Home Grapheion Revue Grafika roku a Cena Vladimíra Boudníka MTG Praha Putovní výstavy IKG Naše publikace Kontakt O nás
 
  
  
PARTNEŘI










 


 

 

 


Martina Vítková - Na okraji a zároveň v hlavním proudu

 

S prezentací sbírky grafiky 60.let jsme v roce 2009 navázali na výstavu Vladimíra Boudníka tam, kde byl jeho otisk nejpatrnější, mezi strukturou a výrazem. Ve druhé kapitole jsme se zabývali opakem informelu : jemnou linkou, figurálními motivy, popartem a lettrismem. Letos na jaře došlo na strukturu geometrickou a nyní přichází závěrečná kapitola - tedy to, jak se šedesátky projevily v díle hlavního, nediferencovaného proudu a u starých mistrů.

 
 V šedesátých letech se velká jména ocitla na periferii. Hybateli změn se stali mladí aktivisté okolo Konfrontací, dotčení vlivem spasitelského idealismu a grafického objevitelství Vladimíra Boudníka. To ale neznamená, že by k osobnostem předválečné a válečné éry duch šedesátých let vůbec nepronikl. Pokud bychom měli vytvořit filmovou paralelu, bylo by to jako Perličky na dně a nová vlna vedle děl uctívaných bardů. Někteří z nich právě v této době učinili velký skok jako Jiří Krejčík od Vyššího principu z roku 1960 ke Svatbě jako řemen o sedm let později či Bořivoj Zeman od Anděla na horách z poloviny let padesátých k Fantomu Morrisvillu z poloviny let šedesátých. Leckteří výtvarníci urazili podobnou cestu jako Otakar Vávra od patetismu husitské trilogie k Srpnové neděli přes Romanci pro křídlovku až ke Kladivu na čarodějnice. Jiní zůstali prakticky stejní, jako Zdeněk Podskalský v Kam čert nemůže (1959) a ve Světácích (1969).
 Staří mistři si udržovali svůj status na okraji změn a zajišťovali kontakt s předválečnou surrealistickou tradicí. Někteří, jako například Jan Kotík nebo Josef Istler vytvářeli spojnici se světovým děním. Grafické legendy Zdeněk Sklenář a František Muzika jednoznačně spojují šedesátá léta se zlatým věkem meziválečné moderny, s kavárenským bohémstvím, kdy mít nevytopený ateliér znamenalo být mladý, nikoli živořit zakázaný v undergroundu. Starší samozřejmě měli větší respekt z překonávání hranic a mezí, za nimiž hrozí ztráta smyslu a zkušenosti. Přesto někteří z nich okraje minulého překročili a ocitli se z tolerentní periferie znovu v čelním proudu. Jdou s námi i ti kdo jdou proti nám, napsal Boudníkův legendista Bohumil Hrabal, protože nikdo se nemůže odpárat od své epochy.
 V polovině 60.let začal Zdeněk Sklenář po třinácti letech znovu samostatně vystavovat. Vrátil se na VŠUP, odkud byl z místa asistenta Františka Muziky odejit v roce 1950, což velmi těžce nesl. Teď se stal čínským mandarínem pro své studenty. Jako ilustrátor a úpravce knih sbíral slávu už v letech padesátých, ale ceny se začaly hrnout až na prahu nové dekády. Viz ilustrace Starých řeckých pověstí, Zpěvů staré Číny a Opičího krále. Některé z vystavených litografií nezapřou ovlivnění Paulem Klee a secesí. Sklenářova perfekcionistická kaligrafie odkazuje k Muzikovu Krásnému písmu, ale v některých bodech se dotýká i lettrismu Jiřího Balcara.
 U Františka Muziky se stromy 50.let proměnily na začátku let šedesátých v totemy a hnízda v mohyly. Obecně živé v neživé, současné v archaické, aktuální ve starožitné. Útvary vzniklé nanášením, vrstvením a litím přecházejí ve skulptivní tvary, vytvořené jakoby odebíráním a hloubením. Poetizace byl jeho způsob, jak se dostat ven ze systému, být na cestě, vznášet se nad, být mimo¹. Jeho poselství pro šedesátá léta by možná mohlo znít : všechna moc umění je v soustředění.
 Když studoval mezi válkami Sklenář, panoval všeobecný názor, že moderně může tvořit každý, o kom se ví, že umí realisticky malovat a kreslit. To poválečná éra abstrakce a tašismu na jedné straně a socialisticko-realistického diktátu na straně druhé totálně rozbily. Schopnost zachytit realitu přestala být žádaná, důležité byly názory a členství ve správných skupinách, tedy počátek naší dnešní značkovosti. Šedesátá léta přišla sice s momentem experimentu, překotného vývoje, s výstavami v ateliérech a mladým uměním, ale z hlediska oficiální kultury se zas tak moc nezměnilo. Některá fosilní jména a priority zůstaly na původním místě, po vstupu tanků s ještě despotičtější mocí určovat, co je umění a co nikoliv.
