Lubomír Přibyl -
Prostor je základní téma mé práce
 


K výstavě Grafika, objekty v Galerii moderního umění v Hradci Králové
3. března – 29. května 2011
Kurátorka výstavy: Petra Příkazská

Galerie moderního umění v Hradci Králové představuje dílo Lubomíra Přibyla (1937), žáka Vladimíra Boudníka a zároveň laureáta Boudníkovy ceny za rok 2006. Není to první seznámení s Přibylovým dílem v tomto kraji. V říjnu a listopadu 2009 proběhla výstava rozměrných grafik v kostele svatého Ambrože, jejímž kurátorem byl sochař Štěpán Málek. Shodou okolností jinou verzi pohledu na Přibylovo dílo připravuje už 17. března pardubická Benefiční Galerie Fons.
Autor patří ke stálicím českého vizuálního umění, na jehož scéně se pohybuje už od konce 50.let, kdy se rozhodl ukončit své studium na Akademii z důvodu jeho zbytečnosti a řízením osudu se nechal zaměstnat v ČKD Praha Vysočany, kde byl jeho nejbližším spolupracovníkem Vladimír Boudník.
Těžko říct, kudy by šla Přibylova cesta, kdyby k tomuto osudovém setkání nedošlo a Přibyl neabsolvoval přípitek vínem z vázičky, z níž něžný barbar Boudník právě vyhodil uschlé květiny. Nicméně Boudníkův dopad na generaci konce padesátých a počátku šedesátých let byl téměř kobercový. Těžko hledat umělce, a tím spíš grafika, jehož by se charisma Boudníkovy osobnosti a tvorby nijak nedotklo. Jeho vliv můžeme vysledovat nejen u vysočanského okruhu nejbližších (L. Přibyl, O. Hamera, J. Hampl), ale i u umělců Konfrontací (Č. Janošek, A. Veselý, Z. Beran, J. Koblasa...) nebo u Mikuláše Medka.
Přibylovo dílo započalo podobně jako dílo Boštíkovo figurálně a zobrazivě. Přerod ke koncentrickým sítím a prostorovým diagonálám způsobila civilizace, technika a elektrické výboje. Nejranější díla bohužel ve velké monografii* ani na výstavách nenajdeme. Můžeme Přibylův vývoj sledovat až od chvíle, kdy je pro něho samého důležitý, tedy od minimalizovaných Figur z roku 1955, respektive od téměř tašistických Lesů z roku 1958. Už tam jsou naznačeny lineární struktury, které se později ve formě provazů stanou jasným rozpoznávacím znakem autora a hlavním stavebním kamenem jeho vizuální řeči.
Lubomír Přibyl vědomě omezil barevné rozpětí své práce skutečně po graficku – na černou, bílou a barvu kovu. Toť vše, co grafik potřebuje. Přesto se tento redukovaný výtvarný arzenál stal základem nejen grafických listů – ale i obrazů, které právem můžeme vnímat jako objekty (či objektů chápaných v kontextu obrazu). Už v roce 1958 získal jednu jeho malbu básník Jiří Kolář, předvídavý  muž.
Šedesátá léta u nás možná vidíme skrze dominanci expresivního informelu, ale ona přinesla i silnou touhu po pročištění a dospěla až k Nové citlivosti, k založení Klubu konkretistů na konci dekády a k určitým variantám minimalismu. Lubomír Přibyl ve svých pracích nikdy netoužil vyprávět příběhy a vyjadřovat vzrušené lidské emoce, proto nepřekvapí, že sledoval linii konstruktivní a konkrétní.
Konstruktivní a konkrétní umělci si chtějí vybudovat své univerzum, racionálně a citově si ho vystavět, jako paralelu nebo alternativu ke světu vezdejšímu. Jejich svět je svět pravidel, ale je nadán i hlubokou citovostí a subjektivitou. Konstruktivistický umělec mizí za sítí čar, za vrstvami obtisknuté barvy. Ale to je, koneckonců, jedna z důležitých rolí tvorby - rozpustit se v ní a stanout tu znovuzrozený, vyplavený, povstalý z pěny.
Konkrét, který stojí v centru pozornosti, je nově stvořený předmět čistých forem, často geometrických, ale i organických. Nic není konkrétnějšího, nic čitelnějšího, než linie, barvy, plocha. Málo co se dá tak přesně definovat jako čtverce, kruhy, elipsy, ovoidy... Někdo pracuje s body, linkami, plochami, prostorem a barvou, jiný s obsahy, pro které hledá odpovídající formální vyjádření. Konkretisté jsou pro ten první způsob. To však ještě neznamená, že se do tvarů žádné představy, obsahy a významy nedostanou.
