|
 
Nová výstava Miloše Michálka: tisky, které si můžete „vyluštit"
Vystavujete grafiky z posledních čtyř let a jejich formát tvoří soutisk čtyř obdélníkových desek. Má pro Vás číslo čtyři nějakou symboliku?
Je to proto, abych vytvořil daný formát. Zatím jsem neuvažoval, že bych použil tři nebo jednu desku. Vytvářím uzavřené formáty o velikosti osmdesát na šedesát centimetrů. Má to ale i další význam. Tvořím jakési záznamy minulosti, ve kterých se dá symbolicky listovat. Záznam, který je na čtyřech stránkách jedné grafiky, pak pokračuje na dalších tiscích. Můj záměr tedy není udělat velké grafiky. Desky bych mohl tiknout i sólo, ale nechci, aby byly izolované.
Kde jste vhodné desky sháněl?
Jsou to vyřazená rýsovací prkna, která jsem získal od bývalého ředitele základní školy. Takže množství desek jsem měl a léta jsem přemýšlel, jak je zpracuju. Už od začátku jsem ale věděl, že s nimi budu pracovat v sériích.
Jak jste je dále zpracovával?
K historickým záznamům, které na deskách vznikaly tím, jak je žáci používali, jsem přidával svoje vzkazy. Nechtěl jsem, aby to bylo na první pohled znát. Jen jsem pokračoval a nevymezoval se vůči tomu, co už na nich bylo. Vytrhl jsem je ze školního prostředí, takže to přestala být rýsovací prkna, a vytvořil jsem z nich matrice pro tisk. Můj nejoblíbenější materiál je dřevo. To je pro moji práci hodně inspirativní. Do desek jsem ryl hrotem propisky, řezal jsem do nich skalpelem i nožem. Pracoval jsem s nimi jako s klasickým dřevořezem. Celou sérii bych ale dřevořezem nenazýval. Spíše bych listy označil jako tisk ze dřeva. Některé grafiky by se daly označit jako materiálové tisky, protože jsem na některé desky lepil papírovou lepenku nebo nanášel lepidlo.
Pokračujete vědomě v linii aktivní grafiky šedesátých let?
Pokračuju. Je mi blízká. Grafika má ten problém, že technologie u ní hraje silnou roli. Můžu se vyjadřovat tím, že využívám struktury dřevěných desek. Nehledám v ní ale konkrétní tvary, tak jako to dělal Vladimír Boudník. Spíš mě zajímá samotný povrch desky, do které můžu lehkým způsobem zasahovat. Taky používám písmo, které ale většinou neřežu zrcadlově obráceně. Vždy, když se našly nějaké starověké texty, tak se musely dlouho luštit a mě baví, když si divák taky musí zaluštit, když si v těch grafikách musí hledat a nacházet. Objevují se tam i jakési partitury, které v sobě nesou odkaz na šedesátá léta. Jestli tam tedy je nějaká spojitost s modernou, tak mi to nevadí. Princip v grafice se už nedá posouvat, ale může se stále experimentovat a kombinovat.
Na výstavě jsou i grafiky s vašim dlouhodobým námětem hlavy. Jaký význam pro Vás tento symbol má?
Hlavu jako Autoportrét jsem vytvořil po hodně dlouhé době. Nechci se opakovat, ale okolnosti mě přiměly, abych zase hlavu udělal. Když jsi za mnou přišla, tak jsi mi řekla, že si mě budeš chtít vyfotografovat. V grafických listech jsem vždy řešil to, co je za obličejem, co se v hlavě děje. Je to centrum myšlení a zároveň nemyšlení. Náš mozek pracuje s velmi malou kapacitou a těžko říct, kde bychom byli, kdyby fungoval naplno. Ostatně ani nevíme, jestli je pro vývoj lidstva vůbec nutné, aby hlava pracovala na plné obrátky. Třeba bychom tady nebyli, zničili bychom se jako druh.
Proměňovalo se v průběhu let vaše chápání a zpracování tohoto symbolu? Vnímáte nějaké etapy vývoje tohoto námětu?
Je to asi neuzavřený cyklus a nemůžu říct, že bych je chtěl zpracovávat jiným způsobem než v 80. a 90. letech. Chci ale upozornit, že grafika, která visí vedle Autoportrétu už není hlava, jenom ji tvarem připomíná. Je to náhrobní kámen, který jsem objevil na krajinářském kurzu ve Sloupu v Čechách. Je to otisk přední strany zašlého náhrobního kamene, ze kterého byla sejmutá kovová deska asi se jménem nebožtíka. To, co pod tou destičkou přirozeně vzniklo, tvoří jakýsi mozek. Takže motiv hlavy jako takový zároveň i znejišťuju.
Na tiscích se objevují i písmena a číslice. Vnímáte je jako čistý tvar, nebo mají pro vás skrytý význam?
Určitá symbolika tam je. V Kontaktu, kde jsem kdysi pracoval, se vydával inzertní časopis nevyužitých zásob. Musel jsem korigovat zápisy každé zásoby, která byla vedená pod konkrétním číslem. Trávil jsem hodiny a hodiny kontrolováním správného očíslování. A tyhle školní rýsovací desky byly taky očíslované, měly evidenční razítko. Toho jsem využil a pracoval jsem s tím. Když se něco uchovává v archivech, tak se to čísluje. Tenhle moment jsem řešil. Nejenom, že osmička nebo nula jsou po výtvarné stránce nádherné, mají i funkci praktickou. V dalších listech jsem pracoval s dřevěnými číslicemi a písmeny z tiskárny, kde se používaly k tištění plakátů.
Na vernisáži z úst Zbyňka Sedláčka zaznělo, že je pro mladé lidi obtížné vnímat plochu a jemnosti textury. Myslíte si, že je to tak?
Rozhodně bych to tak negeneralizoval. Neřekl bych, že by to mladé lidi nezajímalo, že by to ignorovali, nebo že by to bylo tak obtížné, že by se od toho odvraceli. Mám možnost pracovat se studenty, kteří pracují s počítačem a s radostí se věnují klasickým grafickým technikám.
Budete v sérii prací s deskami pokračovat?
Určitě. Chtěl bych ještě obměnit jejich sestavu. Otevřít ten tvar, pracovat třeba s formou kříže. Získal jsem i menší dřevěné destičky formátu A5, které sloužily jako proklady papíru v tiskárně. Takže ty budu také tisknout. Nemají sice takovou historii jako rýsovací prkna, ale taky něco zažily. Moje úplně poslední práce nejsou ale sestavy, které vystavuji v Dubí. Ve výstavní síni jsou také tisky z velkých rýsovacích desek, které již přesahují formát papíru. Grafiky tak jsou výsekem z většího záznamu naší historie.
Zdeňka Mítová
Prof. Mgr. Miloš Michálek patří mezi zakladatele a přední pedagogy Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Prostřednictvím kursů kresby a grafiky přibližuje studentům svět výtvarného umění a osvojení grafických technik.
Ve vlastní tvorbě se věnuje grafice (dřevořez, linořez), kresbě (v minimalistických kresbách tematizuje architekturu, krajinu, případně krajinný detail), fotografii (soubory Žlutá, Sloupoví, Chodec). Miloš Michálek patří mezi přední české grafiky. (Miloš Michálek - C. V.)
|
.gif)
