených inflací. Okorávající vrstva strojů, mechanismů a zařízení. Popraskané a odlupující se instrukce. Do sebe obrácený svět techniky, zaměřený na fascinující, bezchybné opakování sebepotvrzujících ozvěn. Pohyby horečnatých rukou a přetržitost mysli tak staví očím do cesty pestré protézy, jejichž hlavní předností je vzájemná zaměnitelnost. Grafický projev se dostává do vleku polygrafie. Z RE-KREACE se stává RE-PRODUKCE. Více než jinde tady platí  rčení o opakované lži. Český jazyk uchovává ještě dvě relevantní svědectví o ambivalenci pohledu na grafický projev. Naše babičky říkaly stejnými ústy : Co je psáno, to je dáno, ale: Lže jako když tiskne.

    Jedním ze způsobů, jak přibrzdit samospád zvířených útržků a titulků, zasypávající otevřený rozměr života, vyvážit vlažný a mdlý proud možností naplněním volby a nezbytností, se stává právě grafický projev, který záměrně poukazuje k jedinečnosti
a nezaměnitelnosti každé stopy ve vztahu. Průvodcem po labyrintu rozcestí je touha po světle a bdělá trpělivost, pomáhající zachovat směřování a vzájemnost.
    Patina těch starších a pomalejších cest / jako například kamenotisk / vyvolává klamnou představu, že více na periferii a hlouběji v historii znamená také blíže k pravdě. Stejně klamná, sama o sobě, je rychlost a dostupnost digitální tvorby, redukovaná na rozkoš volby, zbavenou práce. Snad jsou ty věkovité techniky kompaktnější, více se o ně můžeme opřít. Bezprostředně. Směr i charakter pohybu je zřetelněji spolutvořen odporem chladné materie. U novějších způsobů se těžiště přesouvá od fyzické námahy k bolesti jiného druhu. Zdánlivou lehkost tvorby podvazuje neukotvenost a strach z nevratnosti volby. Námaha se přenáší ze zad a rukou do kostry hlavy. Přitom i za ovládacími prvky grafických generátorů leží stejné motivy tvorby jako jsou v kamenném nástroji.

    Vždy je to motiv vzájemnosti, uchovaný ve stopě pohybu, obsažený ve čtení a interpretaci, kde i mechanika jejího vzniku přímo poukazuje k obousměrnosti vztahu, kde sice odolnější vtiskuje tvar tomu, kdo ho přijímá, ale sám přitom odevzdává část sebe – svého času.
 
    Velmi přesvědčivě o vzájemnosti a světle mluví Albert Schweitzer ve své knize „ Z mého dětství a mládí“ : / cituji / „Nikdo z nás neví, jak sám působí a co lidem dává. Je to pro nás skryto a má to tak zůstat. Někdy smíme něco málo z toho zahlédnout, abychom neklesali na mysli. Působení síly je tajuplné. Putujeme společně v polotmě, v níž žádný nemůže přesně rozeznat rysy druhého. Jen čas od času, zážitkem, který prožijeme se svými¨souputníky, nebo slovem, které mezi námi padne, stojí druhý člověk vedle nás jako ozářen bleskem. Tu ho vidíme jaký je. Potom jdeme opět snad i dlouho vedle sebe ve tmě a marně se snažíme představit si jeho rysy. Nemůžeme udělat víc, než ponechat jiným, aby naši vnitřní bytost tušili a sami tušit jejich. Jediné na čem opravdu záleží je, abychom usilovali o světlo v nás. Toto poctivé usilování druhý vycítí. Neboť kde je v lidech světlo, tam také z nich vyzařuje. Potom se známe, i  když jdeme vedle sebe tmou a není třeba se dotýkat tváře druhého a pronikat do jeho srdce.„/ konec citátu /
    Světlo je základní hodnota. Dívat se vlastníma očima přímo do Slunce neumíme. O to pozoruhodnější podoby hvězd pozorujeme zprostředkovaně. Takovou existenci světla můžeme ztotožnit s jeho čtením. Přijetí částečnosti obrazu světla  neznamená vzdát se jednoty – celku. To není rezignované smíření. Přijetí částečnosti je až ztřeštěně živé. Bez touhy po nedostupné jednotě by fragment nemohl poukazovat k původnímu celku. Sediment četby světla je nejzřetelnější ve tmě, kdy ozvěnou kreslí siluety. Vím, že svůj stín nepřekročím, ale mohu mu dávat tvar.

Mikoláš  Axmann, obor GRAFIKA-VIZUÁLNÍ KOMUNIKACE
text habilitační přednášky přednesený 16. 12. 2011 na VŠUP Praha