Sotheby´s New York, USA
12. května 2010

Andy Warhol (1928 - 1987), Autoportrét, 1986, akryl a sítotisk na plátně, 274,3 x 274,3 cm; Položka č. 9 byla vydražena za 32,562,500 USD, vyvolávací cena: 10,000,000 - 15,000,000 USD.

Monumentální Autoportrét Andy Warhola z roku 1986 je působivým příkladem pulzujících energií zprostředkovaných skrze jeho přímou konfrontaci v zobrazení sebe sama v pozici an face. Obličej se vynořuje z inkoustově černé aury, zastiňují jej hluboké obrysy. Tento nejznámější umělec všech dob se současně objevuje a ztrácí před našima očima. Autoportrét jako umělecký žánr je tradičně považován za námět evokující kritické úsilí umělce. Když je tímto umělcem Andy Warhol, je námět obzvláště bohatý – pohybuje se mezi veřejnou a soukromou totožností, které tvoří ústřední motiv jak v jeho tvorbě, tak v jeho životě. Warholův radikálně inovativní přístup k námětu a k umělecké technice byl ideální pro přezkoumání autoportrétu, zároveň reviduje žánr skrze své životní dílo. Warholova osobnost se soustřeďovala na smyšlenou a úchvatnou veřejnou osobnost, kterou vytvořil během četných rozhovorů a veřejných událostí. Jeho nejslavnější obrazy v šedesátých letech ustanovily nové hnutí pop artu. Warhol se stal ikonou ve svém vlastním vizuálním repertoáru. V malbě z roku 1986, rok před jeho předčasným úmrtím, shrnul svůj postoj k vnějšímu bytí pohrávající si s myšlenkou, že bychom mohli zahlédnout jeho nejdůvěrnější a nejniternější bytí.
Díky portrétování sebe sama v různých desetiletích svého života se Warhol stal nejdůležitějším námětem svých mnoha portrétů. Více než u kterýkoliv umělce před ním je Warholův obraz -  totožnost a kulturní osobnost - neodmyslitelně spjata s jeho uměleckou tvorbou. Warholův slavný námět, který svědčí o jeho spojení s vlastní osobní slávou, má za následek ironické vrstvení předmětů a autora. Warhol vytvořil první vyzrálý autoportrét v roce 1963, kdy je jeho zjev maskován za temnými skly a zrnitostí nové techniky sítotisku. V roce 1964 následovaly malé soubory, podobně založené na vzniku fotografií ve fotokabinkách. Tyto portréty z automatů začínaly s povýšením portrétu sběratele Ethela Scully. Tak člověk získá proužek čtyř obrázků, které existovaly jako fotomontáž vytvořené ve velmi krátkém časovém úseku. Zpočátku Warhol používal všechny čtyři obrazy. Později si pro soubor Autoportrét z roku 1964 ponechal z proužku jediný obrázek a vytvořil obrazy s bohatší barevností v pozadí. V malbách Marilyn a Liz používal Warhol lokálních barev, jednotný styl ztvárnění vlasů a stupeň sofistikovanosti. Náladu ve tváři můžeme plátno od plátna změnit pomoci změny barvy.  
Od roku 1966, kdy zveřejnil třetí a největší sérii svých autoportrétů, se stal hvězdou podle svých vlastních pravidel, díky nimž byla jeho zkonstruovaná veřejná osoba tak slavná jako jeho umělecká tvorba. Poháněný září reflektorů se Warhol zmocnil své role na plátně jako fascinující a nepolapitelné hvězdy v tomto nejúrodnějším bodě umělcova sebeobjevování. Sebepoznávající pohyby ruky v ustupujících stínech jsou najednou tajuplné. Warhol tak ukazuje intimní stránku sebe sama, zatímco před divákem stále něco ukrývá. V sériích, ke kterým přítomná práce náleží, nalezl rovnocenně působivý výraz. V šedesátých letech byl Warhol rezervovaným pozorovatelem spotřební společnosti, která zametla se vzkvétající Amerikou. Časem se jeho práce stávaly složitějšími.
Ačkoli je přítomné monumentální purpurově černé plátno zdaleka největším formátem jeho autoportrétů, můžeme jej vidět jako odtržené z reality právě kvůli jeho samotnému rozměru. Je rovněž syrovější a důvěrnější v hledání odpovědí v posledních měsících ze života umělce. Možná je to jasnost, jdoucí ruku v ruce se smrtí, která dovolovala Warholovi vzdát se jeho nicotnosti a dostatečně odhalit svou tvář. Warhol byl vždy upoután lidskou tváří. Zde poprvé umělcovy rysy zaujímají ústřední místo v úderném mistrovském díle. Podobá se kanonu autoportrétů od Dürera přes Cézanna k Baconovi. Toto důvěrné zkoumání sebe sama bylo nevídané a surově upřímné. Přítomné dílo je obojím: je pokračováním a útokem na tuto tradici. Proces fotografického sítotisku uspokojil potřebu v podobě a zmanipulovat kontrasty a zvýraznění určitých oblastí. V roce 1971 řekl v rozhovoru „Není co ztratit“ s Gretchen Bergovou: „Pokud chcete vědět vše o Andy Warholovi, pohlédněte na povrch mých maleb, filmů a mě samotného a tam jsem já. Nic za tím se neskrývá.“ Toto byl prorocký výraz, který malbou autoportrétů nakonec skončil. V tomto díle se nám Warhol rozdává v ploše 11,644 metrů čtverečních a přibližně polovinu pak tvoří jeho tvář. Je zde, aby nás konfrontoval a zmizel v inkoustové černi, osudné temnotě – odhmotnělá hlava je připravena k rozkladu.
