Christie´s New York, Rockefeller Plaza, USA
3. listopadu 2010

Georges Seurat (1859-1891), La Promenade, asi 1882, černý krajon, na papíře, 30 x 21 cm; Položka č. 10 byla vydražena za USD 3,330,500, vyvolávací cena: USD 1,500,000 - 2,500,000. (Obr. vlevo)

La Promenade, která se poprvé veřejnosti představila při Seuratově významné monografické výstavě v Galerie Bernheim-Jeune v Paříži v lednu 1920, je jednou z nejkrásnějších a nejzáhadnějších kreseb, které umělec vytvořil kolem roku 1882. Jeho přítel Signac měl jistě tuto kresbu na mysli, když napsal v roce 1899 tyto řádky, jež sloužily jako úvod ke katalogu pro onu výstavu: „Výsledkem Seuratových studií byla jeho inteligentní a úspěšná teorie kontrastu, které podrobil celé své životní dílo. Nejprve použil chiaroscuro: s jednoduchými prostředky, bílý arch papíru Ingres a černý krajon Conté, pečlivě šrafovaný; vytvořil více než čtyři sta kreseb, nejkrásnějších kreseb,“ které vůbec kdy existovaly. Díky tomuto dokonalému mistrovství v užití „černých a bílých tónů“ vytvořil hru světla a barevných tónů, mnohem působivějších než v jeho malbách.“ 
Ačkoliv je dnes Seurat známý jako tvůrce neoimpresionismu, hrály jeho černobílé kresby rozhodující roli ve vývoji barevné teorie. Mezi lety 1881 a 1883 se umělec věnoval téměř výlučně kresbě. Po krátkém akademickém vzdělání v letech 1878-1879 v Ecole des Beaux-Arts v ateliéru Henriho Lehmanna přijal za své naturalismus a soustředil se na rozvíjení své metody. Během tohoto období zobrazoval lidi na ulici a scény z každodenního života ve skicách a samostatných kresbách, které rychle dosáhly vysokého stupně zralosti. Dosud se traduje, že Seurat odhalil vědecké eseje a teorie, které svěřil v dopise ze dne 20. června 1890 kritiku Félixi Fénéonovi. Předtím, než publikovali teorie barev Michel-Eugène Chevreul nebo Odgen Rood, vydal Charles Blanc, profesor na Ecole des Beaux-Arts, v roce 1860 svou Grammaire des Arts du dessin a urychlil tak Seuratovo vlastní experimentování s technikou šerosvitu: „Slovo „chiaroscuro“ znamená jasné světlo s dominantními hnědými stíny, protože všechno to soupeření produkuje bojové jednotky, které zneklidňují oči.“
Jedinečnost Seuratových kreseb, obzvláště La Promenade, spočívá v použití krajonu Conté a papíru Michallet s vodotiskem, objevujícím se svisle ve spodní části na stránce vlevo. Tento druh Ingresova papíru byl silný a s texturou; rýhy, které byly vytvořeny ručně, zůstaly na povrchu viditelné. Seurat byl první, kdo takto dokonale zvládl kombinaci těchto dvou elementů, aby vytvořil diagram šedí od nejintenzivnější černi po nejjasnější světlo. I když je záhada a elegance kreseb okouzlující, Seurat se jistě soustředil na svou techniku a světelné efekty. V různém stupni hustoty šrafury černého krajonu na vláknech papíru vynechává umělec bílé tečky, z nichž se vynořuje světlo. V obraze La Promenade, vytvořeném ve stejné době jako ohromující kresba Le Noeud noir asi v roce 1882 (Hauke, č. 511; obr. 1; nyní v Musée d'Orsay, Paříž), Seurat soustředil svou pozornost na záhyby šatů. Hluboká čerň dokonale navozuje dojem sametové látky. Tato síla byla dlouho připisována výhradně vlastnostem krajonu Conté, ale nedávné vědecké rozbory portrétu jeho přítele Amana-Jeana z let 1882-1883 (Hauke, č. 588; The Metropolitan Museum of Art, New York) odhalily, že Seurat ve skutečnosti použil mezi vrstvami krajonu fixativu, aby vytvořil zářivý účinek. Vlastnosti krajonu Conté zůstávají nezměněny; tento druh zboží byl na konci 18. století patentován: čerň, jíl a tuha, ale žádný vosk, dokonce i v nejmastnějších krajonech.
