Grafische Konzepte, Künstlerhaus Wien
A protože ve vídeňském centru je všechno blízko, zrovna tak jako v Praze, jen je to nějak všechno císařsky důstojnější a domy vyšší, za chviličku jsme dosáhli našeho cíle – Künstlerhaus na Karlsplatz, bezvadná historizující stavba plnící kdysi funkci významného kulturního domu s honosným nástupním schodištěm a rozlehlými sály ve dvou patrech, připravených pro zahájení výstavy Multiple matters - Grafische Konzepte. Fasáda K-Hausu je nyní pod lešením a poloprůsvitnou bezpečnostní sítí, což vypadá jako nějaký velkolepý umělecký počin ze začátku osmdesátých let, ale je to ve skutečnosti klasická stavba, však tak nějak kulturněji vedená, než u nás.
Ihned při vstupu do budovy jsem získal takový domácí pocit, jako bych u nás vstoupil například do známého prostředí Muzea hlavního města Prahy nebo nějakého okresního divadla z dob mocnářství. Jako kdyby to tu měli v rukách ti vídenští architekti Fellner a Helmer. Je to prostě jedna domovina, jen jsme se kdysi trucovitě trhli a udělali se pro sebe. Máme svůj jazyk, ale rádi se vracíme a spolupracujeme. Bezva i odezva.
Vlastní zahajovací ceremoniál, do kterého jsme spolu s Daliborem vstoupili, byl pojat jako střídání neuvěřitelně „suchých“ řečníků bez jakéhokoliv náznaku na zpestření nebo oddych a to třeba hudbou. Tuto tlakovou hodinku jsme alespoň mohli vyplnit prohlídkou výstavních sálů, co do velikosti několikanásobně převyšujících možnosti expozice německého Oldenburgu. Na výsledku to bylo znát. Jednotliví autoři, a je jich něco přes sto padesát, mají k dispozici více prostoru a také jsou prezentováni nikoliv fragmenty, ale komplety, povětšinou tří prací. Celkový dojem, umocněný „kaiserarchitekturou“ byl monumentální (velkolepý), klobouk uznání dolů. Hned v prvním sále jsme potkali libereckého grafika Měřičku i s rodinou. Vypadal spokojeně a po zahájení, jak pravil, se chystal na půlnoční cestu zpět. To my jsme náš zájezd pojali jako studijní cestu korunovanou přijatým pozváním na "kleine Abendessen" pro spolupracující umělce. Účast nám byla nabídnuta osobně oběma vídeňskými kurátory pány Krzywoblockym a Lebzelterem. Prima lidi, které jsem již osobně poznal před dvěma měsíci v Oldenburgu. Oba vyznavači sítotiskové techniky, s pro mne poněkud nebarevným viděním světa, ale o to jsou pak jejich práce větší, co se týče metrů čtverečních. Jsou to takové vídeňské plachty. A to by se možná i generelně dalo říci o větší části vystavených autorů, že se snaží o co největší možný formát papíru i formou poskládávání listů ve větší celek, i za cenu tak trochu vytracení smyslu. To je jeden pro mne zvláštní prvek, kdy grafika vystupuje z dobře adjustovatelných rozměrů pod sklem a začíná se chovat jako závěsný obraz, což mi dlouhodobě nepřijde zrovna šťastná volba a také jinou věcí je, že se hodně autorů věnuje grafice ve finálním výstupu přes tiskárnu počítače. O stabilitě barev a  „rukodělnosti“ takovéhoto tisku jsem již pofňukával minule ve svém článku o trienále v německém Oldenburgu. Je to každého věc, ale v honbě za velikostí a zjednodušením práce s finálním výtiskem mi to nepřijde tak nějak čestný materiál. Je to furt-plastik a materiál netrvalka. Takoví rukodělní fajnšmekři, jako můj přítel Dalibor, se musí v duši svíjet. Jemu nazrnit si velký formát  Ao v technice mezzotinty trvá tak nějak v průběhu necelý rok. Tak tomu říkám ruční práce. Ale asi nejde srovnávat takovéto odlišné přístupy, každý to dělá jak umí a publikum to rozhodne samo ve svůj prospěch nebo neprospěch.
Výstupem vídeňské části grafického trienále je velkorysý a skvělý, tak asi stoosmdesátistránkový katalog s reprodukcemi participujících umělců. A co se týče viděné reklamy na tuto výstavu ve městě, tak srovnání s Oldenburgem, bez urážek ve své podstatě maloměstem, i když malebným, kde anonce na kulturní událost typu grafického trienále „Grafik ohne Grenzen“ byla vidět na každém kroku a zdála se být až dominantní, tak velkoměsto typu Vídeň tuto závěrečnou výstavní část trienále zcela pohltilo. Na ulicích jsou prvoplánově daleko intenzivnější vjemy pro chodce a tudíž byla i reklama směřována především na oslovení v tisku. Což zde opravdu funguje. Ve vagonu metra si například otevřete zavěšený magazín a je to tam, vykoukne na vás reklamní stránka na „Multiple matters - Grafische Konzepte“, K-Haus, Wien. Takže informaci o události tohoto typu dokážou k lidem dostat jinou cestou než billboardy a výlepem plakátů, to je senzační. A návštěvnost zahájení – veliká a „nastojáka“. Kolik z nás bylo umělců a kolik kulturněhledajících návštěvníků nedokážu posoudit, ale všichni jsme se měli opravdu na co koukat. Výběr byl tak šikovný, že tzv. “výstavní vaty“ zde je pomálu. Zajímavé nápady, tvary, přístupy a mizivé množství pro mne tzv. švadlenek – vyšívaček. To je dobré.

Eine kleine Abendessen
Místo pro setkání participujících umělců nad plnými talíři bylo zvoleno velmi šťastně asi 1 km vzdálené od K-Hausu. Velmi příjemná procházka noční Vídní. Člověk měl pocit, že kráčí pražskými Nuslemi a jako takový výletní bonus v dálce míjí známou Olbrichovu halu moderního umění s nočním nasvícením zlaté secesní kupole.
V devět byl náš čas. Na stole, na malém papírku, bylo od rakouských organizátorů setkání upozornění, že jako nápoj má člověk nárok na dvě malá piva, adekvátní množství bílého nebo červeného vína anebo nějaký ten náprstek šnapsu a různá jídla dle nabídky samoobsluhy formou co sníš, to si odsud odneseš. Zajímavé bylo, že nejagilnější byli německy mluvící umělci, my se cudně drželi zpátky. U stolu se nám stali novými přáteli rakouská umělkyně a její známí z japonského Tokyo, manželé Ritsuko a Uekusa Gaku. Vynikající pár však s malou vadou, protože japonští künstleři se hodlali bavit stylem vět – počátek v angličtině, zbývající část v japonštině s anglickým přízvukem. Byla to velká sranda, ale opravdu jsme si nerozuměli. Nevadí, ale srdečné to bylo. Zvláštností rakouského pohostinství je prý spropitné, tak to jsme u obsluhujícího číšníka ocenili, že je mistrem svého oboru. Protože při přiobjednání piva nad stanovený limit, tak dlouho chrastil drobnými ve své portmonce, až nad tím našinec mávnul rukou a spokojil se se světlou nápodobou piva asi za devadesát korun, včetně dýška. Zde je to prý národní zvyk, takový druh charity z minulých časů. A pak, že čeští pikolíci jsou lupiči. Možná ano, ale tito z Vídně to nedělají potají a za zády, ti si o to řeknou, rakousky a svojsky. Byl to nádherný barevný večírek.

Zweimall Effez
Cesta z večírku zpět na místo našeho pobytu se odehrávala za mírného spěchu, chtěli jsme stihnout půlnoční metro. Dopadlo to dobře, ale byli jsme tak zabráni do vzájemné diskuze, že se nám podařilo přejet naši výstupní stanici Císařských mlýnů o dvě zastávky a ocitli se mírně po půlnoci na vídeňském předměstí Neue Donau. Ulice osvícené, ale liduprázdné. To, co vykazovalo život, bylo pár potetovaných týpků a nějaká mládež okolo rychlého občerstvení místních kebabů. Ale i to zřejmě mělo patřit do naší dnešní sady jako chybějící zkušenost pro cestopis Vídně. Zájem prodejců jsme vzbudili až při nákupu dvou plechovek toho nejlepšího, co bylo na pultu. Stačilo říci "zweimall Effez", nechat si potvrdit, že je v tom i nějaký ten alkohol, prostě nejlepší pití noční Vídně. Za to nám i ten velitel večera byl ochoten ukázat směr naší ubytovací jednotky svou rukou. Jenže tyhle národy, jak jsou hodně temperamentní, tak ukázat rukou vypadá, jako když vyklepáváte utěrku, ta končetina je velmi neposedná, stále v pohybu.
Po přípitku na křižovatce několika ulic, jsme vyrazili statečně k cíli a já si opět připadal jak na předměstí někde v Praze -Hloubětínu, později Štěrboholech a když už jsme okolo druhé bloudili někde v zahrádkářské kolonii, kde báječně kvákaly žáby, došlo na nejhorší, projel taxík. Na mávnutí nereagoval, ale za chvíli byl u nás znovu. Tentokrát byl kapitánem našeho osudu indický nebo pakistánský typ řidiče a vědom si své svrchované moci nad našimi životy, nenechal se oklamat smlouváním ceny za dovoz k našemu cíli. V každém pádě nám sdělil, že jsme bez něho ve tři ráno ztraceni a jelo se. Za tři minuty spletité jízdy poloindustriální poddunajskou krajinou jsme vyklopili v přepočtu asi dvě stovky. Já myslím, že i my jsme pro něho byli výborným osvěžením noční práce. Přece nepojede zpátky směrem do centra sám. Bylo to jeho životní rito, ale hlavní je, že byl sice neústupný ve svých nárocích, ale zůstal po celou dobu vyjednávání i následné jízdy slušný člověk. Pravda je, že bez jeho pomoci bychom druhý den došli asi až do Bratislavy, on nás vpodstatě nabral už mimo město.  Báječný lidi v té Vídni.
Takže jsme dorazili, ještě trochu pohovořili a na kutě šup před rozedněním. Vždyť zítra je den návratu do vlasti. Skvělá zem.

Lukáš Bradáček   21.5.2010 
www.bradacek.eu

Reportážní fotografie:
 

Dalibor Smutný a Lukáš Bradáček
		Jan Měřička