Dialogy

Hana Storchová
nar. 14. 9. 1936 v Praze

Soukromě studovala u Ludmily Jiřincové (1947 – 1954) a  na Akademii výtvarných umění (1954 – 1960) v Praze. Věnuje se grafice a ilustraci, převážně vědecké. V roce 1961 vstupuje do manželství s akad. malířem Václavem Sedláčkem (1925 – 1981), asistentem prof. V. Rady na AVU.  Měla více jak 25 samostatných výstav, zúčastnila se 134 výstav kolektivních, z toho 70 zahraničních. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie, v Galerii hlavního města Prahy, v Oxford Gallrey v Anglii a ve sbírce ex libris v Galerii v Chrudimi.  Je členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Jaké bylo Tvé rodinné zázemí, byla jsi „obklopena“ výtvarným  uměním?
Tři generace přede mnou byli lidi s vysokoškolským vzděláním. Byla to střední vrstva, kulturně tak říkajíc prorostlá. Většinou státní úředníci, ale s chápáním kumštu. Doma jsme měli obrazy, knížky, chodilo se na výstavy, na koncerty. To hlavní nebyly peníze, ale taková jakási kulturní soudržnost.

Jaká byla Tvoje cesta ke grafice?
Od malička jsem pořád kreslila a zároveň mne zajímalo všechno, co se týkalo přírody, sbírala jsem kamínky, kytky, pírka, brouky. V rodině panovala myšlenka, že budu dělat něco s přírodopisem, s přírodními vědami. Nebránila jsem se tomu, ale kreslení jsem opustit také nechtěla. Tatínek mne tedy zavedl do ateliéru k paní Jiřincové. To jsem byla ještě na střední škole, dávno před maturou. K Jiřincové chodil ještě dva chlapci, tak jsme byli taková školička.

Jak vzpomínáš na paní Jiřincovou?
V podstatě to u ní byla řehole, kreslení podle skutečnosti, žádné vymýšlení, žádná fantazie. Zátiší, hlavy, kreslili jsme se navzájem. Když se blížily maturity, Jiřincová předpokládala, že půjdu na nějakou uměleckou školu. To mi dodalo důvěru a rodiče nebyli proti, a navíc přijímačky na Akademii byly dřív než na ostatní vysoké školy. Zkoušky jsem udělala a tak jsem se dostala na Akademii. 

U koho jsi studovala?
Začala jsem v  přípravce, tu tenkrát vedl profesor Holý. Neměla jsem jasno, jestli budu malovat nebo ne, já jsem hlavně kreslila. Malovala jsem výhradně akvarely, olejové barvy jsem doma ani neměla.  Při  závěrečných zkouškách na přípravce, to jsme kreslili na šíleně velikých plachtách nějaké zátiší nebo figuru, Holý ke mně přistoupil se slovy, no tak slečno, vy jste na tu grafiku. Neviděl ve mně malířku. V druhém ročníku jsem přešla na grafiku k Silovskému.

Kdo byl s Tebou v ročníku?
Naďa Plíšková, ta přišla už z grafické školy, Zdeněk Prokop, Franta Nikl, tatínek toho mladého, dneska známého Nikla a  ještě Jarka Pešicová. U Silovského potom vedle Plíškové to byla Jiřina Kubínová, Táborská, Suchánek, Anderle s Miladou, Odehnal. Naším asistentem byl Láďa Čepelák.

Ke grafické technice jako takové ses dostala kdy?
K té jsem přišla až vlastně na  grafické speciálce u Silovského.Já do té doby jenom kreslila.
A zajímal mne lept. Protože to bylo do jisté míry takové jakési pokusnictví.A to mě na tom vzrušovalo. A tak jsem u toho víceméně zůstala.Současně jsem dělala  akvarely, kytky a tak, protože živit jsem se musela. Už při škole jsem dělala nějaké ilustrace pro Státní pedagogické nakladatelství. Zásadně to byl vždycky přírodopis, nějaké botaniky, brouci, motýli, příroda. 

Takže figuru, figurální motivy, to neděláš.
Ve škole ano,  celé první dva roky jsme dělali jenom portréty a figury. Pak jsem to opustila. Začala jsem fungovat po škole sama za sebe.  Pro mne je hlavní  příroda. Musím to vidět, něčeho si všimnout, prožít to a pak to mám jaksi uskladněný. Žádné skicy, jen někdy si dělám kompoziční záznamy velikosti malé známky, abych měla představu. A pak jdu na desku. Žádné přípravné kresby. No a když na ten motiv zapomenu, tak za to nestál.

Během tohoto procesu pracuješ s náhodou?
To ano, jak jsem na té desce, tak to všelijak zjednodušuji, vypouštím. To je takové to laborování. Říkám si nad  deskou, kde to chce víc tmy nebo světla. Ze začátku jsem i opravovala a předělávala. Ale já to mám  v hlavě předem dost jasné, tak potom už jedu načisto.

Měla jsi nebo máš nějaké umělecké vzory?
Ani tak ne, protože ten hlavní vzor mám v přírodě. Ale obdivovala jsem za svého života nejrůznější lidi. Ze začátku Breughla, potom, je to podivné, jak jsem přeskakovala, jsem obdivovala Chardina, ta jeho  zátiší. Potom, to bylo dlouhé období, kdy  jsem velice obdivovala Kleea, a to mi zůstalo. Měla jsem  veliké štěstí, že jsem viděla sbírku Paula Klee, Kleestiftung v Bernu. Na výstavu jsem přišla v den, kdy už ji právě sundali.  Protože  výstava byla ze soukromých majetků, nemohli mi ji už ukázat a tak se mě řediteli Kleestiftung zželelo, že jsem kvůli tomu  tenkrát přijela z východu, a ve své pracovně mi jejich sbírku předvedl. Po dva dny mi vozili z dopozitáře na kovových vozíčcích jednotlivé listy  a já jsem  mohla prohlížet. To byl pro mne životní zážitek.... a obdivuji taky Johna a Tichého, i Reynka.

A proč?
Já vlastně něvím. Oni ke mně mluvěj – zevnitř. Pro takový to vnitřní vyzařování

Vraťme se ještě k Tvé vědecké ilustraci, dělala jsi ji ráda?
Dělala jsem výhradně přírodopisy, všeho druhu. Začínalo to samozřejmě jako nutnost obživy. Nedělala jsem to s odporem, pro mne ty kytky byly vždycky znovu a znovu objevovaný,  dělala jsem všelijaké atlasy a podobně. A když jsem mohla, když to šlo, prosila jsem v nakladatelství, abych měla živé exempláře. Takže jsem to dělala ráda a myslím, že to podle toho tak vypadalo. 

A pokračuješ v tom nadále?
Už ne. Nahradili mne noví. A to tím, že dnes se  ilustrace přejímají nebo se fotografuje, nejsou peníze. Takže objednat si u mne  originály, to by byl přepych. Teď mi občas přijde jenom oznámení o reprintech.

Čím je pro Tebe grafika, co Ti dala.
Já jsem se do ní ponořovala za všech okolností, kdy mi bylo těžko, kdy mi bylo dobře. Když to na mne přišlo, tak jsem v tom byla, i kdyby venku hořelo. Ale to soustředění, co jsem měla dřív, jako mladší, to bylo neuvěřitelný. To s věkem slábne.

Jsi takový ten typ, že ráno zasedneš....
Ne, ne, měla jsem na starosti maminku, musela jsem vést domácnost, mít to v pořádku. Pak jsem si mohla teprve k tomu sednout. Jenom když to byla obzvlášť silná inspirace, pak šlo všechno stranou a dělala jsem.

Jaké bylo v tomto smyslu soužití s Tvým mužem?
Já jsem měla to štěstí, že on mne absolutně respektoval, protože to chápal. Navíc odcházel do svého ateliéru a večer se vracel. Jenomže mně příliš brzo odešel. My jsme se vzájemně podporovali, jednou měl kšeft jeden, potom druhej. Rozuměli jsme si jak v názorech na kumšt, tak na věci kolem. Byl výborný malíř, krajinář, citlivý člověk.

Jaký je Tvůj vztah k spolku Hollar?
Pro mne je to do jisté míry zázemí, setkávání s kolegy. Tak to nejspíš cítí většina nás starších. Pro ty mladší, to nevím. Nejspíš šikovná příležitost se prezentovat. A když to nevyjde tady, bude to jinde. Kdežto já k tomu mám citovou vazbu.

Jak ses do Hollaru dostala?
O členství jsem požádala po absolutoriu. Vzpomínám, jak paní Jiřincová, už byla nemocná, chtěla, abych za ní přišla, a povídala jí, co se v Hollaru děje. 

Jaké ocenění Ti udělalo radost?
Je to komický, ale největší radost jsem měla jednou v tramvaji. Já jsem takhle stála a pode mnou seděly dvě starý pani. A povídaly si, kam by se měly ještě podívat a ta jedna řekla druhý: V tom Hollaru je výstava, velice krásná výstava, nějaký Storchový, to nesmíme zmeškat, já už jsem tam byla. A já jsem se nad nima tetelila Bylo to velkolepý. To bylo blaho.
Občas mi někdo řekl, že se mu moje grafika líbí, ale nějaké oficiální ocenění, až na pár čestných uznání, to celkem neznám. Já jsem se opravdu držela v rámci své rodiny, svých příbuzných, kteří byli nemocní a potřebovali mou pomoc. Moc jsem nevycházela ven, moc jsem se neprojevovala.

Sleduješ současnou grafiku a co si o tom myslíš?
Trošku mne to děsí, protože se bojím o osud knížek jako předmětů. A grafika s tím mnohdy silně souvisí. Ale existuje ještě volná grafika. Lidi chtějí upoutávat pozornost za každou cenu, nějakou podivnou extravagancí. Ne tím, co vlastně řikají, ale nějakým výkřikem. Dobře jsem se zachechtala, když jsem si někde přečetla, jak v Německu v nějaké galerii pečlivá uklizečka umyla flek na zdi a tím zlikvidovala jedno vystavené dílo.

A jak se díváš na počítačovou grafiku, kombinaci různých médií?
To mi ještě není úplně jasný. Když to má podpořit obsah věci, tak to mně nevadí. Mně vadí, když se něco dělá jen pro efekt. Jsou to prostě výboje jednotlivců, jakási křeč. Chodím se dívat i na výstavy těch mladých a mám pocit velké bezradnosti. 

Co si přeješ, co bys ráda?
Aby byli lidé k sobě vnímaví, jeden ke druhýmu slušní a laskaví.  Protože jsme všichni součástí přírody. A aby to tak chápali. A přírodu neničili, protože to je větev, na které sedíme. A s ní souzníme. A když nesouzníme, tak se přinejmenším děsně okrádáme a navíc ničíme to, co by mělo zůstat těm po nás.
Z vlastní zkušenosti vím, že příroda je pro člověka nesmírnou oporou. Když je mi někdy ouzko, nemohu ven, někam do lesa, tak se aspoň hrabu v zemi na zahrádce. Zrovna tak projít se krajinou, tou nezdevastovanou, to je pro mne doslova léčivý.

To ale plno lidí netuší.
To je to, co bych si strašně přála, aby lidi, jak vnímají jeden druhýho, tak taky vnímali, bez nároků na sebe,  přírodu, která je kolem. A ono se to vrací, protože se to všechno propojuje. Ale musíš se tomu vydat a ne jenom brát. 
 
Hany Storchové se ptala Alena Laufrová


Obr. nahoře: Břízy ve stínu, 40 x 39 cm, bar. lept; obr. dole: Údolí, 41 x 30 cm, lept; © H. Storchová


                                      

Alena Laufrová
narozena  10. 8. 1952
1970 – 1976 VŠUP, ateliér užitkové a ilustrační grafiky, prof. Zdeněk Sklenář

Věnuje se volné grafice, v posledních letech převážně kombinovanému slepotisku, pastelu a  kresbě. Uspořádala více jak 30 samostatných výstav v České republice i v zahraničí - Praha, Pardubice, Brno, Olomouc, Třebíč, Ústí nad Orlicí, Mariánské lázně, Hradec Králové,Varšava, Káhira, Oostzáan (Holandsko), Londýn atd.

Zúčastnila se mnoha mezinárodních výstav např. Interart Poznaň, Polsko, International Mail Art Granada, Španělsko, Mezinárodní exlibris – Kongres, Německo, Los Angeles, USA, Inter – Kontakt –Grafik, Vilnius, Polsko aj.

Ocenění:
2001 – nominace na cenu Grafika roku, Praha
2003 – cena Spolku sběratelů a přátel exlibris na Festivalu komorní grafiky,     
SČUG Hollar, Praha
2004 – cena za hlubotisk, Grafika roku, Praha – cena za komorní grafiku, Grafika roku, Praha, 2009 – čestné uznání za komorní grafiku, Grafika roku, Praha.
Je členkou Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR.
Zastoupena ve sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze, v Národní galerii, Praha, v Ermitáži, Leningrad, v National Muzeum ve Washingtonu apod.
Pedagogicky činná od roku 1990.
Organizovala dvě výstavy české grafiky v zahraničí (Mongolsko, Čína), v Taneční konzervatoři Duncan Centre pořádala pro studenty během několika let přednášky s ukázkami ze světového i českého výtvarného umění