 Přesto se věci měnily. Sklenář navštívil Čínu v době, kdy její původní tisíciletá kultura pomalu končila převálcována západními vlivy, setkal se ještě s posledním starým mistrem Čchi Paj-š´em. A Tristan Tzara nebyl už znám jako dadaista, ale jako ten, kdo rozluštil 1500 akrostichů v básních Francoise Villona.
Ladislav Čepelák, stavitel houslí, hráč na křídlovku a učitel mnoha dalších grafiků přesně na švu 50. a 60.let opustil figury, tanečníky a pijáky ve prospěch minimalizovaných krajin, strží a sněhů. Táhlé horizonty, smutek, baladická až mýtická krajina Slánska, ze které zcela vynechal vesnice a lidská obydlí, odrážejí hořkou krásu země i jakousi bezvýchodnost. Věčné trvání této prastaré krajiny kontrastuje s marností civilizace založené na čase, světa poskládaného z minut a sekund, který začíná hned za kopcem. I v jeho výsostně profesionální grafické technice shledáváme důraz na strukturu, podobně jako ji chápalo radikální křídlo stmelené okolo Konfrontací. Olga Čechová se stala v 60. letech členkou skupiny Trasa a pohybovala se v okruhu Nové figurace. Terče, ostrovy, domečky a sluníčka Jaroslava Hořánka poukazují na fakt, že našel v šedesátých letech svou ideální techniku i motivy. Nejlepší období zastihlo právě tady nejspíš i Ctirada Stehlíka, Evu Činčerovou či Václava Sivka (který v roce 1958 navštívil Vietnam).  
 Ludmila Jandová se v 60.letech v Petrkově seznámila s tvorbou Bohuslava Reynka a teprve roku 1969 se definitivně vrátila z Prahy, kde skládala grafickou aspiranturu, do rodného Osíku u Litomyšle. Právě v tomto období návratu vznikly Chaloupky, související s cykly hnízd a vesnic, přírodních a přirozených společenství. Tvorba Vladimíra Komárka nebyla tehdy ještě dostatečně sentimentální, aby mohla zlidovět, emotivní suché jehly ovládly české grafické pole až později. Na výstavě zastupuje jeho dílo výtvarně mnohem razantnější, byť poetický dřevoryt. Ovšem práce Kamila Lhotáka už obecným majetkem byla. Kamil Lhoták a František Gross zastupují vliv 40.let a Skupiny 42 zaměřené na Svět v němž žijeme, město, periferii a stroje. Lhotákova retro letadýlka, motorky, veteráni i slečny tvořily dobře rozpoznatelnou značku, která se navíc velmi snadno dala ztotožnit s městským stylem pop-artu. Vyprázdněnost, banální vztahy a předměty, zdánlivá klouzavost po povrchu, blízkost komixu a zájem o město a o civilizaci, to všechno sedělo. Ne nadarmo bývá Lhoták přirovnáván v 60.letech k Andy Warholovi,  včetně oblasti produkce.
 Grossova charakteristická skladebnost zůstala i v grafikách šedesátých let, svou černobílou povahou jaksi neobvykle zvážnělých. Pistolník patří mezi opakující se témata, stejně jako se v jeho díle objevuje Melancholie. Hořící figura je svým názvem, nikoli však provedením, výjimečná. Vročení 1969 je u radikálního politického aktivisty z roku 1948 poněkud překvapivé.
Dědictví jen o málo pozdější surrealistické skupiny Ra je ještě v 60.letech zřejmé v díle Václava Zykmunda a Josefa Istlera. Zatímco Istler experimentuje s technikou monotypu, která leží na pomezí mezi malbou a grafikou, protože vzniká tiskem vždy v jednom jediném exempláři, Zykmunda v tvorbě charakterizuje čistá až dětská hravost, která se také skvěle slučovala s náladou 60.let a možná pramenila i z jeho zkušenosti s animovaným filmem. (Skutečně ortodoxní surrealismus se v 60.letech znovu v plné síle vrátil na scénu se Surrealisticku skupinou vedenou Janem Švankmajerem a projevil se převážně ve filmu a v technice kresby a koláže. )
 Mezi starými mistry a hlavním proudem jsou ponejvíce zastoupeny litografie. Ladislav Čepelák se stal mistrem akvatinty a aktuální drásavost doby vyjádřená leptem nebo suchou jehlou se objevuje typicky u Ludmily Jandové, v nekonvenčních vztazích Olgy Čechové a u mechanismů Františka Grosse. Všechny ty nové technické postupy, objevy a experimenty, nová řeč symbolů a znaků, se velmi rychle stává součástí jazyka grafiky k obecnému užití, tak jako třeba anglicismy a zkratky pronikají do soudobé mluvy. Ať už jsme vyznavači novátorství nebo tradice, grafika i jazyk vždy vyžadují obojí - to, co se mění, i to, co zůstává. Právě v této čtvrté části výstavy je evidentní, že lidé sdílejí principy, ne cíle, ty jsou soukromé (jak píše Václav Bělohradský). 
 Šedesátá léta prý měla šanci sněhových koulí v pekle. Co přinesly české grafice kromě džín a tenisek? Vedle nových experimentálních postupů jako byly mrazovky, sazovky a magnetické a strukturální grafiky hlavně zaujetí ne výsledkem ale procesem a důraz na osobní nasazení. Stejně důležitý byl dopad dobového přemýšlení o postavení jednotlivce. K individualismu neodmyslitelně patří zjednodušení, emancipace a svoboda. Což se projevilo v tendencích k minimalismu, kleovské hravé jednoduchosti a nepochybně i v silném zastoupení žen grafiček. Ale svoboda je mnohem komplikovanější, sahá dál než být odpovědný za svět, tedy prodchnout svět smyslem. Člověk je rovněž zcela odpovědný za svůj život, nejen za své jednání, ale také za své nejednání. Poselstvím šedesátých a následujích let může být, že své svobodě musíme dát smysl sami¹ a nikdo tu nemá nárok na pravdu, jen na porozumění.
 Člověk šedesátých let byl občanem nové doby, unášeným v hvězdném prachu. Přestože to byla doba zároveň hektická i ospalá, ještě požád nepostrádala modernistický jednotný úběžník. Bloudit lze přece pouze v objektivně uspořádaném světě. A i když Camus psal, že každý se pokusí udělat ze svého života umělecké dílo, českým grafikům o to tehdy příliš nešlo a tak jedinou skutečnou legendou zůstává nežný barbar Vladimír Boudník.
 Na druhou stranu se právě zjišťovalo, že ideologie stala strašným pokušením lidí v lyrickém věku, což zachytil Kundera v románu Žert.  Říci systému ne¹ trvalo jen několik krátkých let. A i když jádrem šedesátých let byla vůle mluvit čestně o tom, v co věříme, (o Bohu, demokracii, socialismu, kapitalismu, rodině, škole nebo umění)¹, jazyk umění se vždy pohybuje v metafoře, přímost patřila spíše do setkávání okolo umění, které tvořilo důležitou složku společenského a kulturního života. Protože český (československý) stát trval tak krátce a pojem český národ byl velmi iluzorní, nedostatek historického a politického sebevědomí byl nahrazován vírou v moc kultury a mytologizací národa. A kultura v zastoupení politiky se brzy stala spasitelskou a posvátnou.
 Myšlenka, že každý člověk má jedinečný potenciál, který touží po naplnění je starobylá. Aristotelova entelechia označovala plné naplnění tohoto potenciálu, což však lidem pracujícím v 60.letech nebylo vždy dopřáno. Vznik mýtu zlatých šedesátých let je uložen i v silném etickém prvku, jež k nim patřil a v jejich nekonečnosti či nemožnosti  završit započaté procesy v nějakém finále, když plamen šedesátých let vystřídala v následujícím desetiletí smutná matnost.
Martina Vítková

¹Citace z esejů a rozhovorů Václava Bělohradského věnovaných 60.letům, vydaných v knize Mezi světa a Mezisvěty, Votobia 1997

ČESKÁ GRAFIKA ŠEDESÁTÝCH LET, kapitola I. - III
Více o výstavě:


Obr. nahoře zleva: Ladislav Čepelák (1924 - 2000), Pole, 1967, akvatinta; Václav Zykmund (1914 – 1984), Ryby, 1960, suchá jehla; Jaroslav Hořánek (1925 – 1995), Střechy, 1963, barevný lept; obr. dole zleva: František Gross (1909 – 1985), Hořící figura, 1969, suchá jehla; Olga Čechová (1925), Židle v lese, 1970, lept; Ctirad Stehlík(1938 – 2004) , Můra, 1969, lept

             

                                      


Vydáno: 11.11.2010