Ale o co jde konkretistům nepochybně ještě mnohem víc, než o duchovní symboliku, je stavebnost. Konstrukční princip tvorby je ve výtvarném umění jasně rozpoznatelný už prakticky sto let. Od Malevičova Bílého čtverce a Mondrianových barevných polí. Od Kubištova zlatého řezu. Je s námi zhruba stejně dlouho jako kinematografie, rádio, telefon, elektřina využitá v každodenním provozu a podobné znaky a vymoženosti moderní doby. V architektuře i jinde je stavebnost přirozenou součástí řemesla, umění však bylo v novověku vždy hájemstvím emoce, intuice, spontaneity a teprve až pak stavby. Konkrétní umění plné pravidel na úkor svobody a bezprostřednosti odráží složitost dnešního života, nepředpokládatelnost vývoje lidských dějin a osudů. Konkretisté nikterak netouží zmnožovat, napodobovat, adorovat a podporovat tu tak zvanou promiskuitní realitu. Konceptem, optikou, kinetikou či geometrií bylo znovu vtaženo citové a v rozporech se zmítající neurotické umění naší doby zpět do blízkosti světa vědy, kde je společně s filosofií jeho místo.
Konkretisté jsou patrně jiný druh umělců. Nejsou individualističtí ve smyslu prosazování ega, naopak, důvodem fungování jejich klubu je sdružování a sbližování se. Klub konkretistů nezná hranice mezi Čechami a Slovenskem, má několik desítek členů, kteří si vyměňují umělecká díla, sdílejí technologie i informace. Pracují s uměním, tak jako by bylo normální lidskou profesí a patřilo do našeho každodenního života. To, že se konstruktivní umění nevyvíjí, je předsudek. Ačkoli krása a harmonie nestárne, mění se materiály, je akceptován ornament a inspirace v soudobé dynamické vědě vlastně ani nedovoluje spoléhat na věčnost.
 Oficiální autorita konkrétního a geometrického umění, teoretik Jiří Valoch, kterého s Přibylem seznámil Vladimír Boudník, řadí Přibylovu práci k umělcům mezinárodní skupiny Zero. A to hlavně vzhledem k syntéze moderní technické civilizace se světem přírody a k užití monochromů. Lubomír Přibyl sám označuje své listy jako konkrétní grafiku od roku 1963.
Vedle redukce na základní barvy, nemnoho materiálů a postupů, je základním principem Přibylovy práce estetika. Estetika nepředstavitelná bez harmonie, řádu a užití matematických propočtů. Ale výjimkou není ani exkurs do biologie díky Šroubovicím a Dvojitým spirálám inspirovaným schématem replikace molekuly DNA.
V hustém provazoví plastických monochromů vytvářejí prchavé hry světla moaré jevy. Právě světlo, spíše než hmota, odkazuje reliéfy inspirované grafickými matricemi k říši trojrozměrného umění, dříve nazývaného sochařstvím. Autor si už od počátku byl patrně vědom role měřítka a monumentality, používal rozměrné formáty okolo 160 cm výšky, což nebylo úplně obvyklé. Nicméně tuto monumentalitu si vynutilo použití nalezených rybářských sítí. Tloušťka provazů neodpovídala malým dimenzím. Provazy jsou v jeho tvorbě zhruba od roku 1963 – 4.
Nejméně metrové perforované desky obléká tvůrce do lineárního řádu daného právě provazy. Systém vytváří iluzi třetího, případně i čtvrtého rozměru, sférických tvarů, zakřivených prostoročasů, vesmírných zkratek. Takto vytvořený objekt je otištěn na mohutném lisu jako hlubotisk, tedy suchá jehla nebo lept.
Zdánlivě minimalistická forma s konceptuálním předurčením má prakticky nekonečně proměnných a dokáže vytvořit několik desítek pouhým okem odlišitelných základních tvarových modelů. Diagonály, zborcené tvary, různě se křížící úhlopříčky, víceúhelníky, čistou linearitu a struktury odvozené od padajících obdélníků či rozvíjejících se lomenic. Matematické propočty systému narůstajících intervalů autor zprvu konstruoval ručně kružítkem, nyní přirozeně využívá počítač.
 V hradecké galerii jsou vystaveny materiálové tisky a objekty vzniklé mezi lety 1962 – 2009, tedy za čtyřicet sedm let intenzivní práce. Autorská instalace odděluje grafické listy od obrazů a střídá v určitém rytmu černé a stříbrné monochromy. Přes seriovost a relativní zastupitelnost jednotlivých modulů díla, je Přibylova práce silně závislá na prostoru a světelné inscenaci. Zatímco grafické listy před rokem bez problémů zaplnily velkorysou plochu Gočárova funkcionalistického kostela, galerijní instalace je svým vyzněním, nikoli objemem vystavených děl, mnohem komornější. Naleznete tu i čtrnáct rozměrných černých a stříbrných objektů. Minimalistická strohost grafik se překvapivě dobře snese se secesním prostorem haly někdejší záložny Osvalda Polívky. Boční téměř třináctimetrové lodě by mohly být klidně dvakrát tak velké, aby se tam přirozeně usadila obě média – tisky a reliéfy.
 Na některých z nich Přibyl používá aleatorický princip, což je vlastně princip náhody, náhodné možnosti. Pojem alea, který se jinak vztahuje také k hazardním hrám, kostkám či ruletě, neoznačuje jen herní prvek, ale také fakt, že jde o hodně. I když princip alea podle Cailloise vyvažuje rizika a zisky, Přibyl pracuje nepochybně v totálním nasazení. 
 Vstoupit do černé plochy, do světa matu a lesku, do sférické sítě víření a prostorového vlnění asociuje hlubiny kosmu. Černá jako přejasná noc je mystická, ale zároveň ruší rozdíly a odlišnosti, likviduje individualitu. Pohled stoupá po žebroví, bloudí v pletivu siločar a náhle jsme ve vysoce artistní sci-fi trochu jako Kubrickovo Sunhine. Kovově stříbrná přebírá částečně vlastnosti zrcadla, vodní hladiny. V obou nacházíme uzlové body, vyvrtaná místa, perforace, propojené různě dlouhými liniemi provazu v měnícím se rytmu. Fontanovské gesto provrtání se do světa na druhé straně je velmi dobře ukryto. Jako když zasvěcenec projde zdí a zase se vrátí zpět. Ve světě prostorové iluze reliéfu vše plyne, vše je v pohybu.
Sítě dnes mají širší význam než kdysi. Přibylovy nalezené rybářské sítě, sítě z volejbalu, se propojují s aktuální metaforou sociologických a kulturálních sítí a komunikačních technologií. Zároveň ona propočítanost připomene Kubištu a jeho síťové obrazce na skicách k obrazům.  Zakřivené sítě mají nekonečné možnosti řešení, záměrná nejednoznačnost nám dovoluje najít si v Přibylovi svou vlastní strukturu, skrze niž do černobílého světa vstupujeme. Dynamický rozpon, vzdálenost a blízkost, narůstající či zkracující se nebo přerušené intervaly se mohou v divákově vnímání spojit s fraktály, atraktory, teorií chaosu, s termodynamikou, celulárními automaty a převážně tou matematikou, která vypovídá o tvarech a o tom, jak se rozvíjejí v prostoru. Ale stejně dobře můžeme hovořit o Jákobových žebřících, bortících se babylonských věžích, Daidalových labyrintech, sci-fi a utopických projektech.
Iniciačním okamžikem byla nepochybně Běchovická zkušebna vysokého napětí, moderní industriální prostředí a zážitek energetické emise a světelného výboje. Obrazoborecký princip geometrických tendencí samozřejmě popírá i v Přibylově případě jakýkoli rukopis ve smyslu otisku ruky. Autorův rukopis ve významu typické ikonografie a tvarosloví přirozeně snadno rozpoznáme.
Barokní dynamismus zoomorfních figur z konce padesátých let byl zklidněn maximální modernistickou redukcí, nicméně stále zůstává přítomen v křivkách a akčních a dějových diagonálách. Už šedesátá léta obsahovala zárodky toho, co známe z nejikoničtějších let devadesátých. Autorova ikonografie se vlastně zas až tak moc nezměnila, pouze se vyčistila až na nejzazší mez. Otisk skutečnosti je odhmotněný, dematerializovaný, zestetizovaný. S konceptem zachází Přibyl jako se hrou, respektuje pravidla, ale když je to nutné, překročí je.
Tvorba Lubomíra Přibyla dospěla k vrcholu v porevoluční době, nenápadnou, průběžnou a přirozenou kultivací každého detailu. Nicméně nepochybně ještě neřekla své poslední slovo a vedle vzácně vyrovnaného standardu nás možná čekají i nenadálá  překvapení.
 Jednotlivé artefakty ve výstavě Lubomír Přibyl - Grafika, objekty pocházejí z majetku autora a z grafické sbírky galerie. Výstava je přístupná denně kromě pondělka od 3. 3. do 29. 5. 2011. Galerie k ní připravila komentované prohlídky a edukační programy pro školy a veřejnost. Konkrétní data najdete na stránkách www.galeriehk.cz.

* Jiří Fiala, Jiří Valoch – Lubomír Přibyl, Gallery 2006

Martina Vítková
* 21.7.1968

Studia:1990 – 1995 FF UP v Olomouci, teorie a dějiny výtvarného umění;  1987 – 1990 - PF UHK český jazyk a výtvarná výchova - (nedokončeno)

V současné době působí jako historik umění a kurátor Galerie moderního umění v Hradci Králové, externě přednáší na Fakultě výtvarné kultury UHK.