|
Viděné a věděné
Předpokládám, že ve svém příspěvku budu shrnovat pouze fakta a myšlenky, které jsou pro všechny z nás samozřejmé. Nicméně, chtěl jsem si touto cestou, formou otázek a odpovědí ověřit jejich skutečnou platnost.
O kresbě v bodech:
- Kresba je základní výtvarný projev dvojrozměrného charakteru. Jako základní stavební projev využívá bod, linii a plochu.
Základní rozdělení kresby:
1/ Realistická
a)studijní
b) volná
c) vědecká
2/ Abstraktní
3/ Technická
Lze ji také dělit podle způsobu provedení:
1/ Lineární
2/ Plošná
3/ Tečkovaná
4/ Kombinace předešlého
Jak chápu kresbu?
Kresba je nejzákladnější způsob poznávání světa výtvarnou formou. Kresba je také nejrychlejším (vedle písma) záznamem viděné nebo myšlené skutečnosti. Zde se nabízí otázka:
Jaké skutečnosti?
Co je skutečnost?- filosofická otázka. Dovolím si ji rozřešit tím, že budu pokládat vnímání světa vždy za subjektivní záležitost každého jedince. Pak tedy je kresba vždy subjektivní projev stejně jako vnímaná skutečnost. (Jako nejsou dva jedinci s totožným písmem nejsou ani dva s totožným kresebným projevem.)
Co je princip kresby?
(myšleno realistické)
- Převést To co vidím, většinou trojrozměrně, do dvojrozměrné podoby. To vše za pomoci bodů čar a ploch. Úkol téměř neřešitelný. (Vždy se při přepisu něco ztratí.) Úkol hodný kouzelníka. Ano, kresba je kouzlo, je to trik. Neukazuje realitu ale náš popis skutečnosti. Čím více skutečnosti rozumíme, tím lépe ji dokážeme popsat- nakreslit. Kresbou je vlastně tvořena nová skutečnost- mezistupeň mezi vnímaným a předaným. Divák si totiž z našeho kresleného záznamu „nevezme“ To co my jsme viděli a nakreslili ale To co jemu souzní (při vnímání kresby) s jeho vlastními zkušenostmi vnímání světa. Tato skutečnost nutně předpokládá mnoho kreslířových zkušeností s vnímáním viděného. (Má v sobě pravděpodobně jakýsi sborník tvarů, hmot, světel a stínů, které při kreslení využívá aby jimi docílil co nejpřesnější iluse kterou v divákovi vyvolá.)
Jak se rodí kresba?
- Vnímané okem je transformováno (zpracováno) rozumem, za pomoci zkušeností, paměti a citu v představu, která je následně převedena (za pomoci zjednodušení a zkratek) kreslířovou rukou na papír.
Máme zde tedy tři proměnné: Oko, Rozum- cit, Ruka.
Všichni tři součinitelé jsou zajisté stejně důležití. Chci se však ve svém zamyšlení věnovat druhému z nich tj.- Rozumu. Přínos rozumu do kresby mi připadá jako nejosobnější výpovědím kreslíře. Zde se totiž největší míře uplatňuje, ono zmiňované, subjektivní vnímání světa. Ruka a oko naproti tomu jsou „komponenty“ které se dají ovlivnit- vycvičit.
A Rozum?
- I Rozum/cit je možné do jisté míry cvičit a kultivovat, jde to ale poněkud hůře- je to složitější proces. Proto se na práci Rozumu v kresbě zaměřuji především.
Ještě, nakrátko, zpět k oku- předstupni práce rozumu. Vnímání okem totiž nutně předpokládá následnou práci rozumu. Oko sice předá vnímateli informace, víme však, že oko jako optický nástroj je velmi nepřesné a nedokonalé. Jak řekl Goëthe: „….kdybych si v obchodě s optickými pomůckami zakoupil tento přístroj (myšleno lidské oko), okamžitě bych ho šel reklamovat výrobci.“ (volná citace). Já pravím, díky výrobci alespoň za to oko které máme a můžeme používat, i když vnímá svět jinak než oči jiných savců, ptáků, ryb a což teprve hmyzu!. (O tom by však mohlo být samostatné pojednání.)
Jak klame lidské oko?
- Jeden příklad za všechny: Zmenšování prostoru směrem do dálky- nám všem známá lineární perspektiva. Ano klam oka- lež kterou nám oko bez uzardění předává d o mysli. Rozum pak ale má možnost s touto informací dále pracovat.
Jak pracuje rozum s optickými informacemi?
- Pracuje na základě nastřádaných zkušeností a možnosti rozlišit mezi:
Viděným a Věděným
Pokud totiž vím co, a vím jak, znamená to že TO dokážu popsat, nakreslit. (Nemusím TO už ani vidět.) Dokážu TO nakreslit i zezadu, i když TO oko vidí pouze zepředu. Touto skutečností se z „placaté“ kresby stává pro diváka iluse 3D. A nejenom to, pokud vím, mohu v kresbě vynechat zbytečné detaily (které zvláště oko začátečníka tak rádo vnímá) a naopak nadsadit to co je pro zobrazované charakteristické. Lehká nebo i větší nadsázka- je-li však v platném kontextu, zvyšuje důvěryhodnost kresleného. Míru nadsázky tedy udává Rozum. Rozum však pracuje pouze s tím co zná- s čím se setkal a co si zapamatoval. Pamatuje-li i např., že lidská ruka má pět prstů, vždy bude pravděpodobně kontrolovat v kresbě správný počet a nadsázku si v tomto případě nedovolí. Pamatuje-li si ale že, figura dospělé ženy bývá plnějších tvarů než postava adolescentní dívky, pak Rozum povolí nadsázku, třeba i v nevídané míře. Ale divák bude spokojen, protože je mu podána základní informace o charakteru postavy a přibližném věku dané zobrazované.
Při procesu kresby je paměť tedy základní stavivo rozumu.
Paměť uchovává a zároveň transformuje skutečnost, oprošťuje ji od zbytečných nánosů viděného a dává realitě ráz pochopitelného. Čemu rozumím, co jsem uchopil TO nepustím- TO si pamatuji, s tím pak pracuji v kresbě.
Jeden příběh Staré Číny vypráví:
„Jistý panovník si najal mistra štětce, říkejme mu Wu, aby mu namaloval tygra. Pořídil mistrovi malý domek a měsíčně mu byla vyplácena mzda. Mistr chodil pravidelně pozorovat tygry- ale nemaloval. Panovník se po několika měsících nechal ptát zda je tygr hotov. Ještě ho nemám. Vzkázal Wu. To se opakovalo několikrát, až po roce rozlícený panovník navštívil osobně Mistra. Rozhlížel se po jeho domě ale žádnou, byť sebenepatrnější skicu, natož hotovou malbu tygra nenašel. Co to má znamenat? Jak to že ještě není můj tygr hotov, kde ho máš? Zde je, odpověděl Mistr a ukázal si prstem na čelo. Pak už neřekl nic, vzal štětec a několika zručnými tahy vykouzlil na papíře Tyga. Panovník se v obdivu uklonil.
- Kresba z paměti?
Ano, ta často ověří míru pochopení studovaného objektu. Dávám občas svým studentům za úkol, v malém měřítku, nakreslit co si pamatují z kresby od minulého týdne. Výsledky bývají podivuhodné. Bravurní kreslíř nakreslí hlavonožce! – jeho bravura je v manýře vykreslené ruky, ne v práci Rozumem.
Je třeba cvičit visuální paměť. Vždyť i při samotné studijní kresbě nejde o fotografický přepis předlohy, či mechanické kopírování. Rozum a paměť se zapojuje do procesu kresby hned jak naše oči opustí předlohu a upnou se na papír. Pár vteřin, snad zlomek setiny, co naše oči nevidí model a jsou odkázány na paměť. Co si z toho pamatuji? Honem se kouknu, a zpět. –Tím ztrácím čas na samotnou kresbu. I když stále porovnávám kresbu se skutečností, je to naše paměť která určuje co jsme viděli, chtěli vidět a co se objeví na papíře. Jaká změna nastane, když si k modelu stoupneme zády. –Prodloužíme dobu které vládne rozum a paměť. Náhle je kresba oproštěna od zbytečného. Oko již nekontroluje bezprostředně studovaný objekt s kresbou ALE jen kresbu samotnou s naším rozumem.
Na závěr:
Bez pozorování není pochopení.
Bez pochopení není kresba.
Bez kresby není sdělení.
Když není co sdělit není třeba kreslit.
Albeř 20. 9. 2010
|
|
Lukáš Tůma
Narozen 12.2. 1976 v Jihlavě
Studia:1994 –2000
Akademie výtvarných umění Praha (grafický atelier doc. Lindovského, sochařský atelier doc. Zeithammla)
od roku 2004 člen Sdružení českých umělců a grafiků HOLLAR, od roku 2002 vyučuje na Fakultě restaurování UP v Litomyšli kresbu a grafické techniky
Samostatné výstavy- výběr:
1999-„Čtyři v jednom“ (spolu s J. Kývalou, P.Pecinou a J. Sodomkou) galerie AVU, Praha;
1999- Grafika a plastiky, Relax, Třebíč; 2000- Grafika a plastiky, zámek Uherčice;
2006- „Lodyha“ (spolu s J. Kývalou, P.Pecinou a J. Sodomkou) studio Paměť- Praha;
2007- Grafiky a plastika, Galerie Univerzity Pardubice, Pardubice
Společné výstavy- výběr:
2000- Výstava diplomantů AVU, Průmyslový palác, Praha;
2001- Studenti a absoloventi AVU, Lima, Peru;
2004- Studenti a absoloventi AVU, Ammersberk, Německo;
2006- „Art black“, Pardubice;
2007- Desetiletí Hollaru, Hollar, Praha;
2007- Pocta Hollarovi, Clam- Galasův palác, Praha;
2007- BlochBlok, židovská synagoga, Čchyně
|
.gif)