Geneze těchto sérií vzešla z popudu Anthony d´Offay, londýnského obchodníka s uměním, který se s umělcem spřátelil především díky výstavě jeho autoportrétů. Společně vybrali snímky, které byly zdrojem těchto děl; portrét v pozici an face s příznačnou parukou byl najednou děsivý, nádherný a šokující. Warhol se pak rozhodl použít další obraz ze souboru „děsivých paruk“, která byla mnohem hroznější a odlišnější v zobrazení umělce, ze kterého naše dílo přímo vychází. V obraze se Warholovy oči zdají hlubší, jsou utopené v jeho pichlavých vlasech, jeho tváře jsou hubené, nepatrné čelisti kolem našpulených rtů a neuvěřitelně pronikavý pohled. Svůj obličej tak využil jako arénu pro technické a kompoziční pokusy. Od teď se Warhol pustil s vervou do práce a dovedl ji k naprosté dokonalosti. Proces sítotisku povýšil a zařadil na počátku 60. let 20. století mezi obory krásného umění. Sérigrafie dokáže zachytit každý detail a obrys Warholových rysů. Když d´Offay objevil, že si Warhol zvolil různé snímky, požádal jej, aby sérii přepracoval do podoby výstavy za použití originálů s plnějšími rysy a bez děsivého celkového účinku. Přehlídka se setkala s komerčním úspěchem, uspěla i u kritiků. D´Offay v roce 1986 toto okomentoval slovy: „Pocit z přehlídky je tak smrtelný; Myslím, že je v jeho obrazech smrt vždy přítomná, v sebevraždách, katastrofách atd. Ale přesto se vyznačuje hrůznou melancholii, pocit sebepoznání v pohledu obráceném zpět. Ještě jednu věc: Stále jsem přemýšlel o vztahu k významným dřívějším portrétům (Rembrandt, Van Gogh) se stupněm niternosti, temnoty, osamělosti a toto je pro Warhola nový svět.“ (Robert Rosenblum v televizním interiew s Anthonym d'Offay z doby trvání výstavy Andy Warhol v Anthony d'Offay Gallery, Londýn, 1986)
V cyklech Smrt a katastrofy a Elektrická křesla experimentuje s předsudkem náhlého úmrtí ještě před tím, než Valerie Solanasová v roce 1968 vstoupila do Factory a téměř jej zabila. V tomto tajuplném obraze můžeme pociťovat, že nám Warhol zprostředkovává vědomí vlastní hrozící smrti. Není zde ale žádný způsob, kterým by Warhol mohl zjistit, jaký osud na něj čeká. Je zde hmatatelný smysl umělce konfrontující jeho smrtelnost. Mnozí se domnívají, že série byla jakýmsi mementem mori. Jak John Caldwell poznamenal: „Nové malby vzniklé dvacet let po posledních velkých autoportrétech v šedesátých letech mají na rozdíl od nich neznámý smysl nekonečnosti. Snad vystupuje ze skutečnosti: umělcův krk je neviditelný, nebo může pocházet ze zvláštního osvětlení svatozáří z vlasů, které se vznášejí nad jeho hlavou. Jistě, portrét získává na působivosti v tom smyslu, že existují vzácné příležitosti, které svědčí o stáří nějakého obrazu.“ („Nový Andy Warhol v Carnegie“, Carnegie Magazine, Pittsburgh, leden - únor 1987, s. 9)
Veřejnost věří, že existuje jen pět autoportrétů ve čtvercovém formátu (108 x 108 cm) zobrazující stejný námět. Je známo, že tři z nich jsou v muzeích: žlutá a modrá verze jsou v Muzeu Andy Warhola v Pittsburghu a zelená verze ve Fort Worth Art Museum. Červená verze je v soukromém vlastnictví a přítomná purpurová verze uzavírá tento polyptych. Bohatá purpurová barva dodává práci nádech královské přítomnosti a připomíná Warholovo Levandulové neštěstí z roku 1963 (se stejnými rozměry), spojující obraz s cyklem Smrt a katastrofy. Malba je vyvrcholením všeho, co Warhol ve své době zastupoval, a díky působivé kombinaci novátorství, osobnosti, zranitelnosti a smrti nebude v historii umění nikdy zapomenut. 

Překlad: Martina Pešková

Anglický text: