Christie´s, New York, Rockefeller Plaza, USA
22. června 2010

EINSTEIN, Albert (1879-1955). Signovaný rukopis ("A. Einstein" na poslední straně), představující Einsteinovy přednášky „Počátky obecné teorie relativity“ („Einiges über die Entstehung der allgemeinen Relativitätstheorie“), které poprvé vydala George A. Gibson Lecture při Glasgowské universitě, 20. června 1933. Pracovní návrh s rozsáhlými škrty i meziřádkovými dodatky. Bez místa, data, ale přibližně červen 1933.
8 stran, inkoust pouze na lichých stranách, papír s vodoznakem Basildon Bond, s erbem, číslováním stran (1)-8 a s poznámkami tužkou na konci „Vortrag in Glasgow, Juni 1933“ („Přednáška v Glasgowě, červen 1933“). V němčině s plným anglickým překladem.   
Položka č. 195 byla vydražena za USD 578,500, vyvolávací cena: USD 250,000 - 350,000. (obr. vlevo) 

„POČÁTKY OBECNÉ TEORIE RELATIVITY“: EINSTEINŮV POPIS OBTÍŽNÉ CESTY OD SPECIÁLNÍ TEORIE RELATIVITY (1905) K OBECNÉ TEORII RELATIVITY (1916): JEHO VÝZNAMNÉ OBJEVY V KRITICKÝCH LETECH 1905-1916.
Velmi důležitý, velmi obsáhlý popis Einsteinova vytrvalého úsilí – počátky svých formulací speciální teorie relativity (1905) k vyvození závěrů obecné teorie relativity, přijímající nové, ponewtonovské teorie gravitace, a v důsledku zrovnoprávňující hmotnost a sílu (E = mc2). Tyto důležité objevy představují snad nejrozsáhlejší, základní vědecké kroky dvacátého století. Dr. Robert Schulmann, bývalý vydavatel Einstein Papers, poznamenal, že význam této přednášky „spočívá v jeho popisu Einsteinovy cesty od speciální teorie relativity z roku 1905 k obecné teorii relativity, vydané v roce 1916. V jeho významu jako recenze může být srovnatelná s kyotskými přednáškami, které vedl Einstein v roce 1922 a které existují pouze ve formě japonského těsnopisu se zpětným překladem do němčiny.“ Další, co vyzvedává význam rukopisu, je Schumannovo poukázání na to, že vydání Einsteinových spisů financoval z vlastních zdrojů „pro kanonickou rekonstrukci k teorii relativity.“ Gibsonovy přednášky byly proneseny v Glasgowě ve stejném roce, kdy Einstein opustil Německo po nástupu nacistů k moci; později toho roku přesídlil do Spojených států. Poznámky jsou jasně určené pro publikum, které je obeznámené s moderními fyzikálními principy, přesto Einstein uznává a potvrzuje základní díla svých předchůdců (Euklides, Galileo, Newton, Maxwell), svých současníků (H.A. Lorentz, Ernst Mach, Minkowski, Rieman, Poincaré) a spolupracovníků (Marcel Grossman, Michele Besso). Na konci svého referátu Einstein připomíná svůj pocit radosti, když byla teorie uznána: „Jakmile modus mých úvah vešel v platnost, zdají se konečné výsledky zcela jednoduché; může jim porozumět každý inteligentní student.“ Ale dodává: „Dlouhá léta, kdy jsem hledal ve tmě pravdu, kterou každý vycítí, ale slovy nevyjádří; intenzivní touha a střídání sebedůvěry a pochyb, dokud někdo nepřeruší čistotu a porozumění, jsou zřejmá jen tomu, kdo je sám zažil.“     
Einstein zahájí svou přednášku prostým poděkováním za možnost „vyložit něco o historii mé vlastní vědecké práce…“; a dodává, že „by to byla chyba být falešně skromný a odmítnout příležitost zaznamenat příběh.“ Referát začal psát v roce 1905, v roce, který bývá označován jako zázračný rok, annus mirabilis, a ve kterém byla vydána publikace pěti z Einsteinových nejpřevratnějších dokumentů: „Po speciální teorii relativity dokázal zrovnoprávnění formulací přírodních zákonů všech tzv. inerciálních vztažných soustav (1905). Otázka, zda existuje obecnější shoda souřadných systémů, byla všem jasná. Jinými slovy, jestli někdo může jen připojit relativní význam k pojmu rychlosti, měl by nicméně podpořit i pojem zrychlení jako absolutní? Z čistě kinetického hlediska byla relativita každého jednoho druhu pohybu nepochybná; z fyzikálního hlediska má inerciální soustava zvláštní význam…“ Odkazuje na práci Ernsta Macha (1838-1916), obzvláště na „Machovu myšlenku, že setrvačnost nemá představovat rezistenci ke zrychlení jako takové, tak moc jako rezistence ke zrychlení příbuzného k hmotnosti všech dalších těles na světě. Tato myšlenka mě fascinuje; ale nevytvořily základ nové teorie.“ V tomto bodě „jsem udělal první krok k vyřešení tohoto problému.“ Pokusil jsem se „začlenit zákon gravitace v rámci speciální teorie relativity. Jako většina fyziků… usiloval jsem o ´zákon o poli´, od té doby, co… uvedení do akce v jisté vzdálenosti nebylo již proveditelné v nějaké hodnověrné podobě, jakmile myšlenka simultánnosti zanikla.“   
„Nejjednodušší cesta byla… udržet Laplaceův skalární potenciál gravitace a rozšířit Poissonovu rovnici takovým způsobem, který by vyhovoval jeho speciální teorii relativity; termín se lišil s ohledem na čas. Zákon pohybu částic v gravitačním poli… také musel… přizpůsobit podle speciální teorie relativity. Cesta k tomu nebyla jednoznačně zřejmá, čistě setrvační hmotnosti těles závisí na gravitačním potenciálu. Skutečně toto očekával na základě setrvačnosti síly.“
Ale tento výzkum „mě přivedl k velkým obavám. Podle klasických mechanismů bylo vertikální zrychlení tělesa ve vertikálním gravitačním poli nezávislé na horizontální složce rychlosti. Z toho vyplývá… že vertikální zrychlení mechanické soustavy (nebo jeho těžiště) v takovém poli by mělo být nezávislé na jeho vnitřní kinetické energii. Podle této teorie, jak jsem zjistil,… nebylo vertikální zrychlení závislé na horizontální rychlosti a… nebylo závislé na vnitřní síle soustavy.“
Tyto pokusy rovněž zápasily se „starými, dobře známými empirickými pravidly, podle kterých podléhají všechna tělesa v gravitačním poli stejnému zrychlení. Tento princip, který může být uváděn také jako rovnost setrvační a gravitační hmotnosti, na mě učinil dojem základního významu.“ Einstein dosáhl protichůdných výsledků, sám „jsem se zajímal o to, jak může tento zákon existovat, a věřím, že držím klíč ke skutečnému porozumění setrvačnosti a gravitace. Nikdy jsem nepochyboval o jeho přesné platnosti…“
Přerušil tyto marné pokusy a hledal novou cestu, která využívá princip rovnosti „problému gravitace v rámci speciální teorie relativity… Princip rovnosti setrvační a gravitační hmotnosti by mohl být formulován velmi jednoduchým a srozumitelným způsobem… [dokazuje], že v homogenním gravitačním poli se odehrávají právě tak jako za nepřítomnosti takového pole v rovnoměrně zrychlené soustavě. Pokud je tento princip pravdivý (princip rovnosti)… to ukázalo, že princip relativity musí být tak důkladný, že obsáhne nerovnoměrné pohyby koordinovaných soustav [obecná relativita]... aby dosáhl neumělé, přirozené teorie gravitačního pole. Od roku 1908 do roku 1911 jsem se zaobíral přemýšlením o přírodě.“  To už bylo nadmíru jasné, „že racionální gravitační teorie by mohla získat rozšířením principů relativity.“
Rozpoznal, že „vymyslet a vypracovat teorii vyjádřil v rovnostech, které nezměnily svou podobu v nelineárních přeměnách souřadnic. Zda tato podmínka byla naplněna pro všechny následující proměny souřadnic nebo pro speciální, které jsem nemohl říct na začátku. A viděl jsem,… že jednoduché fyzikální interpretace souřadnic by zmizely, kdyby nelineární proměny byly povoleny…“ „Rozpoznání tohoto faktu mě dělá starosti… protože nemůžu vidět to… co souřadnice za těchto okolností představovaly. Řešení tohoto dilematu přišlo až v roce 1912…“ 
Nakonec Einstein podrobně popísuje průlomová úsilí, která potřeboval pro „nové formulování principu setrvačnosti, jenž ho ztotožnila s Galileovou formulací v nepřítomnosti ´skutečného´ gravitačního pole. Totiž, kdyby tu existoval setrvační systém a my ho použili jako naši soustavu souřadnic. Galileo formuloval svou myšlenku takto:  Hmotná částice, na kterou nepůsobí žádné síly, je vyjádřena ve čtyřrozměrném časoprostoru přímkou… jejíž délka má stacionární hodnotu. Toto pojetí předem předpokládá koncept délky prvku linie… metrického systému. Ve speciální teorii relativity, jak dokázal [Hermann] Minkowski [1864-1909], byla metrická soustava kvasi-Euklidovskou…“
„Jestli někdo představí další souřadnice nelineárních proměn, zůstává ´ds2´ homogenní funkcí, ale koeficienty ´guv´ této formy nejsou již konstantní, ale jsou funkcemi souřadnic. Matematicky… fyzikální čtyřrozměrné spojité prostředí má Riemannovu metriku. Linie, jejichž délka je měřena tímto metrickým systémem, mají stacionární hodnotu a představují zákony pohybu hmotného bodu, na který, nehledě na gravitaci, není vyvíjena žádná síla. Koeficienty ´guv´ tohoto metrického systému popisují gravitační pole… Tak jsme našli přirozenou formulaci principu rovnosti; že bylo přípustné rozšířit je na všechna gravitační pole, bylo pravděpodobnou hypotézou.“
Vysvětluje, jak „řeší výše uvedené dilema: Skutečný fyzikální význam se připojuje nejen k Riemannově metrice, ale i k souřadnicím a jejich rozlišení. S touto myšlenkou funkčního základu pro obecnou teorii relativity byla vytvořena. Dva problémy zůstaly: (1) Jak můžeme přeložit zákon o poli… v terminologii speciální teorie relativity do Riemannovy metriky? (2) Jaké jsou diferenciální výrazy, které vstoupí do zákona řídící Riemannovu metriku ´guv´ (zákon gravitačního pole)?“
Velký průlom popsal slovy: „Pracoval jsem na těchto problémech v letech 1912 až 1914 se svým přítelem Grossmanem. Zjistili jsme, že matematická metoda pro řešení první otázky na nás čekala v absolutně diferenciálním počtu Ricci a Levi Civita. Co se týká druhého problému, jeho řešení si zřejmě vyžádalo, abychom byli schopni vytvořit diferenciální invarianty druhého řádu ´guv´. Brzy jsme rozpoznali, že metody, které jsme používali, formuloval dávno před námi Riemann (tenzor křivosti). Již dva roky před vydáním obecné teorie relativity jsme zvažovali správnost pole rovnosti gravitace, ale nedokázali jsme rozeznat, zda jsou aplikovatelné ve fyzice. Naopak jsme věřil, že někdo by mohl dokázat… že gravitační zákon, který byl pro všechny možné proměny neměnný… by nebyl slučitelný s principem kauzality.“
„Toto byly chyby v myšlení, které mi znepříjemňovaly dva roky tvrdé práce. V roce 1915 jsem… se pokorně vrátil k Riemannově tenzoru křivosti, který mi dovolil najít vztah k empirickým faktům z astronomie. Jakmile jsme rozeznali platnost tohoto modu, konečný výsledek se objevil takřka prostě… Ale léta hledání v temnotě za pravdu, kterou někdo cítí, ale nemůže vyjádřit; intenzivní touha a střídání sebedůvěry a pochyb, dokud někdo nepřeruší čistotu a porozumění, jsou zřejmá jen tomu, kdo je sám zažil.“
Překlad publikovala Glasgowská univerzita, číslo publikace 30, 1933.

[DEKLARACE NEZÁVISLOSTI]. V Kongresu, 4. červenec 1776. Jednomyslná deklarace třinácti Spojených států amerických. V průběhu dějin lidstva…. [Washington, D.C.] Rytiny W.I. Stonea,  na objednávku J.Q. Adamse. 4. července 1823.
VYTIŠTĚNO NA JEMNÝ PERGAMEN.
Položka č. 5 byla vydražena za USD 302,500, vyvolávací cena: USD 250,000 - 350,000. (Obr. uprostřed)

LOBACHEVSKII, Nicolai Ivanovitch (1793-1856). "O nachalakh geometrii" [v ruštině: „O principech geometrie“], in: Kazanskii vestnik, Část XXV (únor & březen 1829 s. 178-187), Část XXV (duben 1829 s. 228-241), Část XXVII (listopad & prosinec 1829 s. 227-243); Část XXVIII (březen & duben 1830 s. 251-283); Část XXVIII (červenec & srpen 1830 s. 571-636). Kazan: University Press, 1829-30.
V 5 částech, 202 x 117 mm. 2 rytiny s čísly 1-17 od Murina, které se vztahují k tématice Lobachevskeho, jeden další rytina s geometrickými diagramy a 6 (z 9) skládanými tabulkami vztahující se k jiným příspěvkům v periodiku.
Položka č. 275 byla vydražena za USD 134,500, vyvolávací cena: USD 150,000 - 200,000. (Obr. vpravo)

Anglický text:

Christie´s Londýn, King Street, Velká Británie
2. července 2010

KNIHA JOHNA MANDEVILLA, aneb Cestopisy Sira Johna Mandevilla, ve střední angličtině, ILUMINOVANÝ RUKOPIS NA PERGAMENU. [?Londýn, asi 1440].
220 x 145 mm. Klíčová slova na zadní straně, původní text, 31-32 řádků v plynulé angličtině napsané hnědým inkoustem, s poznámkami na okraji a pozoruhodné značky v červené na prvních čtyřech listech, později poznámky na okraji a značky v různých variantách, ozdobná iniciála až do krajů a 17 modrých iniciál v červené perokresbě, tři soudobé okrajové kresby, jedna barevná, okrajové poznámky v různých stylech písma od 15. do 17. století.
Položka č. 206 byla vydražena za GBP 289,250, vyvolávací cena: GBP 150,000 - 200,000. (Obr. vlevo)

ZTRACENÝ RUKOPIS NEJOBLÍBENĚJŠÍHO STŘEDOVĚKÉHO CESTOPISU.
Kniha Johna Mandevilla ve střední angličtině; citace ze Starého zákona ve střední angličtině, zřejmě na konci neúplný.
Kniha Johna Mandevilla, aneb Cestopis Sira Johna Mandevilla, popis cesty do Svaté země a dál rytíře ze St. Albans, jak bylo později známo, byla napsána v polovině 14. století ve francouzštině. Bezprostřednost jeho stylu a barvité a exotické informace vedly k rychlé, obecně rozšířené a trvalé popularitě: během padesáti let se Kniha rozšířila po obou stranách Lamanšského průlivu. Byla přeložena do osmi jazyků. Poptávka po něm přetrvávala – radil se s Kolumbem a Raleighem a Dr. Johnson ji chválil pro svou „sílu myšlenky a krásu výrazů“: T. Kohanski & C.D. Benson, Kniha Johna Mandevilla, 2007.
Kniha byla ve skutečnosti vytvořena jako soubor rozmanitých pramenů – rozpoznáno bylo kolem 30 - z nichž tím hlavním byl Liber de quibusdam ultramarinis partibus Viléma z Boldensele z roku 1336 a Relatio Odorika z Pordenone z roku 1330: první vyprávění autorovy poutě do Egypta a Svaté země a druhý popis zázraků, které mnich zhlédl během desetileté mise do Indie a Číny. Obě tato díla v roce 1351 přeložil do francouzštiny Jean le Long z Ypres, mnich ze St Bertin v Saint Omer, a tyto byly verzemi sepsanými pro Knihu: I.M. Higgins, Písemnictví Orientu: Cestopis Sira Johna Mandevilla, 1997. Higgins popisuje Knihu jako „přesvědčivý popis událostí svatých i světských, historických a vědeckých, pozemských i zázračných.“
Nejranější verze Mandevillova Cestopisu byla napsána v anglo-francouzském dialektu. Její první překlad do střední angličtiny byl vytvořen podle kopie, která postrádala část popisu Egypta. Tato verze ve střední angličtině byla často označována jako „Neúplná verze“ a kvůli chybějícímu úseku se stala nejvlivnější formou cestopisu v anglickém jazyce: „Neúplná verze Mandevillova Cestopisu, ed. M.C. Seymour, The Early English Text Society, 2002.“ „Neúplná verze“ byla považována za úctyhodnou, za „anglické poetické mistrovské dílo, jenž brzy doprovázely… obzvláště Canterburské povídky a Piers Plowman.“ (Kohanski a Benson, 2007). Tvoří základ pro první tištěný text Knihy v angličtině (publikoval Richard Pynson v roce 1496: ed. T. Kohanski, 2001) a každé další anglické vydání do roku 1725.
Přítomný rukopis patří do této středoanglické verze a k pokračujícímu zájmu, jenž dokládají i poznámky na okrajích, sahající od 15. do 17. století. V rozsahu od jednoduchých poznámek k malým kresbám ilustrujících zmínky v textu: barevný pohár s hadem doprovázel zmínku o Janu Křtiteli na straně 7, perokresba dračí hlavy dokresluje zmínku Hypokritovy dcery v kostýmu draka na Isle of Lango (Cos); býčí hlava perem a akvarelem doplňuje zmínku o uctívání volů v Polombe (Quilon) na Malabarském pobřeží.    
Seymour vyjmenovává seznam 33 dochovaných rukopisů „Neúplné verze“, včetně přítomného rukopisu. Věděl, že pouze katalogové záznamy z roku 1945 nemohly nabídnout žádný další rozbor, než že patřil do jednoho z jeho podskupin 3, 4 a 5. „Egyptská mezera“ je zde nalezena na straně 11, ale není přesně v souladu s mnohými ze Seymourova dělení v „Neúplné verzi.“ Tento rukopis poskytne výjimečnou příležitost pro nové výzkumy překladů textů ve střední angličtině. 

MORÁLNÍ A TEOLOGICKÉ POJEDNÁNÍ napsané jednookým písařem PETEREM MEGHENEM pro CHRISTOPHERA URSWICKA, osobu pověřenou Jindřichem VII., v latině, ILUMINOVANÝ RUKOPIS NA PERGAMENU [pravděpodobně Londýn] 1502.
215 x 135 mm. KOMPLETNÍ, klíčová slova na vnitřním okraji, ILUMINOVANÁ INICIÁLA A CELOSTRÁNKOVÁ BORDURA, 7 velkých a 22 malých iluminovaných iniciál.
Položka č. 209 byla vydražena za GBP 121,250, vyvolávací cena: GBP 25,000 - 35,000. (Obr. uprostřed)

BRAUN, Georg (1541-1622) a HOGENBERG, Franz (asi 1538-1590). Civitates orbis terrarum. Kolín nad Rýnem: P. von Brachel, 1618-1625.
6 svazků ve dvou dílech, 415 x 280 mm. Latinský text se 6 rytinami alegorických výjevů, 315 dvoustránkových obrazů (z 363), VŠECHNY KOLOROVANÉ.
Položka č. 240 byla vydražena za GBP 97,250, vyvolávací cena: GBP 20,000 - 30,000. (Obr. vpravo)

Anglický text:

Překlady: Martina Pešková