Díky svým kresbám elegantních žen se Seurat pokusil prozkoumat možnosti dosažení harmonie s použitím divize tónů v černém krajonu. Se zájmem o optiku začal v roce 1839 využívat principy Chevreulova De la Loi du contraste simultané des couleurs, které uvádějí, že každá barva má svůj komplementární vliv na tón barev sousedních – tudy k černobílým kresbám. Umístěním temnějších ploch – zde černé záhyby šatů – hned vedle světlejších, např. v pozadí, dosáhl Seurat rozptýlené (difúzní) světelnosti, kterou nazývá „iradiací.“ Zatímco žena v kresbě Le Noeud noir stojí nehybně, světlo doslova vyzařuje z jejích zad. V obraze La Promenade je světelný zdroj situován do jiných míst. Pozoruhodné zpracování prázdného pozadí dodává obrazu dojem, že žena kráčí ke světlu, které k ní přichází z pravé strany. Silné vertikální tahy v levé části kresby, kombinované s jemnější šrafurou vpravo, od sebe odděluje postava uprostřed abstraktní kompozice, která z kresby činí dílo po zásluze moderní.    
Ačkoli byly náměty jeho prací druhotné vůči optickému výzkumu, objevují se často v jeho díle mezi lety 1882 a 1884 ženy, což nasvědčuje pokračujícímu zájmu, vyrovnávajícímu se zájmu o zobrazení rolníků a dělníků. Umělec nakreslil více než dvacet žen v přírodě s podobnými rysy: zpravidla osamělé, zobrazené zezadu nebo z profilu. Seurat obestírá své postavy tajemstvím – nevím o nich nic bližšího. Pravděpodobně se inspiroval městským „typem“ – chůvou, elegantní dámou s rukávníkem a deštníkem, které umělec míjel na ulici, v parku nebo na tržišti. Diváci nemají vidět jejich tvář ani ruce. Seuratovy anonymní postavy slouží jeho technice, ale obohatil je zvláštními detaily dosvědčujícími jejich postavení ve společnosti – většina z těchto žen pochází ze střední třídy. V obraze Le Manteau blanc, přibližně z roku 1883 (Hauke, č. 570), představuje ženu, která je ukryta pod deštníkem, ale můžeme zahlédnout kožešinu rukávníku a na lemu kapes kabátu, zatímco La Dame en noir z roku 1882 (Hauke, č. 508) se zvednutým límcem má impozantní držení těla, které mluví samo za sebe.
La Promenade, snad s nejelegantnější ženou v umělcově díle, je zřejmě Parisienne z konce 19. století, srovnatelná s Renoirovou La Parisienne z roku 1874 (National Museum of Wales, Cardiff). Seurat asi viděl Renoirovy malby na první impresionistické výstavě v roce 1874 a zajímal se o Renoira podobně jako kritik Gustave Kahn ve spisu Mercure de France (1. dubna 1924): „Jako všichni pravý hledači Seurat ochotně odhalil prameny svých teorií a jejich použití, nejen vědecké knihy, které čte, ale i obrazy mistrů. Cítil, že navazuje na Renoirův odkaz.“
Podle historika umění Richarda Thomsona mohly stylové rytiny, vydané na konci 19. století, Seurata ovlivnit už jako mladíka (i když tyto elegantní ženy se objevují v Seuratových pozdních dílech).
La Promenade předchází dámám, které se prochází v Seuratově mistrovském díle Un Dimanche d'été à l'Ile de La Grande Jatte, 1884-1886 (The Art Institute of Chicago), které jej proslavilo jako autora poslední módy, oblékajícího své ženy do prvotřídní „faux-cul“ z 80. let 18. století. Umělec stylizoval ženské siluety, jak můžeme vidět u ústřední postavy, s deštníkem, který propůjčil i ženě na přípravné studii k olejomalbě La Grande-Jatte, La Femme au singe, 1884 (obr. 2). Dva kritikové Paul Adam a Jean Ajalbert ze Seuratova okruhu po zhlédnutí obrazu La Grande Jatte dospěli k názoru, že „oděv měl také svůj význam; je znakem modernosti, nejnovější módy a současně povrchnosti toho, co bylo považováno za elegantní.“ (R. Thomson, Seurat, Oxford, 1990, s. 120).

Egon Schiele (1890-1918), Liegender Akt mit schwarzen Strümpfen (Ležící akt v černých punčochách), 1911, akvarel, kvaš, tužka na papíře, se signaturou a datem 'SCHIELE 1911' (vlevo dole), 56,5 x 38,1 cm; Položka č. 40 byla vydražena za USD 1,314,500, vyvolávací cena: USD 1,000,000 - 1,500,000. (Obr. uprostřed)

Pablo Picasso (1881-1973), Femme assise, v Paříži, 21. listopadu 1920, černý krajon na papíře, se signaturou a datem'Picasso 21-11-20-' (vpravo nahoře), 28 x 21 cm; Položka č. 53 byla vydražena za USD 842,500, vyvolávací cena: USD 600,000 - 900,000. (Obr. vpravo)

Překlad: Martina Pešková

Anglický text: