|
 
Dvě májová výročí
Na okraj výstavy Jana Rambouska v Galerii Felix Figura
Barevné litografie, lepty, dřevoryty a oleje Jana Rambouska, malíře, grafika a publicisty vystavuje malostranská galerie Felix Figura. Miniexpozice připomíná, že autor prací na papíře a plátně se narodil před sto patnácti lety 24. května 1895 v Libni a zemřel v jednaosmdesáti letech 29. května 1976 v Praze na selhání srdce. A není vyloučené, že při své pozoruhodné vitalitě mohl bez větších problémů oslavit alespoň stovku, kdyby neprožil dvě světové války a nestrávil dětství v chudobě na pražské periferii, kde si bída s nouzí podávaly ruce. Nic z těchto silných vjemů a otřesných zážitků nepřišlo vniveč. S různou intenzitou se podílely na utváření Rambouskovy osobnosti, na jeho hodnotovém rejstříku i na nutkavé potřebě viděnému dát konkrétní a nezaměnitelnou podobu. Od dětství kreslil na vše, co mu přišlo do ruky a nevynechal ani stěny místnosti, kterou s rodiči obýval v ulici Na hrázi. Rodiče měli vlastní představu o budoucnosti potomka a doufali, že studium na reálce ho přivede na techniku. Spletli se. Rambousek zamířil v r. 1913 na c. k. Akademii výtvarných umění. Prvním jeho profesorem byl Jan Preisler, který měl nemalý vliv na své svěřence. Byl nejen vynikající malíř a skromný člověk, ale i upřímný rádce, jemuž žáci důvěřovali, když říkal, že umění musí přicházet zevnitř, z nejvnitřnějšího přesvědčení, z hlubin duše a cítění.
Studia na AVU Rambousek musel přerušit, když v r. 1916 narukoval. Do Prahy se vrátil po skončení války, tehdy byl již Preisler mrtev. Po krátké epizodě v ateliéru Vratislava Nechleby se Rambouskovi podařilo dostat do grafické speciálky Maxe Švabinského, nesmírně pracovitého a citlivého pedagoga a sebejistého umělce. V této škole se ve dvacátých letech dvacátého století zvedla vlna sociálně motivované grafické tvorby, mezi jejíž čelné představitele patřil Jan Rambousek, jehož si také vybral M. Švabinský za svého asistenta. Ten po návratu z ročního stipendijního pobytu z Paříže (1921-22) sršel energií a v grafických cyklech zúročoval své zážitky jadrnou formou a suverénně ovládanou technikou. V třicátých letech, kdy již mezi umělci opadla vlna zájmu o sociální tematiku, Rambousek své náměty neopustil. Dokladem jsou monumentálně cítěné a traktované dřevoryty: Na polévce u sv. Anny, Kolednice, Zpívající rodina, anebo Sportovní fanoušci.
V úzkém výběru grafických listů prezentovaných na výstavě v Galerii Felix Figura si návštěvník vlastním prožitkem ověří čtivost a možná i aktuálnost exponátů, instalovaných v komorním prostředí výstavní síně, vzdálené jen pár kroků od velkoměstského ruchu a od cíleného zájmu kritiků, komentátorů a prognostiků výtvarného dění. Zdá se, že stále více platí „Sedávej v koutě – v tichu přejdou tě“.
Ale vraťme se ještě k Rambouskovi, který v meziválečném období podnikl několik studijních cest: Francie, Španělsko, Itálie, Holandsko, Belgie, Německo a Švýcarsko. Byly podnětem jeho další kreslířské, malířské a samozřejmě grafické tvorby a přivedly autora rovněž k napsání rozmarných cestopisných črt, které doprovodil vlastními ilustracemi (Toulky po Španělsku, Pragou-Piccolou do Nizzy a Alpami zpět).
V tíživých letech okupace ubylo v jeho tvorbě figurálních námětů. Umělec se obrátil ke krajině a zátiší. Všudypřítomnou hrozbu zatčení a smrti kompenzoval pobytem v přírodě, zejména v Posázaví, kde objevil mnoho motivů a vytvořil další cyklus litografií – Stvořidla.
Po osvobození vědom si nedostatku odborné literatury v češtině a nepřesností v užívání dosavadní terminologie shrnul s důsledností sobě vlastní rozsáhlé zkušenosti s rozmanitými technikami malířskými a grafickými do několika publikací: Akvarel, Litografie a ofset, Dřevoryt a dřevořez a příbuzné techniky a završil Slovníkem a receptářem malíře-grafika. Vypracoval návrhy nových písem pro sázecí stroje a dále a neúnavně kreslil a maloval a započal novou obrazovou řadu Cest s osamělými chodci. Zajížděl pravidelně do Lužických hor, inspiroval se životem místních dřevorubců a dřevoryty vřadil do dalšího cyklu.
Ve stáří nacházel Rambousek své někdejší modely na lavičkách a vycházkách u domovů důchodců. Ti, kteří kdysi demonstrovali, plnili sportovní tribuny, tančili při gramofonu, dychtivě četli plakáty, odpočívají v jeho obrazech a grafikách na lavičkách a lehátkách pohrouženi do sebe. Způsob, jakým je zobrazil, vypovídá mnohé o autorově osobním ladění v závěru života. Jeho postavy seniorů nejsou smutné ani veselé, vytvarováni nevyzpytatelným osudem plným zákrut, soutěsek a úskalí. I ten nejstručnější výběr z Rambouskovy tvorby v dostatečné míře ukazuje profil autora, který chtěl a měl co říci nejen ve své době. Umělec patřil k těm, které vždy zajímalo více co zobrazit, než jak zobrazit. Pro každý námět pak pečlivě volil techniku, odpovídající jeho výtvarné představě. Profesionalitu provedení měl vždy na zřeteli, na náhodné efekty nespoléhal. Neodpovídaly jeho povaze.
BR
(Obr. nahoře zleva: Čtenáři, 1923, barevná litografie; Na scéně, z cyklu Bludička, 1932, barevná litografie; dole - pohled do expozice)
 
|
.gif)
